Andor.cz - Dračí doupě online

Chlapcovo překvapení bylo přerušeno hlasitým příchodem Larse. Hoch se před vysokým mužem ustrašeně přikrčil k zemi.
„Proč jste ho nesvázala?“ vyjel major po ženě.
„Nemám čím a navíc kam by utíkal?“ odvětila mu rozčileně.
„Kamkoliv!“ zvýšil Lars hlas a vykročil k chlapci. Gabriel se v tu ránu pokusil schovat za Zoe, aby se dostal do bezpečí. Ale Lars zareagoval rychleji a dupnul mu vojenskou botou na ruku. Gabriel zaječel.
„Co to děláte?!“ vykřikla Zoe na Larse. Voják ji ignoroval, vytáhl hocha za vlasy a mrštil s ním o skálu. Vyrazil mu dech a Gabriel se s heknutím svalil do písku.
„Zbláznil jste se! Chlapce musíme dopravit do Archy nezraněného!“ křikla a přikrčila se nad Gabrielem, aby zjistila, jestli je v pořádku.
„Nic mu není,“ odsekl hrubě Lars, „kdybych mu chtěl tu pracku zlomit, udělal bych to!“
Voják si od opasku odepnul stočený provaz, který si vzal z džípu a udělal na jednom konci smyčku.
„To ho chcete s sebou vláčet jako zvíře?“ Nechtěla věřit vlastním očím Zoe, když pochopila, co má Lars v úmyslu vést dítě na obojku.
„Nebudu riskovat, že se nám pokusí utéct! A zavřete už zobák, doktorko, z těch vašich keců mě bolí hlava!“ Jeho projev byl natolik autoritativní, že Zoe skutečně zmlkla. Pochopila, že není radno si s tímhle veteránem zahrávat. Svou lítost musela spolknout.

***

Brzy se zvedl vítr a společně s ním se změnilo i nebe. Písečná bouře se přihnala z jihu. Hnala se přes kopce a brázdila mezi skalisky jako přívalová vlna. Nebylo kam se schovat. Obklopila je a bez ustání do nich bičovala vlnu za vlnou. Písek se jim usazoval ve vlasech a tvářích. Nebylo slyšet vlastního křiku. Byli ztraceni. Bouře zuřila a zpívala hroznou píseň smrti. Jejich smrti.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že už je to nejhorší, jako zázrakem před nimi z písku vyvstala jeskynní průrva, a tak se zachránili před běsnícím živlem.
Úkryt byl značně členitý, nijak zvlášť velký, ale skýtal bezpečí do doby, než se bouře přežene.
Sotva si Zoe otřepala z vlasů a z kombinézy značné množství písku, všimla si, že Lars sundal chlapci obojek. Pak ho chytil pod krkem a vmetl mu do tváře nějakou hrozbu, kterou ovšem přes hluk z venku Zoe nezaslechla. Když srazil chlapce k zemi, zůstal Gabriel sedět a mnul si krk, za který byl vlečen. Major poodešel stranou a dřepl si na oválný kámen, který vyčníval nad písčitým povrchem jeskyně. Zapálil si a zhypnotizovaně sledoval malý vodopád písku, který do jeskyně pronikal skrze skalní štěrbinu někde u stropu. Sledoval, jak se bez ustání sype, naráží na hrboly a nerovnosti stěny, až nakonec každé zrnko splynulo s ostatními a proměnilo se v písečnou hromádku.
Nohy ji po úmorné cestě bolely a písek, který měla snad úplně všude, značně znepříjemňoval každý její pohyb. Pomalu přišla k Larsovi.
„Došla mi voda,“ prolomila opatrně ticho. Namísto odpovědi vyfoukl muž obláček dýmu.
„Už nemám vodu,“ zopakovala trpělivě, i když věděla, že Lars dobře slyšel.
„Říkal jsem vám, abyste s ní šetřila,“ odvětil stroze, aniž by se na ni podíval a znovu si potáhl.
„Šetřila jsem s ní,“ ospravedlnila se a unaveně si otřela čelo. Lars se otráveně naklonil a podal jí svou láhev.
„Poslední, co máme,“ upozornil ji, „dejte napít i jemu,“ dodal ještě při pohledu na Gabriela. Zoe, ale neodešla.
„Proč jste na něj tak hrubý? Je to dítě,“ změnila najednou zcela téma. Zvedl na ni křivý pohled zmrzačené tváře.
„Je to divoch. Je na to zvyklý,“ odvětil chladně.
„A to je důvod?“ Nedokázala pochopit jeho odpověď.
„Nemůžete tomu rozumět,“ odvrátil od ní zrak a znovu si potáhl, „vyrůstala jste v Arše. Nemusela jste se strachovat o střechu nad hlavou, o to, jestli vám je zima nebo jestli budete mít co jíst.“ Přejel ji hodnotícím pohledem od bot zpátky k jejím tmavým očím. Na pohled byla Zoe poměrně hezká, mladá žena. I když měla dívčí věk už za sebou, její tvář si stále zachovávala mladistvý vzhled, kterému nechyběla jemnost ani hladkost rysů.
„Nemáte ani ponětí, jak žijou děcka v pustině nebo v předměstích Archy,“ řekl trpce a odplivl si.
Zaváhala.
„Tam jste žil jako dítě? V předměstí Archy?“ řekla opatrně, jakoby se bála jeho reakce, protože postřehla změnu v jeho hlase.
„Předměstí je džungle. Přežívají jen ti nejsilnější. I za přítomnosti armády z Archy se tam děly zvěrstva, o jakých nemáte ani potuchy. Takový život vás donutí zapomenout, že jste člověk,“ vysvětlil a znovu si potáhl z pomačkané cigarety.
„Proto to děláte,“ řekla tichým hlasem, „vidíte v něm sebe.“ Na to se Lars prudce zvedl a pevně ji sevřel levou paži pod ramenem, až mu klouby zbělaly. Zoe sykla bolestí.
„Nesnáším lidi, který si myslí, že chápou člověka, i když ho hovno znaj! Zvlášť, když je to taková podělaná, doktorská puťka!“ Vybuchl divoce a odstrčil ji od sebe s takovou prudkostí, že žena klopýtla a upadla na zem.
Chytila se za hlavu, do které se praštila a s námahou se opřela o loket. Zjistila, že si při pádu prokousla ret.
„Vy asi nesnášíte hodně věcí,“ řekla pohrdavě a plivla rudou slinu do písku.
„Za hajzla tady budu nejspíš já,“ řekl chraplavým hlasem voják a vložil si do úst další cigaretu, „ale ten kluk alespoň ví, na čem u mě je.“ Lars škrtl sirkou a zažehl plamínek, který začal rychle pohlcovat úzké dřívko, „zato ty děláš, jako bysme ho vedli do Archy na zmrzlinu,“ řekl s pobavením, načež si zapálil.
„Chci mu jen ulehčit cestu,“ odvětila.
„Ulehčit?“ pravil s cigaretou v ústech a téměř se zasmál, „to dítě nepotřebuje tvoji péči, pusinko. Svoboda, to je to, co potřebuje. A to mu ty dát nemůžeš.“ Zoe ho sledovala zamyšleným pohledem.
„A co ta věc, co nosíš na krku?“ poznamenal Lars. V ten moment si Zoe všimla, že její řetízek s prstenem se při pádu přetrhl a spadl do písku. Musel si ho všimnout, když si sundala vrchní část kombinézy.
„Na tvý ruce je znát, že tam delší dobu měl svý místo, ale teď ho nosíš, jako kdyby ses ho bála zahodit, a nebo znovu nasadit na prst.“ Zoe mlčky vytáhla řetízek s prstenem z písku a otřela si rukou kapičku krve, která jí vytekla na ret.
„Aby bylo mezi námi jasno,“ řekl Lars, „kvůli tomu spratkovi dneska nezařval jen Grehem, ale i mých pět lidí! Vojáků, co měli svý rodiny. Co měli malý děcka. Mám sto chutí tomu harantovi zakroutit krkem, ale nemůžu!“
„Jste mi odporný,“ řekla chladně.
„Když jsem naposledy mluvil se svou ženou, říkala něco podobného,“ odvětil pobaveně Lars a na to odkráčel.
Zoe zvedla láhev s vodou a pomalu vstala. Teprve nyní zjistila, že celé scéně se značnou zvědavostí i neskrývaným překvapením přihlížel Gabriel. Posadila se vedle něj a láhev opět položila mezi ně. Gabriel očividně čekal, že Zoe začne mluvit. Žena pohlédla na ruku, kterou mu Lars přišlápl. Byla trochu oteklá.
„Mohu?“ zeptala se mírně. Chlapec se stáhl. Bál se.
“Bolí to?“ zeptala se alespoň. Gabriel zaváhal, ale nakonec zakroutil hlavou. Jistě že ne, kluk jako ty měl už nejspíš hodně zranění. Pomyslela si.
„Napij se,“ vyzvala ho a Gabriel si zchladil vyschlé hrdlo několika malými doušky. Zoe si přitáhla nohy k tělu a objala je. Tvář si položila na kolena a s rozevřenou dlaní si prohlížela lesklý kroužek zlatého kovu.
„Co je to?“ otázal se chlapec při pohledu na řetízek a prsten, který Zoe držela v ruce.
Váhala, jestli o tom s ním má vůbec mluvit, ale nakonec přece jen řekla: „Je to něco… co je mi drahé… Když se dva lidé v Arše mají rádi, vymění si podobné prsteny a navléknou si je na prsteníčky,“ řekla a ukázala Gabrielovi prst levé ruky, který měla na mysli. Chlapec zaváhal.
„A proč ho nosíš na krku, když ho máš nosit na prsteníčku?“ zeptal se.
„To… je složitější,“ zamumlala, „Ray… muž, který mi ho dal… musel odejít z Archy,“ odpověděla nepřítomně.
„Proč?“ zeptal se Gabriel.
Zoe se trpce kousnula do rtu, uložila svou drahocennost do kapsy kombinézy a bezpečně ji uzavřela zipem.
„Protože nechtěl zradit sám sebe,“ odvětila, aniž by čekala, že chlapec pochopí.
„Máš hlad?“ řekla nesouvisle a vytáhla z náprsní kapsy čokoládovou tyčinku, rozbalila ji a ochutnala. Pak mu ji opět nabídla. Chlapec s váháním převzal tyčinku a zkoumavě si ji prohlížel. Přičichl k ní a nakonec se do ní zakousnul. Překvapeně se podíval na Zoe.
„To jsi ještě nejedl, viď?“ Chlapec se olízl a nacpal si celou tyčinku do úst. S otevřenou pusou mlaskal chutný karamel s čokoládou. Zoe mlčela až do chvíle, než se Gabriel ozval znovu.
„Co je to?“ Ukázal na její pravé zápěstí, na místo, kde se přes žílu táhla drobná jizvička tvaru rovnoramenného kříže. Zoe se překvapeně podívala na svou ruku.
„Tobě nic neunikne, co?“ poznamenala a ukázala mu zápěstí, aby na něj lépe viděl.
„To je čip. Mám ho v těle pod kůží. Něco jako malý přístrojek, který říká, kdo jsem.“ Chlapec byl tímto objevem značně překvapený.
„V Arše ho musí mít všichni,“ řekla.
„Proč?“ zeptal se zvědavě.
„Kvůli bezpečí. Když někdo udělá něco špatného, můžou ho snadno najít a…“ Zoe se zadívala na špičky svých bot.
„A?“ řekl Gabriel.
„Potrestat ho,“ odvětila úsečně.
Zoe jen těžko mohla předstírat, že Archa je ideálním místem, bezchybným a úctyhodným. Tak to totiž nebylo. Ne, aristokracie po mnoho generací vládla městu tvrdou a nesmiřitelnou rukou. Potomci těch, kteří Archu založili, jako záchranou kolébku před smrtí a zkázou světa. Lidé, kteří dnes žijí v křišťálových palácích chráněni armádou. Nedotčeni bolestí a smrtí venkovního světa.
Ano, tresty byly přísné, stejně jako nařízení, ale časy byly dříve hodně zlé, a tak jen tímto způsobem mohlo město přežít. Vyvrhelové společnosti byli obvykle bez soudu buď zastřeleni, nebo zkrátka bez větších nákladů vyhnáni za bránu města. Zpravidla to znamenalo jistou smrt dříve, než dotyčný zjistil, jak to venku chodí. Lars měl pravdu, předměstí je smetiště. Smetiště lidského odpadu.
“Víš, bylo by to těžké vysvětlovat. Je tam všechno jinak než tady,“ řekla Zoe a pohlédla k východu, kde pokuřoval Lars.
„Většina lidí Archu neopustí po celý svůj život. Hledí na svět venku jen skrze obrovská okna, která pokrývají nebe,“ Zoe se trpce pousmála, „I když je svět na dosah ruky, pro nás je nedosažitelný,“ položila si bradu na kolena.
„A proč?“ nechápal Gabriel.
„Protože se ho bojíme, řekla bych.“
Gabriel se na krátký okamžik zamyslel nad jejími slovy.
„To je hloupé,“ řekl nakonec.
„To je,“ odvětila tiše.

***

Zoe vyhlížela do písečné bouře. Uběhlo mnoho hodin a i přes to, že se venku setmělo a že jediným zdrojem světla byly jejich dvě skromné baterky, nevypadalo to, že by se vítr rozhodl uklidnit. Jejich uvěznění nekončilo. Jedinou útěchou byla skutečnost, že pokud se museli ukrýt oni, nepochybně se museli skrýt i jejich pronásledovatelé. Navíc Lars říkal něco o tom, že až bouře ustane, nebudou mít lovci možnost sledovat jejich stopu. Bouřka z jeho pohledu byla jako dar z nebes, který jim zachránil život.

Zoe stála opřená ramenem o stěnu jeskyně. Vlasy uvolněné z pout culíku jí padaly kolem ramen. Naprosto nehybně hleděla před sebe v hlubokém přemýšlení.
„Na co myslíš?“ pronesl Lars, když k ní přišel.
„Ještě jsi pořád na mě nakrklá?“ zamumlal pobaveně, když mu odpovědí bylo Zoino mlčení.
„Věříš v Archu, Alvine?“ zeptala se najednou, aniž by se pohnula.
To, že ho oslovila jeho křestním jménem, ho překvapilo. Řekla to tak přirozeně, jakoby s ním tak mluvila od chvíle, kdy se potkali. Nečekala na jeho odpověď.
„Víš, dělám svou práci takřka od svých osmnácti let,“ řekla zamyšleně, „vždycky jsem se snažila, aby měla nějaký smysl, nějaký hlubší význam. Když jsem poznala svého muže, byl stejný jako já. Mladý, lehkomyslný, myslel si, že změní k lepšímu celý svět,“ Zoe se lehce pousmála, ale popraskané rty ji v té chvíli zabolely. Lars ji mlčky poslouchal.
„Pravdou je, že jsme svou práci dělali dobře, a proto si nás všimnul doktor Grehem,“ pokračovala, „V té době byly už kliniky v Arše přeplněné nemocnými. Začali jsme pracovat pro vědecký sektor, který měl za cíl nalézt vakcínu, a to skrze testování a výzkum nakažených. Účastnit se něčeho takového byla pro nás čest. Mohli jsme zvrátit utrpení našich lidí. Tehdy jsme ale netušili, že s těmi, které jsme s Rayem pečlivě vybírali na experimenty, se zachází jako s pokusnými králíky. Před svou smrtí prožívali děsivá muka. Účel světí prostředky, říkali nám. Možná ze strachu, nebo z naivity, dnes už nevím… dokázala jsem s tím smířit, ale Ray… Ray ne. Byl zkrátka jiný. Vyhodili ho z projektu, ale když ani to neumlčelo jeho snahu naši práci zmařit, aristokracie s ním udělala krátký proces. Byl vyvržen ze společnosti, vyvržen z Archy. To, co udělali s jeho jménem, se nedá ani popsat. Zavrhli ho. Kolegové, přátelé, dokonce i rodina,“ Zoe se odmlčela.
„A já nebyla jiná,“ dodala provinile, „nechala jsem ho jít a ztratila ho navždy.“
Nastalo ticho. Lars ji chvíli pozoroval. Z její tváře nešlo vyčíst vůbec nic.
„Člověk zkrátka musí dělat to, co se mu řekne,“ prolomil mlčení po krátké pauze, „jedině tak se dá zachovat pořádek. V předměstí to vlastně není zas až tak jiný. Musel jsem krást i zabíjet. Kdo se tak nedokázal chovat, ať už z jakéhokoliv důvodu, nepřežil,“ pokrčil nad tím rameny, „ale tenhle způsob života vede jen k jednomu... Když mi bylo třináct, chytila mě armáda. Chytili i pár dalších kluků z mý bandy. Dali nám tehdy na výběr,“ řekl takřka pobaveně. „Řekli nám, že buď dobrovolně vstoupíme do armády bez možnosti propuštění, nebo nás prostě předhodí Morkovi, šéfovi, který měl pod palcem rajón, v němž jsme kradli. Mork byl velký zvíře. Obchodoval se vším, co bylo v předměstí po ruce… i s lidmi. Věděli jsme, že kluci jako my se mu budou náramně hodit do jeho kšeftů,“ voják se na okamžik odmlčel.
„Co myslíš, že jsem udělal?“ Lars upustil cigaretu a zašlápl ji. Mlčela.
„Archa je pokrytecký, zkažený místo, kde je špíny stejně jako v pustině. Jen na pohled je čistší.“ Lars udělal dramatickou pauzu, „ale, i když je Archa koryto sraček, na kterým hoduje pár lidí tam nahoře, dala mi naději. Dala mi možnost zjistit, co ve mně skutečně je. Ptáš se, jestli věřím v Archu? Jo, věřím v Archu, zlato, protože v tomhle podělaným světě není v co jinýho věřit.“
Zoe stále mlčela.
„Chápu, že váháš. Staráš se o něj, protože v hloubi duše chceš věřit tomu, že má nějakou naději. Ale čím dříve pochopíš, že žádnou nemá, tím dřív se s tím dokážeš vyrovnat,“ řekl.
„Nedokážu ho zabít,“ prolomila konečně mlčení.
Lars zaváhal.
„Když to neuděláš ty, udělá to někdo jinej,“ pokrčil rameny, jakoby nebyl důvod tuto otázku vůbec řešit, „víš, že není jinej způsob. Kdyby byl, udělali bysme to.“
„Připadám si, jako bych ho zabíjela už teď,“ přiznala se, „co sejde na tom, kdo to udělá. Jsem to já, kdo jim ho přivede pod skalpel,“ řekla ztěžka.
Zamyšleně se jí podíval do očí. Jen stěží mohl postřehnout, co všechno se v nich odehrávalo.
„Moc přemýšlíš, doktorko,“ namítl, „soustřeď se raději víc na naši misi. Na naše lidi. Takových kluků, jako je on, teď leží v nemocnicích desítky. A taky jim nikdo nedal na vybranou.“ Lars se k ní naklonil. Ucítila pach kouře z jeho úst.
„Poradím ti jednu věc. Nedívej se na něj jako na dítě. On je lék. Nepleť si ho s něčím jiným.“ Nato si protáhl záda a unaveně si protřel oči.
„Pohlídej ho, potřebuju na chvíli zavřít oči,“ řekl a odešel.

Zoe těžce vydechla. Před Larsem se snažila ovládat, ale teď když zmizel, měla pocit, že byla znovu její bolest intenzivnější. Hruď svíral tlak, jakoby se nějaká neviditelná ruka snažila rozdrtit její útroby. Larsovi se to snadno řekne, snažila se už hodnou chvíli dostat Gabriela ze své hlavy, ale nemohla. Nešlo jí to. Knedlík, který cítila v krku, ji obtěžoval už tak moc, že skoro nemohla polykat. Bylo jí hrozně. Jen těžko by dokázala svůj stav popsat. Snad to byl strach. Možná jen úzkost. A možná že obojí. Pocit, že je sama. Lars, doktor Grehem, pustina, lovci i Archa. To vše se jí najednou zdálo neuchopitelné. Okolní svět se vzdálil. Měla pocit, že je někde daleko a nemůže na něj dosáhnout. Připadala si ztracená.
Před očima jí vyvstala tvář. Tvář mladého muže s tmavými vlasy. Jeho jasné žlutohnědé oči. Drobná piha pod levým okem. Pravý koutek lehce posazený výš než ten levý, když se usmál. Milovala tu tvář. Ráda se jí dotýkala. Ray… její manžel. Aniž by si to Zoe uvědomila, po tváři jí pomalu stekla slza.

Může být v životě něco horšího než zradit svou lásku? Zradit to, co je vám nejdražší?
Vrátila se zpátky do jeskyně. Chlapec spal. Posadila se vedle něj a tiše ho pozorovala. Podřimoval stočený do klubíčka a jeho malý hrudníček se pomalu zvedal a zase klesal. Rty měl suché a popraskané. Téměř cítila na pokožce jeho teplý dech. Za co si zaslouží smrt? Za to, že má v sobě něco, co může pomoci druhým? To přece není spravedlivé! Kéž by byl způsob, jak z něj dostat esenci léku bez toho, aniž by musel zemřít, ale takový způsob není. Takový způsob neexistuje. A tak Gabriel zkrátka musí zemřít. Nemá možnost volby. Zoe si pomalu lehla na bok vedle chlapce, nepřestávaje ho pozorovat.
Měla pocit, že slyší tlukot jeho srdíčka. On není lék. Je to prostě kluk. Malý a vystrašený. Bez rodičů, ztracený ve světě dospělých, kterému nerozumí. Je to nevinné dítě…

***

„Je pryč!“ Zoe polekaně otevřela oči. Lars s ní hrubě třásl.
„Cože?“ Zmateně zamrkala očima. Lars stal nad ní s puškou v ruce. Tvář měl rudou zlostí.
„Usnula jsi, ty krávo! Měla jsi ho hlídat! Kluk zdrhl!“ okřikl ji. Zoe se poděšeně rozhlédla po jeskyni. Říkal pravdu. Gabriel tam nebyl.
Voják bez dalšího slova vyběhl průrvou ven z jeskyně. Zoe urychleně vstala a rozběhla se za ním. Byla hluboká noc. Bouře zeslábla a bylo lépe vidět, ale vítr stále hnal písek vzduchem.
„Věděl jsem, že ho mám svázat! Věděl jsem, že na tebe není spolehnutí!“ lamentoval Lars.
„Nemohla jsem usnout,“ nechtěla uvěřit, že se to stalo.
„Usnula jsi!“ zařval na ni.
„Pamatuji si, že spal přede mnou…“ rozpomínala se, „asi, asi se mi na chvilku zavřely víčka,“ přiznala se.
Měl sto chutí jí nafackovat.
„Chtěl jsem po tobě jen jednu hodinu. Jednu jedinou hodinu!“ soptil Lars vzteky.
„Nemůže být daleko,“ snažila se ho nějak uklidnit.
„To ani nemusí!“ křiknul, „kde ho teď chceš hledat?!“ Rozhlédli se po krajině. Vítr stále slábl.
„Musel jít zpátky,“ řekla přesvědčeně, „kam jinam by šel? Bude se chtít vrátit ke svým lidem.“ Lars ji zpražil pohledem, přesto měla její slova logiku.
„Jdeme!“ zavelel a rozběhl se do tmy.

Voda jim došla za svítání.
Slunce vystoupilo nad obzor a zalilo krajinu jasně rudou září, která proměnila nebe v šarlatové zátiší nádherných odstínů a barev. Zoe si na okamžik dovolila zapomenout, kde je a oddat se té chvíli. Se zatajeným dechem pozorovala tu krásu a nebyla schopna slova. Dosud nic podobného nepoznala. Slabý vánek si jemně pohrával s jejími kadeřemi, vlasy jí příjemně šimraly ve tváři a cítila, že jak slunce vycházelo každou další minutou z hornatého povrchu, do krajiny se postupně vracelo teplo. Cítila ho na kůži.
Její pohled sklouzl od rudého úsvitu ke skalnaté stěně, tam kde se Lars snažil tou nejschůdnější možnou cestou dostat do údolí. Jestli se tudy vracel Gabriel, mohli jen hádat. Každopádně cesta dolů byla těžší, než když tudy šli včera nahoru. Zoe pohlédla do hlubiny pod svýma nohama. Ostré skály, které se rýsovaly v propasti, jí okamžitě způsobily závrať a velmi rychle ji vrátily do reality. Instinktivně si přitiskla ke stěně a s pohledem před sebe, orosená potem, zhluboka oddechovala. Lars se očividně nestrachoval, protože postupoval svižně dolů. Seskakoval ze skalních převisů jako kamzík, sjížděl po boku z pískových strání a každou uplynulou minutou se jí vzdaloval. Od dramatického rána s ní nepromluvil jediného slova, a tak se snažila alespoň držet s ním krok. Sledovat jeho cestu. Pustina se ovšem probudila do dalšího dne a teplo slunečních paprsků se velmi brzy proměnilo v ostré světlo, které opět zachvátilo krajinu svým žárem. Snad ještě větším než včera.
Vracejí se zpátky, ale co budou dělat, když chlapce najdou? Přemýšlela. Už teď na tom byli hodně špatně. A nezdálo se, že by se nad tím Lars zamýšlel, alespoň to tak nevypadalo. Byl jako vlk, který jde přímo za svou kořistí, neúnavně a bez odpočinku. Zoe začínala mít silný pocit, že její přítomnost už neřeší. Co kdyby teď padnula únavou? Vrátil by se vůbec pro ni, nebo by dál neúprosně sledoval svou stopu?
Gabriel jim utekl a oni dva jsou ztraceni kdesi uprostřed pustiny. Není zde nikoho, kdo by jim pomohl. Nemají jídlo, nemají vodu a teď už nemají ani lék. Mise selhala. Zemřou zde v pustině. Daleko od Archy a jejích problémů.
Vyšlou další výpravu, a pokud nic nenajdou, pošlou další. Nic jiného jim nezbude. V bláhové naději budou brázdit pustinou a hledat to, co se jim ztratilo. Snad je za nějaký čas najdou, ale to už z nich zbudou jen bílé kosti v písku. Možná je to tak dobře… Možná, že jim Gabriel měl utéct a zachránit si život. Možná je zkrátka Archa odsouzena k záhubě od chvíle, co ji postihla nemoc. Jakoby byla něčím víc než jen šířící se zhoubou. Jakoby symbolizovala to, čím je Archa dnes. Snažili se tu nemoc zničit, snažili se ji potlačit, snažili se proměnit její složení, nic z toho nepomohlo. Lidé umírali dál. Možná… možná měli udělat to poslední, co ještě nezkusili. Přijmout ji. Byla to šílená myšlenka, ale co když jim zkrátka nemoc ukazuje, že je něco špatně v nich samotných, že takto dál žít už nemají? Třeba je skutečně Archa už něčím, co dnes nemá své opodstatnění. V budoucnu přece musí přijít doba, kdy Archa už nebude. Kdy přestane existovat. Čas ji odvane, stejně jako odvál civilizaci jejich předků. Možná, že právě opuštění Archy může být tím pravým lékem. Oprostit se od svého bývalého života. Tak, jak to udělali lidé v pustině, tak, jak to udělal Ray…
Nechtěla si to přiznat, ale pravda byla taková, že s odchodem Raye se vše změnilo. Ulice, náměstí a křižovatky, všichni lidé, staří i mladí, to vše viděla v novém světle. Vše se najednou proměnilo ve zkostnatělou, povrchní a bezduchou skořápku, skořápku bez hlubšího obsahu, beze smyslu a uvědomění. Bylo až děsivé, že to neviděla, přestože to po celou dobu měla před očima. Pochopila to, co se často říká, že nevědomost je sladká. Ale přes to všechno je Archa její domov. Jediný domov, který má, jediný domov, za který ještě může bojovat.
Zoe se snažila slinami alespoň trochu smočit vyschlé rty, ale zjistila, že se jí suchem v ústech lepí jazyk na patro. Zemřeme tu, pomyslela si s úzkostí.
V té chvíli odněkud ze shora spadl malý kamínek se sprškou písku. Přivřenýma očima zamrkala a pohlédla nad sebe. Asi metr nad její hlavou, v malé škvíře ve stěně skály, se něco pohnulo ve stínu. Ve svém překvapení zapomněla, kde stojí a udělala krátký krok zpět, aby na to lépe viděla, už si ovšem neuvědomila, že je za ní příliš málo místa. Noha jí sjela dolů. Její vyděšené oči sledovaly, jak mizí škvíra i skalní stěna. Marně se snažila zachytit rukama nějakého výběžku. Žádný nenahmatala. Nejhorší bylo, že v šoku nedokázala ani vykřiknout. Svět se zatočil. Cítila, že její tělo letí vzduchem. Byl to jen okamžik.
Bolest! Narazila bokem na něco tvrdého. Instinktivně hmátla naslepo rukama a něčeho se zachytila. Stiskla to tak pevně, že celé její tělo sebou prudce škublo. Nohy a dolní polovina jejího těla narazila na stěnu skály. Zůstala viset ve vzduchu. Cítila velkou tíhu celého svého těla, které ji táhlo dolů. Uvědomila si, že se nedrží skály, byl to kořen. Kořen malého stromku, který pokrouceně rostl ze skalní stěny. Uklouzla po skalním převisu a visela nad hlubokou propastí, necelé dva metry pod místem, kde před chvílí stála. Ostré skalní výběžky pod ní se najednou zdály mnohem blíž, než když na ně hleděla shora. Tam dole byla její smrt.
Stále ještě byla v šoku, přesto se pokusila přitáhnout. Svaly v pažích intenzivně zabolely. V boku jí ostře bodlo. Nedokázala to. Byla příliš slabá. Pokusila se o to ještě jednou, zaťala zuby a dala do toho všechno, ale bez úspěchu.
„Larsi!“ zaječela tak hlasitě, jak jí to jen plíce dovolily. Její zoufalý hlas se odrážel od stěny skály a šířil se krajinou, ale žádná odezva nepřišla. Věděla, že dlouho se neudrží. Cítila, jak její tělo slábne. Spadne dolů. Zřítí se, roztluče se o skály. Bude to bolet? Snad jen okamžik…
A tu se těsně vedle ní svezlo po stěně skály lano. Bez váhání se za něj chytila.
„Drž se!“ uslyšela hlas shora.
Z posledních sil křečovitě svírala provaz a byla pomalu vytahována nahoru. Někdo ji pevně chytil za ruku. Zůstala ležet natažená na zemi. Hruď se jí divoce zvedala.
„Měla bys dávat větší pozor,“ řekl Lars. Zvedla k němu oči. Voják si otřel pot z čela.
„Proč, proč ti…“ popadala dech, „proč ti to tak trvalo?“
„Vůbec jsem tě neslyšel. To on mě zavolal,“ ukázal vedle sebe Lars. Stál tam Gabriel a hleděl na ni.
„Věděla jsem, že jsi to ty …“ hlesla Zoe unaveně a začala se smát. Srdce, které bušilo v její hrudi, jako zvon, se pomalu zklidňovalo.