Andor.cz - Dračí doupě online

Den první. Vize.

„Už zase prší... máma bude mít strach, kde jsem.“ Říkal si malý, sotva devítiletý kluk procházející nevelkým náměstím jedné z mnoha vesnic v císařství. Ale nevím ve které. Zato vím, co se dělo dál. Stíny za jeho zády se mihotaly jako zplozenci pekel a temnota byla všudypřítomná. Chlapec stále šel nevědomky dopředu a pravděpodobně vůbec netušil o nebezpečí, jež na něj čekalo. Ušel několik dalších metrů, když se stíny konečně rozhodly a vyřítily se z mlhy temnoty a vrhly se na nevinnou duši. Jediné, co mohli pokojně spící obyvatelé okolních domů zaslechnout, bylo ticho. Chlapec neměl ani čas zaječet či něco říci. Zato já to viděl v celé hrůze. Stíny vypadaly jako větší lidé z čisté tmy... pokud zrovna stály. Pokud ne, pak jediné, co jsem byl schopen vnímat, byla temná čmouha. A devět takových čmouh roztrhlo chlapce. V jediném krvavém okamžiku. Jak snadné je vzít život. A jak složité je ho dát. Pomyslel jsem si a pokusil se odtrhnout obličej od srdce stálé tlučícího na zemi. Má hlava se ani nehnula. Zděšeně jsem pozoroval, jak stíny začaly konzumovat veškeré maso z chlapce, co našly. A nezajímalo je, jestli je na něm kus oblečení nebo ne. Opravdu jsem se snažil nedívat se a snažil se to nějak logicky vysvětlit, ale prostě to nešlo.

A pak jsem se probudil.

Píše se rok 29 564. Za rok 0 se počítá den, kdy císař nastoupil na trůn a založil Impérium. Myslím, že nějací rebelové řikající si „Potomci Kristovi“ tento rok počítají za rok 40 114 a počítají to od narození nějakého jejich spasitele, ale kdo se v tom má vyznat...

Posadil sem se v posteli a rychle přejel vyděšenýma očima okno, dveře a budík. O oknu jsem zjistil, že je za ním tma, o dveřích, že jsou zavřené a o budíku, že na něm svítí časový údaj, že se mám za patnáct minut probudit. Bylo půl sedmé ráno.

Po snídani a dalších nutných lidskostech jsem vyrazil z kuchyně a zamířil rovnou do práce, totiž do budovy přezdívané mnohými jako zbrojnice. Oficiálně se jedná o lokální oddělení Imperiálních elitních jednotek, ale ve skutečnosti tak pracuje deset úředníků s dvěma vojákama, aby měli koho ukazovat na přednáškách rekrutům. A zbrojnice proto, že zde jsou jediné zbraně v tomto sektoru planety. Ale abych nepředbíhal.

Když jsem dorazil do zbrojnice, „přivítala“ mě hlaveň bolteru. Myslím, že jsem omdlel na místě. Když jsem otevřel oči, první, co jsem udělal, bylo, že jsem zařval. Tedy, zařval bych, kdybych měl čím. Abych to vysvětlil, chyběly mi hlasivky. Dřív tam byly, ale teď už prostě nejsou. To byste nevěřili, jak je depresivní, když už ani nemůžete řvát.

„Subjekt číslo dvanáct nabyl vědomí.“ Ozval se ženský strojový hlas někde za dveřmi. Za otevřenými dveřmi a muž, který jimi práve odcházel, se na místě zastavil. „Takže přeci jen nám skřivánek neumřel.“ Řekl pobaveně a otočivši se, přišel ke mně. Až teď sem si začal všímat, kde jsem. Byl jsem v kovové místnosti bez jakéhokoliv nátěru, která byla funkcionalisticky zařízená mučírna. Pár obušků visel na stěně a naproti bylo několik mnohem horších zrůdností na mučení. Povětšinou stroje na způsobení neúnosné bolesti bez zabití mučeného. Podíval jsem se do tváře muže stojícího přede mnou. Měl šedou košili, která byla skvěle udržovaná, a to samé platilo o jeho obličeji a vlasech, a nic jiného jsem neviděl, neboť jsem zjistil, že patrně jsem v jedné z těch zrůdností na mučení, protože se nemůžu hýbat. A to ani hlavou. Začal sem v duchu odříkavat motlitbu k císaři, za pomoc. „Řekni, cos jim provedl, nebo to, v čem stojíš, začnu používat.“ Řekl nekompromisně chlap. Neměl jsem ani ponětí, o čem to mluví. Týpek se mi zadíval do oči a zlověstně se usmíval. „Počítači, veškeré informace o subjektu dvanáct a zdravotní stav... Ať vím, co ti můžu provést, pokud nepromluvíš, skřivánku...“ Chlap se už prakticky chechtal z pomyšlení, co mi udělá. Počítač klidně počkal, než dokončí větu a pak spustil. Tedy vlastně spustila.

„Subjekt dvanáct byl přivezen z planety Terra, kde pracoval v imperiálním vojenském úřadu.“ Chlapovi se zarazil úsměv. „Genetický druh, člověk. Bližší specifikace, nezasažen jakoukoliv mutací.“ Chlap se na mě podíval s respektem. „Zaznamenána abnormální psychická aktivita.“ Chlap zbledl. „Genetická analýza odhalila shodu s geny členů imperiální gardy, jednotky Chaos.“ Chlap udělal dva kroky zpět a bylo vidět, že se bojí, ale počítač monotónně pokračoval. „Na žádost plukovníka Genegara mu byly odstraněny hlasivky, že prý, cituji: „Mě to věčný ječení už štve.“ Operace byla provedena před dvaceti minutami.“ Chlap znovu nabyl sebevědomí a monotónní hlas počítače ztichl. Nastala dlouhá chvíle ticha a já si myslel, že se celej svět zcvoknul.

Já a člen Chaosu? To je blbost... Chaos je výběrová jednotka imperiální gardy! Jak bych tak já mohl bejt člen Chaosu!? Vždyť chaos je od jejich založení synonymum pro smrt... Ale možná bych tohodle omylu mohl využít ve svůj prospěch. A co tomu chlapovi vadí? To ještě nikdy neviděl čistýho člověka? Tvářil se, jako by byl jeden z těch zmutovanejch bláznů... Utřídil jsem si myšlenky a držel na tváři výraz někoho, kdo rozdával smrt. Natož aby se bál bolesti. Vevnitř sem se klepal hrůzou, ale navenek jsem dokázal to nedát znát.