Andor.cz - Dračí doupě online

Řekne se pravda! Ale co zločinů bylo spácháno jejím jménem!
Skupina čtyř mladých vojáků procházela spojovacím zákopem. Vlhká hlína se jim lepila na boty a studený větřík laskal jejich tváře. Nepršelo, ale zamračená obloha a vlhký vzduch proudící od řeky v nich budily nepříjemné, až chmurné pocity. Neslyšeli nic než šumění listí v nedalekém lesíku, chrastění jejich vlastní výstroje a všelijakého náčiní v nevelkých batozích. Přesouvali se v mírném předklonu, který se již stával instinktivní záležitostí, a v náručí drželi své moderní automatické pušky J&S-26, jež jim dodávaly pocit bezpečí a jistoty. Na jejich jmenovkách se skvěla jména Šustr, Kuba, Adamec a Wolf. Jak napovídaly odznaky na jejich rukávech, všichni patřili k 5. četě roty E, třetího pěšího pluku Královského pozemního vojska. V místě, kde se zákop rozšiřoval, je čekala předchozí hlídka. Nezdravili se, to přinášelo smůlu. Jen lehce přikývli hlavou a šli si po svém. Na chvíli se ještě zastavili. Zde byla poslední možnost překontrolovat helmy, vestu, výstroj i zbraně. Předchozí hlídka jen netrpělivě čekala na dobu, než bude moci opustit stanoviště a přenechat jej nově příchozím. Do všelijakého šoupání, skřípání a jiných zvuků posledních úprav se vyloudilo tiché, ale přec slyšitelné: „Sakra,“ četaře Wolfa. „Copak Wolfe? Nechal sis doma pleny?“ Popichoval ho vysoký zachmuřený rotmistr z druhého družstva. Wolf se na něj jen zlověstně podíval a dál cosi hledal v kapsách své taktické vesty. Náhle se zarazil, zašmátral v jedné kapse a s úsměvem vytáhl malý mosazný křížek zavěšený na tenkém provázku. Přivázal si jej na krk (pověsit si jej normálně na krk přes objemnou kevlarovou helmu bylo nemožné), zasunul pod blůzu a pokynul svým kamarádům k odchodu. V terénu nebylo zvykem příliš mluvit. Většina komunikace se řešila gesty a posunky. Jedním takovým gestem, zdviženým prostředníčkem, pak při odchodu častoval i onoho dotěrného rotmistra.
Před skupinou se zvedala asi dvoumetrová říční hráz, kolem jejíž celé délky se táhl dlouhý Kontrolní zákop. Čím více se k ní blížili, tím více se obávali možné smrti. Ač kryti vysokou a masivní hrází, přec zůstávali přikrčeni v očekávání náhlého útoku druhé strany. Když přišli k hrázi, zastavili se, opřeli se o ni, hlavu mírně posunuli nad úroveň zákopů a kontrolovali okolní terén. Stále si však dávali pozor, aby jim zpoza hráze nevykukovala část hlavy, která by byla snadným terčem odstřelovačů. Neviděli nic, než síť zákopů klikatících se mezi snad nikde nekončícími minovými poli porostlými trávou. Pouze v dálce bylo vidět malé město. Nic se nezměnilo. Pak rotmistr Šustr vyndal ze svého batohu malý periskop, vysunul jeho horní část nad hráz a zkoumavě si začal prohlížet druhý břeh řeky. Byl stejný jak ten jejich. Hráz, ve které byly vidět v pravidelných odstupech nevelké průzory kulometných hnízd, a zpola vylidněné polorozbořené město za ní. Napravo pak byl vidět železobetonový most, kdysi spojující oba břehy, nyní však v půli rozpolcený výbuchem. Když před mnoha lety začala válka mezi Roayalisty a Republikány, nikdo si netroufal říci jak skončí, neboť i armáda se rozdělila na dvě poloviny. Nakonec neskončila nijak. Rozdělila zemi „ve jménu pravdy“ na dvě poloviny a uvázla na mrtvém bodě. Nyní, v době neustálého napětí a již osm let trvajícího příměří, existovala válka již jen na hranicích obou znesvářených táborů. Na Modré řece, obklopené hrází a sítí příkopů. A nebo tomu bylo jinak?
Družstvo prošlo svěřený úsek Kontrolního zákopu, zkontrolovalo zdejší kulometná hnízda a pak se vrátilo zpět na kontrolní stanoviště. Když uplynulo několik hodin, přišla je vystřídat další skupina vojáků z roty E. Opět pouze tiše přikývli a vydali se na cestu k základně.
Základnu tvořila směsice hangárů, skladišť, stanů a baráků, doplněna několika heliporty a polní nemocnicí. Tento areál pak obklopovala vysoká betonová zeď převýšená železnými strážními věžemi stojícími v každém rohu a u vjezdu do areálu. Četaře Wolfa už několikrát napadlo, že se velmi podobá mnohým středověkým tvrzím, jež rád navštěvoval v dětství.
Přišli k bráně. Místo milého přivítání však přišlo pouze strohé chrčivé vyzvání k identifikaci linoucí se ze starého reproduktoru na šedošedém betonovém bunkru: „Identifikujte se!“ Šustr se napřímil do pozoru a začal odříkávat již vžitou formuli: „Rotmistr Josef Šustr, velitel třetího družstva, páté čety, roty E...“ ...třetího pěšího pluku... přeříkával s ním v duchu četař Wolf. Čekal, až se na něj dostane řada. Oči mu těkaly po tabulích hlásících různá varování jako: "Pozor minové pole" či "Nepovolaným vstup zakázán", nebo dokonce "Střežená zóna, vstupujte pouze s povolením". Když se na něj dostala řada, zůstal nepřipraven. Zavládlo hrobové ticho. Cítil, jak na něj míří všechny ty kulomety, pušky a kdo ví co ještě. Zhluboka se nadechl a začal odříkávat smluvenou formuli pro vstup, kterou zakončil heslem přiděleným při opuštění prostoru:... „Helena!“ Vrata základny se se skřípáním a vrzáním otevřela a vojáci vešli dovnitř.
„Wolfe, ty jsi fakt hňup, to není možné,“ začal se smát Adamec. „Cos tam sakra dělal, ty vole!? Došlo ti, co se mohlo stát? Příště mi připomeň, že tě mám probudit.“ Wolf nasadil neutrální výraz, který ho učil kamarád na gymnáziu, ale uvnitř ho to strašně žralo. Ta jeho roztěkanost mu nadělala víc problémů než mu bylo milé a po celé základně o něm začaly kolovat nelichotivé historky. Adamec se vydal k ubikacím a ostatní, kromě Šustra, jenž musel podat hlášení, jej následovali. Sundali ze sebe polní maskáče a oblékli se do jednobarevných (samozřejmě olivově zelených) triček a kalhot, odnesli zbraně do zbrojnice a pak šli na večeři. Kantýnu tvořilo podlouhlé plechové stavení nadstavené jakýmsi stanovým přístěnkem. Celou touhle podivnou stavbou se nesla nějaká podivná vůně, jestli se to tak dalo nazývat. Byla už plná nacpávajících se vojáků. Wolf si vyzvedl svůj příděl jídla a přisedl si k vojákům z jeho roty, kteří se právě bavili o dnešních službách. Jedna polovina nadávala na deštivou dopolední službu, zatímco ta druhá na klidnou odpolední. Ještě nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo stát.
Brzo ráno ho probudil křik sirény. Bylo velmi, velmi brzo ráno. Ještě ani nevyšlo slunce. Strčte si ta cvičení do prdele, já chci spát. O pár vteřin později vlétl jako vítr do baráku velitel jejich čety. „Vstávat! Vstávat! Poplach! Během pěti minut ať jste všichni nastoupeni v plné polní. Instrukce vám budou sděleny tam. Kdo to nestihne, toho vlastnoručně zastřelím!“ Uvnitř nastal mumraj. Všude pobíhali vojáci a soukali se do všemožné výstroje. Jakmile se Wolf oblékl, vzal do ruky svůj mosazný křížek, sundal ho z provázku a strčil si jej do kapsy. „Abych tě neztratil,“ pošeptal mu. Za moment stálo všech pět set vojáků, které mohla základna postrádat, v řadách. Zbylí, jako například lékaři či technici, se přesouvali na svá místa.
Na vyvýšené místo v čele buzerplacu vyšel plukovník Brabec, vrchní velitel třetího pluku. „Drazí vojáci, před chvílí zaútočila Republikánská armáda na naše postavení na severní části hranic. Velení se shodlo, že nejlepší obrana bude útok, a proto budete zanedlouho vysláni na důležitou misi v rámci operace Běsnící gryf. Vaším úkolem bude obsadit předměstí nedalekého města Bodlákova, zničit obranná postavení nepřítele a zajistit průchod posilám, které přiletí z vnitrozemí. Na místa vás dopraví vrtulníky Ib-17 a podporu zajistí stíhačky A-45 a dělostřelectvo. Bližší informace vám sdělí velitelé vašich čet. Rozchod!“
Jednotlivé čety se semkly k sobě a velitelé jim začali na mapách ukazovat jejich cíle. „Takže, úkolem naší roty bude dobýt tuhle továrnu,“ ukázal velitel na mapě šedivý flek. „Až se rotám A a B podaří dobýt okolí řeky, bude naše postavení základním opěrným bodem při dalších postupech. Naše četa dostala na starost jihovýchodní cíp areálu, který musíme důkladně prohledat a zabezpečit a pak bránit až do příchodu posil z vnitrozemí.“ Velitelův hlas se začal mísit s hlukem přilétajících vrtulníků. „Dotazy? Žádné? Skvělé. Takže, za chvíli se přesuneme k vrtulníkům. Držte se se mnou, ať víte, který je ten správný. Už jsme to několikrát nacvičovali, takže mě nezklamte, hoši. A žádný hrdinství, držte se pěkně při zemi, bude to ostrý.“ Nepřál jim hodně štěstí, to nosilo smůlu. Pak se všichni vydali k vrtulníkům, které již pomalu dosedaly na travnatou plochu vedle základny.
Vrtulníky byly docela velké. Uvezly až dvacet pět pasažérů či několik raněných, avšak díky sklopné rampě na zádi mohly převážet téměř cokoliv. I jejich výbava byla moderní. V přední průhledné části z neprůstřelného skla seděli dva piloti a v tom, co kdysi bývaly boční dveře, byly nyní dva těžké rychlopalné granátomety J&S-15 obsluhované palubními střelci. Vojáci se pomalu naskládali do vrtulníků a ty se s typickým bubláním otáčejících se vrtulí vznesly. Držely se nízko. „Tři minuty do výsadku,“ šířilo se olejem smrdícím vzduchem ve vrtulníku.
Vrtulník se začal všemožně otřásat a houpat, jak se piloti snažili vyhnout protiletadlové palbě, kterou probudil ničivý průlet letadel. Wolf slyšel i některé výbuchy projektilů, jež se dovnitř prodraly přes hluk motoru. Pomalu se začala otevírat zadní rampa. „Dvě minuty…“ Prásk! Vrtulník dostal zásah do ocasní částí, začal se všelijak natřásat a kolébat. Všichni „cestující“ pocítili náhlé snížení výkonu, jak se piloti snažili o nouzové přistání. Vibrace přidaly na síle, následně sebou celý vrtulník trhnul a začal otáčejíc se padat k zemi.
Četař Wolf otevřel oči. Skláněla se nad ním zamračená Adamcova tvář. Nevěděl, jak se dostal na podlahu, ani co se vlastně stalo, slyšel jen disciplinovanou střelbu svých spolubojovníků a podobnou odpověď od jejich nepřátel. „Probuď se, Wolfe! Probuď se!“ Wolf se pokusil o úsměv, který se však, vinou bolesti rozlévající se z pravé nohy, změnil spíše v trpký úšklebek. Až teď si Wolf uvědomil, jak je vrtulník prázdný. Kromě něj zde leželo jen pár mrtvých a raněných. U zadní rampy pak stáli dva střelci, u okna granátometu Kuba a vedle něj klečel Šustr, který cosi hlásil do rádia. „Kde jsou ostatní?“ „Mimo vrtulník,“ odpověděl Adamec. „Snaží se zajistit oblast, aby nás mohli vyzvednout. Tady máš pušku. Kdyby se sem chtěl někdo jakkoliv dostat, vpálíš mu jednu mezi oči. Jasné?“ Pak se zvedl a přesunul se k zadní rampě.
Zprvu se zdálo, že se jim vrtulník podaří ubránit. Letadla a dělostřelecká palba se snažila stále větší intenzitou palby oslabit Republikánské útoky. Šustr ještě pořád klečel u rádia a dokola hlásil souřadnice nepřátel a instrukce pro jejich vyzvednutí či co. „21, 08, 45, čárlí, delta, opakuji, 21, 08, 45, čárlí, delta…“ Avšak nepřátelské kulky stále klepaly na pancíř vrtulníku. První to schytal Kuba. Když se vyklonil z okna, zasáhla jej dávka z nepřátelského kulometu přímo do hlavy a zohyzdila mu tvář. Jedna z kulek se pak odrazila od okenního rámu a přestřelila šňůru Šustrova rádia. Ten však v šoku stále hlásil: „21, 08, 45, čárlí, delta!“ a díval se na Kubovo mrtvé tělo. Pak to schytali i vojáci vzadu, včetně Adamce, když mezi ně dopadl granát. Poté do vrtulníku vběhli dva republikáni. Šustr stále křičel instrukce do utrženého sluchátka, ale nikdo mu neodpovídal. Republikáni nečekali odpor, měli za to, že všechny obránce vrtulníku zlikvidovali. Wolf zamířil, zmáčkl spoušť a za strašlivého rachotu jeho pušky vyslal k oběma vojákům smrtící střely. Jejich bezvládná těla klesla k zemi. Nebyli o nic jiní než Wolf. Mladí kluci, jen z opačné strany barikády. Avšak z pušky vyšlo méně nábojů než mělo. Zbraň se zasekla. Wolf zahodil pušku, vytáhl pistoli a připravoval se na další "návštěvníky". Druhou rukou vytáhl mosazný křížek a začal se modlit k bohu, aby ho zachránil. Pak do vrtulníku vběhl další nepřátelský voják. Zazmatkoval a pak vystřelil smrtící dávku na křičícího Šustra. Jeho výraz ztuhnul, ještě se podíval na své prostřelené břicho s sesunul se na zem. Wolf namířil na vojáka a poslal ho za ním. Pak za sebou uslyšel dupnutí. Otočil se a uviděl vojáka rozmachujícího se pažbou pušky proti jeho hlavě. Než stačil cokoliv udělat, celý jeho svět nahradila tupá bolest, černočerná tma a jeho tělo strnulo v bolestivé agonii.
Když se znova probudil, ležel v jakési rozpadající se chatrči. Kolem něj stáli muži v bílých pláštích. Všichni si ho prohlíželi zkoumavým pohledem. Připadal si jako pokusný králík. Drogy či něco takového mu zatemňovaly mozek. Pomalu ani nevěděl, jak se jmenuje. „Četař Albert Wolf...“ Začal předčítat z nevelkého bloku jeden z mužů, který Wolfovi připadal jako jejich vůdce. „…pokusný subjekt č.24; pokus teprve v počátcích. Stav - zlomená noha a otřes mozku.“ Pak si Wolfa ještě jednou změřil pohledem a přesunul se k dalšímu lůžku, kterých bylo v chatrči celkem osm. Byla to stavba ze dřeva s jednoduchou doškovou střechou a prkennou podlahou s širokými mezerami. Wolf položil ruku na podlahu, příjemně ho chladila a měl pocit, že se jeho stav zlepšuje. Snažil se podívat, kdo leží na vedlejších postelích, ale jeho vidění bylo natolik rozmazané, že nedokázal určit ani zda je to muž či žena. Když začalo omámení ustupovat, přišli lékaři opět. Posadili jej na kolečkové křeslo a odvezli jej do jakéhosi provizorního kinosálu. Zde mu pouštěli filmy o zvěrstvech, která měla být prováděna ještě před válkou. Nevěděl, zda byly záběry pravé, ale pod novou dávkou drog o tom nebyl schopen přemýšlet. Nebyl schopen určit, kdo má pravdu. Tak se to opakovalo po dva dlouhé týdny.
Dokonce už si začínal považovat onu Republikánskou pravdu za tu pravou. Nedokázal určit, co je jen fikce a co pravda. Třeba nám všem královské úřady celou tu dobu lhaly. Nevěděl, jak má určit tu "správnou" pravdu, když obojí mohla být pravda i lež. Opět sjel rukou na podlahu a hladil její konejšivé dřevo. Ruka mu zajela mezi desky a on ucítil něco kovově chladivého. Připadalo mu, jako by ten pocit znal. Chvíli si s tím hrál, až se mu to podařilo vytáhnout. Byl to mosazný křížek. Jeho mosazný křížek. Pevně ho sevřel v dlani. Chvíli jenom tak ležel a čekal, až si pro něj zase přijdou a pustí mu další várku filmů, kterým oni říkali Učebnice pravdy. Jenže nepřišli. Místo toho uslyšel povědomý zvuk. Nejdříve ho nebyl schopen zařadit, ale nakonec ho poznal. Byl to zvuk přilétajících vrtulníků. Zaslechl nějakou střelbu, a pak už se do chatrče hrnuli vojáci s nosítky. Byli to vojáci ze speciální jednotky. Byli celí v černém a měli na sobě černé kukly. Wolf si vzpomněl na likvidační komanda z filmů, která se až příliš podobala tomu, co viděl. Začal sebou cukat a trhat. Nechtěl být zabit kvůli pravdě nějakého krále. Vojáci ho chytili, píchli mu utišující léky a na nosítkách ho přenesli do vrtulníku. Wolfovi nedošlo, že byl v zajateckém táboře a že ho právě zachránili, ale jemu to bylo fuk, protože mu připadal bezpečnější, než všechen ten svět okolo.
O pár měsíců později seděl Wolf na svém houpacím křesle v jeho velkoměstském bytě od armády. Sledoval televizi, ve které právě hovořil první ministr o nových úspěších Královské armády a o jejich cílech a pohnutkách. Vždyť to byli přece oni, kdo měli pravdu. Wolf vzteky sevřel vyznamenání za statečnost, které držel v ruce tak silně, až se mu jeho ostré hroty zaryly do kůže. Nenáviděl válku. Před očima mu proběhly tváře jeho mrtvých kamarádů, obrázky polorozbořeného a vylidněného města, zajateckého tábora, avšak i ony obrázky zvěrstev před válkou, obrázek země rozdělené na dvě poloviny obehnané ostnatým drátem a sítí zákopů. Kdo má sakra pravdu? Co je to pravda? Pravda… Řekne se pravda! Ale co zločinů bylo spácháno jejím jménem!