Andor.cz - Dračí doupě online

Chytnu se za hlavu, bolí mě. Kde to jsem? Ležím na podlaze, kolem mě další lidé. Jsem zmaten, všude je tma, vidím obrys, plazím se k němu. Opřu se a vstanu, konečně se rozhlížím, jsem v temné místnosti, svítí tu jen několik blikajících červených světel, vidím rozmazaně. Čekám, brzy se můj zrak zaostřuje, ty světla jsou obrazovky. Jsou na nich nápisy, všechny hlásí „KRITICKÉ SELHÁNÍ!“.
Opět se ptám, kde to jsem? Poznávám své okolí, ten objekt je křeslo, kapitánské křeslo. Jsem na můstku. V mysli mě proběhne:
„Ano, ano, přežili jsme. Ale co? Co jsme přežili?“ hlava mě zabolí a opět se za ni chytím. Sednu si do kapitánova křesla a podívám se před sebe, jsou tam okna, ale jsou zakrytá. Najednou si vybavím otřesy, silné otřesy. Seděl jsem ve svém křesle, měli jsme poruchu a zatahovali jsme štít. Ale jakou poruchu? A kde to jsme? Je zde tma, místnost osvětlují jen ony obrazovky. Rozhlížím se a po straně vidím nějaké zelené světlo. „Zelená je dobrá“ pomyslím si a vydám se k němu, snažím se do ničeho nenarazit a nakonec se dostanu ke svítícímu panelu, zmáčknu ono zeleně svítící tlačítko. Chvíli slyším nějaké bzučení a najednou se rozsvítí nouzové světla v místnosti. Začínám si vybavovat strašný pád, varovný alarm. Průlet atmosférou byl strašný, selhaly nám motory, nepodařilo se nám změnit trajektorii. Rychle se otáčím a počítám. Je tu se mnou dalších 5 osob, 3 muži a dvě ženy. Dva muži seděli vedle sebe, náraz je vymrštil k ovládacímu panelu. Oba jsou mrtví. Zbytek se mě daří vzbudit. Zdá se, že nikdo neví, co se stalo, oslovují mne kapitáne. Jdu zpět ke svému křeslu, spouštím interkom.
„Kdokoliv mě slyší, ohlaste se!“ chvíli čekám, „opakuji! Kdokoliv mě slyší, ohlaste se!“
Mezitím se ostatní vzpamatují. „Kapitáne,“ osloví mě můj první důstojník. „Došlo ke zhroucení systémů, fungují pouze nouzové systémy, interkom mezi ně nepatří.“ Všichni jdou ke svým stanovištím, ale zařízení jsou mrtvé. „Kapitáne, nic nefunguje!“ Nevím co dělat, ale první důstojník mě pomáhá. „Uprostřed této paluby se nachází centrální rozvaděč lodi, musíme se k němu dostat a obnovit dodávku energie. Kývnu a jdu ke dveřím, rozbiju sklo a nouzově je odemknu. Chce to sílu nás všech, ale nakonec se nám podaří dveře otevřít. Chodba je temná, osvětlená pouze nouzovým osvětlením. Cestou potkáváme 7 osob, všichni mrtví. Je to otřesný pohled. Konečně nacházíme centrální rozvaděč, jeho odemknutí nám zabírá čas, drahocenný čas. Cestou jsem si všiml, že ventilace nefunguje. Nedaří se nám odemknout kryt rozvaděče, proto posílám 1. důstojníka zpět na můstek, vrací se s kladivem. Rozbíjíme ochranný kryt. Nálada se mě okamžitě zvedá, rozvaděč je aktivní. Ovšem má radost není dlouhá, rozvaděč hlásí chybu č. 5.
Ty nejnižší jsou zároveň nejhorší. Loď byla vážně poškozena a řídící počítač rozhodl o vypnutí veškerých nepotřebných systémů. Že je ventilace a interkom nepotřebný se dozvídám až teď. Chyba neovlivňuje můstek, ten byl odpojen kvůli poškození napájecího vedení. Zapínáme záložní vedení a vracíme se zpět na můstek. Dělá mě starosti čas, můstek je vybaven záložním zdrojem, který je schopen udržet můstek plně aktivní i přes výpadek napájení po dobu 2 hodin než dojde k utlumení funkcí. Takže minimálně 2 hodiny jsme byli v bezvědomí.
Dojdeme na můstek. Velká červená chyba zmizela, nahradil ji výpis mnoha dalších chyb. Chvíli nám trvá, než zjistíme rozsah poškození. Můstek se zdá být plně funkční. Se svým důstojnickým sborem kontroluji jeden problém za druhým. Jako by to bylo prokletí, nebo snad měli dotyční štěstí? Ti dva mrtví muži byli vrchní strojmistr a operátor ochranných systémů. A právě na jejich přístrojích jsme viděli ty dvě nejhorší zprávy. Všem se nám zatajil dech, když jsme četli rudé nápisy:
„Reaktory nestabilní!“ a „Narušení trupu!“