Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Ti nejlepší umírají jako první - 2. částOblíbit

sapk280592879.gif

Autor: Astmir

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 11. března 2010 22:18

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Druhý díl městké fantasy o zaklínači jménem Jiří Řezník. Co se skrývá pod Prahou? A jak je to se smrtí Fridricha von Bacha? Více se dozvíte v druhém díle.
 
Přistál jsem hladce do prašného tunelu a volnost během chvíle vyprchala. Nahradil ji lehký a vlezlý zápach zatuchlé kobky.
V tunelu o průměru tak tří metrů čtverečních hořely pouze pochodně, přesto však bylo celkem dobře vidět.
Chvíli po mě se zde objevila i Adéla. Trochu neohrabaně došlápla, ale udržela se na nohách. Bylo však vidět, že je to stále nováček. Strážce nás ještě jednou prohledali, popřáli pěkný výlet a už nám dále nevěnovali pozornost.
„Tak kolikátá? " Řekl jsem, aniž bych se podíval na Adélu cestou tunelem.
„Kolikátá co?" Adéla na chvíli zrozpačitěla a zadívala se na mě.
„Kolikátá to je tvoje opravdová akce?" Otázka vyzněla jaksi posměšněji, než jsem zamýšlel.
Adéla se zamračila a chystala se odpovědět, ale nakonec si to rozmyslela a pouze něco zamumlala o dnešních nezdvořácích. Tím naše konverzace na nějakou dobu skončila.
***

Aler bylo město, které se podle pověsti mělo nacházet někde pod Prahou. Někdo tvrdil, že sem vedou dokonce tunely, snad propojené s dnešním kanalizačním systém, nebo možná dávno zazděné. Každopádně pokud nějaký existoval, bylo to drženo v tajnosti a dostat se sem šlo pouze několika desítkami magických bran. Aler byl v podstatě ohromná jeskyně. Nemám tušení, jak vznikla, jestli přírodně či pomocí magie a vlastně jsem se o to nikdy moc nezajímal.
Bylo to velké město a mohlo čítat několik tisíc různých bytostí, přesto jeskyně stále nabízela dostatek místa pro další rozrůstání města. Obyvatelstvo města činila poměrně zajímavá směsice různých bytostí od upírů a vlkodlaků až po trpaslíky a elfy. Na rozdíl od světa tam nahoře se zde nemuseli skrývat a mohli se otevřeně projevovat v mezích zákonů UMB.
Pro mě to byla pěkná díra a zábava tu stála za prd. A tak jsem tu trávil jen nezbytné množství času a jinak pobýval nahoře v Praze.
***
Dům Fridricha von Brecha vystavěli v jakési podivné kombinaci prvků antiky a romantismu. Prý vyzařoval jakousi chladnou krásu, jak mi kdysi někdo vyprávěl. Mě připadal přeplácaný. Asi nejsem romantik.
Zabušil jsem na dveře. Jasně jsem slyšel, jak se rány rozléhají po domě - měl jsem podezření, že dveře jsou očarované tak, aby zvuk úderů násobily.
Ze dveří vykoukl postarší muž s napomádovanými vlasy dozadu v decentním obleku s motýlkem.
„Co si přejete, pane?" řekl klidným hlasem bez výraznější známky emocí.
„Dobrý den. Jsem vyšetřovatel z UMB."
Muž chápavě pokýval. Otevřel dveře a pustil nás do předsíně. Místnost vyhlížela poměrně útulně s dřevěnou podlahou, na které se rozprostíraly perské koberce.
„ Počkejte zde, prosím, oznámím vaši přítomnost mladému pánovi," řekl Žán, jak jsem si ho okamžitě pojmenoval.
Během doby čekání jsem předešel další přání Žána a vydal jsem se přezout do bačkor, které byly úhledně seřazeny na lavičce u dveří.
Během chvíle se Žán vrátil a ve tváři měl stále nic neříkající výraz. Vypadal jak ten týpek z kráčející skály. „Pan Brech na vás čeká ve své pracovně. Prosím, následujte mě."
A vyrazil po schodišti, které po stěnách lemovaly obrazy svatých.
Pánbíčkářství mi na zaklínače moc nesedělo. Tím spíš, pokud tím zaklínačem byl Fridrich von Brech, jeden z nejmocnějších mužů Aleru, vůdce artefaktového kartelu a provozovatel kdejakých leváren.
***
Pracovna byla útulně zařízena. Byla vybavena psací stolem, krbem a co bylo hlavní, barem s opravdu solidním výběrem nápojů. Na pravé straně místností se poté rozprostíraly dveře vedoucí do knihovny. Johan von Brech byl muž okolo třiceti let, alespoň tak fyzicky vypadal. Ve skutečnosti mu jeho magické schopnosti zajišťovaly celkem dlouhý život. A když říkám dlouhý, myslím několik století.
„Vítejte v mém skromném příbytku. Jaká byla cesta?" řekl Brech a vykouzlil úsměv, který by se dal s velkou mírou nadsázky považovat za přátelský.
„Dobrý večer přeju. Ukažte mi, prosím, místo činu, rád bych začal s vyšetřováním."
Johan chápavě přikývl a vydal se otevřenými dveřmi směrem do knihovny.
Knihovna byla menší, než vypadala z venku, měla něco do sebe, nádech jakéhosi tajemna. Takhle nějak jsem si představoval soukromé knihovny prastarých mudrců.
Na zemi kousek od regálu s ruským romantismem byly poznat zbytky zaschlé krve. Něco tu však chybělo. Tělo!
„ Ehmm, mohu se zeptat, kde je tělo Fridricha von Brecha?" Řekl jsem překvapeným hlasem a otočil se zpět na Brecha.
„Bylo přeneseno do rodinné hrobky, nesluší se na muže s jeho postavením, aby tu jeho tělo takto leželo." Brech mluvil, jako by to byla ta samozřejmá věc a díval se na mě udiveně, jak se mohu na něco takového ptát.
Což mě dokonale vytáčelo a naplno se začala projevovat moje rozmrzelost navozená dlouhou dobou beze spánku, litry kafe a nepřetržitou prací. Zapomněl jsem nerozvážně na jeho postavení a moc.
„Děláte si ze mě srandu?! Nemůžete přenášet tělo, když jeho bývalý majitel byl obětí vraždy. Mohl jste zničit spoustu důležitých důkazů, nehledě na spoustu detailů, o kterých mohla vypovídat poloha těla. Ale proč vám to vůbec říkám..." Opravdu jsem se nechoval příliš rozumně, protože Johan von Brech se stal novou hlavou rodiny a mohl mi pořádně zavařit.
V tu chvíli mě ale tyhle věci absolutně nezajímaly. Můj obličej v tu chvíli připomínal dozrálé rajské jablíčko a trvalo mi několik minut, než jsem dokázal na tvář navrátit výraz, který se snad dal považovat za neutrální.
„Omlouvám se, ale nehodí se..." Zase začal opakovat tím samým monotonním tónem. Ten chlap mi pil krev! Jestli bude rodinu vést on, brzy budeme mít o nepříjemnost míň. Nenechal jsem ho domluvit větu a skočil mu do řeči.
„No dobrá, to už by snad stačilo. Děkuji za váš čas, teď bych rád v soukromí pokračoval v hledání důkazů." Muž na chvíli zkrabatěl čelo a zamračil se, ale nakonec to vzdal a odešel pryč z knihovny.
***
Nenašel jsem vůbec nic. Žádné stopy po kouzlech, jen jakousi stopu primitivní magie, která ovšem nepřipomínala prastarou magii, kterou používala většina bytostí. Nemohl jsem však rozpoznat její zdroj a tak jediná věc, která přicházela v úvahu, bylo vracení v čase.
Vytáhl jsem runu a rozdrtil ji v dlani na prach. V rukou mi začala pulzovat energie. Začal jsem s formováním zaříkadla časové smyčky. Rukou jsem formoval vlákno na zapojení do časové smyčky.
Čas se začal vracet do doby vraždy a kolem mě se odehrával film přetáčený na začátek.
Měl jsem štěstí, že nestihlo uplynout 24 hodin od vraždy, jinak bych se už asi na časovou smyčku nenapojil.
Už jsem cítil, jak se dostávám k cílovému času, ale v tu chvíli mě zastavila magická bariéra a já zůstal viset v čase, někdy hodinu po vraždě. Měl jsem možnost dívat se na tělo Becha, na kterém zasychaly poslední zbytky krve.
Takže to bylo předem naplánovaná vražda, je to až moc dobře zabezpečené. Mou přípravu zaklínadla na prolomení bariery přerušil zvuk připomínající porouchanou zářivky a kousek ode mě se začaly objevovat matné obrysy postavy. Ta se úplně nezhmotnila a zůstala v podobě rozmazané malby.
„Jméno?" zeptala se mě postava strojově umělým hlasem.
Chvíli jsem uvažoval, zda mám použít vymyšlené jméno. Něco mi však říkalo, že by to nemělo žádný smysl.
„Jiří Řezník," řekl jsem a očekával, rozhlédl se po prostoru. Očekával jsem nějakou past od těch, co vytvořili bariéru, ale ta se zatím nedostavovala.
„Kód je správný - vstup povolen." Jak rychle se přízrak objevil, tak rychle pole také vyklidil.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, a chvíli jsem jen sledoval, jak přízrak mizí. Po zmizení přízraku se mi zdálo jako dobrý nápad pokračovat a doufal jsem, že ten kód vypnul bariéru. Avšak než jsem začal s postupem, zhmotnila se přede mnou další postava, tentokrát však nabrala podobu Fridricha von Bracha. Pohled měl skelný a bylo vidět, že je to jen jakási forma záznamu.
„Cesta je v rukou sv. Petra," to bylo vše, co mi laskavě sdělil a vypařil se za svým rozmazaným spolupřízrakem.
V tu chvíli mi navíc začalo vyprchávat kouzlo a má nit času se začala trhat. Vracel jsem se nazpět do časového úseku, odkud jsem přišel.
***
Jak se zdá, dotyčný zde zanechal jakousi formu závěti. Co měla znamenat a proč bylo kódem k jejímu otevření moje jméno, jsem však absolutně netušil. Jiné důkazy jsem já ani Adéla nenašli a tam jsme to zabalili, s tím, že pro dnešek to zabalíme a přespíme v hostinci a zítra zajdeme do rodinné hrobky ohledat tělo Brecha.
***
Hostinec U Trpasličího vousu bylo zvláštní místo. Byl to ten typ baru, kde se scházeli lidi mimo zákon, ale já jsem tu měl schůzky s informátory a necítil jsem se na žádného nóbl panáka, i když s mým platem bych na to měl. Navíc se tu nikdo na nic neptal, což mi vyhovovalo. Nevím, jak si hostinec vysloužil svoje jméno, jelikož jediný trpaslík, co tu pracoval, byl barman Grumbwal. Dneska byl hostinec poměrně prázdný, sedělo tu u stolů jen několik vlkodlaků a zaklínačů, dva trpaslíci, kteří se horečně dohadovali o cenu několika run a jeden mračící se muž, který se do místní společnosti příliš nehodil. Jediné, co mu narušovalo uhlazený styl, byla jizva nad okem. Od chvíle, co jsme přišli, si nás zaujatě prohlížel. Vůbec se mi nelíbil, ale nevěnoval jsem mu přílišnou pozornost, jelikož v tomto podniku to nebyla zas tak neobvyklá věc.

***
S Adélou jsme si sedli u stolu úplně v rohu dál od ostatních.
„To jsi nemohl vybrat lepší podnik? Takovej pajzl!" Trochu mě unavovala její věčná nespokojenost. Fakt hrůza ta dnešní mládež, pořád si na něco stěžuje.
„Promiň, ale jsem už na tenhle podnik zvyklej," unaveně jsem se protáhl.
Adéla jen pokrčila rameny a smířila se s tím, že bude muset strávit jednu noc v hostinci pod její úroveň.
Netrvalo dlouho a k našemu stolu přišla blonďatá dívka s velkýma modrýma očima. U ní bylo přirovnání oči jako studánky opravdu na místě.
„Dobrý večer, Jiří. Co si objednáte?" řekla dívka přátelským příjemným hlasem.
„Přines mi talíř guláše a jedno pivko, Jano. A pro slečnu..."
„Skleničku vína. Jaký máte výběr?" skočila mi Adéla do řeči.
„Ehm, máme jenom Frankovku." Řekla Jana a omluvně se usmála.
Víno si tu moc lidí nevychutnávalo. Většinou se tu pil tvrdej a nebo pivo.
„No, co se dá dělat, tak mi přineste skleničku."
Jana odběhla do kuchyně pro guláš a po cestě vyřídila Grumbwalovi objednávku.
***
Talíř nám přinesla během chvíle. To byla další věc, proč jsem měl rád tenhle podnik, nikdy jsem nemusel dlouho čekat. Podezřívavě jsem si prohlédl obsah talíře.
„Máme nového kuchaře," řekla omluvně Jana a odešla vyřídit další objednávku.
Nakonec se ukázalo, že pořekadlo: "Hlad je nejlepší kuchař," je založené na pravdě. I přesto, že maso bylo tuhé a gumové a omáčka nebyla nic moc, celý jsem ho snědl během chvíle. Slastně jsem ho zapil pivem a nahodil spokojený výraz.
„Tak co jsi nalezl při prohledávání časového úseku. Předpokládám, že nic moc, když jsme to tam zabalili." Adéla upila vína a zvědavě se na mě podívala.
„ No, při cestě časem jsem narazil na malý překvápko. Oběť tu nechala vzkaz a heslem bylo moje jméno. Jediný, co mi sdělil jeho magickej záznamník bylo: "Cesta je v rukou sv. Petra." Napadá tě, co by to mohlo znamenat?" Dal jsem si další lok piva a vydal jsem tiché "ááá".
„Hmm, tak zkusíme prohledat zítra barák, třeba tam bude něco s touhle tématikou. Pamatuješ na ty obrazy? Třeba má za nima nějakej trezor nebo tak."
„No taky jsem o tom přemejšlel, zejtra to projedem," dopil jsem pivo a protáhl se.
„Jsem hrozně utahanej, co bys na to řekla, kdybychom to už dneska zabalili."
„Ok taky jsem nějaká přetažená."
***
Zkusil jsem zažertoval, že už mají jenom jeden pokoj. Adéla asi neměla smysl pro humor. Prý by radši spala venku před hospodou. To bych ji chtěl vidět, fajnovku jednu.
Pokoj nebyl nic extra, ale vypadal čistě a měl sprchu, což jsem ocenil.
Dal jsem si sprchu a ulehl jsem do postele. Tělem mi proběhl pocit blaženosti. Konečně se vyspím. Zhasl jsem a během chvilky usnul.
***
Ve tři ráno mi někdo bezohledně zabušil na dveře a probudil mě tak ze zasloužilého odpočinku.
Pomalu jsem vstal, promnul si oči a z úst vypustil několik nadávek, které mi zrovna vytanuly na mysli.
Dveře jsem otevřel a chystal se nevrle promluvit, když v tom mě Adéla strčila do pokoje a zabouchla dveře. Mé tělo na takový pohyb nebylo připraveno a nohy mi vypověděly službu.
Spadl jsem na zem jako pytel švestek a narazil si záda o skříň.
„Blázníš?!" bylo jediné, na co jsem se zmohl.
„Někdo po mě jde, musíme odsud vypadnout."
Rychle jsem se vzpamatoval, natáhl jsem si kalhoty a ze skříně vytáhl všechnu výzbroj a výstroj, co jsem zde nechal odpočívat.
„Tak jdem." Vytáhl jsem bouchačku a zkontroloval zásobník. Byl plný. Jak příhodné.
Dveře se rozlítly a v nich stál tlusťoch v bombru, vlkodlak s nakrátko zastřiženými vlasy, kterého jsem v hostinci už párkrát potkal a elf s katanou u pasu. A doprdele! Co to je za rasovou směsku zabijáků? Zrovna jsem si ve městě koupil nový křivák. Ach jo.
„Nerad ruším při odpočinku, ale budete mě muset následovat." Když jsem zaslechl hlas za zády těch tří zabijáků. Konečně jsem si všiml čtvrtého návštěvníka. Byl to ten muž, který si mě prohlížel, když jsme přišli s Adélou do hostince.
Týpek, kterého jsem překřtil na Zjizvence tu větu řekl tak sebejistě a samozřejmě, jako kdyby nebylo o čem diskutovat. Nemám rád lidi s přehnaným sebevědomím. Spršku kulek jsem vyslal směrem na jeho hrudní koš a chystal se zamířit na tlusťocha. V tu chvíli jsem však nepočítal se Zjivecovými nadlidsky rychlými reflexy. Vyhnul se kulkám jakoby nic a odkud si z kabátu vytáhl vlastní pistoli. Na nic jsem nečekal a chystal jsem se vystřelit, opět mě však předběhl a vystřelil. Kulka mi pouze olízla vrchní část zápěstí, ale i to stačilo, aby mi zbraň vypadla z ruky. Ten chlap se mi líbil čím dál míň. Pistole bouchla o zem a odlétla na konec pokoje. Tlusťoch se hlasitě zasmál. Kretén.
Adéla nečekala, až ji Zjizvenec taky odzbrojí a zatímco byli ostatní zaměstnáni mnou, ona si připravila černou kouli. Poučila se však mými chybami a místo na Zjizvence ji poslala na tlusťocha. Ten se přestal smát a chytil se za břicho a vykulil oči. Nejspíš počítal, že ve společnosti Zjizvence je nedotknutelný. Díra v břichu ve velikosti pštrosího vejce jeho domněnky vyvracela. Tlusťoch naposledy hekl a klesl na zem. Dobře mu tak, nemá se smát cizímu neštěstí.
Elf už vytahoval katanu a mířil směrem ke mě. Skočil jsem a kotoulem se dostal k mojí pistoli. Elfovy krásné blonďaté vlasy se leskly v matném světle a dávaly vyniknout jeho šatům v opravdu elegantním stylu. Vypadal opravdu skvostně. Asi tak pět sekund, než jsem mu vysázel dvě kulky do ksichtu.
Šlo to až moc lehce, byli to jen pěšáci a živé štíty pro Zjizvence.
Zatímco dokončoval elfův obličej vzájemnou spolupráci s mojí botou, vlkodlak se kvapně proměnil a vystartoval na Adélu. Vytáhl jsem postříbřený vystřelovák rozhodnutý pomoct Adéle a zase jsem udělal tu samou chybu. Zjizvenec, který zatím se zájmem celý zápas pozoroval, mě udeřil do hrudník a odmrštil mě ke zdi pokoje. Měl jsem podezření na to, že mi zlomil některé z mých žebro. Bolest, kterou jsem pocítil, tuto teorii podporovala. Bolelo to jak čert. Vážně toho chlapa nemám rád. Dřív, než jsem odletěl, zázračným způsobem se mi povedlo zabodnout mu vystřelovák do paže. Zjizvenec zkřivil obličej, ale z paže ho bez problému vytáhl.
Já zatím supěl a hekal. Měl jsem pocit, že polovina mých kostí je zlomených a v ústech jsem cítil pachuť krve.
Pokoušel jsem se zvednout ze země a opět se zapojit do boje. Mé tělo však na věc mělo poněkud jiný názor. Po třech bolestivých pokusech zvednout se jsem se opět sesul na podlahu ke zdi.
Nahoře v patře se ozvaly hlasy a někdo k pokoji chvatně utíkal.
Všiml jsem si, že vlkodlak má přes hřbet přehozenou Adélu. Zjizvenec chvilku uvažoval, nejspíš jestli mě má vzít, ale nakonec usoudil, že by mě dostatečně rychle nepřepravil, než sem dorazí hlouček lidí, co se sem blížili, a tak mě tam nechal v krvi a potu. Tak jsem to zas přežil, jsem to ale šťastlivec, pomyslel jsem si cynicky. Jelikož již bylo dobojováno, dovolil jsem si ten luxus, konečně se poddal sladké otupělosti a omdlel.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Astmir - 08. dubna 2010 20:00
sapk280592879.gif
Omlouvám se, jsem gramatický neandrtálec :D
 
PsychoP - 08. dubna 2010 19:50
falling8927.jpg
Samial e Inceí - 08.Dubna 2010 18:47
Dík. Ještě jsem tam dodatečně našel jednoho Becha... Chyb tam bylo jak máku na poli ;)
 
Marawin e Yaeri - 08. dubna 2010 18:47
tn-20110219112207-c646189f8313.jpg
tam jsme to zabalili, s tím, že pro dnešek to zabalíme
tohle by chtělo předělat..

+ chybka pro editora - pod čtvrtými hvězdičkami zůstalo vybevena. Ještě jsem tam viděla něco, ale nemůžu to najít...

Víc to dneska komentovat nebudu, psala jsem maturitní sloh a jsem tak nějak lehce mimo.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.062671899795532 sekund

na začátek stránky