Andor.cz - Dračí doupě online

Kůň, hřebec černý jako temná noc, na kterém neznámý jezdec seděl, si odfrkl a zahrabal kopytem. Jezdec si urovnal dlouhý lesklý meč připnutý na sedle. Alethia dostala strach.
Co když mě uvidí? Co ten meč? A ten znak? Co když patři mezi ty, co zabili stařenku? Co když to byl on?
Roztřásla se po celém těle.
A co když to samé udělá i mně?
Ustoupila o několik kroků vzad. Noha se jí však smekla po bahně a ona s výkřikem spadla do vody.
Jezdec se okamžitě otočil jejím směrem. Černý kůň znovu zahrabal kopytem.
Alethia vyplavala nad hladinu a zalapala po dechu. Doplavala pod několik metrů vzdálený převis a přitiskla se k jeho bahnité stěně.
Jezdec seskočil z koně a něco mu zašeptal. Hřebec se skrčil. Jezdec sejmul ze sedla meč a poplácal hřebce po šíji. Otočil se. Chvíli nehnutě stál. Poté zamířil na převis a stoupl si na něj. Jakmile jezdec stanul nad Alethiou, spadl na ni kus mazlavého jílu. Vyplivla ho z úst.
Jezdec z ničeho nic zapíchl meč do převisu. Čepel meče jím projela a zastavila se vedle Alethie.
Dívka vytřeštila oči. Jezdec meč uchopil a vytáhl ho. Opět ho zapíchl do převisu, ale na jiném místě. Čepel meče projela Alethie po levém rameni a zanechala na něm dlouhou ranku, z níž se začala proudem řinout krev.
Alethia se kousla do rtu, aby nevykřikla bolestí. Neznámý jezdec meč vytáhl, ale krev se naštěstí setřela o hlínu.
„Ale je tu…“ zachrčel najednou jezdec.
„…Znamení!“
-------------------------------------------------------------------------
Znamení…?
Alethia si chytla nadloktí. Neznámý hvízdnul a hřebec, který stál opodál, poslušně přiklusal a jezdec na něj bez obtíží nasedl.
„Já se ještě vrátím!“ řekl si pro sebe. „Jenže teď nás čeká jiná práce…“
Naposled se rozhlédl a otočil koně k městu. Pomalu krokem odjeli.
Alethia počkala deset minut, než se opovážila vylézt. Z neznámého jezdce se stala jen rozmazaná tečka na obzoru. Opatrně vylezla. Ranka na jejím rameni začala bolestně štípat. Dívka si chytla rameno a zmáčkla ho tak, aby to přehlušilo bolest. Tím se do rány však dostalo jen bláto.
Kousla se do rtu. Utrhla z šatů kus mokré látky. Vymáchala jí ve vodě a rameno si omyla. Znovu látku vymáchala a ranku si obvázala. Jednou rukou jí to šlo dost špatně. Jakmile byla hotova, látkou okamžitě prosákla krev.
Alethia našla rozdupnutý dřevěný kbelík a cáry hadru.
„Ranien mě zabije!“ zasténala. Popadla zbytky věcí a pomalu se vydala k domu.
Před domem ji již čekala Ranien. Ruce měla v bok a tvář rudou vzteky.
„Kde jsi byla!?“ rozječela se na Alethiu.
„U vody,“ zamumlala Alethia a provinile sklonila hlavu.
Ranien si pohrdavým pohledem prohlédla Alethiiny mokré zničené šaty od bahna a krve a její zakrvácené obvázané rameno.
„Nelži mi!“ rozkřičela se na ní.
„Nelžu!“ odsekla Alethia popuzeně. Nesnášela, když ji Ranien neprávem obviňovala.
„Jsi drzá, neposlušná, hnusná a pitomá!“ nadávala Ranien. „Jsi nepodařený zrod přírody!“
Alethia se rozzuřila. Podobné nadávky slýchávala celý život, ale dnes už nemohla. Ranien to přehnala.
„A kdo jste asi vy?! Stará pitomá příšera, ze které má každý strach, aby ho nesežrala!“ oplatila ji stejnou mincí. Nedokázala však nadávat tak zranitelně jako Ranien.
Ranien ztuhla v obličeji. Alethia zaťala ruce v pěst. Věděla, že to nepřehnala o nic víc než Ranien, ale za tohle ji velký trest nemine, ani kdyby se rozkrájela poslušností.
„Tak tohle jsi přehnala, holčičko,“ procedila Ranien skrz zuby. „Za tohle budeš pykat! Nemysli si…“
Alethia se neudržela: „Ne! To jste přehnala Vy! Já prostě nejsem váš otrok! Nejsem ničí otrok! Já…“
„Takže ty považuješ dobrou vůli za otroctví?“ překřikla ji Ranien.
„U tebe ano!“ opáčila Alethia, zapomínajíc Ranien vykat.
„Do pokoje!“ rozkázala Ranien.
„Ne!“
Ranien napřáhla ruku a vlepila neteři pořádný pohlavek. Dívka si ohromeně sáhla na bolavou tvář. O pár vteřin později z jejích úst vyšlo bolestivé zasténání.
„Do pokoje!“ zaječela Ranien.
Alethia se ani nehnula. Jen překvapeně zírala na Ranien. Ranien zkřivila obličej. Strhnula Alethie z ramene obvaz a dlouhými nehty se zaryla neteři do hluboké krvavé rány.
Alethia bolestivě zanaříkala a zhroutila se k zemi oslepená bolestí. Tichem se ozývalo jen dívčino tiché vzlykání.
„Padej do pokoje!“ rozkázala Ranien.
Alethia vstala a očima plnými strachu pohlédla na Ranien. Poté utekla do domu, do pokoje.
„A ty šaty zaplatíš! Jídlem!“ uslyšela dívka ještě Ranien, než zaplula do pokoje.
-------------------------------------------------------------------------
Ranien ji na oběd nezavolala, jen ji zamkla v pokoji. Alethia i přes své vzlykání uslyšela tichý cinkot příboru.
„Hnusná stará bába!“ zanadávala tiše na pratetiččin účet.
„Tohle nenechám jen tak být!“ zapřemýšlela a promnula si zarudlé oči.
„Uteču!“
Vyskočila z postele a vyhrabala z komody starou zaprášenou tornu. Rychle do ní hodila kapesní nožík, album, několik knížek, deku a oblečení, které se aspoň trochu podobalo chlapeckému. Přinejmenším mělo kalhoty.
„Tak, ale jak se teď dostanu ven?“ přemýšlela.
Zkusila zamčené dveře. Ty však ani pod nátlakem nepovolily.
„Sakra!“ ulevila si. Náhle se zarazila. Reflex, od Ranien by totiž dostala výprask.
„Tu už poslouchat nebudu,“ zavrčela a mocně uhodila do dveří. Dveře se nepohnuly. Zklamaně do nich ještě několikrát uhodila. Poté se otočila k posteli a hodila na ni smutně tornu.
„Odsud se asi nedostanu,“ povzdechla.
„I když…“
Když pohlédla na okno, po kterém se popínal břečťan, zajiskřilo jí v očích.
„Dveřmi to nepůjde. Ale to přeci není jediný východ!“ zašklebila se. Okna se nedala nijak otevřít a tak měla Alethia v pokoji někdy zatuchlo…
Ale vyrazit by se daly!
„Nejdřív však musím najít něco tvrdého. Čím bych aspoň jedno okno přinejmenším rozbila. Útěk a malá pomsta! Dva v jednom. Super!“
Očima pátrala po pokoji po nějaké dostatečně tvrdé věci. Oči jí padly na tornu.
„To, ale… Nemohu…“ napomenula se. Ihned však svůj závěr zamítla.
„Ven se prostě dostat musím! Když to nepůjde tornou, tak použiju sebe… Snad to nebude třeba…Už se těším na všechnu tu svobodu… Budu si moc dělat co chci… Jíst kolik a co chci a… Jídlo! Já jsem zapomněla na jídlo!
A je konec! Z pokoje se do domu nedostanu. A už vůbec nemám šanci dostat se přes Ranien do spíže… A ani kdyby Ranien odešla, tak i kdybych rozbila okno, se dovnitř přes domovní dveře nedostanu! Všechno bylo až přespříliš růžové, než aby to vyšlo…“
Uslyšela kroky. Raději tornu schovala pod postel. Do pokoje vstoupila Ranien. Alethia si všimla, že si z nehtů neumyla krev, která jí tam zůstala po tom, co jí je zaryla do rány. Bolestivě se ušklíbla.
„Nechci, ale do práce musím,“ začala žena.
Dívka se v duchu zaradovala. Pokusila se však na sobě nedat nic znát. Ale rozzářených očí si Ranien nemohla nevšimnout.
„Zůstaneš v pokoji a ani se nehneš!“ usadila žena dívčiny sny.
Malé plamínky v Alethiiných očích, jako by přidaly na své síle.
„Pro jistotu tě znova zamknu,“ upozornila ji Ranien. Na tváři se jí vykouzlil lehký vítězoslavný úsměv. Ranien kývla a odešla z pokoje. Zabouchla za sebou dveře. Alethia uslyšela rachocení klíče v zámku.
Dívka se přesunula k oknu. Po pěti minutách uviděla Ranien odcházet. Vytáhla tornu a hodila ji ke dveřím. Počkala, až Ranien zmizí z dohledu, a vypravila se ke dveřím. Úzkostlivě pohlédla na knihy pod postelí.
„Škoda, ani jsem si je nestačila přečíst,“ povzdechla. Dál se věnovala dveřím. Mocně do nich uhodila. Dveře se však ani nehnuly. Zkusila to ještě několikrát, ale se stejným výsledkem.
Naštvaně kopla do ležící torny a sedla si na zem.
„Takhle se ven nedostanu!“ vyprskla.
„A když půjdu oknem, jsem bez jídla!“
Několik minut přemítala nad svojí smůlou. Nakonec usoudila, že to nemá cenu. Litování nikam nevede. Náhle ji něco napadlo. Postavila se proti dveřím tak, aby se mohla rozeběhnout. Vyrazila proti nim. Pro jistotu raději zavřela oči. Náhle ucítil tvrdý náraz a sesunula se k zemi. Promnula si rameno, kterým narazila do dveří a beznadějně si opřela hlavu o dveře.
„Ranieniny pitomé starožitnosti!“ odplivla si. Řekla si, že nepovolí. Nějak se odsud dostat musí. Napodobila svůj předešlý útok na dveře. Opět bez výsledku. Zopakovala to však tvrdohlavě ještě několikrát. Jako omámená opakovala své útoky, hnaná myšlenkou, že i nejodolnější dřevo jednou povolit musí.
Dveře naštěstí trochu povolily. Už nemohly vydržet za sebou jdoucí nárazy a tak se ve středu lehce zdeformovaly. I panty znatelně povolily. Dveře se však otevřít nedaly.
„Tohle prostě nemá cenu!“ naštvala se. „I když budu v tomhle dál pokračovat, nedosáhnu ničeho jiného, než titěrné deformace!“
Rozzuřená se pokusila naposled dveře vykopnout. K jejímu překvapení to zabralo. Jeden pant se vyhákl a střed dveří byl zdeformován ještě víc. Po dalším útoku vyletěly z pantů úplně.
Alethia zůstala překvapeně stát.
„Mně se to podařilo! Takže takhle se na to musí,“ usmála se.
Popadla tornu a proletěla chodbou až ke dveřím spíže. Ty neodolávaly tak dlouho a podlehly velice snadno. Naštěstí nebyly tak masivní.
„Zničených věcí není nikdo dost,“ pronesla pomstychtivě, když překračovala trosky dveří. Spíž byla malá, tmavá a zatuchlá místnost. Přesto byly police přeplněné jak ovocem, tak i sušeným masem a trvanlivějším jídlem.
„Mňam,“ olízla si Alethia rty a začala cpát do torny zásoby jídel. Mimo ovoce a sušeného masa našla i tři bochníky chleba. Když tornu zapínala, byla již plná.
„A mně z těch dobrot nic nedávala,“ poznamenala si pro sebe Alethia trpce.
„Nechávala si je pro sebe,“ povzdechla, popadla dva měchy na vodu a vrátila se do svého pokoje.
„Tak sem se už nikdy nevrátím! Leda tak pro své věci!“ rozhodla se a vyskočila na postel. Přešla po ní až k parapetu a opatrně na něj vylezla. Zavřela oči, okno vykopla a zakryla si hlavu.
Ozval se ohlušující rámus dopadajících střepů, které se rozletěly po místnosti. Jeden ze střepů se zaryl do její boty, další ji jen lehce škrábnul na zavřené pěsti. Několik dalších proletělo těsně kolem dívčiny hlavy.
Alethia slyšela tlukot svého srdce snad i v každém prstu na noze. Opatrně vzhlédla a usmála se.
„Aspoň má Ranien co na práci,“ prohodila a vyskočila z okna ven. Dopadla na zem porostlou čerstvě zelenou trávou. Přepadl ji nenadálý pocit svobody, ale také i strachu. Nevěděla, co se stane, kam půjde a jak si obstará jídlo, až jí dojde to, co ukořistila u Ranien. Zatím si z toho však nechtěla dělat velkou hlavou. Vstala a raději rychle utekla do nejbližšího lesíka. Nechtěla, aby ji Ranien chytila, ale zároveň jí strašlivě zajímalo, jak se na tu spoušť, co před chvílí způsobila, bude její nenáviděná tetička tvářit.
Rozhodla se, že zajde k proudu Adily a tam na ni počká. Doufala jen, že je to dost daleko.
Pomalu došla k řece a líně šla proti jejímu proudu. Odhodila tornu a čekala. Stejně nevěděla kam jít. Za nějakou dobu spatřila v dálce Ranien, jak se vrací domů. Neviděla ji zřetelně, ale dokázala si představit, jak se asi tváří teď a jak se bude tvářit, až to vše uvidí. Trochu ji mrzelo, že z téhle ´bezpečné´ dálky to neuvidí. Proto se rychle schovala za strom, který rostl jen několik metrů od proudu, ale byl alespoň o něco blíže. Tady bude určitě bezpečně skrytá. Snad…
Náhle uslyšela vzdálený ječivý výkřik a následující volání jejího jména plného zoufalství a nesmiřitelné zloby. Ranien se tedy již dostala domů.
„Alethio!“
V tu chvíli si uvědomila, že ji Ranien vidí. Ale jak? Vždyť se schovávala za stromem. Pak jí to došlo. Torna! Nechala ji u řeky.
„Ups,“ ujelo jí. Ranien zaječela a rozeběhla se jejím směrem.
Alethie už bylo jedno, jestli ji Ranien uvidí nebo ne. Musí utéct! Střelhbitě se vydala k Adile. Nevšimla si však malé díry v zemi. Zakopla o ní a spadla. Bolestně sykla. Pokusila se zvednout, ale nemohla. Noha se jí zasekla o kořeny v zemi. Ranien byla čím dál tím blíž. Konečně! Podařilo se jí kořen přetrhnout. Postavila se na nohy a utíkala. Popadla tornu a přehodila jí na druhý břeh. Bude muset přeplavat. Jiná možnost není…
Nadechla se a skočila do studené vody šipku. Voda jí okamžitě obklopila jako dopoledne. Alethia se dotkla lokty dna a kamínky ji lehce poškrábaly. Nedbala toho a vynořila se. Nadechla se a přeplavala na druhý břeh. Vodou nasáklé šaty ji táhly trochu ke dnu, ale nebylo to nic tak hrozného. Stanula na několika málo centimetrech mokrého písku. Břeh tady byl strmější a vyšší než na druhé straně a dostat se na suchou zem bude složitější. Pokusila se na ni vyškrábat, ale nepodařilo se jí to. Sklouzla zpět do vody a Ranien ji již pomalu doháněla!
Alethia skousla a vyskočila. Zachytila se rukama o trsy trávy, aby nespadla.
Ranien doběhla k řece.
„Alethio, okamžitě se vrať domů!“ ječela žena.
„Tu spoušť mi laskavě vysvětlíš! Jak si dovoluješ rozrazit dveře a rozbít okno! Alethio… Okamžitě slez!“
Alethie se podařilo přehodit nohu na zem a poté už bylo snadné vylézt.
„Alethio! Vrať se! Máš doma práci!“ křičela Ranien zoufale.
Dívka se na Ranien otočila a probodla ji nenávistným pohledem.
Jestli si myslí, že zrovna kvůli tomuhle se vrátím domů, tak je pěkně vedle. ,Máš doma práci´… Ha ha ha. Kdo by se kvůli tomu asi vracel?! odfrkla si. Popadla pohozenou tornu a naposled se podívala na Ranien, která mezitím skočila do řeky a brodila se za neteří. Alethia si byla až moc jistá tím, že na druhý břeh se nevydrápe. Nepočítala však s tím, že je Ranien o hlavu vyšší než ona.
„Mám pro tebe několik slov na rozloučenou, tetičko!“ křikla Alethia z ničeho nic na Ranien a přistoupila k břehu.
„Jsi…“ chtěla na ni vychrlit všechny dávky, které za svůj život pochytila od lidí, když v tom ji Ranien popadla za nohu a shodila dolů. Se svojí výškou si to mohla dovolit. Posouvala si ji k sobě. Dívka se chytila nejbližšího kořene a volnou nohou Ranien kopla do ruky. Žena zaječela a stáhla si ruku k hrudi. Alethia se i hned překulila dál od břehu a vstala.
Chvíli popadala dech a hleděla na Ranien, která se pokusila vyšplhat za ní. Byla překvapená z toho, co její prateta udělala a navíc si pádem vyrazila dech. Ona by si na tu možnost strhnout člověka na zem nikdy nevzpomněla.
V tom se Ranien povedlo dostat půlku těla na souš. Alethia měla sto chutí utéct, ale něco jí drželo na místě. Skoro, jako by se ani nemohla hýbat.
Ranien ji chytla pevně za zápěstí.
„Jdeš hezky domů, holčičko!“ zavrčela rázně.