Andor.cz - Dračí doupě online

Ne… Alethia se ženě vysmekla a vyděšeně na ni zírala. Ranien byla náhle úplně jiná. Z očí jí sršela čirá nenávist. Dřívější upravenost byla ta tam. Vlasy měla rozježené a neupravené. Byla celá od bláta, šaty roztrhané a odkapávala z nich voda. Alethia si všimla, že na pravém nadloktí má vytetovaný znak. Úplně ten samý jako měl neznámý jezdec na hrudi svého brnění.
Znova se zachvěla. Při pohledu na podivný znak se v ní vzbuzoval podivný, neznámý pocit.
„Tak Alethio, je na čase říct ti pravdu,“ zavrčela Ranien.
Jakou pravdu?!… O čem to mluví?! mihlo se Alethii hlavou. Měla strach z podivného tónu v Ranienině hlase.
„Když se ode mě tvůj otec odstěhoval do Neesu, byla jsem zdrcená. Lidé ho prostě z nepochopitelného důvodu milovali. Díky tomu dvanáctiletému skrčkovi jsem se dostala do lepší míst… A pak utekl! A myslíš si, že mu to pomohlo? Ne… Kdyby jo, ještě by žil… Lidé z toho vinili mě a vyhostili mě. Ale naštěstí jsem potkala Rytíře, tak jako později tvůj otec. Rytíři mi pomohli a já se přidala mezi ně. Díky nim jsem se přestěhovala sem a nakonec získala slušné postavení, jak mezi nimi, tak v Serndelu. No a pak přinesl tvůj otec tebe. Malého ufňukaného prcka! Původně jsem tě chtěla utopit. Ale když jsem objevila tvoje znamení Seiniry, změnila jsem názor. Vážně nechápu, proč si Seinira vybrala zrovna tebe…
Ale každopádně vybrala. A já jsem dostala veledůležitý úkol. A to vycvičit tě na budoucí život mezi Rytíři. Jsi pro nás velice důležitá. Víc než si dokážeš představit!“
Kdo je S-Seinira? A co to říká?… Alethia stále nemohla hýbat nohama, připadala si jako spoutaná provazy. Navíc chtěla slyšet Ranienin příběh dál a usoudila, že by se jí ještě mohl hodit.
„A teď pojď se mnou. Už jsi dost velká na to, abys potkala Rytíře a konečně se k nim přidala, tak jako kdysi tvůj otec…“
Možná, že nelže. Ale k někomu takovému jako je ona, se nepřidám. I když se k nim podle jejího přidal i můj otec… To neznamená, že já musím taky, usoudila Alethia.
„NE! Nikdy! Na vymyšlené báchorky mě nenachytáš! Už nejsem malé dítě!“ odsekla dívka a ustoupila o několik kroků dozadu.
„Jasně, že nejsi malé dítě. Mezi Rytíře se přidávají lidé s věkem čtrnáct a víc… A to ti snad brzo bude! Tohle není vymyšlená báchorka, rozumíš? Rytíři jsou jednou z legend. Jsou z doby, ve které neexistovala žádná pitomá Seinira! Jsou starší a mají právo vládnout Malyconii!“ vyštěkla Ranien a opět chytla Alethiu obratně za zápěstí. Tentokrát pevněji. Alethia se pokusila vysmeknout, ale Ranien měla velmi pevný stisk.
„I kdyby to nebyla báchorka, k tobě se nepřidám!“ křikla a škubla rukou. Ranien se na tváři objevil podlý úsměv, když zjistila, že Alethia se jí nemůže vykroutit.
„Jdeme domů, slečinko!“
Ranien Alethiiny námitky úplně ignorovala a táhla ji zpět domů.
„Já tam nechci! To není můj domov!“ vzpouzela se Alethia.
„To je tvůj domov!“ pronesla žena tiše a vydala se proti proudu Adily. S Alethiou si řeku přejít netroufla.
„Není!“ vykřikla Alethia a bezmocně se zakousla do Ranieniny ruky.
Ranien vyjekla bolestí, stáhla si poraněnou ruku k sobě a překvapeně si ji tiskla k tělu, jako kdyby se ji Alethia pokusila opravdu ukousnout.
Dívka mezitím využila chvíle svobody a zamířila do nejbližšího lesa na jihozápad.
Její prateta si naposled stiskla pokousanou ruku a rychle se vydala za Alethiou.

Alethia rozhrnula větve prvních jehličnanů, na které narazila. Zoufale přemýšlela, co dál. Stromy tu byly nízké a většinou smrky. Dívka se otočila. Ranien byla skoro u ní. Zapadla do lesa a vydala se dál na západ. Prodírala se vysokými houštinami, až konečně narazila na mohutný listnatý strom. Dub s velkou rozložitou korunou.
Snad mě na něm hledat nebude… zadoufala v duchu a pokusila se vylézt mezi větve. Šlo jí to ztěžka, ale přece. Hned na druhý pokus se vyhoupla na silné větve a zmizela v husté záplavě listů. Našla si rychle nějaké pohodlnější a listy skryté místo, vylezla na něj a hledala Ranien škvírami mezi zelenými listy. Zahlédla ji téměř ihned.
Žena doběhla k dubu a udýchaně se opřela o jeho kmen. Stála přesně pod Alethiinou skrýší.
„Kam jen mohla ta potvora mrňavá zmizet?“ zasípala Ranien.
Jen ať nevzhlédne! Prosím… přála si Alethia.
V houští, šest metrů vzdáleném od dubu, se něco pohnulo a Ranien pohyb rychle zaregistrovala.
„Támhle je,“ procedila skrz zuby. Několik vteřin ještě nabírala dech, než se rozeběhla k houští. Na tolik pohybu v jeden den už nebyla zvyklá.
Dívka si vděčně oddychla. Její teta však byla moc blízko než aby se pokusila slézt a utéct na opačnou stranu.
Z vysokého houští, které Ranien prohledávala, vyběhl malý vyplašený zajíc. Proběhl pod dubem a zmizel v dáli.
„Sakra!“ prskala Ranien a uhodila pěstí do jednoho ze smrků, které rostly vedle ní. „A teď je Alethia kdoví kde!“
Alethia se neklidně zavrtěla. Větve ji začaly tlačit do nohou. Posadila se tedy opatrně trochu jinak, ale jen se to zhoršilo. Teď ji začal bolet z nepohodlného místa i zadek.
Tady dlouho nevydržím. Až se nebude dívat nebo odejde, budu muset seskočit a snad jí uteču, rozhodla se rychle. Chtěla nejdřív počkat, jestli Ranien odejde. Ta se však pořád držela v okolí dubu, jako kdyby věděla, že se schovává v jeho koruně. Alethia dokonce slyšela její tiché brblání.
„Určitě je tady někde ukrytá. Určitě utekla někam sem!“
Tak tohle bude na hodně dlouho, pomyslela si dívka trpce. Dokonce ji napadlo, že by si mohla vyndat i jednu z knih. Svůj nápad zamítla hned potom, co ji došlo, že by dělala moc hluku při vyndávání knihy z batohu. Raději se rozhodla ještě nějakou chvíli počkat. Ranien však ani po půl hodině neodešla a pořád se jako naschvál motala kolem dubu. Jako kdyby něco tušila.
Alethia začala být mrzutá. Nechtělo se jí více čekat, ale Ranien se vrátila ke kmenu dubu a opřela si o něj ruku.
Tak dobře. Jakmile se otočíš a poodstoupíš, já zdrhám! Snad to jen nebude trvat déle než pět minut. Déle už vážně nevydržím, povzdechla si dívka pro sebe.
„Kde se ten zatracený spratek schovává!?“ uslyšela pod sebou Ranien. Alethia se podívala pod sebe. Její prateta nejdříve stála pod ní, ale do minuty poodešla prozkoumat další blízké křoví.
„Teď!“ zamumlala Alethia a seskočila na zem. Dopadla jako kočka na všechny čtyři. Ranien jí ihned zpozorovala.
„Tak tady jsi, ty potvoro. Já to věděla. Staré Rytířské schopnosti ještě úplně nevymizely!“ křikla žena. Alethia se v tu samou chvíli zvedla a utíkala rychle na nejbližší příhodný směr. K Neéskému útesu.
Nohy měla sice od pohybu na stromě trochu ztuhlé, ale brzy si přivykly. Slyšela za sebou dusot a domyslela si, že ji Ranien dohání. Raději přidala, jak nejvíc mohla. Přesto však po půl kilometru ucítila ostrou bolest ve stehnech a v boku.
Vydrž to k útesu, Alethio. Tam se rozhodneš, co dál, povzbuzovala se.
Cesta se jí zdála až nesnesitelná. Koutkem oka zahlédla zpocenou Ranien, jak jí dohání. V ruce držela něco lesklého. Alethia nedokázala rozpoznat co, ale dohánějící Ranien jí přiměla vydržet. Nechtěla se dostat zpátky do jejích rukou. Nechtěla být opět její služka. A hlavně ne potom, co se o ní dozvěděla. Cítila, že Rytíři jsou zlo. Zlo pro Malyconii.
Dívka před sebou konečně zahlédla útes, za nímž se rozprostíralo širé modré moře, třpytící se v odpoledním slunci. Když k němu doběhla, zastavila se asi metr od srázu a udýchaně přemýšlela, kam běžet dál.
Ranien však ta malá chvilka stačila a obratně popadla Alethiu za rameno. Otočila ji k sobě a mocným trhnutím jednou rukou ji povalila na zem.
Dívka zaječela, když lokty dopadla přesně na okraj útesu. Podívala se bojácně dolů, pod sebe. Pětadvacet metrů pod ní se o Neéský útes rozbíjely vlny. Udělalo se jí mdlo. Ranien s ní trhla a ona se musela chtě nechtě na pratetu otočit. Všimla si, že v ruce drží delší lesklou stříbrnou dýku. Vystrašeně polkla.
Ranien jí zbraň držela těsně pod bradou. Studená čepel dýky se dotýkala Alethiina krku.
„Rozhodla ses,“ pronesla tiše Ranien. „K nám, Rytířům, se tedy nepřidáš. Byla to jedna ze dvou možností a ty sis zvolila tu druhou.“
„A jaká je ta má možnost?“ zamumlala Alethia. Věděla však předem, že odpověď zná.
„Smrt!“ Ranien nebylo skoro ani slyšet. Alethie se zkřivil obličej strachem. Uslyšela hlasité bušení vlastního srdce. Byla si skoro jistá, že ho slyší i Ranien.
Tohle nemá úniku! Propadla panice a rukama se zapřela o stěnu útesu. Zavadila přitom rukou o silnou pevnou větev, rostoucí z útesu.
Možná… Snad… Jedna cesta by mohla existovat, napadlo ji a chytla se nalezené větve co nejpevněji a nejnenápadněji. Pevně semkla oči.
„Rozluč se s rodinou!“ usmála se Ranien a shodila Alethiu z Neéského útesu…

…Alethia pocítila škubnutí a jemné lupnutí v ramenou. Když otevřela oči, zjistila, že se dokázala udržet větve a nespadnou do moře. Vydechla by úlevou, ale bála se. Ranien by ji mohla zaslechnout a pak by to bylo doopravdy špatné. Věděla, že se dlouho neudrží. Síla v rukou jí pomalu odcházela. Nebyla zvyklá na takové fyzické vypětí.
Náhle Ranien stanula na kraji útesu a spatřila Alethiu. Na tváři se jí objevil podlý úsměv. „Ale no tak, Alethio. Přece si nemyslíš, že bys mohla přežít. Když jsi u nás nechtěla být, nemůžeš žít. A tohle je jediný způsob jak neohrozit Rytíře. Škoda jen, že jsem tě nemohla zabít tradičním způsobem!“
Tradičním způsobem? Tak oni mají i tradiční způsob zabíjení? Tak to už je vrchol! zamračila se Alethia a ucítila, jak se s ní větev prohnula.
„Ale myslím, že bych mohla zavést nové způsoby! Kromě šípů se budou používat i útesy!“ zasmála se Ranien.
„A ještě něco,“ pokračovala Ranien o něco tišeji. „Tu ženskou, co u nás bydlela, jsem zabila já. Nádherná věta před smrtí, nemyslíš?“
Alethia ztuhla a oči se jí zalily slzami. Jak mohla?
Ranien se sehnula k Alethie s dýkou připravenou v ruce.
„Na shledanou, Alethio. Zemřeš jen kvůli své hlouposti,“ zašeptala žena a dýkou usekla větev.
Alethia vyděšeně vyjekla a i s půlkou větve padala bezmocně do rozbouřeného moře...