Andor.cz - Dračí doupě online

Když zavřu oči, nevidím nic a uprostřed ničeho je Míša. Ačkoli vím naprosto jistě, že někde musí být, je to, jako kdyby nebyl. Míša je medvěd a naposledy byl spatřen loni v létě.

O jeho osudu moc nevím, a tak si mohu vše pouze představovat. Byl na dovolené u Broumovských stěn a těsně před odjezdem zatoužil po svobodě a vyskočil z plného kufru auta. Možná také ale vůbec nechtěl vyskočit, třeba ho nějaká zlomyslná hračka vystrčila ze dveří do bláta a mlaskavé plesknutí jeho malého tělíčka volně splynulo s posměvačným smíchem. Tak či onak, Míša neumí chodit. Cestuje nahý, mnohokráte si zkoušel obléci kalhoty, ale nikdy pro ně nebyl ušit, dal proto přednost přirozenosti. V tmavých očích má ukryta tajemství tak smutná, že při pouhém pohledu do nich se sebetvrdší povaha rozpláče. Tento moudrý, trpělivý starý medvěd je pokladem včetně moře kolem, němými ústy šeptával slovíčka útěchy. Kdosi mu zapomněl přišít pusu.

Vidím ho ležet v blátě mezi stébly trávy, bezmocně kouká vzhůru a jeho jemná, léty opelichaná kožešina je slepená do nevábných chuchvalců. Myslím, že tehdy pršelo. Hračky nemohou plakat a proto plakala obloha za něj. Nemají hlad, netrýzní je žízeň, jen čekají a čekají. Kempy se stávají s posledním letním měsícem smutné a opuštěné. Míša, ten drobný uzlíček naděje, jej hlídá, dokud nepřijedou další hosté. Hrával si s kapkami deště, honíval se se sněhovými vločkami a teskně sledoval hvězdy. V té jedné malé kaluži bláta, kde jej bezcitná kola automobilu zanechala samotného.

Snad nebude větrem a mrazy strhán natolik, že jeho dobromyslnou tvář již nikdo nerozpozná. Doufám, že když ne já, našel ho někdo, kdo mu nabídl místo pod svou teplou peřinou. A stejně pořád otevírám oči s nadějí, že bude sedět přede mnou, jako to dělával těch 16 let.