Andor.cz - Dračí doupě online

Probudil jsem se v pokoji, který se nápadně podobal tomu, který jsem si v hostinci pronajal včerejší noc.
Opatrně jsem se pokusil na posteli posadit a kupodivu se mi to i povedlo, i když s velikými bolestmi.
Teprve teď jsem si všiml, co mě probudilo. Byla to Jana. Pomalu ke mě kráčela a nesla mi polívku.
„Koukám, že jsi se už probral. Tady máš, jez."
Vrazila mi talíř s lžící do ruky a sedla si vedle mě na postel.
„Ti noční návštěvníci ti dali pořádně do těla. Měl by sis pořádně odpočinout. S nájmem si nedělej starosti, až ti bude líp, zaplatíš to."
„Děkuju. Potřeboval bych ještě jednu výpomoc, pokud by jsi mohla skočit pro medika jménem Elearn na Kastpnuské náměstí, byl bych ti moc vděčnej." Zazubil jsem se, povedlo se mi to jen napůl, protože jsem měl pořád ještě bolesti.
„Já za hoďku končím, tak tam potom skočím. Mimochodem byli tu nějací záklaďáci od tebe z úřadu, ale řekla sem jim, že odpočíváš a že se jim budeš věnovat, až se trochu zotavíš." Zaprotestoval jsem, že bych s nimi měl promluvit, ale ona mě odbyla, že zítra na to budu mít dost času. A tak jsem raději neprotestoval. Jana se vžila do role pečovatelky opravdu dobře. Překvapilo mě, jakou o mě má péči, protože jsme se zas tak dobře neznali. Usmyslel jsem si, že jí tu péči nějak oplatím, až dokončím úkol.
„Tak jez a odpočívej." Panovačně zavelela a odešla z pokoje. Polívka chutnala docela dobře a tak jsem ji spořádal poměrně rychle. Poté jsem si lehl, a protože nic jiného nezbývalo, pokračoval jsem v dlouho zanedbávané činnosti - spánku.

***

Když přišel Elearn, bylo už poledne. Venku pražilo magicky vytvořené malé slunce a nehledě na roční období zde bylo kolem dvaceti stupňů. Horší bylo, že mi svítilo do obličeje a mě se nechtělo dokulhat k oknu a zatáhnout záclony. Jana mé dilema ukončila tím, že záclony zatáhla sama.
Elearn byl hobit a zatraceně dobrý medik. Byl typický prototyp lékaře z osmnáctého století. Krom obleku, který byl navržen jako do té doby, měl kulatý klobouk a na očích lenonky.
„Dobrej, Jirko, co jsi to zase vyváděl?" Řekl vyčítavě a sedl si vedle mě na postel.
„Ahoj, no měl jsem tu takovou menší noční sešlost."
„No, tak se na to podíváme." Elearn si odložil klobouk a začal mě prohlížel. Nic mě nějak výrazněji nebolelo do té doby, než mi začal prohmatávat žebra. Tam jsem ucítil intenzivní bolest a obličej se mi zkřivil v grimasu. Po poměrně krátké době s prohlídkou skončil a podrbal se na temeni hlavy.
„Hmmm, vypadá to, že máš zlomený jenom dvě žebra, spoustu modřin a lehký otřes mozku. Takže jsi docela v pořádku." Sklonil se a zaštrachal v kufříku, který vypadal, že váží nejméně polovinu jeho váhy. Vytáhl lahvičku s mastí, která konzistencí a vzhledem připomínala nažloutlé sádlo. Překvapivě voněla jako prací prášek. To by mě zajímalo, co do ní dává. Otřel lžíci, co zbyla v talíři po polívce, do ubrousku, nabral do ní mast a vyklopil ji do plastového kelímku, který vytáhl z tašky.
„Tohle si mazej na ty žebra příští dva nebo tři dny a doporučuju den odpočinku."
„Ale já nemam čas zahálet, potřebuju se nutně spojit s ústředím a musím dokončit práci... Nešlo by to ještě uspíšit. Je to fakt důležitý."
Hobit se uchechtl a přátelsky mě poplácal po rameni. „Jo, to je u vás vždycky. No a ten otřes mozku jsem ti napravil, ale taky mu neuškodí den odpočinku."
„Tak děkuju za péči. Máš to u mě." Smířil jsem se s dnem zdržení. Chtěl jsem odpočinek, tak tady ho mám. Vlastně si nemám na co stěžovat.
Elearn si zabalil věci zpět do kufříku a vzal si klobouk.
„Určitě najdu nějakou věc, kterou by jsi se mi mohl odměnit. Teď už ale musím zas jít. Měj se." Zazubil se a vyrazil směrem ke dveřím.

***

Druhý den jsem žebra stále cítil, ale v pohybu mi již téměř nebránila. A stejně tak modřiny už mizely. Dopoledne jsem došel do pobočky ÚMB v Aleru a strávil několik hodin zařizováním, dohadováním, nahlašovaním a tak dále. Ať žije byrokracie. Dozvěděl jsem se, že o Adéle od zmizení nikdo z úřadu neslyšel a pátrání se kvůli nedostatku důkazů přerušilo. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem čekal něco jiného. Alespoň se mi povedlo doplnit si výzbroj.

***

Po útoku v hostinci byl dům Brechů, i přes námitky Johana von Brecha, hlídaný několika lidmi z ÚMB. Otevřít mi přišel mladíček v modré uniformě s výložkami na ramenou. Tady v Aleru si místní úřady potrpěly na ceremonie.
„Zdravím detektive. S ničím jsme nehýbali a dům hlídáme." No kdyby se takhle postarali o ochranu důkazů před naší návštěvou, možná by Johan von Brech nezničil tolik stop. Ačkoliv jsem si nebyl jistý, zda ty stopy zničil úmyslně či byl pouze tak nebetyčně hloupý, bylo jasné, že přenesením těla bylo zničeno mnoho magických stop.
„Děkuju seržante. Můžete se vrátit ke své předchozí činnosti." Jmenovaný kývl a sedl si zpět na křeslo.

***

Po cestě nahoru jsem potkal Žána, zaujatě si četl dnešní tisk Mladé fronty. Jen mě pozdravil a pokračoval dál v cestě. S typickou ladností britského sluhy. V knihovně seděl v křesle jeden ze strážců a četl si knihu. No to je mi tedy hlídač.
Jakmile si mě všiml, zavřel knihu a zvedl se z křesla.
„Dobrý den, pane." Kývl jsem mu rukou a strážce se vrátil zpět na své "stanoviště".
„Stalo se tu něco nového během posledních dvou dnů?"
„Nic podezřelého."
Začal jsem prohlížet knížky v policích. Jestli jsem musel něco uznat, tak to, že jich měl starý pán opravdu slušnou sbírku. Letmo jsem očima projel uměleckou literaturu a pustil jsem se do historických a dějepisných knih. Zastavil jsem se u knihy: "Požár Říma a poslední dny sv. Petra". Vytáhl jsem knihu a nic. Asi to nebude tak jednoduché. Prolistoval jsem knihu, ale nic jsem neobjevil.
„Zajímavé, že, kdo by řekl, že Fridrich von Brech bude takovým fanouškem křesťanské magie. Člověk by si skoro řekl, že s ní měl nějaké plány. Ty knihy a obrazy svatých. Zajímavé..."
Obrazy svatých... no jasně. Vyběhl jsem z pokoje na chodbu. Hledal jsem ten správný obraz. Konečně. Obraz Sv. Petra. V rukou třímal knihu, kterou jsem před chvílí listoval. Byla otevřená a na jedné stránce bylo číslo sto třicet čtyři.
Vešel jsem do knihovny a začal jsem otevírat knihu. Pak mě napadlo, že je tu nějak ticho a rozhlédl jsem se. Strážník nebyl nikde. Asi si zašel na píseček.
Nalistoval jsem správnou stranu a prolétl jsem ji očima. Připomínala moji učebnici dějepisu z osmé třídy. Vzpomněl jsem si na tu starou škatuli, co nás učila a na těle mi naskočila husí kůže. Na oné stránce bylo vyprávění o Nerových lovech na křesťany a něco o útrapách sv. Petra. Až po chvíli jsem si všiml krátké citace v latině na konci stránky. Že já jsem nedával větší pozor při hodinách latiny. Naštěstí se mi text poměrně rychle povedlo dát dohromady za pomoci slovníku, který jsem v knihovně nalezl. Jsem prostě dobrý!
Přečetl jsem krátký text a rozhlédl se kolem sebe. Kolem mě se začínal tvořit vír vzduchu. Pocítil jsem podobný pocit jako při cestování časovými smyčkami. Vše trvalo pouze krátkou dobu a brzy to také skončilo. Dokonce jsem jsem ani neztratil rovnováhu a jediná část, která utrpěla újmu, byl můj účes. Stále jsem se nacházel pořád v té samé místnosti s tím rozdílem, že přede mnou se objevil pozlacený stojan a na něm staře vypadající kniha. Kniha byla z kůže a docela páchla starobou. Z boku byla omotaná modrou stuhou a na ní byla pečeť. Vazba vypadala zachovaně, v antikvariátu by mi utrhali ruce.
Dotkl jsem se pečeti a v ruce ucítil palčivou bolest. Ucukl jsem a podíval se na dlaň. Měl jsem na ní vypálený kříž. „Co to zase má kurva bejt."
Vždycky jsem chtěl tetování, ale tohle moc drsně nevypadalo. Když jsem se podíval zpět na knihu, pečeť a stužka byly fuč. Vědět to, tak tu stužku rozstřihnu nůžkami.
Začal jsem listoval. Čím více jsem měl prolistováno, tím více jsem valil oči. Tak to je síla. Tohle kdybych prodal na černém trhu, tak si zbytek života můžu žít jak prase v žitě.
V téhle knize jsou snad nejsilnější formule a zaříkadla křesťanské magie, jaké jsem kdy viděl.
A to jsem jich moc neviděl. Křesťanská magie vlastně v magickém světě moc používaná nebyla. Nikdo moc nevěděl, co si s ní počít a jak ji správně používat. Jediný, kdo ovládal několik základních kouzel využívajících křesťanskou magii, byla inkvizice a to bylo spíš z principu, než že by se jim vyplatila.
Většina magických tvorů a mágů používala prastarou magii, ať už jí bylo řecké, egyptské či keltské náboženství, všechny byly jen určité větve prastaré magie, která byla by se dala nazývat Polyteismem. Naopak křesťanství jako ostatní náboženství, které se daly zařadit do Monoteismu, bylo kapitolou samo pro sebe. Většinou se využívala jen primitivními a instinktivními formulemi. A díky tomu nebyl přítok magie téměř využíván, na rozdíl od Polyteismu, který byl využíván mnoha bytostmi. Přesto se však vědělo, že tento tok magie má veliký potenciál. Tahle kniha by mohla úplně změnit rozvržení sil v dnešním světě. Jen se dostat do rukou nějakého psychopata a jsme všichni v prdeli. Ještěže jsem duševně vyrovnaný jedinec. Muhaha.
Ani jsem si nevšiml, že jsem se vrátil zpět z dimenzionální místnosti.
Do nosu mě udeřil ostrý zápach zatuchliny a od dveří uslyšel tiché kroky. Mam nějaké lepší smysly. Pomalu jsem si na to začínal zvykat a klidně jsem se otočil ke dveřím. Uviděl jsem Žána. Vypadal docela nakrknutě. To bude tím, že jsem se nepřezul do papučí.
„Stalo se něco?" Zeptal jsem se podezřívavě a nahodil přidrzlý úsměv.
„Stalo se toho více, pane. Je mi líto, ale budete mě muset následovat." Jako bych to už někdy slyšel. Tihle nudní zabijáci opravdu nejsou příliš originální, alespoň že jsou slušní. Člověk z toho má hned lepší kulturní prožitek.
„Hmm... myslím, že ti na to kašlu." Vytáhl jsem bouchačku.
„Mrzí mě, že se na to díváte takto. Tím se ovšem váš cestovní komfort smrskne na nezbytné minimum." Já ti dám nezbytný minimum, ty parchante.
„Tsssssuuum." Řekla na to svůj názor moje bouchačka.
Žán se vyhl a rychlým skokem se ke mě přemístil. Ta pistole je fakt na hovno, když tu je každý nadlidsky rychlý. Co to je zase za módu. Těsně přede mnou zpomalil a udeřil mě rukou do břicha. Měl jsem takový pocit deja vu. Jako by se to už někdy stalo. V duchu jsem doufal, že tentokrát z toho vyjdu v lepším stavu než minule. Naštěstí mě úder pouze donutil ustoupit o dva kroky dozadu. Tak jsem mu ránu vrátil a k mému překvapení ho odhodil do jednoho z regálů s knihami, ten se zakymácel, ale udržel se, což se ovšem nedalo říct o většině knih, které Žána zasypaly. Je ze mě terminátor!
Připadal jsem si jako hobit Fredo, ze kterého se během chvíle stal barbar Conan.
V klidu jsem si došel k jeho nehybnému tělu zavalenému masou knih.
„Tak pojď, fešáku." Vytáhl jsem ho zpod regálu a přitlačil ke zdi. Jeho napomádované vlasy dozadu pořád držely tvar. To by byla panečku reklama pro Taft. Vydrží i v extrémních situacích.
„Trochu si popovídáme. Tak, kdo tě platí." Muž zakroutil hlavou a pokusil se dostat z mého sevření. Bez úspěchu. Usmál jsem se a vrazil mu pěstí do břicha.
Žán zasupěl a jeho snaha vymanit se ze sevření trochu povolila.
„Ještě jednou se v klidu zeptám a pak dostaneš nakládačku."
Flusnul mi do ksichtu. Takhle se mi odvděčuje za slušný chování. Hra na hodného poldu skončila. Pár úderů na solar a do zubů mu rozváže jazyk
Nerozvázalo. Pořád byl jak skála. Profesionál. Dám ho na výslech Hračičkovi, ten si poradí.
Konečně se dostavili i hlídači zespoda. Zajímavé, jak vždycky dorazí, až když je po boji.
„Mimochodem s tím účesem bys měl něco dělat, vyšel z módy asi před padesáti lety." Ukázal jsem na jeho vlasy a zakroutil hlavou.
„Hasta la vista baby!" Vzpomněl jsem si na hlášku z Terminátora a vrazil mu pěsti do ksichtu. To bylo poslední, co na dlouhou dobu uslyšel, protože poté jsem jeho bezvládné tělo podal dvěma strážníkům.
„Odveďte ho, chlapci, a vemte ho na výslech k Hračičkovi." Poručil jsme jim a ztěžka dopadl na křeslo.

***

Zrovna jsem prohlížel bar s alkoholem v pracovně Johana von Brecha, když mi zazvonil telefon. Chvíli jsem nechal hrát vyzvánění. Byla to písnička Death to all but metal od Steel Panthers a až po minutě zvonění jsem ho vyštrachal z bundy.
„Prosím?" Řekl jsem a z nějakého důvodu to znělo zpitvořeně.
„Je tam pan Jiří Řezník." Ozval se hluboký hlas z reproduktoru.
„S kým hovořím?" Odpověděl jsem na otázku otázkou.
„To není důležité. Důležitější je, že máme vaši přítelkyni a vy máte něco, co chceme my. Nejspíš jste již objevil její potenciály. Přesto bych vám doporučil nám ji předat, jinak vám ani její v pravdě zázračné schopnosti nepomůžou. Navrhuji schůzku. Co vy na to?" Dodal nevinně.
„Kde se chcete setkat?" No to mi ještě scházelo.
„Nové sklady. V ulici Bramanská, v severní části města. Buďte tam do dvou hodin. A bez vašich přátel z UMB, jinak se situace stane v pravdě nepříjemnou." No pro tebe určitě, ty chytráku.
„Fajn." Ukončil jsem hovor a vypravil jsem se vstříc lepším zítřkům

***

Přede mnou se rozprostírala dvoupatrová budova z betonu a plechu, která už toho musela dost zažít. Otevřel jsem dveře a vstoupil do předsálí, které dříve nejspíš sloužila pro přezutí do pracovní obuvi a pro přihlášení. Dveře jsem zavřel opatrně, kdo ví, jestli by se mi to při prásknutí nesesypalo na hlavu.
Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Zajímavé.
„Tak kde jseš, ty šmejde?" Zařval jsem do chodby, jež vedla ke schodiště a která po stranách měla kolem šesti dveří do různých částí skladu.
„Ale ale, proč tak vulgárně, pane Řezníku. Jsme přece slušně vychování lidé. Prosím následujte mě nahoru do mé pracovny. Vyřešíme náš malý obchod." Ze dveří za ním vyšly čtyři nabušené gorily a jeden menší japončík, gorily vypadaly mírně retardovaně jak to u nich bývalo dobrým zvykem a japončík byl zase oblečený jak buzík.
„Kde je Adéla?" řekl jsem a na protest zkřížil ruce. Nezasvěcenému divákovi by to možná připadalo jako rozhovor syna s otcem, který mu sebral jeho oblíbenou hračku.
„Vše vyřešíme v mé pracovně. Vidím, že jste sám, moudré, velmi moudré." Pokýval hlavou a pokračoval v cestě do schodů. Jelikož mě nenapadlo nic chytřejšího, tak jsem vyrazil za ním a jeho gorilami.

***

Pracovna byla podstatně útulnější než uvítací místnost. Přesto na ní bylo vidět, že je nachystaná narychlo a jak se jednou zmínil můj průvodce, byla vyzdobena dosti chaoticky. Průvodce byl docela milý chlap - na mafiánského bosse.
Usadil jsem se na křeslo před psací stolem a opřel se o opěradlo. Můj průvodce mě napodobil a posadil se do svého za stůl. Jeho gorily se strategicky rozmístily kolem dveří, japončík se usadil na pohovku na druhém konci pokoje. Zkrátka idylka.
„Dáte si?" Nabídl mi doutník, a když jsem odmítl, vzal si jeden z krabice a zapálil si ho. Pravý kubánský. Labužník.
„Moje jméno je tak říkajíc dávno zapomenuté, ale dnes si nechávám říkat Jim. Abych pravdu řekl, dlouhou dobu jsem se vyhýbal publicitě. Jistě chápete, že kvůli této knize stálo za to se opět objevit." Podle jeho mluvy jsem raději nehádal, jak dlouhou dobu.
„Vy si ani neumíte představit, co všechno je s touto knihou možné."
„Myslím, že mám určitou představu." Zaprotestoval jsem.
„Možná, že máte, ale spíš bych řekl, že jen tak hádáte. Když jste otevřel pečeť, byl vám dán dar." Řekl skoro s dětinskou radosti, kterou měl z toho, že je v našem rozhovoru ten, kdo ví víc.
Podíval jsem se na ruku. Hmmm, zajímavé, že by se ze mě stal průkopník nové magie.
„Víte, neumíme si plně představit, jak se používá křesťanská magie. Máme však za to, že není na rozdíl od prastaré magie tolik vázaná věcmi a drží se více vrstev mysli a slov. I modlitba je svým způsobem jakýmsi zaklínadlem, využívajícím křesťanskou magii. Mám takovou domněnku, že s ní lze čarovat pouze silou vůle. Fascinující, že?" Pokyvoval hlavou a usmíval se, opravdu se rád poslouchal.
„Ani bych neřekl a co se chce po mě." Řekl jsem a nasadil jsem tvrdý výraz, jako že jsem fakt nekompromisní týpek.
„Ano ano už se k tomu dostávám. Problém je v tom, že nevíme, jak se zaklínadly zacházet. My ho sice použijeme, ale výsledky jsou buď žádné nebo slabé. Několik útržků a opisů jsme již nalezli, ale problém je v tom, že k této magii potřebujete genetické vlohy a jedinci s těmito schopnostmi jsou velmi vzácní. Navíc Vatikánu se je buď povede vypátrat dříve než nám, nebo jsou příliš nenápadní. Kromě toho mezi nimi stejně většinou není dostatek silných jedinců, a tak by si neporadili s opravdu mocnými zaklínadly. Mám za to, že sv. Petr patřil k malé skupince, které se povedlo objevit tento tok magie a když se o tom doslechli klasičtí římští mágové, dostali strach. Proto taky ten lov na křesťany v Římě. Nakonec se jim povedlo lidi s tímto uměním povraždit až na výjimky, které se před nebezpečím dostatečně dobře skryly. Mezi pochytanými mágy skončil i Petr, než ho však dostali, vytvořil tuto knihu a pečeť. Právě pečeť na této knize dokáže nějakým způsobem tělo geneticky přizpůsobit uměle. Snad se nám povede zjistit pomocí testů, jak přenést podobné schopnosti na další lidi. Naše lidi. Abych byl přesný." Jim dokouřil doutník a nalil si skleničku whisky z láhve, kterou měl na stole. Jednu sklenku vyštrachal i pro mě. Whiskey byla dobrá. Vychutnal jsem si ji pomalu jako správný degustátor.
„To je všechno pěkný, ale pořád jste mi neodpověděl." Řekl jsem a odložil skleničku.
„Vy nám budete pomáhat při pokusech a využijeme i vašich mimořádných schopností samozřejmě. Za odměnu budete mít možnost podílet se na vzniku nového řádu a rozhodně z toho nevyjdete zkrátka." No zkrátka dokonalá nabídka. Takovou by většina lidí neodmítla. Nerad se řadím k většině.
„Myslím, že tohle si nechám ujít." Řekl jsem a vstal ze židle. Kolem ucha mi zavanul jarní větřík a já se ocitnul opět na židli. Vedle mě stál Japončík se stejně tvrdým výrazem jako dosud. V rameni jsem ucítil palčivou bolest.
„Obávám se, že na vašem rozhodnutí nezáleží. Teď nám prosím dejte knihu a následujte tady pana Kameka. V opačném případě se připravte na mírné pochroumání vaší tělesné stránky." Jim se zasmál následován jeho gorilami. Mně to z nějakého důvodu moc vtipné nepřišlo. Japončík se taky nesmál, ale jeho sympatiemi ke mně to nebylo.
Vyskočil jsem na nohy, vytáhl bouchačku a rozběhl se ke dveřím. Po cestě jsem zamířil na jednu z Jimových goril.
„Cvak" Muž se sesul na zem a chytil se za břicho. Jeden ze snaživých ochránců dveří mu nevědomky přidal ještě kopanec do ramene, když se rozběhl mi vstříc.
Sejmul jsem ještě jednoho a vyhl se úderu, který při mých momentálních schopnostech nebylo těžké nasměrovat jeho hlavu na roh Jimova stolu. Posledního útočníka se mi povedlo uzemnit ránou do hlavy. Kam se na mě hrabe Bud Spencer.
Jim zatleskal a pochvalně zamručel.
„Pěkná ukázka vašich schopností, musím uznat, že na to, že ještě nejste plně rozvinutý, opravdu slušné. Bohužel jste porušil můj rozkaz, a proto vás budu muset potrestat. Kameko..." Řekl Jim a japonec se vymrštil směrem ke mě. Boj byl poměrně rychlý. Pro normálního člověka by trval pouze několik krátkých chvil, pro mě a japončíka se však stal otázkou mnoha úderů a krytů. Ze začátku se mi vedlo poměrně dobře japoncovy útoky vykrývat, během krátké doby jsem však začal výrazně dostávat na frak, a tak jsem vyhodnotil jako nejlepší řešení taktický ústup. Toho se mi však stále nevedlo docílit a navíc jsem do obličej dostal ránu jako z děla. Poslední, co jsem zahlédl byla jeho dlaň a poté se mi zatmělo před očima.