Andor.cz - Dračí doupě online

Rytířova žena

Stejně jako vždycky, když odjížděl do bitvy, jsem stála na hradbách a mávala mu. Dlouho, dokud jsem ho viděla. Opět ten stejný svíravý pocit v žaludku, stále mi v uších znělo: „Co když se nevrátí?“ Nesnáším to, ale s tím jsem musela počítat, když jsem se vdávala za rytíře, bojovníka, vojevůdce. Jeho černý hřebec splynul s obzorem, ještě chvíli hledím do zapadajícího slunce, pak teprve sejdu po kamenných točitých schodech do hlavní místnosti. Je tu ticho, žádné veselí, ani cinkání pohárů. Už teď mi ten příjemný hluboký hlas chybí. Je nejvyšší čas jít spát, netěším se, neláká mě studená postel. Není se ke komu přitulit, když se do kamenných zdí zakousne chlad.
Obléknu si teplý černý pláš», přes hlavu si přehodím kápi a vyrazím ven do chladného vzduchu. Můj dech se okamžitě sráží v obláčky páry. Cestu ke stájím rychle přeběhnu. Kůň stojí připraven, jako vždy, když jej potřebuji. Vyhoupnu se do sedla a prudce pobídnu hřebce do slabin. Ze stáje vystřelí jako šíp a letíme spolu skrz hlavní bránu, po padacím mostě, volně do krajiny. Ledový vzduch hučící kolem uší konečně vymazal chmurné myšlenky a představy. Koni po krku již stékají pramínky potu. Vítr se zmírní, když vjedeme do lesa. Proplétáme se mezi stromy. V jednom okamžiku cítím volnost a vítr ve tváří, ve druhém ležím na zemi a na mně cosi těžkého. Silná ruka mi přikryje ústa: „Nekřič a neublížíme ti, prozatím.“
Nevím proč, ale necítím strach nebo paniku, cítím jen děsivě ledový klid. Sedím přivázaná ke stromu, ruce mi bolestivě stahují silné provazy. Rozhlížím se kolem, v hustém kruhu kolem ohně sedí asi osm mužů. Potichu si povídají a žvýkají cosi, co mohlo být tak před měsícem masem. Právě zvrátím hlavu dozadu a sleduji hvězdy prosvítající hustými korunami stromů. Myslím na Alexe, kde teď asi je, jistě už brzy dorazí k bojišti. Živě si ho představuji v jeho nádherné černé zbroji, která na holé kůži příjemně studí. Ten pocit jsem zažila snad stokrát, vždy, když mě k sobě přitiskl po návratu z bitvy. Moje myšlenky přeruší jeden z mužů, který se zvedl a přišel ke mně. Kápi mi pomalu sundá z hlavy. Pak promluví příjemným hlasem: „Krásko, nemáš hlad?“ Jen zavrtím hlavou a prohlížím si tvář muže, který po nocích loví v lese lidi. Muž tedy jen pokrčí rameny a dál mě pozoruje. Pohled mu oplácím dosti nevraživě. V jeho očích jiskří pobavení. Pokusí se přisednout si blíž, ale zastaví ho můj výhružný hlas: „Přibliž se ještě trochu a přísahám ti, že se už nikdy nedočkáš rodiny.“ Muž se zarazí a stáhne se zpět, pak mě jen přikryje vlněnou přikrývkou a vrátí se k ohni. Několikrát se na mě ohlédne, ale já už opět hledím k nebi.
Noc je díky chladu pěkně krušná, ale oproti mrazivému ránu byla ještě příjemná. Muži se postupně probouzejí, sklidí své provizorní tábořiště a po mém opětovném odmítnutí jídla jsem vysazena na koně. Jejich cesta je přesně opačným směrem než hrad. Svázanýma rukama pevně uchopím otěže a v nestřeženém okamžiku jimi tvrdě škubnu a otčím koně. Šíleným tryskem se řítím zpět k hradu, k domovu. Okamžitě jsem pronásledována, ale prozatím unikám. Obláčky páry se srážejí u koňských nozder a já slyším jen divoký tlukot svého srdce. Konečně spatřím obrys hradu, ještě nikdy jsme ho neviděla tak ráda. Už je skoro nadosah, ale koně mých pronásledovatelů jsou blízko, cítím jejich horký dech. Najednou mi kolem ucha prolétne šíp. Skoro jsme cítila, jak se mi peroutky otřely o krk, ale šíp nebyl určen mně, nýbrž hlavě muže, jedoucího nejblíže. Takhle umí střílet jen náš velitel vojska. Konečně kopyta koně zaduní na padacím mostě a já vjedu na nádvoří. Sesednu takřka za jízdy. To už se ke mně hrne spousta lidí. Každý se na něco ptá, nemám sílu ani chu» odpovídat. Konečně se dostanu k Nicolasovi, skvělému lukostřelci. Ten jako jediný okamžitě nožem přeřízne pouta svazující má zápěstí. „Kde je Alex? Proč jste se vrátili tak brzy?“ zasypu muže otázkami. On mlčí, skelný pohled upírá kamsi za mou hlavu. Začínám mít neblahé tušení, že se něco stalo. Nicolas mě stále mlčky popadne za ruku a jsem vedena do kuchyně. Postaví přede mě mísu jídla a čeká, až se do ní pustím. Nemám hlad, ale vím, že by mi nic neřekl, kdybych nesplnila, co chce. Pomalu se pustím do jídla.
Zelené oči hledí stále kamsi do prázdna, když konečně promluví: „Byla to léčka, čekali na nás. Neměli jsme šanci. Drtivý útok nás zasáhl ještě na cestě. Já s Alexem jsme se pokoušeli umožnit ústup ostatním, ale moc se jich pryč nedostalo. Mě pak někdo omráčil a to mi zachránilo život, mysleli si, že jsem mrtvý a nechali mě ležet.“ Hledím do talíře a poslouchám, už zase se mnou rozlévá ten strašidelný klid. „Kde je Alex?“ zeptám se na jedinou otázku, která mě momentálně zajímá. Nicolas bolestně zatne pěsti: „Zcela určitě ho zabili.“ Tuhle odpověď jako bych přeslechla. Ledabyle si strčím do úst kousek masa a zeptám se znovu: „Kde je?“ Ani nepostřehnu, že mi po tvářích stékají slzy. Zanechám jídla a zvednu se. Konečně s podívám Nicolasovi do očí: „Okamžitě jedeme na místo boje, musíme ho najít. Jedu sama nebo s tebou, je mi to jedno.“ Chvíli to vypadá, že mě chce zadržet, ale pak jen přikývne a kráčí za mnou ke stájím. Všude vládne podivná tísnivá atmosféra. Štvou mě všechny ty soucitné pohledy, když vysedám na koně.
Jedeme tryskem, už ani nevím, jestli mi tečou slzy z krutého větru, nebo ze zoufalství. Přitisknu se těsně ke koňské šíji. Konečně zastavíme, svezu se na zem. Jsme uprostřed oraniště, hlína kolem je nasáklá krví. Ve vzduchu je cítit nezaměnitelný pach smrti. Všude leží mrtvá těla lidí, které jsem tak dobře znala. Hledám tělo svého muže, tělo, které znám tak důvěrně. Nenajdu ho, mísí se ve mně pocit zklamání, ale zároveň naděje, že může být stále naživu. V duchu se pomodlím za jeho duši a otočím se ke svému průvodci: „Musíme se vydat do hradu nepřátel, určitě tam Alexe vězní.“ Nicolas nesouhlasně zavrtí hlavou. „Nemůžeme tam jet jen my dva, vezmeme vojáky a …“ zastavím ho zdviženou rukou. „Pokud přijedeme s celým vojskem, zabijí ho dřív než se k nim jen přiblížíme. Vím, že ho tam vůbec nemusejí mít, nebo že je už dávno mrtvý, ale v tom případě už nemám co ztratit.“ Vyhoupnu se zpět do sedla a nasměruji koně k území našich nepřátel. Nad hlavou nám proletí hejno vran, božích soudců.
Konečně jsme na dohled hradu. Osm vojáků na koních k nám vyjíždí skrz bránu. Zastavíme koně a čekáme. Bez jediného slova nás eskortují a odvedou přímo před jejich pána. Nicolas je samozřejmě odzbrojen a to dost nešetrným způsobem. Stojím teď v chladné síni a hledím do očí statného muže, kterému však již začínají vlasy prokvétat stříbrem. Pokleknu. „Můj pane, přicházím vás v míru žádat o svého manžela. Za jeho život ti nabízím cokoliv, co budeš žádat.“ Muž pozdvihne obočí. Cítím jeho pohled přejíždějící po mém těle. Pak promluví: „Nevím, jak jsi přišla na to, že je tvůj manžel tady, ale vím, kdo jsi a kupodivu máš pravdu, mám ho tu. Tvá nabídka je velmi zajímavá. Budu o ní uvažovat, zatím jste u nás vítáni jako hosté.“ Chvilku sbírám odvahu, pak se postavím a jdu blíže k panovníkovi. Jeho stráže proti mně okamžitě vyrazí, ale on je zadrží jediným gestem. Jeho oči zvláštně září. Je jako dravá šelma sledující svou kořist. Dojdu těsně k němu: „Chci ho vidět, okamžitě.“ Začne se smát. „Máš kuráž děvče, to se ti musí nechat, ale nejsi právě v postavení, kdy si můžeš klást podmínky. Jsem však v jádru dobrý muž a povolím ti setkání.“ Rukou mávne na své dva vojáky a ti se vzdálí. Čekám, cítím, jak mi po zádech stéká pramínek ledového potu. Muž se stále usmívá, jako by mi četl myšlenky.
Po nějaké chvíli přivedou, nebo spíše přitáhnou tělo muže. Zalapám po dechu, ale vzápětí s trochu uklidním. Muž dýchá, žije. Okamžitě se k němu rozběhnu a pokleknu před ním. Jeho hlavu uchopím do dlaní a podívám se do jeho očí: „Alexi, lásko, slyšíš mě?“ Alex ke mně obrátí ty krásné šedé oči a nepatrně se usměje. „Neměla jsi sem chodit, musíš pryč.“ Opět mi do očí vstoupí slzy. „Tak dost, odveďte ho!“ zaburácí hlas za mými zády. Zatnu pěsti a jen nerada se otočím k stárnoucímu vladaři. Musím se kousnout do rtu, abych na něj nevychrlila příval nadávek, které se mi derou na jazyk. Zhluboka se nadechnu a nasadím milý úsměv. „Už jste se rozhodl, co budete požadovat za život tohoto muže v tak zbědovaném stavu.“ Panovník mě doslova provrtává pohledem. „Pojď sem.“ Řekne zastřeným hlasem a polkne. Nohy mám jako odlité ze železa, když se vleču k trůnu. Stále se snažím zachovat úsměv. Když jsem na dosah, chytne mě šedovlasý ďábel za zápěstí a než se vzmůžu na odpor, sedím mu na klíně. Snažím se kopat kolem sebe, ale proti jeho síle, která je na jeho věk ohromující, nic nezmůžu. Moje pohyby znemožňuje i dlouhá sukně mých šatů. Po chvíli jsem značně vyčerpaná, nemá smysl bojovat. Rezignovaně zavřu oči a proklínám všechny muže na světě. „Jmenuji se Rogan a tvé jméno je jaké, má krásná zajatkyně.“ Slyším, jak se zeptal hlas těsně vedle mého ucha. Horký dech cítím i na krku a tváři. Chvilku uvažuji o útěku, pomstě, vraždě, ale pak jen odpovím: „Linda, můj pane“ musím se hodně přemáhat, abych ta slova nevyplivla s odporem. Konečně otevřu oči, střetnou se s druhým párem, který se nebezpečně přibližuje. Zastaví se ve mně dech. Když se jeho rty dotknou mých, doslova se otřesu. Bylo to jako dotyk ledu. Když si vybavím Alexovy polibky, při kterých se mi horko rozlévalo do celého těla, opět ucítím v očích slzy. V jednu chvíli sedím na klíně Rogana, v té druhé už ležím na studené kamenné podlaze. „Jsem ti vážně tak odporný, že musíš plakat?“ zazní jeho hlas s jistou známkou zoufalství. „Okamžitě ji odveďte do pokoje pro hosty, který budete nepřetržitě hlídat, jasné?“ dva vojáci jen přikývnou a jeden z nich mě škubnutím postaví na nohy. Radši jdu sama dobrovolně. Ve dveřích sálu nás zastaví opět Roganův hlas: „Jestli se jí někdo jenom dotkne, osobně mu setnu hlavu.“ Zhrozím se rozhodnosti znějící v těch slovech.
Vedou mě temnými chodbami, ozářenými jen mihotavým světlem pochodní, které jsou zavěšeny na stěnách. Kromě pochodní jsou stěny takřka holé, sem tam se ukáže vybledlý gobelín, ale jinak nic. Zastavíme se před silnými dřevěnými dveřmi s překrásným kováním. Dlaní přejedu po stříbrném reliéfu, zobrazujícím strom. Stráže mě vstrčí dovnitř pokoje. Těžké dveře se zavřou s duněním. V místnosti je šero, moje oči si chvilku přivykají na přítmí. Jeden z obrysů připomíná svíci, dojdu k němu. Vedle leží i křesadlo, výborně. Mihotavé světlo se rozlije do všech stran, jen kouty zůstávají utopené v šeru. Konečně s rozhlédnu a zalapám po dechu, je to nádhera. Všude kolem stojí nábytek z leštěného tmavého dřeva. Po stěnách jsou rozvěšeny nádherné obrazy s výjevy lovu na stříbrnou laň. Celému pokoji však vévodí obrovská postel s nebesy, jejichž zlatá látka padá v mohutných, vzdouvajících se vlnách, až k zemi. Jako v transu k posteli přistoupím, rukou přejedu po zlatém, sametovém přehozu. Tak příjemně chladí. Neodolám a položím se na postel. Mé dlouhé vlasy se kolem rozvíří a jejich medová barva nádherně ladí se vší tou krásou kolem. V tu chvíli si připadám jako v nebi, na všechno kolem zapomenu a okamžitě upadnu do sladkého spánku, díky němuž se alespoň na okamžik odpoutám od všech problémů a starostí.
Pomalu otevřu oči a protáhnu se. Uprostřed pohybu se zarazím, naproti posteli stojí křeslo a v něm nesedí nikdo jiný, než můj věznitel. Znovu ten jeho zálibný pohled. „Vyspala jsi se, krásko?“ prohodí ledabyle. Změřím si ho vypočítavým pohledem: „Ano, děkuji, už můžu jít s manželem domů?“ Jen s úsměvem zavrtí hlavou. „Tak snadné to mít nebudeš, ale vlastně, ano, tvůj manžel může jít domů. Už jsme si dávno vybral, co požaduji na výměnu jeho života. Budeš to ty, má drahá.“ S jeho slovy se mi zatočí hlava a zvedne se mi žaludek. Chvilku přemáhám mdloby. Najednou, nevím proč, se začnu bláznivě smát a zvednu se z postele. Když se konečně uklidním, přistoupím až ke křeslu: „To je opravdu skvělý nápad, ale bohužel neuskutečnitelný. Alex by mně tu nikdy nenechal.“ Sleduji toho muže s krajním podezřením. „Bohužel zlatíčko, už jsme se spolu dohodli, tvůj drahý manžel už dávno odjel. Teď patříš mně.“ V tu chvíli se mi zhroutil celý svět, žádné vyčítavé myšlenky. Moje mysl je podivně tichá. Cítím v sobě jen prázdnotu. Podklesnu v kolenou a zhroutím se na podlahu. Poprvé v životě omdlím.
Bolí mně hlava, příšerně. Chvilku se rozhlížím zmateně kolem a rukama se pokouším nahmatat žhnoucí tělo svého manžela. Pak se rozvzpomenu a ruce stáhnu tak prudce, jako bych se popálila. Podívám se ke křeslu u postele, je prázdné. S úlevou si oddychnu. Konečně jsem schopna si alespoň trochu uspořádat myšlenky. „Zradil mě, zaprodal.“ šeptám si potichu a s pohrdlivým výrazem setřu slzy. Tok myšlenek přeruší krátké zaklepání na dveře, pak vstoupí jakýsi shrbený muž ve starých hadrech. Podivným chraplavým hlasem se zeptá, jestli se chci vykoupat. Nesměle přikývnu a dál pozoruji pokřivenou postavu. Ta zachytí můj pohled a rychle se otočí zády ke mně. Dobelhá se ke dveřím a cosi křikne na chodbu. Za chvilku dva muži přinesou káď a pak se každý ještě dvakrát vrátí s vědry plnými teplé vody. Konečně odejdou. Chci se začít odvlékat, ale všimnu si onoho shrbeného muže. Zarazím se uprostřed pohybu. Konečně na mně spočine jeho pohled. Ocelová šeď jeho očí se mi vypálí pod kůži. Ty oči bych poznala všude, každé ráno jsem je vídávala ve své posteli. Rozběhnu se k němu, začne se mi belhat naproti. Konečně cítím ten pravý žár polibků. Když mě od sebe odtáhne, zeptá se: „Snad sis nemyslela, že bych tě tu nechal.“ Provinile se podívám stranou. Alex se jen pousměje: „To si s tebou ještě vyřídím, tři dny se nedostaneš z postele.“ Teď už spokojeně přikývnu. „Tak jdeme domů?“ zeptám se a namířím si to ke dveřím. „Nemůžeme, Rogan neví, že jsme tu a nejde odsud jen tak zmizet. Musíme vymyslet plán. Přece nevezmu za ruku zajatce a neprojdu se s ním hlavní bránou. Ale Rogan se tvářil docela překvapeně, když jsem mu ihned odpověděl, že budu jedině rád, když si tě nechá.“ Uraženě si založím ruce na prsou a čekám, co dál mi Alex poví. Ten však bez povšimnutí projde kolem mě a zmizí za dveřmi.
Několik dalších dnů se setkáváme jen večer, když přijde splnit má přání. Rogan se naštěstí drží stranou a nechodí za mnou. Konečně však nadešel den, kdy se vydáme domů. Náš plán musíme provést v podvečer, kdy se již začínají prohlubovat stíny, ale hradní brána ještě není zamčená. Krátce se v pokoji pomodlím za š»astný návrat.
Už od oběda jsem nervózní, mravenčení v žaludku je nesnesitelné, čekám jen, kdy pro mě Alex přijde. Venku se začíná šeřit. Při zvuku klepání na dveře doslova nadskočím. Třesoucím se hlasem řeknu: „Dále.“ Alexova tvář rovněž zračí nervozitu. Donutím své nohy k pohybu.
Plížíme se podél stěn tmavými chodbami. Světlu pochodní se snažíme vyhýbat. Napětí a strach lomcuje mým tělem. Jediné, co mi pomáhá, je horká dlaň, která svírá mou ruku. Najednou uslyším zvuk přicházejících stráží. Sotva si uvědomím, co se děje a už cítím sladké rty na těch svých, do zad mě studí kamenná zeď. Stráže s vševědoucím uchechtnutím projdou kolem. Ještě se snažím vzpamatovat z té závratě, když už opět jdeme chodbami. Není mi jasné, jak se tu Alex může tak dobře orientovat. Konečně se dostaneme na hradní nádvoří. Je právě čas, kdy všechno služebnictvo večeří, takže je všude pusto. Musíme se dostat k bráně. Naštěstí se stín a temnota rozlézá do všech koutů, snadno se skryjeme. Bránu hlídá jeden strážný. Alex pustí mou ruku a naznačí mi, abych tu počkala. Krčím se tedy za dvoukolákem plným sena, zatímco Alex se plíží ke strážnému. Strachy takřka nedýchám. Tlukot mého srdce slyším tak strašně nahlas, ten zvuk je až v mé hlavě. Pak ticho temnoty prořízne zvuk křupnutí. Tenhle zvuk, kdy se láme vaz, zamrazí mě až v morku kostí. Zhluboka se nadechnu a rozběhnu se k bráně. Konečně volnost, brána je dokořán. Už cítím vůni vzdáleného lesa, vítr na tvářích. Najednou chlad, nepředstavitelný chlad, který se rozlévá z jednoho místa v zádech do celého těla. Zalapám po dechu. Zastavím se a rukou si sáhnu mezi lopatky. Šíp. Zatmí se mi před očima. Naposled uvidím ocelově šedý pohled. Pak jen černočerná tma.
Alex drží tělo své manželky v náruči. Šedé oči hledí k hradbám nepřátelského hradu. Místa, které přineslo zkázu tomu, zač stálo žít. Řítí se proti němu třicet mužů s vytasenými meči, v očích mají touhu zabít. Není třeba utíkat, už není důvod. Není proč žít. Navíc ví, že Nicolas je v pořádku, postará se o jeho panství dobře. Maličko se usměje a zakloní hlavu. Po nebi přelétá hejno havranů. Nadešel čas božího soudu…