Andor.cz - Dračí doupě online

Tik ťak. Hodiny líně bijí. Tam někde v dáli. V dáli na dosah ruky. V dáli uprostřed hlavy. Zdání je to, co klame otupěle unavené smysly. Hodiny jeho mysli odbíjejí a přesto netuší, jak dlouho tu leží. Chvilka se zdá jako věčnost, věčnost se pouze mihne kolem. Někdy během ní se ostře pichlavá bolest změnila v jen tupě bodající. Teď už necítí nic. Vše splývá v jeden rozmazaný chumel. Vnímá svět přes nehybnou hladinu rybníku. Ten malý klidný rybníček u nich doma. Obklopený mlčenlivou stráží důstojných vrb. Nikdy nepřestal věřit, že pod některou nemá svůj domov vodník na odpočinku. Tak rád se v něm koupal za poklidných večerů. Smýval ze sebe pot a nenávist k neměnnosti toho místa. K zdánlivě předurčené neměnnosti své budoucnosti. Tehdy jen snil o rozmanitosti světa. Pozoroval temné nebe plné hvězd skrz chladivou hladinu a snil. Nyní vidí stejně temné nebe s rozpitými světýlky. Jen kdyby mu většinu nepřekrýval ten zatracený sráz. Kdo by ho tam čekal, Cesta vedla přímo k němu. Snad servis pro sebevrahy. Nebo možná nachystaný pro takové jako je on. Pro hráče s důvěrou a touhou věřit. Touhou někoho napálit. On přece nemůže za to, že v téhle hře je zatraceně dobrý. Že to on vyhrává, přestože měl být podveden. Zdání je vždy to, co klame. Říkali mu Štístko. Jenže to nebylo štěstí. Jen byl chytřejší. Uměl zahrát na tu správnou strunu. Nikdy ho nepřestalo udivovat, kolik takzvaně poctivých lidí se ho pokusilo obrat. Stačilo jim jen hodit tu správnou návnadu. A pak hodně rychle utíkat. A hlavně koukat kam, jenže tohle ví až teď. Pozdě. Tuhle krutě nabytou vědomost už nikdy neužije. Vlastně už nic moc neužije. Někde v pozadí ztrácející se mysli se líně převrátila myšlenka. Možná ta předurčenost byla spíš stabilita, snad neměnnost skrývala jistotu. Není pestrost jen jiné jméno pro nejistotu? Stojí rozmanitost za život ve střehu? Jak líně se otázky vynořily, tak rychle přišla odpověď. Rozhodne stojí. Stojí i za tu bolest, za rychlost jakou život utekl a končí. Vždy preferoval rychlé říznutí před pomalým vyhníváním. Od té doby, kdy opustil malý rybníček, cítil každou vteřinu žití, vnímal, jak mu krev proudí tělem. Vnímal stále nové podněty, neustále v pohybu, připraven reagovat. Připraven žit. Přežívání prostě nebylo pro něj. I teď cítil každou kapku krve, co navždy opustila teplo jeho žil. Vše je tak daleko. Na dosah ruky. Nekonečně daleko. Zatoužil zčeřit tu pomyslnou hladinu, vynořit se a znova nadechnout. Nejde to. A nikdo mu nepomůže. Ani pomoc nečeká. Příliš dobře zná své lidi. Nevybíral si pro své hry obětavé samaritány. Volil takové, kteří sice poctivost nejvíce hlásali, ale zapomínali ji konat. Možná zakopou, co z něj zbude. V případě, že by měl vážně někde trochu štěstí. Spíš ale zůstane, kde je. Štístko. Vždy miloval ironii. Vlastně si ji vychutnával i teď. Větší část života prožil přesně, jak si přál. Nebylo to vždy hezké, ale byla to jeho volba. I bolest už odešla. Snad míří jinam než on. Ať je to kamkoliv. Krev koluje stále pomaleji. Neodvratně ho opouští. A hladina se stále vzdaluje. Noří se hlouběji a hlouběji. Myšlenky už nemají sílu. Zbývá jen jediný pocit. Smrt vlastně není tak špatná zkušenost. Jen škoda, že se nedá opakovat. Všechno je tak měkké a vláčné, vše se nádherně pomalu táhne. I ty hodiny bijí stále pomaleji. Tik...ťak...tik...

Mýlil se. Našli ho. Ve skutečnosti ho sledovali celou dobu s nelítostnými úsměvy na spokojených tvářích. Ošizená poctivost umí být velmi krutá. Zvlášť, když už už natahovala ruku po nečekaném zisku a sevřela jen krásnou mýdlovou bublinu. Nenechali ho pod srázem. Odvezli ho zpět do městečka a jeho rozlámané tělo vystavili uprostřed malebného náměstí na výstrahu pro všechny další hráče s iluzemi. Štístko. Zdání zklamalo.