Andor.cz - Dračí doupě online

Máchla kosou a sťala poslednímu vojákovi hlavu. Pohladila ostří a rozhlédla se kolem sebe. Na louce ležely zmrzačené mrtvoly vojáků. Krev třpytící se ve svitu zapadajícího slunce jako granáty v ní probudila hlad.
"Krmíme se strachem a krví našich nepřátel," pronesla zamyšleně nad mrtvými a odvrátila se od nich. Oni nebyli nepřátelé, jen vojáci plnící rozkaz. Jen pár z nich bylo skutečně zlých. Někteří měli rodiny a již se k nim nikdy nevrátí. To vše během boje poznala. Nemusela je zabít. Ne všechny, ale…
"Ale bavilo tě to, viď?" ozvala se bestie skrývající se v jejím stínu.
"Zmlkni!" zavrčela na ni. Bohužel věděla, že má pravdu. Při boji měla touhu zabíjet. A nejen to, propadla jí. Dokonce se jí ani nesnažila bránit. Cítila se zlomená a prázdná. Rozběhla se k lesu doprovázená tichým smíchem bestie. Běžela začínající temnotou lesa. Smích bestie nevnímala. Bylo jí špatně ze sebe sama. Běžela do doby, než narazila na místo, kde mohla bezpečně rozdělat oheň. Zapálila si malý ohýnek a schoulila se k němu.
"Čeho se bojíš?" ptala se se smíchem bestie.
"Vždyť boj je tak osvěžující. Vždyť jejich krev a jejich strach byl tak krásný, opojný."
Dívka mlčela. Nechtěla se s bestií bavit. Bála se jí. Bála se toho, že má pravdu. Bála se, že by nad ní mohla bestie zvítězit a ovládnout její mysl.
"Nezabíjíme zbytečně," pronesla dívka tiše ale rozhodně. Bestie se přestala smát a zvědavě natočila hlavu. Dívka natáhla ruce k ohýnku a nasála jeho teplo.
"Můžeme se bránit. Můžeme zabíjet. Ale když už zabíjíme, tak čistě, rychle a ne bestiálně. Nevyžíváme se v tom," pokračovala tiše dívka, ale z jejího hlasu bylo slyšet zoufalství. Koukala do plamenů a do mysli se jí vplížily obrazy chvíli před bojem. Honitba, kterou na ni pořádali. Nechtěla bojovat. Utíkala, ale před lesem ji chytli. Měla strach. V rukou svírala svou kosu. Bála se. Bylo jich moc a pořád svítilo slunce. Cítila jejich sebevědomí. Jejich myšlenky, touhy a probouzející se chtíč. Nechala bestii převzít své tělo. Nechala ji bojovat. Litovala toho rozhodnutí.
"Nechala jsi mě jednat," odpověděla bestie a dívčinu mysl zahltily obrazy z boje samotného. Vůně trávy mísící se s mizející sebedůvěrou vojáků, kterou nahrazovala nervozita a později strach až panická hrůza, a krev v ranách, které její kosa vojákům způsobovala.
"Zastavila jsem tě," opáčila dívka tiše a zvedla pohled k bestii. Cítila se provinile. Měla bojovat sama. Někteří z nich mohli ještě žít.
"Nenakrmila jsem se," přikývla bestie, ale okamžitě se zubatě usmála. "Ale i tak jsme si to užily, že?" začala se krutě smát bestie, až dívce přeběhl mráz po zádech.
Byla sama a vyděšená bestií. Ohýnek tiše praskal a dívce přišlo, že nevydává žádné teplo. Zoufale a dlouze zavyla. Celý les utichl.
"Ty a bestie jedno jste. To bys mohla vědět a pochopit sestřičko," ozval se ze tmy lesa tichý, klidný mužský hlas. Vlčice, choulící se na místě dívky, zvedla hlavu a zavětřila. Věděla, komu ten hlas patří. Cítila jeho pach i sílu, která jím prostupovala. Mezi pysky jí proniklo zakňučení. Nechtěla, aby ji v tomhle stavu viděl.
"Musíš pochopit bestii ve svém těle, stejně jako ona pochopí člověka, jímž jsi byla," mladík vstoupil do skomírajícího světla ohýnku. Pohlédl na vlčici, jež se pozvolna změnila na vzlykající dívku. Přidřepl si k ní a pevně ji objal.
"Jak s tím dokážeš žít? Jak to dokážeš ovládat?" zašeptala dívka, když se trochu uklidnila. Nechápala, jak dokáže být tak klidný. Jak dokáže s takovou lehkostí bojovat a ovládat bestii ve svém nitru, o proti které je ta její jen mládě.
"Sžili jsem se. Nemám ve svém nitru bestii. Stal jsem se jí," odpověděl jí stejně jako vždy na tuto otázku. Pohladil ji po vlasech a prsty objal kosiště její kosy. Jeho pohled dopadl na ohýnek, který již začal uhasínat.
"Pojďme domů," pronesl nakonec a dívka v jeho obětí jen tiše přikývla.
V lese bylo opět ticho. Po sourozencích nebylo nikde ani vidu. Zmizeli a jejich nedávnou přítomnost prozrazovalo jen pár slabě žhnoucích uhlíků.