Andor.cz - Dračí doupě online

Prolog

Nikdo je neviděl přicházet, zjevovali se ze tmy jako duchové, řada po řadě, obrovská armáda Kerhozů – napůl lidí, napůl kočkovitých šelem. Nějak se dostali za bránu a nikdo nevěděl jak. Snad nějakým kouzlem, možná využili vlastnost některých z nich zneviditelnit se. Každopádně městská brána byla otevřená dokořán a armáda se hnala městem bez jakéhokoliv plenění nebo ničení, měli jen zajmout královskou rodinu, ty co se jim postaví na odpor zabít a zajistit město. Potom počkat na příchod svého pána, který se postará o všechno ostatní.
Všude se pomalu rozlévaly první sluneční paprsky a lidé se začali probouzet. Viděli jen všude samé Kerhozy, kteří se hnali městem a obyvatel si nevšímali. I přes to všichni raději zavírali okenice a zapečeťovali dveře závorou. Jen málo lidí se jim postavilo na odpor. Nikdo netušil, proč zrovna teď, ani proč zrovna jejich město. S tímto zvláštním národem nikdy nebyly potíže a nikdo netušil, proč zaútočili. Vědělo se o nich, že dokáží být obávaní a nelítostní bojovníci, zároveň však byli mírumilovní a žili v harmonii s přírodou a o ostatní národy se posledních několik set let nezajímali.
Teď však proudili městem Archion zástupy těchto tvorů a zabili každého, kdo se jim postavil do cesty. Vtrhli do paláce a mířili do královských komnat. Mezitím se zmobilizovala stráž i vojsko, bránící město v případě nebezpečí, které zrovna bylo. Pokusili se osvobodit zajatou královskou rodinu, ale proti válečníkům s devíti životy neměli šanci. Zemřeli do jednoho. Město bylo dobyto.

Šel mezi posledními, chráněn osobní stráží. Kerhoz o něco vyšší než ostatní v naleštěném kyrysu, zdobené přilbici a velkým obouručním mečem na zádech. Město bylo zajištěno a proto se neobával žádného útoku na něj, ale opatrnosti není nikdy dost. Došel až do paláce, kde už ho očekával nižší důstojník a hned mu podával zprávu o momentální situaci.
„Město je zajištěno, královská rodina zajata, jak jste nařídil, pane.“
„Ano, velmi dobře, teď už jde jen o to najít ten zatracený kámen.“ Zamumlal si tiše Tekar. Došel do komnat, kde byla držena královská rodina.
„Tak, králi, chceš-li ty i tvá rodina žít, řekni mi, kde je ten krystal.“
„Já o žádném krystalu nevím, co po nás chcete?“ Řekl král s hrůzou v hlase.
„Dobrá budu milosrdný a dám ti ještě jednu šanci, kde je krystal?“
„To ti nikdy neřeknu, ty vrahu!“ Vřískl mu do obličeje král s panickou hysterií. V jeho očích se zračila hrůza a strach ze smrti.
„Dobrá jak chceš, zabijte je. A vy, kapitáne, najděte ten krystal.“ Řekl a s těmito slovy odešel.


Kapitola 1.

Lesní krajinou, kde se všude zelenaly stromy a ptáci zpívali, projížděl osamělý jezdec. Jen on a jeho hnědák. Jezdec měl na sobě hnědý plášť s kápí přes hlavu, kterou měl nasazenou i přes horko, které panovalo. Na zádech velký obouruční meč a u pasu dvě menší napůl dýky, napůl meče. V botě měl ještě krátkou dýku pro případ nouze. Jel krokem stálým, ani pomalým, ani rychlým. V dálce asi pěti mil před sebou uviděl město, kam měl namířeno. Kdyby mu někdo nahlédl pod kápi, uviděl by, jak se na mužově tváři roztáhl úsměv. Jel již několik dní a byl znaven cestou. Odhadoval, že do města dorazí před polednem. Chtěl nakoupit nějaké zásoby, umýt se, nechat odpočinout koně a za den či dva z města odjet. Možná se také porozhlédne po nějaké práci, ale stejně asi nic nebude, jako všude poslední dobou, zauvažoval.
Kolem poledne projel městskou bránou a zamířil ke stájím. U stájí seděl menší podsaditý muž středního věku a pochrupoval. Jezdec u stájí sesedl a čekal, jestli se muž neprobudí. Po pár sekundách si odkašlal, aby na sebe upozornil. Muž kvapně vyskočil ze židle a stejně jako většina stájníku spustil už nazpaměť naučený proslov.
„Dobrý den, vzácný Pane, přejete si ustájit vašeho koně? Máte velmi krásného hřebce, bude mu u nás skvěle a máme nejlepší ceny ve městě, nikde jinde…“
„No jo, chci jen ustájit koně, tak si to pochlebování nech.“ Prohodil muž přes rameno a hodil stájníkovi zlaťák. „Na noc by to mělo stačit,“ řekl a s těmito slovy odešel. Být to na něm, svého Aeretha by tu nenechal, ale neměl na výběr, byla to jediná stáj ve městě. „Tak velké město a mají jen jednu stáj,“ pomyslel si nabručeně a zamířil na tržiště.
Tržiště bylo dlouhé a notně úzké, mělo jen jednu řadu, ale i tak zabíralo celé náměstí. Muži se toto město začínalo líbit čím dál méně. Stáje jen jedny a tržiště malé stejně jako náměstí, na němž stálo. Člověk by řekl, že v tak velkém městě by toho bylo víc. Divil se že se tu tolik lidí může uživit.
„Asi tu všichni kradou.“ Pomyslel si.
Na celém tržišti nezahlédl ani jednoho strážného.
„Tady někoho zabít, tak mi to projde, stráže by tu nebyly včas.“ Myslel dál a ani si nevšiml, že stojí u prodavače kožených věcí, mimo jiné i kožených zbrojí, kterou potřeboval.
„Ehm, pán si přeje?“ zeptal se rozpačitě obchodník.
„Ano, ukažte mi prosím nějaké kožené zbroje, co tu máte.“ Odvětil muž.
„To jste na správné adrese, pane.“ Použil obchodník slovní obrat, přestože žádnou adresu neměl. „Mám tady skvělé zbroje za ještě lepší ceny.“ A položil před něj několik zbrojí.
„Tuhle.“ ukázal na zbroj s posíleným chráničem ramen, která vypadala lehce a zároveň tak, že se nerozpadne po jednom seknutí mečem.
„Oohh, skvělá volba, pane, pěkná poctivá elfí práce a ta cena je ještě lepší, pouhých dvě stě zlatých.“
„To je vtip?“ zeptal se podrážděně muž.
Prodejce jeho poznámku špatně pochopil, a proto pokračoval. „Nádherná cena, že, pane.“ A na jeho tváři se rozlil široký úsměv.
„Ty si ze mě utahuješ, za tohle chceš dvě stě zlatých? To je vydřidušství, to si tu zbroj sežer!“ Rozkřikl se na muže, praštil mu se zbrojí na pult a odešel. Obchodník za ním jen nechápavě koukal.
„To je zlodějina, chtít dvě stě zlatých za zbroj. Ještě sto zlatých, to bych snad i dal, ale dvě stě? Nevím, jestli jsou větší bestie ti upíři, co mi moji zbroj zničili, nebo tenhle vydřiduch,“ myslel si muž a šel se podívat po nějakém jiném stánku se zbrojí.
Levnější stánek s koženými věcmi už nenašel, ale alespoň našel obchod, kde se zaručili, že mu jeho zbroj opraví, aby vypadala jako nová, i když tomu stejně nevěřil. Poté, co věc se zbrojí alespoň prozatím vyřešil, vydal se najít nějaký slušný hostinec, kde by si mohl pronajmout pokoj.
Po chvíli našel alespoň nějaký slušně vypadající hostinec, a ne pajzl, kterých tu bylo plno. Hostinský mu dal klíč od pokoje, který byl celkem levný a potom si hleděl svého. Cizinci ho nezajímali, protože jich denně viděl spoustu, ať už to byli šílení dobrodruzi, co sní o tom, že jednou budou mít draka, přes královské stráže, až po obchodníky, kteří tu byli na denním pořádku. Své věci uložil do pokoje (krom zbraní, které se vždycky můžou hodit), vyšel před hostinec a zamířil směrem k radnici. Na radnici nebyl skoro nikdo, ale to ho nezajímalo tolik jako nástěnná tabule. Přišel k ní a začal si ji prohlížet, jestli nenajde nějaký úkol, který by se mu zamlouval. Byly tam úkoly typu “Ztracené sele“, “Pomocná síla na pole“ nebo “Zasypaná studna“. Ale takovéhle úkoly ho nezajímaly, měl spíš na mysli nějaké úkoly s upíry, vlkodlaky a jinými potvorami, které lidem dělají starosti a problémy. Ke svému zklamání tam nic takového nebylo, a proto se otočil odešel.
Vyšel před radnici a uviděl dav lidí, kteří se zvědavě ženou k rohu náměstí. Chvatným krokem tam došel a prodral se přes kruh lidí, aby zjistil, co se dělo. Viděl tam dva muže, kteří se perou. Přiskočil k ním muž, podle postavy kovář nebo jiný řemeslník, začal je od sebe odstrkávat. Přidali se další občané, kteří se rvačce snažili zabránit a on se přidal. Naneštěstí dostal pěstí do oka přesně v okamžiku, kdy přišla stráž. Jelikož měl na zádech i u pasu meče, vzali ho stráže taky, a to i přes protesty lidí okolo. Zavřeli ho do špinavé cely se slovy: „Zítra budeš mít soud.“
Nechápal, proč ho zavřeli do cely, ale doufal že se to zítra vyjasní. O pár vteřin později si řekl, že čekat nebude, protože na to nemá čas, a vyslal kouzlo proti mříži. I když to byl jen obyčejný fireball a žádné složité kouzlo, mříž to nevydržela. Strážný sedící na trojnožce vyskočil pohotově na nohy a namířil na něj kuší. Poté začal odříkávat zaklínadlo, strážný začal hystericky ječet.
„Okamžitě toho nech, jinak tě prošpikuju šípem.“
Když zaříkávání dokončil, mříž za ním se opět dala do původního stavu.
„Teď odejdu, a ty buď tak laskav a nehlas to, brachu.“ A s těmito slovy odešel.
Ještě si v duchu vynadal, že nemusel dělat takovou složitou věc, popřípadě to mohl udělat tišeji, ale to už byl zneviditelněný (pokud člověk stojí alespoň dva metry od neviditelného, nevidí ho) a mířil k hostinci.
O pár metrů dál se v postranní uličce zviditelnil, protože nebylo bezpečné se v neviditelnosti pohybovat na veřejnosti.
Když už byl skoro u hostince, uslyšel, že někdo spustil poplach. Zaklel a zrychlil krok, ovšem jen tak, aby na sebe zbytečně neupozornil. Dorazil do hostince a zamířil rovnou nahoru.