Andor.cz - Dračí doupě online

Léto se chýlilo ke svému konci a měkké sluneční světlo prostupovalo úzkým oknem do zvláštně zařízené místnosti. Vedle strohých a čistě funkčních součástí zařízení, jakými byly obvykle vybaveny zasedací místnosti většiny velkých firem, zde bylo několik kusů starobyle působícího nábytku. Ovšem světlá kůže, kterou byla potažena jak sedačka, tak všechna křesla, byla očividně nová, nebo alespoň velmi precizně ošetřovaná.
Mít nábytek potažený kůží, a ještě k tomu světlou, bylo otázkou prestiže. Mnohé firmy už od toho ale z nejrůznějších příčin pomalu ale jistě ustupovaly a to bylo důvodem, proč se tady dnes sešlo celé úzké vedení společnosti.
„Dovolte mi,“ ozvalo se zvláštně drnčivým hlasem a ještě nepřirozenějším jazykem jakoby odevšad. Mírné rozechvění a rozšíření toho, čemu by se u člověka nejspíš říkalo hlava, naznačovalo, že hovoří tvor v čele stolu, „abych vás tu všechny přivítal.“ Tahle fráze byla stejně zbytečná a prázdná v této řeči jako v kterékoli jiné a šéf, jak byl později všemi nazýván, si toho byl patrně vědom, neboť hned vzápětí přešel bez dalších verbálních vycpávek k jádru věci: „Naše problémy se dostávají až na samu únosnou mez a v některých ohledech ji začínají překračovat. Jednak přibyly útěky a poškozování,“ hlas jako by obkroužil válcovitou hlavu nafialovělého stvoření po pravé straně stolu a ono jen provinile přikývlo, „což není neřešitelnou záležitostí, doufám.“ Oslovený tvor se chystal tuhle domněnku potvrdit, jenže šéf pokračoval. Tentokrát k jednomu z tvorů vlevo: „Větší starosti ale máme s odbytem. K tomu by nám ale řekl více pan Xoth.“
Pan Xoth byl, stejně jako ostatní, jakýmsi ve vzduchu se vznášejícím shlukem energie a řídké hmoty, jehož válcovitá hlava nabývala odstínu do oranžova. Byl oděn v plandavém koženém plášti. Výstižnější označení pro jeho oblečení lze použít jen velmi těžko, neboť stavba jeho těla byla stavbě těla lidského více než nepodobná. „To, že klesá kupní síla našich, je problémem všeobecně známým a dlouhodobým,“ začal, „větší komplikace nám ale začínají ohledně vývozu. Liané se chystají na válku s někým z „hloubky“ a naše vláda nedoporučuje přílišné styky s nimi, dokud se neukáže, proti komu jdou, respektive, jak vlivný a nebezpečný je ten, kdo jde proti nim. V Tharu si ti doblblíci z komise vydupali na vládě zákaz dovozu kůže a kožených výrobků ze Země a v Ybeře se k tomu schyluje. Jediný jistý máme KN6 ...“
„… a náklady na dopravu,“ vložil se do hovoru muž zodpovědný za tuhle stránku věci, „jsou na KN6 takové, že nás to musí zákonitě položit. Je to strašlivě daleko.“
„Proto tady máme vás, Xane“ zadrnčel opět šéf. „Má někdo nějaké návrhy?“
„Měl jsem jeden návrh už minule,“ odpověděl vedoucí provozu. „Přesunout výrobu mimo Zemi. Pohnout se blíž ke KN6, někam na okraj našeho galaktického svazu. A možná by nám vytvořili slušné podmínky i přímo u nich.“
„Mně osobně se ten nápad zamlouvá,“ promluvil po chvilce Xoth směrem k šéfovi. „Tady bych nechal jenom tolik, co dokážeme prodat na Zemi a v nejbližším okolí.
„Dejme tomu, že tím rapidně snížíme náklady na dopravu,“ připustil šéf, „dost nám ale narostou náklady na vytvoření podmínek pro chov, nebo se mýlím?“
„Na druhou stranu bychom tím zase zcela zamezili útěkům. Jakmile by se o to kterékoli ze zvířat pokusilo, venku uhyne,“ oponoval Xanus.
„Obávám se,“ ozval se vedoucí chovu, „že něco takového nám nemůže projít. Komise pro zachování druhů dělá dusno už i tady a nějaké přesouvání mimo Zemi nám nepovolí.“
„Ale ale …“ protáhl Xoth a přestože se řeč dosud nesla v téměř neměnné rovině, tady se dal při troše fantazie vysledovat náznak výsměchu. „Že by se sám Strašlivý Xadur bál o své teplé místečko?“
Xadur se nesouhlasně zavlnil. „O své místo bych měl strach, kdyby na vývoji nějak pohnuli s pěstováním kvalitní kůže mimo tělo nositele. Takhle se nebojím,“ odpověděl a přesunul se k oknu. „Jenom nevěřím, že nám povolí přesun větší části chovu mimo.“
„A už to někdo zkoušel prověřit?“ ozvalo se z čela.
„Ano“ promluvil Xanus, “situace se má tak, že když někde přimázneme, mohli bychom dostat určitou kvótu pro vývoz živých kusů. Limit nám ale bude stačit sotva na bílé, … Kdyby se je aspoň dařilo pořádně množit.“
…
Přítmím obrovské místnosti se neslo tiché předení ventilace. Jediným zdrojem světla byly lampy zavěšené někde velmi vysoko. Zřejmě byla noc, ale tady bylo zcela nemožné to jakkoli určit. Muž sedící v jednom ze světlejších míst to odhadoval pouze podle toho, že se zastavily stroje.
Zastavily se pásy a s nimi se zastavila i veškerá činnost v tomhle neosobním a sterilním prostoru. Hala byla sice plná nahých lidí, všichni ale leželi na měkkých palandách ve vzdálené části místnosti a nebyl nikdo, kdo by věnoval pozornost komukoli druhému.
Petr byl jediný, kdo seděl mimo lože. Byl sehnutý nad malým stolkem a cosi soustředěně zapisoval do tlusté knihy. Občas vzhlédl, ale jen proto, aby nechal odpočinout své unavené oči. Jeho pohled byl pohledem starce, přestože na svém těle nenosil jedinou vrásku, která by jej ze stáří byla schopna usvědčit.
Když se zase sehnul a pokračoval v psaní, zvedl se někde vzadu vysoký světlovlasý mladík a pomalu k němu došel.
Aniž by se otočil, starší muž promluvil: „Nemůžeš spát, Swene?“ Za ty roky se naučil rozpoznat jednoho každého z ostatních podle chůze. Na naposlouchání odlišností byla spousta času. Navíc jich ubývalo.
„Nechci spát,“ odvětil oslovený a přisedl na druhou volnou židli. Hovořili spolu starobylým jazykem, kterému nikdo jiný z přítomných nerozuměl. Vlastně bylo s podivem, že se za ta léta tahle řeč neztratila zcela. Oni dva byli možná poslední na celé Zemi, kteří jí byli schopni komunikovat. Zatímco ostatní lidé mluvili společnou řečí, která se vyvinula ze čtyř jazyků velkých národů, dříve zvanou Uni, později pouze Řeč, oni mluvili jazykem nevelkého národa ze severozápadu Starého světa. Petr jím mluvil odmalička, Swen se mu ale naučil až od něho a to ještě ne dokonale. Dá se říci, že tihle dva byli přáteli. „Co pořád píšeš? Už mi to řekneš?“
„Ne,“ usmál se Petr, „ale za chvíli už budeš schopen si to přečíst sám.“
„Snad.“
„Určitě. Děláš pokroky.“
„Snad bude čas,“ upřesnil mladík. „Píšeš deník?“
Petr přikývl. „Kroniku,“ odsouhlasil, „nezapisuji tam každý den.“
„Ale píšeš často.“
„To jo.“
„Jsi tady jediný, kdo nerezignoval. Nebo tak aspoň vypadáš.“
„Nikdo to nevzdal, ostatní si to jenom neuvědomují. Ale jakákoli příležitost v jednom každém z nich zažehne nové odhodlání. A příležitost přijde. Věř mi, že to tak je.“
Swen se rozhlédl a pochybovačně nakrabatil čelo: „To není snadné.“
„Přijde,“ promluvil pevně Petr, „za rok, za dva, dneska, …“
„Jak ji poznáme?“
„Poznáme. Chystají se nás přesunout.“
Ve tváři mladého muže se objevilo překvapení a otázka.
„Zamýšlejí přesun mimo Zemi.“
„To přece … Jak to víš?“
„Mluvili o tom, když jsme uklízeli strážnice.“
„Ty jim rozumíš?“ ztišil Swen podvědomě hlas.
„Vidíš, a ty máš strach, že nebudeš schopen číst v mé řeči,“ usmál se starší z nich.
„Jak dlouho?“
„Dost na to, abych tušil, že naše poslední šance k útěku není příliš vzdálená.“
„You have to … Měl bys jim to říct,“ opravil se mladík.
„Ještě ne.“
„Máš za ně zodpovědnost.“
„Já?“ ohlédl se Petr a přelétl očima řady paland. „Nepojí mne s nimi nic než sdílený osud. Jsem s nimi z donucení.“
„Oni ti věří.“
„V tuhle chvíli ještě nevěří ničemu. A já nechci jejich víru probudit předčasně. Nechci ji nechat otupit, než přijde ta pravá chvíle.“
„Řekni jim to.“
…
…
Přešla krátká suchá zima, rozpoznatelná pouze podle silných vysušujících větrů z planin, a vlády se opět ujímalo na ni přímo navazující léto.
Ulici pokrývala silná vrstva oranžového písku a ve stínu obrovské prosklené budovy se krčila dvojice sporých keřů. Byly časy, kdy i zde převládala zelená barva dřevin a trávníků, ale to už je dávno.
Zpoza rohu budovy vplula do ulice dvojice Xyřanů. Jeden z tvorů byl o poznání menší než druhý, stejný odstín ale dával tušit, že se jedná o příbuzné. A jejich hovor to mohl jedině potvrdit.
„Vážně trváš na bílé?“
„Slíbili jste mi to.“
„Já neříkám, že ji nemůžeš mít, slíbili jsme to a není problém ti to pořídit, kdybys ale vzal žlutou nebo hnědou, mohl bys ještě …“
„Ale já chci bílou. Hnědou má každej. A žlutou každej druhej.“
„A můžu ti mluvit aspoň do střihu? Prosím.“
„Proč?“
„Protože vím, že když mě neposlechneš, bude tě to za pár let mrzet.“
„Můžeme to zkusit,“ připustil menší, z hovoru jasně rozeznatelný jako potomek většího.
„Dobře,“ zhoupl se v chůzi rodič, dá-li se to tak v případě Xyřanů nazývat. Lepší termín by ale asi byl původce. „Nikdy bychom tě nenutili do náhražek, to víš, ale střih je lepší univerzální. Není to záležitost jednoho dvou let, tohle bude na hodnotě nabývat s každým rokem dalším. Módní výstřelky by nabývaly taky, a možná i rychleji než klasika,“ připustil ještě rychle, aby mladšího předešel a sebral mu tím vítr z plachet, „pokud to ale budeš chtít nosit i časem a ne to jenom uchovávat jako sběratelský kousek, dej na mě.“
„Však nic neříkám.“
Slunce žhnulo za clonou všudypřítomného prachu a v pustinách se rodil horký vítr nevěstící nic dobrého.
Nevěnovali tomu pozornost. Propluli několik decimetrů nad pískem směrem k nízké hospodářské budově se starodávně působícími krychlemi klimatizace přilepenými na bočních stěnách. Další dlouhé stavby areálu se táhly kamsi daleko do písečných plání a z ulice nebyly vidět. K hlavnímu vchodu vedla pozvolna stoupající rampa.
Když se dostali nahoru, zachrastil stařičký reproduktor vedle vchodových dveří: „Přejete si?“
„Jdeme nakupovat,“ odvětila větší z postav. „Bílou.“
„Jste vítáni, znáte budovu?“
„Ne.“
„Někoho pro vás pošlu. Vydržte momentík, prosím.“ Další zachrastění ukončilo hovor dříve, než by byl býval zákazník schopen poděkovat, kdyby tak ovšem vůbec hodlal učinit.
…
„Tys byl už dvakrát?“ Swen nevěřícně zíral do Petrovy knihy.
Ten jen pokrčil rameny a přikývl.
„Ještě někdo?“
„Z nás, kteří jsme tady, ne,“ odvětil starší z mužů.
Swen pročítal další a další řádky, prokousával se kronikou záznam po záznamu a zamyšleně se hryzal do rtu.
„Jaké to je?“
Hrůza a utrpení vyjádřené slovy na zažloutlém papíře nemohly být výmluvnější než Petrův trpký úsměv místo odpovědi. „Barevné zabíjejí,“ pronesl přece po chvilce, „mají štěstí.“
Světlovlasý přikývl. „Musí to být strašlivé.“
„Cokoli je lepší. Bolí to, to ano, samozřejmě, ale ta bezmoc, to je to nejhorší. Když tě tu strčí na samotku, je to zlé, když tě ale na rok nebo na jak dlouho znehybní a pěstují na tobě novou kůži…“
Swen mhouřil oči, jako by se mu před nimi promítalo to, o čem Petr hovořil.
„… neležíš, nesedíš, nestojíš, jen se vznášíš v jakémsi světelném válci a krom hadiček, které do tebe přivádějí živné roztoky a těch, které odvádějí nepotřebné, se nedotkneš ničeho pevného. Člověk se stává … kompostem.“
„Čím?“ S tímhle slovem se mladík dosud nesetkal.
Petr obvykle Swenovi překládal neznámé termíny do Řeči, tohle slovo bylo ale tak zastaralé, že ze slovníku vymizelo ještě před mladíkovým narozením, proto se mu ho snažil vysvětlit opisem. „Dřív se zbytky rostlin dávaly na hromadu a prokládaly hlínou, aby pak vytvářely velmi kvalitní živnou půdu pro pěstování dalších. Říkalo se tomu kompost.“
„Myslíš, že jsme poslední?“ ohlédl se mladík k ostatním, porůznu posedávajícím či postávajícím postavám.
Petr zavrtěl hlavou. „Doufám, že nejsme,“ začal pomalu. „Věřím, skutečně věřím, že mimo nás vězněné zůstali lidé i venku. Někomu se prostě muselo podařit skrýt se před nimi. A domnívám se, že i nás zajatých je mnohem více. Vím, že barevní jsou chováni v obdobných halách jako my někde nedaleko, ale firem, jako je tato, bude na Zemi víc. Musí jim to hodně sypat, když nás drží při životě, místo aby kůži vyráběli uměle.“
Další rozhovor byl přerušen táhlým zahoukáním sirény. Poté se rozjely pásy.
Oba muži vstali a stejně jako ostatní přítomní se skloněnými hlavami došli na pohybující se plochu. Kráčeli proti směru pohybu a čekali, až se plynule zvýší rychlost. Udržování se v dobré fyzické kondici bylo povinné a nikdo nechtěl riskovat samotku, nebo některý z ještě nepříjemnějších trestů.
…
„Jeden z těch dvou bude dobrý,“ navrhl Xoth šéfovi a na monitoru ve stěně se zvětšil výřez s klusajícím Swenem a Petrem. „Mám nechat zákazníkovi volnou ruku ve výběru?“
„Jak to s nimi je?“ kývl výše postavený z Xyřanů k mužům.
„Ten starší je připraven na poslední svlékání, ten mladší by šel poprvé.“
Odmlka dávala tušit, že se šéf zamyslel. „Nabídni jim výběr,“ připustil za chvilku, „ale dotlač je k tomu starému. To zvládneš, ne? Pak už nám poslouží jenom k rozmnožovacím pokusům, než ho dáme pryč. Teď, když budeme ostatní převážet, je zbytečné nést náklady i na jeho přesun.“
„Jistě,“ kolem Xotha se rozlilo sebejisté vlnění. „Pak ho pustíme?“
„Proč?“
„Třeba nás dovede k ostatním. Na svobodě se množí snadněji, časem je zase odlovíme.“
„Nebo někdo jiný. To není z těch lepších nápadů, které občas míváš.“
„Rozumím.“
Když asistent dovedl zákazníky, byl již šéf pohodlně rozvalený v koženém křesle. Přesto se teď zvedl a došel k příchozím. „Dovolte mi, abych vás zde přivítal a předal vás tady panu Xothovi, který je schopen a připraven splnit veškeré vaše požadavky a zodpovědět případné dotazy.“
„Máme jediný požadavek, kvalitu,“ odvětil suše větší z příchozích.
„Jistě, proto jste tady. Tedy k věci.“
Xoth zvětšil obraz na stěně ještě o poznání a upozornil na to zákazníky. „Tady, prosím, můžete vidět dva kusy, které jsou v současné době připraveny. Jsou v ideální formě a s prací se může začít hned zítra. Budete si přát klasickou suknici nebo něco většího? V takovém případě by ale bylo třeba ještě počkat, až dojdou ostatní.“
„Suknici,“ zhoupl se menší z oslovených.
Větší z obou tvorů se zhoupl naprosto stejně.
„Oni,“ menší se obrátil ke Xothovi a pomalu pokračoval, „spolu mluví?“ Swen se zrovna v poklusu obrátil na Petra a něco mu říkal.
„Řečí bych to zrovna nenazýval,“ promluvil po chvilce napůl zaskočeně a napůl pobaveně vedoucí odbytu. „Ale připouštím, že určitou primitivní formu komunikace vykazují. Chováme je ale dost dlouho na to, abych si mohl dovolit tvrzení, že jakékoli vzájemné kontakty jsou u nich spíše náhodné než cílené.“
Oba zákazníci na něho hleděli, jako by je jeho slova vážně zajímala. Nakonec, není špatné mít něco, s čím se může jeden blýsknout při společenské konverzaci.
„Jsou to bezvýznamné náznaky. Nikdy neudělali nic, co by svědčilo o domluvě nebo organizaci.“
„Třeba jen mají strach?“ nadhodil opět menší.
„Oni neumějí cítit strach, neznají to, neznají nic z toho, co nám je běžné.“
„Ale já jsem slyšel o organizovaných útocích.“
„To ano, něco takového se párkrát vyskytlo, ale to má na svědomí jiný druh.“ Nebylo snadné určit, zda Xoth svému tvrzení věří, chce věřit, nebo se velmi obratně snaží zákazníkům lhát.
„Hmm,“ zadrnčel tazatel. „Tak kterého nám doporučíte?“
„Nechám to na vás,“ pravil blahosklonně prodávající. „Někdo dává přednost první sklizni, jiní zastávají názor, že třetí kůže je nejjemnější.“
„A vy?“
„Tahle je třetí,“ naklonil se Xoth k většímu ze zákazníků a nabídl mu k dotyku svoji suknici.
„A který z nich jde poprvé a který potřetí?“
„Ten vpravo jde potřetí.“
Malý se zakýval. „Chtěl bych je vidět zblízka. Dotknout se jich.“
„To se dá snadno zařídit,“ přikývl Xoth, „posaďte se a já je sem dám dopravit.“
…
Pásy předly a pohybovaly se neměnným tempem. Swen poklusával vedle Petra a co chvíli vyskočil tak vysoko, jak to jen šlo.
„Poslední dobou si dost přidáváš,“ promluvil mezi nádechy Petr, „večer kliky, teď tu navíc skáčeš, …“
„Jo, může se to hodit,“ přikývl mladík.
„Možná dřív, než…“
Pásy obou mužů se znenadání zastavily. Ostatní stroje běžely dál.
„A sakra,“ ulevil si Petr. „To není dobrý.“
„Jsme na řadě?“
„Nejspíš.“
„Třeba na nás jen chtějí zkusit, jak zvládneme ten přesun.“
„Jsme bílí,“ zamítl tuto možnost Petr ve chvíli, kdy se odsunula těžká ocelová vrata a do místnosti vpluli čtyři strážci.
„Jo,“ přikývl Swen a zamračil se ještě víc, než se mračil dosud.
„Přesun není daleko, ale mě už se teď nejspíš netýká. Nikomu nebrali více než třikrát.“ Petrova slova zněla pochmurně. „Přesun je ta šance, ke které jsem se upínal.“ Obrátil se ke Swenovi a chytil ho za paži. „Ty ji dostaneš. A využiješ.“
Strážci dopluli k oběma mužům a oni ucítili chladné vlnění vzduchu, které je postrčilo k východu. „Asi bude lepší jít,“ kývl Petr hlavou k otevřené bráně.
Swen se ohlédl po ostatních, kteří se jen vystrašenými pohledy ujišťovali, že to nebudou právě oni, kdo bude dále vyveden. Ale vypadalo to, že nyní jsou na řadě skutečně jen a pouze Petr s dlouhánem.
Byli vystrčeni do dlouhé nepříliš osvětlené chodby a, když za nimi zapadly dveře, nasměrovali je jejich průvodci na druhou stranu, než byly strážnice a ostatní místnosti, kde již Petr párkrát za dobu svého zdejšího nedobrovolného pobytu byl. Na druhou stranu od operačních sálů, na druhou stranu od jatek. „Swene, jdeme jinam, odběrní sály jsou na druhé straně,“ upozornil zaskočeně mladíka.
„Dobře,“ kvitoval s mírným úsměvem oslovený. „Třeba je tu ta tvá příležitost.“
Petr se trpce pousmál. Na zázraky nevěřil, ale měl-li být připraven na cokoli, byl. Po těch letech už byl. „Šance umřít včas?“ zasmál se po pár krocích.
„Cokoli je lepší,“ použil mladík Petrova vlastní slova v odpověď.
Chodba byla dlouhá a mírně se stáčela vlevo. Během chůze minuli čtvera vrata podobná těm, z jakých byli sami vyvedeni. Pokaždé, když procházeli kolem, se výmluvně podíval jeden na druhého.
Na svém konci chodba ústila do jasněji osvětlené místnosti, od níž nebyla oddělena dveřmi, ale pouze průhlednou clonou viditelně rozechvělého vzduchu. Swen, jdoucí teď pár kroků před Petrem, před místností automaticky zastavil. První ze strážců ale bez sebemenšího zaváhání prošel a pohyboval se nezmenšenou rychlostí dál. Když starší z mužů došel k mladšímu, byli oba postrčeni vpřed. Prošli tedy za strážcem. Ve chvíli, kdy proťali silové pole, se cosi změnilo. Sice se setrvačností stále pohybovali vpřed, ale po pár krocích zjistili, že se jejich nohy nedotýkají podlahy, což další postup výrazně komplikuje. Zcela zde chyběla gravitace.
Petr se chtě nechtě musel zasmát. „Chytré. Nepoškodí to prchajícího a bezpečně jej to zpomalí.“ Beztížný stav byl sice zvláštní, ne však nepříjemný. Strážci se pohybovali očividně na jiném principu než lidé a ztráta gravitace na jejich posun neměla žádný viditelný vliv. Bylo dílem okamžiku a oběma mužům dosud neznámé schopnosti xyřanských strážců, než byli oba přitaženi zpátky k podlaze a bez nutnosti dělat kroky vlečeni místností k chodbě stejným způsobem oddělené od těchto prostor, jako byla ta protější, z níž sem vstoupili. Tam byli vystrčeni ven a ačkoli již tušili, co je zřejmě čeká, změna gravitace jim podrazila nohy.
Když se sebrali a byli schopni pokračovat, zjistili, že jim nohy nepodrazila pouze gravitace, ale hlavně fakt, že chodba mírně stoupá. Podlaha zde byla pokryta nízkým zátěžovým kobercem. Pro bosé nohy to bylo vcelku příjemné.
Po několika desítkách metrů se stoupající chodba prudce stočila a také její sklon byl prudší. Netrvalo dlouho a muži si uvědomili, že stoupají v jakési gigantické spirále. Dva ze strážců se od nich oddělili a vrátili se zpátky, zatímco zbylí dva zmenšili svůj odstup.
…
Prosklená místnost pro styk se zákazníky tonula ve zlatavém oparu. Dvojice obsluhovaných nyní seděla zády k obrovským oknům na kožené sedačce a zkoumala její povrch.
„Taky třetí odběr?“ zeptal se po chvíli větší z dvojice.
„Kdepak,“ odvětil Xoth, „na sedačky jedině první. Je to sice tužší, ale víc to vydrží.“
„Slyšíš?“ obrátil se rodič k potomkovi, „měl bys brát radši ten první, vydrží to tvoje zacházení.“ V těch drnčivých slovech bylo zřetelné napomenutí.
„První je tedy jemnější?“ ujistil se menší u Xotha, jako by předešlé popíchnutí přeslechl.
„Samozřejmě,“ přikývl prodávající.
Venku se ozvalo zaburácení hromu. Slunce stále žhnulo za clonou zvířeného prachu, ale jako by se propadalo někam hlouběji a zlatý nádech místnosti získával odstíny rudé... Xyřané tomu nevěnovali pozornost.
Ozvalo se tiché zasyčení a v jedné ze stěn se nehlučně odsunuly dveře, kterými vstoupili oba muži i jejich strážci.
Swen otevřel ústa a rukou si chránil oči před nezvykle prudkým světlem, přičemž se zastavil jen asi pět kroků uvnitř místnosti. Petr oči jen přimhouřil, ale, jako by ani nevnímal nikoho z přítomných, došel pomalu až k prosklené stěně obrácené do rozlehlého dvora. Okna byla sice špinavá a zaprášená, ale venku bylo… venku byl svět, Slunce, vítr. V očích se mu leskly slzy, když přiložil snad až bojácně bříška prstů na sklo a padl na kolena. Za každým z jeho prstů se na ploše okna objevily zřetelné šmouhy.
„Co dělá?“ zadrnčela rozpačitá otázka někde ve vzdálenější části místnosti.
„Nemám tušení,“ odvětil nevzrušeně Xoth, „jednají na základě nějakých primitivních pudů, instinktů, nebo čeho.“
Zvířeným prachem a pískem poletujícím v povětří sjel k zemi další blesk a doprovodilo jej ohlušující zaburácení hromu. Muselo to být blízko. Důkazem tohoto faktu byla série dalších ohnivých čar klikatících se nebem a téměř nepřetržité hřmění.
V ten okamžik, kdy Slunce zmizelo v prašných mračnech a místnost naplnilo záblesky narušované šero a lomoz bouře, zaúřadovaly primitivní instinkty. Xyřané do jednoho hleděli na obrys klečícího muže na pozadí běsnících živlů a Swen si toho všiml. Ve stroboskopicky trhaném výjevu se rozběhl místností. Než stihl kdokoli jiný cokoli proti tomu podniknout, popadl v běhu kovový kancelářský stůl a skokem přes Petra jím prorazil skleněnou výplň. Průhledná tabule se roztříštila do tisíců drobounkých střepů, ale také několika nebezpečně vyhlížejících ostrých dílů padajících rámem dolů. „Teď!“ zařval mladík do dalšího úderu hromu ve chvíli, kdy zmizel někde ve zvířeném písku venku.