Andor.cz - Dračí doupě online

Pán Chladu

Jela skupinka čtyř jezdců. Byli odhodláni za svůj cíl i položit život. Hnali se přes zasněžené pláně směrem k mrazivému hradu. Nikdo z lidí z města nevěřil, že dokáží zabít pána chladu. Ale všichni byli pro, aby tam jeli, pokud chtějí, a poskytli jim veškerou výbavu, protože věděli, že nikdo jiný není takový blázen, aby tam jel. Kromě nich. Oni byli odhodláni tam jet, i kdyby je to všechny mělo stát život. Byli na cestě již třetí den, a teprve včera vstoupili na zasněžené pláně. Pomalu se začínalo chýlit k večeru, a tak se rozhodli, že u blízkého souskalí přenocují.
Přijeli k souskalí a začali stavět stany. Jakmile dostavěli stany, běžně by si rozdělali oheň, což jaksi teď nebylo možné. Nikde žádné stromy, a dřevo si s sebou nevezli. Byla by to zbytečná zátěž. Tohle bude tedy jejich první noc bez ohně. Budou muset držet ostražitěji hlídky, protože bez ohně se mohou stát snadnou kořistí třeba sněžného vlka, který by se k nim nikdy nepřiblížil, pokud by měli rozdělaný oheň. Dohodli se, že hlídky se budou držet v polovičním intervalu než obvykle, aby ten, který bude držet hlídku, byl stále při plném vědomí, protože tentokrát si ani jeden z nich nemůže dovolit poklimbávat. Neboť právě to by mohlo přinést zhoubu jich všech. A to by nebylo dobré, když jejich cíl je už jen dva dny cesty od nich. První bude držet hlídku Barry. Byl to tmavovlasý muž, vysoký skoro dva metry, a uměl se perfektně ohánět mečem a v druhé ruce vždy svíral štít. Oboje bylo vyrobeno z elfské ocele. Ostatní šli spát. Po jeho hlídce, která tentokrát trvala pouze hodinu místo obvyklých dvou, slezl ze skalky, na které seděl, a šel vzbudit dalšího.
Jako druhý držel hlídku Irgus. Trpaslík s dlouhými hnědými vlasy a našedlými vousy, které měl stažené do culíku několika gumičkami a dlouhé až k pasu. On sám byl silnější než kterýkoliv běžný trpaslík. Jako zbraň používal svou dvoubřitou sekeru, kterou dostal už jako chlapec od otce ke svým patnácti letům. Od té doby na ní nechal vyrazit několik magických run. Runu pevnosti, aby dlouho vydržela, runu ničení, aby zraňovala s větším účinkem, a runu ostrosti, aby se nikdy neztupila. Irgus si k hlídkování vybral stejnou skalku jako předtím Barry. Vylezl nahoru a začal se rozhlížet po okolí. Když v tom asi po dvaceti minutách hlídkování spatřil v dálce pomalu se pohybující světlo. Pohybovalo se směrem k nim. Nejspíš nějaký poutník, pomyslel si, když v tom se začala za ním vynořovat další. Celkem se na obzoru objevilo asi dvacet pochodní. Irgus měl před sebou ještě půl hodiny hlídku, a tak se rozhodl, že ostatní zatím budit nebude, ale že jim to ohlásí až při konci hlídky. Zbytek svojí hlídky Irgus pozoroval světla, ale občas se ohlédl, aby zkontroloval i zbytek okolí, aby je nikdo nenapadl z jiné strany. Na konci jeho hlídky byla světla asi na polovinu cestu od nich, ale táhla se o nějaký kus vedle, takže pokud nezmění směr, tak je mine celkem daleko. Ale kdo ví.
Irgus seskočil ze skalky s tichým žuchnutím, a šel zbudit dalšího na hlídku. Na řadě byl Allon. Noční elf s tmavomodrou pletí a dlouhými černými vlasy až po ramena. Měl jantarově žluté oči. U pasu mu visel krátký ostrý meč osazený runou ostrosti a na zádech dlouhý tisový luk vyrobený elfskými mistry. V toulci měl šípy s ostrými hroty z elfské ocele a na špičce byl nanesen jed. Irgus mu řekl o světlech v dáli a Allon řekl, že na ně dá pozor a včas ostatní vzbudí. Irgus souhlasil a šel spát. Allon si vylezl na skalku, na které předtím hlídkovali ostatní, a také hlídkoval. Ale dlouho mu to nevydrželo. Přece jen to byl zloděj z povolání. A jako většina zlodějů byl zvědavý. Proto se vydal směrem za světly. Netrvalo dlouho a byl na dohled, aby poznal, o koho jde. Byli to sněžní skřeti. Od obyčejných skřetů se lišili barvou pleti, mírnou srstí po celém těle, ale hlavně svou schopností přežít i takové mrazy, při kterých by kdokoliv jiný umrzl, a svou schopností naprosto zmizet ve sněhu a nezanechat za sebou žádné stopy. Allon se zděsil. Co zde dělají sněžní skřeti? A kam mají namířeno? Ale na tyhle otázky nebyl čas. Musel se rychle vrátit ke své družině. Rozběhl se tedy zpět. Přiběhl na poslední chvíli. Jeden ze sněžných vlků byl poblíž. Jeden? Kde je zbytek smečky? Tohle se mu líbilo méně než skřeti. Založil šíp do tětivy a vystřelil. Vlk zavyl a odběhl. Sakra. To museli skřeti slyšet. Náhle ostatní vylezli ze stanů. Allon jim rychle vylíčil, co se stalo. Všichni byli zděšení. Tohle není možné. Zde přece sněžní skřeti nejsou, a pokud ano, tak ne v takovémto počtu! Rychle sbalili stany a vydali se rychle v cestě dál na sever, kam měli namířeno. Ale Allon měl pravdu. Skřeti vlkovo vytí slyšeli a celkem rychle se blížili k místu, kde doposud tábořili. Ještě, že se stihli tak rychle sbalit a vydat na cestu. Ale skřeti si všimnou stop a nejspíš se vydají za nimi. Museli se dostat co nejdál od nich. Rychlou chůzí se belhali v závějích sněhu dál na sever. Nemohli jet na koních, protože zde bylo moc sněhu a koně by nedokázali jet, takže je vedli za sebou. Každou chvíli se otáčeli, ale skřeti se nepřibližovali. V okamžiku, kdy skřeti viděli, kam míří stopy, se otočili a začali postupovat dál k jihu. Nikdo ze skupinky tomu nerozuměl. Ale vzhledem k tomu, že je skřeti nepronásledovali, si mohli dovolit zastavit. Ještě jim zbývalo víc než polovina noci. Rozhodli se znovu utábořit.
Postavili stany. Allonova hlídka skončila. Na řadě byl Nereus. Holohlavý člověk, který měl hnědé oči, a vždy v ruce svíral svou hůl. Byl to kouzelník. Tentokrát poblíž nebyla žádná skalka, na kterou by si mohl vylézt. Musel tedy stát na zemi. Obcházel tábor, a pomocí magie pomalu a jistě prozkoumával okolí. Narazil jen na několik vlků a zjistil, že skřeti se stále vzdalují. Vpředu nic necítil. Žádná další skřetí skupinka. Ani žádná jiná. Jen těch pár vlků v okolí. Zbytek noci již proběhl poklidně. Navíc se jim podařilo ulovit jednoho vlka. Syrové maso nic moc, ale lepší než nic. Ještě si vzali trochu na cestu a pokračovali v dál na sever. Zbývaly dva dny a jedna noc cesty. Kolem poledne druhého dne by měli dorazit k Bílému hradu. Cesta byla dlouhá a nudná. Okolí bylo čím dál tím víc vyprahlejší, ale kolem poledne se jim ukázalo pohoří, které hned zítra po ránu překročí a pak už uvidí Bílý hrad. A pak svedou boj s pánem chladu a snad zvítězí. Pozdě odpoledne dorazili k pohoří. Rozhodli se, že dnes pouze najdou nějakou stezku, a pokusí se sehnat dřevo na oheň a pohoří překročí zítra brzy ráno. Asi po dvou hodinách cesty na západ narazili na úzkou pěšinu, která vedla po boku jedné z hor a stoupala k jejímu vrcholu.
Utábořili se dole pod stezkou. Irgus s Nereusem se šli podívat dál na západ, jestli zde nebude nějaké dřevo, Allon se šel podívat po pěšině, jak to tam vypadá a Barry držel hlídku v táboře. Asi po půl hodině zaslechl kroky na pěšině. To bylo divné. Připadalo mu, že se vrací brzy. Rychle se rozhlédl po okolí. Našel, co hledal. Rychle a tiše se přesunul ke skalce, kterou si vyhlédl a skryl se za ní. Vytasil meč z pochvy, sundal štít ze zad a připravil se k útoku. Náhle ze stezky vyskočil Allon.
„Barry!“ vykřikl
„Co se děje?“
„Sněžní skřeti! Jde jich sem šest!“
„Sakra! Ostatní se ještě nevrátili a nejsou ani na dohled.“ Řekl Barry. „Viděli tě skřeti?“
„Myslím, že jo, ale nejsem si jistý.“ Odvětil Allon.
„Dobře, připravíme jim malé překvapení. Schovej se za tu skalku, kde jsem byl já, a já se schovám hned vedle stezky.“
Allon přikývl, přeskočil skalku a připravil se ke střelbě. Barry, si stoupl za roh skalky, aby nebyl vidět ze stezky a čekal. Po pár okamžicích vyběhli ze stezky čtyři sněžní skřeti. Jakmile čtvrtý vyběhl ze stezky, první dostal šípem do hrudi a on přišel o hlavu. Zbylí dva okamžitě pochopili, co se děje a dali se do boje. Ten, který vběhl na pláň jako třetí, se ihned vrhl na Barryho. Barry jeho výpad odrazil štítem a ihned po něm sekl mečem. Minul. Mezitím zbývající skřet zařval a ze stezky vyběhli dva zbývající. Nyní jich bylo šest, jak říkal Allon. Z toho dva mrtví. Allon vystřelil další šíp. Tentokrát trefil skřeta jen do paže. Skřet zavyl bolestí a vztekem. Barry vykryl další dva útoky a provedl výpad, přičemž jednomu ze skřetů usekl ruku. Skřet začal ječet, pobíhat po okolí a dělal za sebou krvavou cestičku. Dostal šíp do zad a padl mrtvý k zemi. Další skřet se nyní vrh na Allona za skalkou. Allon obratně vytasil svou dýku a uskočil před skřetem, ale jednu nohu nechal nataženou k místu, kde ještě před chvílí stál. Tohle skřet nečekal a o nohu zakopl a padl na zem. Allon nečekal ani vteřinu a bodl skřetovi dýku do krku. Ten zachroptěl a ztichl. Barry vykryl další útok. Rozhodl se pro výpad. Vyrazil přímo proti skřetovi. Ten uskočil. To Barry čekal a tak jen vystrčil meč do strany a prohnal se okolo něj a sekl ho vystrčeným mečem. Náhle se Barry propadl po pás do sněhu. Vykřikl. Meč mu vypadl z ruky a zapadl do sněhu. Barry zaklel a začal šmátrat po meči. Allon vystřelil další šíp. Tentokrát na skřeta nejblíže k Barrymu. Skřet s šípem v ruce dostal druhý zásah. Zásah do zad. Tohle již byla smrtelná rána. Skřet padl přímo na Barryho. Ten byl nárazem přiražen k zemi. Padl tváří do sněhu, na zádech mu ležel skřet a nemohl se téměř hýbat. Alespoň mohl dýchat. Zbýval poslední skřet. Ten se rozběhl směrem k pěšině, ze které sem přišli. Cestou další Allonův šíp probodl něčí záda.
Allon s Barrym čekali na ostatní, než se vrátí. Barry už měl zpátky svůj meč, který po deseti minutách vyhrabal ze sněhu, a Allon si posbíral nepoškozené šípy a vrátil je zpět do toulce. Dělal to nerad, ale teď potřeboval každý šíp, a nebylo kde si zde sehnat nové. Asi po půl hodině zaslechli zavytí. Irgus s Nereusem narazily na vlky.
Zatímco Irgus rozsekával hlavu dalšího vlka, Nereus rychle vyvolával další kouzlo. Povedlo se. Jednoho z vlků, kteří se blížili k Irgusovi zezadu, zasáhla ohnivá koule. Ostatní vlci se zastavili. Báli se ohně. Ovšem bylo jich dost na to, aby mohli bojovat i proti někomu s ohněm. Nereus si všiml vlčí reakce na oheň a dostal nápad. Rychle z mysli vylovil kouzlo na oheň a vytvořil kolem sebe a kolem Irguse ohnivý kruh. Tohle již bylo na vlky moc a ti se dali na útěk. Irgus rychle posbíral pár větví, které našli a Nereus tu hrstku chrastí a rychle se vydali zpět za ostatními. Když došli zpět k pěšině, čekala je pěkná podívaná. Allon s Barrym tam seděli vedle krvavého „paloučku“ se zbraněmi po ruce. A na krvavém „paloučku“ leželo pět těl sněžných skřetů a jedno na pěšině, po které měli překročit hory.
„Co se tady stalo?“ zeptal se Nereus
„Narazily jsme na skřety.“odvětil Allon „A co se stalo vám?“
„My jsme narazili na vlky.“ zasmál se Irgus „Už jste je prohledali?“
„Ano. Nic u sebe neměli.“ Řekl Barry.
Následně postavili stany, a opět drželi hlídky. Tuto noc se nic nestalo. Hned jak začalo svítat, probudil Irgus, který měl poslední hlídku, ostatní, sbalili stany a vydali se na cestu přes hory. Vpředu šel Irgus, za ním Allon, Nereus a řadu uzavíral Barry. Asi po čtvrthodině cesty došli k místu, kde včera Allon potkal skřety. Dnes zde nikdo nebyl. Pozdě odpoledne toho dne vyšli z hor na druhé straně, a mohli se s koňmi dát opět do běhu, nemuseli jen jít krokem. Urazili několik mil, když se před nimi rozprostřelo obrovské údolí, v jehož středu stál Bílý hrad. Všem z toho pohledu přeběhl mráz po zádech. Hrad byl celý z ledu a sněhu a seděl uprostřed údolí jako střed zasněžených plání. Zbýval jim den cesty a za úsvitu druhého dne stanou před branami hradu.
Začali sestupovat do údolí. Po několika hodinovém sestupu dolů do stále většího chladu sešli až dolů. Bylo zde hrobové ticho. Odnikud se neozývalo žádné šumění větru, žádné našlapování ve sněhu, ani žádná zvířata zde nebyla. Stáli pod strží, po které sestoupili, a před nimi byla jen pláň, kde nebyl žádný strom, žádné křoví, žádný kopec – prostě nic. Jen kus cesty od nich stál jako maják uprostřed moře Bílý hrad uprostřed zasněžených plání. Nejdivnější bylo, že zde ani nevál vítr. Vydali se tedy dál k Bílému hradu. Šli již několik hodin, a hrad se pomaloučku zvětšoval. Cestou v údolí nepotkali ani nezahlédli žádné skřety, ani vlky, ani nic jiného. K večeru už byli na půli cesty k hradu. Rozhodli se, že tábořit nebudou, ale pojedou i přes noc. Jeli celou noc. Když se začínali blížit k hradu, objevila se mlha. Z počátku byla řídká, jen takový opar, ale houstla tím víc, čím blíž k hradu byli. Po další hodině vjeli do tak husté mlhy, že museli sesednout z koní a vést je, protože nebylo nic vidět. Nějakou dobu takhle šli, nevěděli jak, protože v mlze ztratili pojem o čase. Když tu náhle mlha zmizela. Všichni čtyři překvapením ztuhli. Otočili se a za nimi stála mlžná stěna, která se táhle okolo celého hradu. Zjistili, že začíná svítat.
Obešli kousek hradu a stanuli před branou Bílého hradu. Zastavili a přivázali již neklidné koně. Došli až těsně k bráně. Když v tom se brána začala náhle otvírat. Muži se na sebe podívali a přikývli. Postavili se do řady vedle sebe, tasili své zbraně. Barry vytáhl meč a připravil si štít, Allon založil šíp do tětivy, Nereus si připravil kouzlo a Irgus pozvedl do úrovně ramen svou dvoubřitvou sekeru. Následně se brána otevřela dokořán. Nádvoří bylo celé z ledu, jak už předpokládali a stáli na něm čtyři ledoví trollové. Každý z nich ve své obrovské ruce držel dřevěný kyj, veliký jak člověk. S řevem se rozběhli ke skupince čtyř válečníků. Ti se s výkřikem „Za svobodu země!“ rozeběhli vstříc smrti. Uběhli několik kroků a střetli se s trolly.