Andor.cz - Dračí doupě online

Nejdříve ze všeho přijde bolest, takové tupé bušení v rytmu úderů srdce... chvilku se vznáší v prázdnu a pak se tepající zlo usadí v hlavě... ale ne, je to tu zase.
Oční víčka bolí, jako by za ně přes noc nějaký vtipálek obratně nasypal drcené sklo. I přes to všechno se musí rozevřít. Prudké horké světlo udeří do slzících očí a k bolestem hlavy se začnou přidávat bratříčci a sestřičky ze zad, kloubů a vůbec... nakonec o sobě dá důstojným tempem vědět rozbouřený žaludek.
Nekonečné desítky vteřin se snažím zaostřit do dalšího prokletého dne.
První z jasných myšlenek hovoří jasně: „Zkus sehnat něco k pití, chlapče, pak už to bude zase dobrý... a ani se ti nebudou třást ruce.“

Tak tohle je Maxmilián, kdysi nadějný adept na schopného mechanika, dnes pistolník, karbaník, rváč a opilec první kategorie.

Řevnivost mezi mágy a stoupenci techniky je odvěká, zničila mnoho životů a změnila mnoho osudů a to i můj...
Po magickém útoku na dílnu mého mistra a poté, co mě jako jediného přeživšího vyhrabali z trosek, mi přestala dobře sloužit paměť a tolik nezbytné logické myšlení. Nicméně jakousi intuitivní aplikaci mechaniky si mé ruce pamatují dodnes – proto jsem např. schopen přebíjet si náboje a neumřít u toho, i když vlastně nechápu jak, moje ruce dokážou poměrně přesně odhadovat množství výbušného prachu u mnou předimenzovaných patron... a že se dokážu ještě občas trefit... hmm to by jeden pomalu začal věřit na kouzla. Che che.

Začal jsem se živit, jak se dalo, ale bez mého učitele a „skorootce“ Heineho Schneidera jsem se propadal stále hlouběji. Najít útěk do světa opilců bylo jen otázkou času… a peněz – tedy z té druhé strany… všimli jste si někdy, že pijí lidé, kteří na to nemají?
Nakonec jsem skončil u hazardu. Moje packy umí dobře míchat karty a říkejte si, co chcete, ale já to vážně nedělám pro peníze… tedy skoro. Ale jinak mě baví sledovat hru, lidi a to napětí, které graduje s každou vhozenou částkou. Je pravdou, že občas zapomínám, kdo jak hraje nebo kdo co vyhodil popř. vyložil a to mi také kazí hru, ale v zákoutí mé hlavy se ukrývá intuice, která mě mnohokrát podržela. Karty jsou hlavně o lidech.

Zpovzdálí sleduji, jak chátrám a ztrácím hrdost, ale mohu-li odhadnout, ještě nějaký to desetiletí tady s vámi budu. To je pech, co?

Hra, whisky, tedy pokud možno dobrá whisky, doutníky a cigára – to všechno jsou věci, které mi tady na tom světě pomáhají přežít.
Jo a ještě moje bouchačky – jak jsem na ně jen mohl zapomenout. Bez těch proklatých kusů železa bych už neměl žádné problémy... a já mám rád problémy. Problémy znamenají, že je jeden ještě naživu... A to je dobře... A z nějakého zatraceně neznámého důvodu se mi fakt kurevsky chce žít...

Chcete vědět víc? Třeba jestli moje máma nebyla elfí princezna nebo něco podobně pitomého? Tak dobře poslouchejte:
„Jeden čas se mi trochu dařilo a s penězi z pololegálních akcí jsem si nechal u cechu mechaniků najít záznamy, tedy kopie záznamů ze zničené Schneiderovi dílny. Nejsem sirotek. Mě matka prostě pohodila uprostřed města v noci, když pršelo na zem. Jakýsi dobrý občan mě odnesl coby balíček neštěstí do útulku, kde jsem v pěti letech prodělal zkoušku osudu. To je takový blábol, kdy zástupci magických vs. technologických gild hledají nadějné talenty – každý na vlastní pěst samozřejmě. Útulky pro změnu žijí z podpory těchto organizací. Vlastně obchodují s dětmi. Ale co lepší než se nedožít prvních narozenin. Magickou zkoušku jsem nedělal, ale po tom, co se mi podařilo s nadšením rozebrat několik hlavolamů a pochopit několik hádanek, jsem se stal „Schneiderů“. Celý můj život se měl odehrávat kolem mechaničení. Ale to už je dávno. Narozeniny neslavím a dárky nedostávám, moje rodina lehla rozmetána magickou silou spolu s mým domovem – dílnou. Nemám nikoho – jen pana Hodného a pana Dobrého.
Pan Hodný je kolt stříbrné barvy s dlouhou hlavní a bydlí v bočním pouzdře na pravém stehně a pan Dobrý? Pan Dobrý je trochu hrubšího kalibru, má tmavou barvu železa, ale to, že je kratší a ne tak krásně stříbrný, si vynahrazuje tím, že svůj cíl rozštípe, rozprskne, rozšvihá nebo z něho alespoň urve kus masa podobný protekčnímu steaku. Není moc společenský a tak se schovává v podpažním holsteru, odkud občas zaskočí na návštěvu, když mě někdo až moc otravuje...
Že jsem trochu dětinský? No jo, ale já jiné hračky neměl a ani nechci.

Maxmilián je něco pod 2 metry vysoký, pohublý chlapík neurčitého věku, my však víme, že je mu 26 let. Jeho postava se nedá nazvat jinak než šlachovitou.
V jeho obličeji se mísí opálení od pobytu pod slunečními paprsky s vybledlostí a ostrými rysy podvyživeného člověka, který se živý alkoholem. Jediné, čeho se oko pozorovatele chytne, jsou černé oči mrtvého muže.
Pokud jeho černé vlasy skryté pod hnědým odřeným kloboukem spatří světlo světa, budou nedbale rozcuchané, a pokud ne, majitel jim k tomu napomůže.
Pevné odřené vysoké boty, kalhoty tmavé barvy ze silné látky, několikráte záplatované na kolenou a různě posešívané. Opasek s panem Hodným a zastrkanými náboji, tmavě červená košile, která dávno pamatuje lepší časy, o to lepší, že patřila zámožnému chlapíkovi, který neuváženě sázel proti Maxovi před půl rokem. Za ten půlrok se nejméně 3x protočily hodiny její životnosti, ostatně jako většina věcí, které Max používá nebo nosí je silně za zenitem, nicméně plně funkčních. Celému tomuhle vetešnictví dominuje kožený kabát hnědé barvy, zaplátovaný, ale náš. Po kapsách ukrývá Max nezbytnosti jako balíček jakonových karet v krabičce, cigarety, zapalovač (malý technický zázrak trpaslíka Cippera zvaný na jeho počest Cippo), zálesácký nůž a půl lahve laciné whisky.