Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Život s leukémiíOblíbit

this_is_not_my_statement_by_zenibyfajnie-d4map1o9221.jpg

Autor: Katou

Sekce: Z reálného života

Publikováno: 30. srpna 2010 14:25

Průměrné hodnocení: 9.1, hodnotilo 27 uživatelů [detaily]

 
Zkuste se vžít do mojí kůže...

Zkuste si prožít to co já...

Zkuste se zamyslet, co byste dělali vy...



A pak teprve říkejte, že můj život je oproti tomu Vašemu lehký jako pírko!
 
Jmenuji se Kristýna. Tenhle rok mi bude čtrnáct let. Diagnostikovali mi leukémii.
Celý dosavadní život jsem žila jako hodná holka, co všechny poslechne, všem se zalíbí, snaží se a rozradostňuje okolí. Ale jeden jediný den, kdy mi odebrali krev kvůli podezření z nějaké nemoci na játrech, tohle změnil.
Nikdy nezapomenu, jak doktorka vzala do ruky výsledky odběrů, podívala se nejdřív na mě, potom na mámu a oznámila mi, že má podezření na leukémii. Nikdy nezapomenu na ty měsíce, kdy jsme jenom objížděli všechny různé doktory, kteří mi předepisovali nové a nové prášky a vysvětlovali, co se děje v mém těle. Nikdy nezapomenu, jak bolestivé bylo, když mi odebírali mozkový mok ze zad, jenom abych mohla brečet a proklínat se.
A po tomhle všem jsem zjistila jen dvě věci. Že zcela určitě mám CLL (chronickou lymfatickou leukémii) a že se musím léčit. Prý to, že leukémii nezjistili dříve, je docela normální, protože s chronickou leukémií se dá žít několik let, dokud se plně neprojeví.
Po dalších měsících léčení, po nocích probrečených mi nakonec doktorka oznámila, že začneme s chemoterapií, jinak bych mohla do několika let umřít. Vybavila jsem si babičku, která měla rakovinu, kterou léčila chemoterapií. Žila jen o půl roku déle, než by žila bez léčby a ještě k tomu jí z chemoterapie bylo stále špatně, styděla se chodit ven… Prostě jí to ten život vůbec nezlehčilo, bůh ví sám, proč. Chemoterapii jsem tedy zamítla a přijala alternativu smrti. A nikdo mě nemůže donutit změnit názor!
Začala jsem se uzavírat do sebe. Všechny problémy ve škole, s kamarády, v lásce, jak to v tomhle věku bývá, jsem začala brát hůř, než kdy předtím. Jeden hnusný pedofil mě znásilnil při cestě od kamarádky, z toho důvodu jsem se třikrát pokusila o sebevraždu. Začlenila jsem se do party "frajerů", jen abych měla přístup k alkoholu a mohla se opíjet. Začala jsem kouřit a dokonce jsem zkusila i drogy. Rodiče si zoufali, přemlouvali mě, abych se začala léčit a že tohle všechno, to divadlo okolo toho, můžu vynechat. Nechápala jsem je, ječela jsem na ně, aby mě nechali na pokoji, vždyť je to můj život.
Pak ale přišel někdo, kdo mi dal další naději. Byl to první člověk, který řekl: "Nech toho, nesmíš umřít…" Jenže já stále chtěla. A pak přišli další a další, kteří tohle řekli. Většinou to byli přátelé přes internet, jen ta první osoba bydlela ve stejném městě jako já. Všechny přátelé, co jsem měla, jsem ztratila. Nikdo neměl chuť se dívat na moji otrávenou tvář a na slzící oči.

Přemýšlím o sobě čím dál víc, začínám se měnit. Díky přátelům jsem přestala kouřit (drogy už jsem nikdy více nezkusila), pila jsem, jen když mě něco naštvalo, ale k chemoterapii mě nikdo přemluvit nemůže. Od devíti let se věnuji magii a je mi jedno, co si o tom Vy myslíte, já v magii pevně věřím a taky věřím v osud. Pokud mi bylo předurčeno umřít, musím se k té výzvě postavit čelem a přijmout to. Chci umřít tak, jak je to správné, jak si to zasloužím po tom všem, co provádím svým rodičům, svému okolí.
Teď jsem se dostala do stádia, kdy už si ze své nemoci dělám srandu. Už mě nebaví brečet mému psychologovi před očima a stěžovat si, proč zrovna já. Teď k němu přijdu, vše mu řeknu a se smíchem dodám: "Něčím si to, že jsem bohatá, vykompenzovat musím." Staré rány se ale špatně zašívají. Největší hrůzy mě dostihnou v noci. Plně se vyspím už jen s prášky.

Život s leukémií není med a já si ho rozhodně nezlehčila. Nikdy jsem se do sebe neměla uzavřít, měla jsem být hodnější a poslušnější… Ano… Ale zkuste si to Vy. Zkuste si být v mé kůži, když víte, že možná nikdy nedovrším osmnácti let, že nikdy nebudu řídit auto, nikdy nebudu mít děti, nikdy se neprovdám, nikdy nebudu mít vnoučata, nikdy nedodělám školu… Zkuste si to a potom říkejte, že všechno jde, když se chce.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Tamaris - 23. listopadu 2010 17:08
ikonka8358.jpg
Přivedl mě sem tvůj aktuální článek - Zasraný vězení.
Nemůžu si pomoci, ale vidím tam silnou podobnost, jako bys ta zlodějka byla ty a opět obviňovala svět z toho, co se ti děje/stalo a sebelítost :-(

Souhlasím plně s komentářem pod sebou.

Mimochodem tvá forma leukémie má nejlepší prognózu ze všech. Jak na dlouhý život, tak na zvrácení celého procesu.
Škoda, že ses rozhodla, jak ses rozhodla když je cítit a přímo z toho všeho křičí, že sama se sebou vnitřně nesouhlasíš :-(
 
Morindim - 08. listopadu 2010 10:55
default.jpg
Ahoj Katou

Všem bylo předurčeno zemřít, to je realita života. Bez narození a smrti není život. Záleží jen jak ho prožiješ. Je-li krátký, neplýtvej čas nad nesmysly a dělej jen to co tě baví. Jsou lidé co mají děti, vnoučata a partnery, ale v padesáti se ohlédnou a diví se. Kam se poděla ta léta? Vždyť já jsem vůbec nežil.

Z tvého článku čpí spousta zloby, zoufalství a beznaděje. Urážíš čtenáře, ponižuješ a předhazuješ svůj problém k politování. Chápu, ale neschvaluji. Chceš pomoc? Podívej se do zrcadla ... uvidíš jediného člověka ve vesmíru, který to dokáže. Chceš motivaci, podívej se tady
http://www.youtube.com/watch?v=iZWkNNzeo9k.

Veškeré utrpení psychického rázu si člověk dělá sám. Bereš ten střep s nemocí a pořád se jím bodáš a bodáš. Nedělej to ... přijmi to. Na smrt kašli, přijde stejně. Jsi TEĎ, TADY ... jsi tento okamžik. Nic jiného nemá smysl. Nežij v minulosti a nežij v budoucnosti.

Hodně štěstí

Morindim
 
Inque - 06. listopadu 2010 19:24
garden_of_eden_by_alphaon6980.png
Po dlouhém přemýšlení konečně vím co na to říct. Je to vlastně první věc která mi vytanula na mysli po přečtení: No a?

Vím, že mě za to nikdo nepochválí, ale nebudu sem cpát soucit o který nikdo nestojí. Ani rádoby moudra o tom, jak nejde takovou tragédii plně pochopit pokud si to člověk neprožije sám. Vídím jen zajímavě napsaný článek a na konci mě na mysli vytane jen: No a?
 
Jichou - 23. října 2010 08:03
sukuna5964.jpg
Vědomí, že budu čelit zítřku je, více než cokoliv, hluboce lidské....

 
Lucy-nyu chan - 22. října 2010 21:18
lady_in_red_by_marinshe6554.jpg
Smutná, smutná skutečnost a ač nerada přiznávám, znovu mi to vehnalo slzy do očí... Jsi naše, jsme tu pro tebe, protože lidé jako ty, by neměli umírat... mám tě ráda, mimoto... jsi skvělá spisovatelka :)
 
Inque - 22. října 2010 20:53
garden_of_eden_by_alphaon6980.png
Nemám slov.
 
Laif - 22. října 2010 15:24
futuristic laif ikonka4021.jpg
Kdo nezažil pořádně nepochopí...
Taky jsem jí měl takže vím o co se jedná.

Každopádně opravdu moc hezké. Souhlasím že se jedná o parádně sepsanou skutečnost. :)
 
Memento-mori - 21. října 2010 09:19
gdpit_com_96765103_1556504.jpg
Škoda, že to není jen čtivě napsaný příběh. Až mě zamrazilo.
Hodně síly.
 
Marlaine - 20. října 2010 21:24
8e3320cb912af8e09323c127772c3bc35380.jpg
Nádherně sepsaná realita. Jsem ráda, že to bereš takhle pozitivně. Nějak to nakonec dopadne. Každopádně, ty víš, že když budeš chtít, vždycky tu pro tebe budeme :)
 
Galax - 20. října 2010 14:44
galax4405.png
Pochopit to co prožívají lidi jako ty... Je pro nás zdravé celkem těžké... Obdivuji tvou odvahu kterou jsi získala, tohle se stát mě tak mě to položí...
 
Larten - 20. října 2010 14:42
larten3285.jpg
Je to.. krásný... a nejhorší na tom je, že je to skutečný...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076557159423828 sekund

na začátek stránky