Andor.cz - Dračí doupě online

Dívka těžce oddychovala. Kapky deště jí stékaly po havraních vlasech, když z jejích úst vyšel poslední zoufalý vzdech. Pak upadla v bezvědomí a spadla na mokrou zem. V tom okamžiku se ozval hrom, v mlze za dívkou se tiše přibližovala nějaká postava. Byl to muž, avšak nebylo mu vidět do obličeje. Potěšen touto událostí dívku zvedl, jeho ruce byly jemné na pohled, ale doopravdy byly hrubé jako kůra stromu. Jeho vlasy vypadaly do zlata, ale byly to vlasy bílé, zbledlé kvůli nedostatku světla.
Vtom se znovu objevil blesk a muži došlo, že si musí pospíšit. Hodil si dívku na záda jako nějaký pytel a spěchal s ní na kopec. Na kopci, před mohutným hradem, stála další postava, žena.
„Nario!“ zašeptal muž vysokým hláskem, „pomoz mi s ní!“ Žena sebou trhla, a když už chtěla muži klást odpor, znovu se ozval blesk. Žena tedy dívku převzala a rychlým, rázným krokem ji odnesla do hradu.
Dívka se probudila až v samém nitru hradu asi po hodině. Byla připoutána na mramorové desce. Kámen ji studil na zádech, ale i tak to zde bylo lepší než venku. Byla zde tma, dívka si snažila vzpomenout, jak se do hradu dostala. Marně.
Poslední, nač si pamatovala, byly hodiny strávené během, bláhovým a bezmocným útěkem. Někdo ji pronásledoval, nebo možná něco. Mohl to být jen pes nebo třeba poryvy větru, namlouvala si. Ale dobře věděla že ne. Stále jí v uších zněl ten šílený smích…
V tom se ozval skřípot dveří. Do místnosti někdo vstoupil. Dívka zamžourala do temna pokoje, když ji do obličeje udeřilo prudké světlo. Bylo to světlo svíce, kterou někdo zapálil. Pomalu začaly hořet i všechny ostatní svíce, dívka se vyděšeně rozhlédla. U poslední svíce stál muž, který dívku přinesl do hradu. Světlo svíce mu nelichotivě osvítilo celý bledý obličej. Jeho černé ledové oči bez citu i rudé rty. Dívka pak strnula hrůzou. Na rudých rtech se jako hvězda na nebi třpytily jakési dvě věci. Dívka zaostřila zrak a došlo jí co to je… tesáky.
„Ferini,“ ozval se z vedlejší místnosti šeptavý ženský hlas, který jako by připomínal syčení hada, „uvítej našeho hosta!“
Ferini zavřel dveře do místnosti a s ďábelským úsměvem na tváři se blížil k dívce.
„Jakpak se ti tu líbí, drahá?“ zeptal se svým vysokým pištivým hláskem a jeho pohled sklouzl na dívčin krk.
Dívka jen vyděšeně zakroutila hlavou a z posledních sil zvedla oči k Feriniovým tesákům. Přiblížil k ní ústa a lačně nasál její vůni. Dívka sebou trhla. Třásla se strachy, na čele jí stékaly kapky potu, na krku cítila Feriniův horký dech.
V duchu se loučila se životem, upír se usmíval. „Jak dlouho jsem již neokusil lidskou krev…“ zašeptal a pak teprve se dívky dotknul nosem a zakousl se do jejího krku. Dívka ucítila palčivou bolest, která jí pulzovala celou hlavou. Pomalu zavírala oči a cítila tu nasládlou vůni krve, která jí ukolébala do nevědomého spánku, ze kterého se už neprobudila.
O několik minut později do místnosti vešla Naria. Světlo svíce jí zasvítilo do jejích světle zelených očí, které se světlu rychle vyhnuly a sklouzly na prázdnou mramorovou desku. „Kde je ta dívka?“ zašeptala a mírně naklonil hlavu.
„Utekla…“ zalhal muž a po bledé tváři mu stekla poslední upomínka na mrtvou dívku. Kapka krve.