Andor.cz - Dračí doupě online

Uvědomil si, že na kopec to dnes před setměním už nemohou stihnout, ale chtěl ujít alespoň ještě malý kus. Čím víc toho budou mít za sebou dnes, tím lépe pro zítřek. Když se blížili k budově základní školy, Adam před sebou spatřil na silnici lidskou postavu. Trvalo mu jen dvě vteřiny, než se vrhl ke svým dětem a zatlačil je za vrak dodávky.
„Co – co se děje?“ hleděly na něj vylekaně.
„Ticho!“ sykl, přičemž se ozval kovový zvuk odjištění pušky.
„Někdo tam je,“ řekl varovně dětem, když vykoukl zpoza automobilu.
Ano, zcela jasně to byl člověk. Muž asi sto kroků před nimi, který kráčel prostředkem ulice dolů, směrem k nim.
Děti věděly, co to znamená. Nebezpečí. Zažily to už tolikrát, až by člověk čekal, že snad otupí, ale ne. Kdepak. Pokaždé měly v očích ten samý strach. Pokaždé k němu vzhlížely s otázkou ve tvářích: Co budeme dělat?
„Jeden z nich?“ ozval se Tom s nejistotou v hlase.
„Nevím – “ odvětil Adam a palcem v rukavici vyčistil sklíčko hledí.
Tom se pokusil naklonit, aby taky viděl, ale Adam ho rázně chytil za paži a natlačil zpátky za plech vozu.
„Co to sakra děláš?“ vyhuboval mu. Chlapec provinile sklopil oči.
Znovu vyhlédl. Muž pořád kráčel k nim, ale něco bylo špatně. Nepřibližoval se. Adam přiložil oko do hledí pušky a vyhledal osamělce zaměřovačem. Vydechl a sklonil pušku k zemi.
„Co, co?“ vyzvídal Tom.
„Pojďte,“ řekl a vstal.
Zastavili se asi na dvacet metrů před neznámým. Cizinec byl po kolena zapadlý sněhem, jako by někam šel. Víc než člověka však připomínal ledovou sochu. A ať už mířil kamkoli, nikdy tam nedojde. Adam rozhrabal sníh a v ruce ucítil malý kousek cihly. Rozpřáhl se a mrštil předmětem k muži. Sotva deset metrů před nimi se cihla v letu sama od sebe zbrzdila. Najednou letěla vzduchem pomalu, jako padající vločky okolo, ovšem s tím pádným rozdílem, že „padala“ vzhůru k nebi a ne k zemi, tak, jak by se to přirozeně mělo stát. Zvolna rotovala kolem své osy jako pružná baletka, až jim zmizela z dohledu nad střechami domů. V té chvíli si děti uvědomily, že v místech, kde stál nehybný muž, nemá budova podezdívku. Stavba samovolně levitovala ve vzduchu a kolem ní i mnohé další předměty. Cihly, stará cedule Stop i suť. Nic se neřídilo přirozenou gravitací. Všechny ty věci se otáčely, zvedaly a klesaly. Tu a tam některé do sebe něžně narazily a změnily tak trajektorii svého podivně klidného tance, jako by pro ně zákony přírody nic neznamenaly.
Adam pohlédl do té tváře, pro kterou se čas zastavil. Čtyřicátník s vousem jako Rumcajs z té pohádky o loupežníkovi. Jeho oči byly mrtvé, jako dvě kroupy, které připomínaly pohled slepce. I tak ale v jeho obličeji zůstalo překvapení a možná i strach.
Adam si s trpkostí uvědomil, že nepotkali živou duši už víc než tři měsíce. Možná že kromě nich už nikdo nežil. Přesto nevěnoval tomu podivnému úkazu pozornost dlouho. Nebyl to totiž první, který viděli.
„Obejdeme to,“ rozhodl bez váhání a zamířil boční uličkou z hlavní cesty.
Šero se plíživě vkrádalo mezi ulice. Byl nejvyšší čas se někam schovat. Šlapali kolem temného průchodu, který směřoval patrně do dvora nějakého domu. Adam o to místo jen zavadil okem, ale to, co uviděl, ho donutilo zastavit. Něco se tam pohnulo. Co to je, si uvědomil jen vteřinu před tím, než ve stínu rozeznal trojici různě velkých očí. Byly podivně rozestavené na neforemném trupu, který se divoce zvedal a klesal. Adam měl pocit, jako by to zavětřilo. Než stačil své děti upozornit, tvor se vyřítil ze tmy proti němu. Vyhublý trup se třemi různě dlouhými končetinami nepřipomínal nic, co kdy viděl. Zvedl pušku a zamířil. Tam, kde by to nikdo nečekal, se rozevřela oválná tlama s tesáky. Míša zaječela a ulicí zazněl dunivý výstřel. Podivný mutant zaúpěl a neobratně se svalil do sněhu jen několik kroků před vyděšeným Adamem.
Tvor bolestivě sípal. Dýchal, ale nehýbal se.
„Držte se zpátky!“ varoval děti.
Nestvůra se najednou vzepjala a hmátla dlouhou pazourou s drápy po Adamovi. Muž zakřičel bolestí a upadl do sněhu.
„Tati!“ Tom se rozběhl k otci.
„Ne! Stůj!“ křičel Adam, když do komory pušky rychlým pohybem závěru zasadil další kulku. Slizké monstrum se křečovitě svíjelo a kroutilo, ale dál se posunovalo k Adamovi. Ten se snažil udržet obludu svýma nohama co nejdál od sebe. Chtěl zamířit, ale v tom zmatku, při kterém se bránil, to nešlo. Tomáš ho chytil zezadu za límec bundy a snažil se ho odtáhnout stranou. Michaela vřískala. Adam zmáčkl spoušť a kulka prostřelila obludě tlamu. Mutant se převalil naznak, zaskučel a v bolestivém trhání končetin se přestal hýbat nadobro.
Adam oddechoval, cítil, jak adrenalin pomalu opouští jeho tělo. S pomocí syna se vyhrabal na vlastní nohy. Nad pravým kolenem měl krvavou ránu, bolela, ale nekrvácela. Byl netvor dříve člověk, nebo snad zvíře? Možná, že obojí. Teď nebyl správný čas nad tím přemýšlet. Důležitější bylo, že na ně tvor zaútočil, i přes to, že se ještě nesetmělo. Podcenil příšeří, které mezi vysokými budovami vládlo. Ulicí k nim dolehl děsivý skřek. Z jiného místa ho následoval další a pak ještě třetí. Adam vzal Míšu tvrdě za zápěstí a svižným krokem je vedl dál ulicí. Tom utíkal za nimi, nejednou zvědavostí donucen otočit za mrtvou obludou hlavu. Jen na okamžik se mu zazdálo, že se tělo znovu pohnulo. Adam věděl, že je nejvyšší čas najít útočiště.
Probouzeli se.
Nejbližší a zároveň jediný možný úkryt skýtala stará samoobsluha. Když do ní vrazili, Adam přejel zbraní prázdné regály a pulty. Na první pohled byla místnost bezpečná. Z vnitřní kapsy bundy vytáhl baterku a podal ji Tomášovi.
„Posviť dozadu!“ nakázal mu, přičemž zabouchl vstupní dveře a postavil se k nim zády. Chyběl jim zámek, takže jediný způsob, jak zahradit možným nepřátelům cestu, bylo postavit za dveře nějaký zátaras. To však nechtěl udělat dříve, než se ujistí, že je prostor opravdu bezpečný. Potomci kolize se schovávali před světlem leckde a budovy měst, zejména pak sklepy, pro ně byly ideálním místem. Proč tomu tak bylo, netušil. Ale vnitřně dospěl k přesvědčení, že právě z toho důvodu se zakryla sluneční tvář za těžkými mraky. Jako by nějaká nastupující síla chtěla svým novým dětem ulehčit počátek jejich cesty neživotem. V hloubi duše Adam věřil tomu, že je to teprve začátek. Že přijde čas, kdy se slunce odvrátí nadobro a svět pohltí věčná tma. Pak už nebude žádná naděje, pokud lidem ještě nějaká vůbec zbývala.
Tomáš přejížděl kuželem světla potemnělý prostor. Byl to malý obchod, tvořený jen dvěma nevelkými místnostmi. Vzadu našel pouze další vstup, který vedl do skladu a také do chodby činžáku k prázdným bytům.
„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl Adam synovi, „Zůstaneš tady se svou sestrou, jasné? Já se podívám dozadu.“ S tím předal chlapci svůj osobní revolver, který s sebou brával mimo službu i na každý výlet. Tomáš rozpačitě vzal zbraň do rukou a prohlédl si lesklý kov bubínku.
„Máš tam čtyři rány,“ upozornil ho.
„Nechoď pryč, tati,“ prosila Míša.
„Budu hned zpátky, Miško. Neměj strach. Tvůj bratr tu bude s tebou,“ pohladil ji po tváři.

Průzkum tábořiště byl rutinou. Adam si musel být jist, že v blízkosti není žádný další nepřítel. Krom toho chtěl znát všechny přístupové cesty. Musel je všechny prozkoumat a zajistit. Mohl se sice s dětmi přesunout do poschodí, ale tím by si také v případě nebezpečí odřízli možnost úniku. Zůstat v přízemí se zdálo jako logická volba, ne však v obchodě. Okna bez skel sice jistily venkovní železné rolety, ale díky tomu bylo v celém prostoru příliš velké chladno. A vzhledem k tomu, že Adam neplánoval na dnešní noc rozdělávat oheň, stáhli se do jedné z přízemních garsonek. Okna byla zabedněná a dveře na záchod chyběly, ale krom nepořádku tam také našli starou postel. Sice bez matrací, ale i tak vypadala mnohem pohodlněji než chladná zem. Zkusil i kohoutky v koupelně, ale nefungovaly. Trubky asi někde v podzemí praskly pod náporem mrazu.
Jakmile měl příležitost, očistil si sněhem z bundy a tváře krev, která ho potřísnila. Dříve mu to přišlo odporné, ale hlavně děsivé. Překvapovalo ho, s jakou pečlivostí a lhostejností to dělal dnes. Bylo to už dávno, co zabil jednu z těch věcí poprvé. Na rozdíl od té obludy z dneška, tamta připomínala člověka až příliš. Připomínala ženu. Chtěla ublížit Míše, a tak jí rozbil hlavu. Když hleděl na její nehybné tělo, ze kterého unikal život, přemýšlel nad tím, kým asi byla. Jak žila před katastrofou a jaký hrozný osud z ní udělal to krvelačné monstrum, jež musel zabít. Je zvláštní, jak člověk otupí, když není zbytí. Snad se tak mysl vyrovnává s hrůzami, z nichž by jinak člověk zešílel. Byl za to rád. Kdyby tomu bylo jinak, už by on ani jeho děti nežily.
Rána na noze nebyla hluboká ani vážná, vyčistil ji dezinfekcí a obvázal. Najedli se v tichosti a ve tmě. Adam pomalu žvýkal každé sousto, zatímco před ním se ze tmy ozývalo dychtivé srkání a mlaskání. Moc jídla jim už nezbylo, ale Tom našel dole mezi regály dvě plechovky fazolí a pytlík s buráky. Největším objevem dne však zcela jistě byla malá konzerva, která nesla oprýskaný název Ananas. Tomáš s Míšou ji sice chtěli slupnout hned na místě, ale Adam je přesvědčil, že bude lepší nechat si ji na později. Věděl přesně, kdy a kde ji chce s dětmi otevřít.
„Zítra konečně dojdeme domů,“ řekl jim, když dojedli.
„A co pak?“ ozval se Tomáš chroustající tvrdé ořechy.
Adam na něj mlčky pohlédl. Cítil z jeho hlasu apatii.
„Jak to myslíš?“ otázal se.
Chlapec chvíli mlčel.
„Proč jí lžeš?“ zeptal se nakonec přímo a bez obalu.
To Adama zaskočilo.
„Já přece nelžu,“ zaprotestoval.
Míša koukala z jednoho na druhého a ve tváři se jí objevil zmatek. Nechápala.
„Kdybych nevěřil tomu, co dělám, nevedl bych vás do tohohle nebezpečí,“ snažil se to synovi vysvětlit, ale jako obvykle to nebylo vůbec snadné.
„Tak proč jí to neřekneš?“
„Neřeknu co?“
„Že je máma mrtvá.“
Nastalo tíživé ticho.
„Tati?“ ozvala se Míša.
„Není mrtvá,“ odvětil Adam chladně, probodávaje pohledem syna.
„Nikdo tu nepřežil, tak proč by měla žít máma?“
„Říkám, že přežila!“ rozčílil se Adam. Už toho měl vážně dost.
„Proč to říká, tati?“ ptala se Míša a ve tváři se jí krom rozpaků usadily také obavy.
„Je už dost stará. Neměl bys ji pořád klamat,“ pokračoval Tom.
Míša zavzlykala.
„Tak dost! Zavři zobák!“ umlčel ho Adam, vstal a došel rázně až k chlapci.
Jeho vzdor začínal pod otcovým stínem upadat. Adam ho vzal za límec a donutil ho vstát.
„Teď mě dobře poslouchej – tvoje matka žije,“ zatřásl s ním, „vím to. Takže přede mnou už nikdy neopakuj to, co jsi právě řekl!“
Tomáš mlčel.
„Rozuměls?“ Znovu s ním zatřásl, důrazněji než předtím.
„Ano,“ odvětil Tom, ale vzdor v jeho očích nepominul. Byl tam pořád.
Napůl ho pustil, napůl se mu syn vysmekl.
„Běž si lehnout!“ nařídil mu.
Beze slova poslechl.
Míša měla na krajíčku a on jí dlužil vysvětlení. Posadil se k ní a chytil ji za ruce.
„Promiň mi to, broučku,“ omluvil se.
„Maminka – je mrtvá?“ zavzlykala a po tváři jí sjela slzička.
Odkryl jí světlý pramínek vlasů z očí za ucho, utřel slzu a usmál se.
„To víš, že není. Maminka na nás čeká a nemůže se tě dočkat, srdíčko,“ řekl a něžně ji políbil na čelo. Přitiskl ji k sobě a ona ho důvěřivě objala. Adam si náhle uvědomil, jak zhubla. Pane bože, byla kost a kůže! Jak to, že si toho nevšiml dřív? Vousy ji píchaly do tváře, ale pustit se nechtěla. Ani on nechtěl.
Zatímco mu Míša usínala v náručí, venku za zdmi bylo slyšet z ulic šramot a táhlé skřeky. Děti celé dny šlapaly a kdyby musely, nejspíš by usnuly i za chůze. Adam poslouchal jejich tiché oddechování a přemáhal vlastní klížení víček. Jediné, co ho udržovalo vzhůru, bylo to nebezpečí tam venku. Teď v noci patřil svět Jim. Město se stalo Jejich lovištěm a nebylo jisté, zda je nějakou hloupou náhodou neobjeví. Byl připraven i na tuto možnost, přesto spoléhal na to, že si vystačí sami, protože se velmi často napadali mezi sebou. Jestli byl v jejich chování nějaký řád, tak ho Adam neviděl. Nebyla to už zvířata a rozhodně to nebyli lidé. V souvislosti s tím ho napadlo jediné slovo. Džungle. Ale pak si uvědomil, že i ta má své zákony - zákony přírody. I teď, když už jeho děti dřímaly lehkým spánkem, slyšel, jak se venku monstra vraždí navzájem. Kéž by se tak vyhubila do posledního.
Noc plynula pomalu a chlad se mu i pod tlustou dekou vtíravě usazoval na těle. Úlomky ledu tiše chrastily. Slyšel je. Vnímal jejich rostoucí sílu, která ho ubíjela. Byly dny kratší, a nebo se mu to jen zdálo? Vytrácelo se ze Země teplo, se stejnou jistotou, s jakou se vytrácí z těla mrtvého? Tíživé myšlenky mu vířily hlavou jako nezastavitelný vodopád úvah a vzpomínek. Pokud se z toho všeho, co se dělo venku, nechtěl zbláznit, musel přemýšlet. Ono samotné bláznovství byla stejně zvláštní věc. Žádný doktor by vám totiž nebyl schopný říct, kde končí zdravý rozum a kde už začíná šílenství. Hranice mezi nimi je nejistá a křehká. Byl Adam už blázen? Bylo to šílenství? A mohl to vůbec sám posoudit? Vždyť po tom, co prožil, kdo mohl zůstat normální? Od začátku věřil v naději. Věděl totiž, že pokud ji ztratí, zemře. Dříve nebo později, na tom nezáleželo. Bez ní nemohl pokračovat, protože v beznaději se život měnil jen v pomalé umírání. V rozklad těla i mysli.
Cítil, jako by někde uvnitř, místo něj, plakala jeho duše hrůzou z toho, co všechno musela Eva před svou smrtí prožít. Chtěl věřit tomu, že zemřela v pokoji. Jenomže smrt není milosrdná. Představil si, co všechno jí stálo v cestě před vlastní smrtí. Zima, strach, zoufalství… bolest. Ne, smrt není milosrdná. Je surová a odpudivá. Vysmívá se naší zranitelnosti. Míša se na jeho hrudi pohnula. Aniž by se probudila, překulilo se její drobné tělíčko na bok a dál tiše vydechovala jemné obláčky páry. Pohladil ji po vlasech. Byla jí tak podobná. Jeho dcera v něm probudila spoustu krásných vzpomínek na svou lásku. Viděl ji, jako by ji měl před sebou: Klidná oválná tvář, světlé vlasy ostříhané nakrátko, modrošedé oči. Co asi viděly, těsně před koncem? Ne, nechtěl na to myslet.
Se ztrátou své ženy se Adam už smířil a nechtěl znovu probouzet už jednou prožitou bolest. Věděl, že i tak si jí prožije ještě mnoho. Pokud se s něčím nesmířil, pak s tím, že jejich poslední setkání v něm zanechalo hněv a netečnost. Trápilo ho, že byl na ni tak zlý. Na někoho, s kým se tolikrát miloval, s nímž prožil mnoho hezkých chvil. Miloval ji. Miloval ji víc než cokoli jiného na tomto světě. A teď, když byla pryč, měl už jen Tomáše a Míšu. Dva křehké životy, dvě zranitelné duše bez budoucnosti.