Andor.cz - Dračí doupě online

Lampa zhasla. Náhle ztemnělou nocí se rozléhalo rytmické cinkání. Přestože na zemi ležel čerstvý poprašek sněhu, tiché kovové dunění celkem bez námahy naplnilo liduprázdnou ulici. Klap, klap, cink, cink. Stáhla si kapuci víc do obličeje a ještě přidala do kroku. Připadalo mi to nemožné, ale ona opravdu přinutila své zkřehlé nohy, aby se pohybovaly rychleji. Zaslechla jsem splašený zvuk jejího srdce a pozorovala, jak jí od úst stoupají obláčky páry. Přitáhla si kabát a objala se pažemi, jako by se snažila před něčím bránit. Před zimou, samozřejmě.

Zničehonic se zastavila uprostřed pohybu a její hlava vystřelila tak spěšně, až se jí kapuce svezla z vlasů. Přestože stála ve tmě, viděla jsem dobře, jak její oči zapátraly v temnotě. Napjatý postoj se uvolnil, zavrtěla hlavou, znovu si nasadila kapuci a přiměla unavené nohy k dalším pohybům. Sotva udělala dva kroky, škobrtla a kácela se k zemi. S tichým žuchnutím dopadla na zledovatělý kamenný chodník. Zaklela. Tmavý kabát se obalil popraškem a dělal z ní teď snadný terč. I když, já jsem nepotřebovala sníh k tomu, abych ji lépe viděla. Znovu se zarazila a kroutila krkem, snad se snažila oddělit ho od těla. Neviděla nic. Jenom rozpínající se tmu. Možná cítila, jak k ní temnota natahuje nenechavé ruce, jak ji objímá a snaží se ji pohltit. Zatřásla se. Tentokrát, o tom jsem přesvědčená, to bylo strachem. Stála nehybně, jako by byla ledová socha. Znovu zatřepala hlavou a ruce, sevřené v pěsti, si vrazila hluboko do kapes. Ani se neobtěžovala setřást z oblečení důkazy jejího pádu.

"Na co myslela?" přemítala jsem, co se jí může honit hlavou. Myslela na něj? Myslela na toho muže, od kterého právě odešla? Určitě. Byl krásný, to jsem musela uznat. Urostlý, tmavé vlasy, hluboký pohled, hnědozelené oči. Vousy, které si záměrně pěstoval, jenom podtrhovaly jeho přitažlivost. Nedá se říct, že by byl štíhlý, ale nebyl ani tlustý. Sportovní. Tvořili zvláštní dvojici. Její křehké, štíhlé tělo se v jeho objetí ztrácelo. Ano, určitě myslela na něj. Já bych na něj určitě myslela, být na jejím místě. Vykročila jsem tiše do tmy, která mě vítala s otevřenou náručí. Nechala jsem se laskat jejími nedočkavými prsty a líbat svůj obličej nehmotnými rty. Já a tma jsme se vždycky milovaly a časem naše láska dostala naprosto nový rozměr.

Znovu se zastavila a tentokrát její srdce poskočilo úzkostí. Bezpochyby na sobě cítila sílu mého pohledu. Otočila se, pomalu a váhavě, jako by se bála, že něco opravdu uvidí. Jako by snad doufala, že něco uvidí. Nebo někoho. V ústrety jí vyšla pouze noc. Viděla jsem, jak si skousla spodní ret, bledý od mrazu, a jak jí oči těkaly z jedné strany ulice na druhý. Potom zvedla hlavu, byla téměř pod lampou – jako by se snažila přimět ji, aby znovu ožila. Lampa se nad ní ovšem pouze mrtvě tyčila. Polkla. Slyšela jsem, jak jí srdce nepravidelně bilo. Dech se jí zrychlil. Začínala panikařit. Rozhodla jsem se, že není na místě, aby se otočila a utekla. Ale stejně jako já i ona věděla, že začít utíkat by pro ni nejspíš znamenalo zlomenou nohu. Kozačky jí sahaly tak vysoko, že by mohla mít i minisukni – a nemusela se bát, že jí na nohy bude zima. A podpatky, které ji podepíraly, ji činily o dobrých patnáct centimetrů vyšší. Ne, nemohla utíkat. Možná si teď vyčítala, že si nevzala jiné boty. Takové, které nosila obvykle. Bez podpatku. Pak by utíkat mohla. Ale teď... Roztáhla jsem rty v úsměvu.

Ještě pár vteřin zírala na neviděného pronásledovatele, pak se rozhodla otočit. Stála jsem před ní. Zalapala po dechu. Byla příliš velká tma – pro ni – aby mě poznala. Hlasitě vydechla a já cítila, jak se chvěje.
„Kdo je to?“ zašeptala. Věděla, že ať je to kdokoli, stojí dost blízko na to, aby ji slyšel. Uvědomovala si, jak je její otázka hloupá? Propalovala mě pohledem – téměř jistě vnímala mou siluetu. Ano, vnímala, protože když zjistila, že postava stojící před ní je menší než ona, zcela nelogicky se trochu uvolnila. Úsměv se mi rozšířil.
„Neměla bys chodit sama takhle pozdě,“ pronesla jsem nezaujatým tónem. Poznala můj hlas. Tentokrát se uvolnila úplně.
„Alexandro!“ Bylo to zvolání. Překvapilo mě. Cítila úlevu.
„Jo, jsem to já,“ řekla jsem, stále stejně apatickým tónem. Instinktivně zašátrala ve vzduchu tam, kde tušila mou ruku. Chytla jsem ji. Vyjekla.
„Uklidni se, proboha,“ řekla jsem ostře. Její ruka v mé poddajně dřímala.
„Netušila jsem... Myslela jsem... Neviděla jsem tě. Páni, takže jsi zpátky doma...“ mumlala zaraženě. Trhla tělem, jak se snažila pokračovat v cestě, ale měla jsem větší sílu. Lehce jsem pohnula rukou a její tělo zavrávoralo. Vypadala zmateně.
„Myslím, že se mi ještě nechce nikam jít,“ pronesla jsem chladně. Napjala se.
„Co to s tebou je?“ zeptala se. Byla vyděšená. Nechápala, proč se tak chovám, nechápala, proč ji nutím stát v temnotě. Neměla ráda tmu. Cítila se ohrožená, nechráněná, zranitelná.
„Nic. Mělo by snad?“ odpověděla jsem otázkou a sledovala, jak se její oči marně snaží najít ty mé. Sevřela jsem jí ruku pevněji a otočila jsem se.
„Půjdeme tudy,“ přikázala jsem. Nedokázala odporovat. Byla příliš šokovaná.

Ušly jsme sotva pár kroků, když z ní šok opadl a snažila se mě zastavit.
„Co blázníš? Jdeme špatně,“ znělo to naléhavě.
„Vážně? Myslela jsem, že tvůj přítel bydlí tímhle směrem,“ prohodila jsem, hlas stejně ledový jako okolní noc.
„Pusť,“ řekla nazlobeně a snažila se vymanit z mého železného sevření. Zastavila jsem.
„Ne, Joy. Dnes se hraje podle mých pravidel,“ odsekla jsem. Mohla jsem téměř slyšet, jak zkameněla.
„Víš, dlouho jsme se neviděly. Čekala jsem, že tě najdu šťastnou s Michaelem... A ono je to jinak.“ Můj hlas byl klidný, zdvořilý. Postřehla jsem, jak zbledla.
„Není to tak... Alexandro, prosím,“ šeptala a z očí jí vytryskly slzy.
„Tak jak to je? Chceš říct, že Michael na tebe čeká doma?“ ptala jsem se posměšně. Vzlykla.
„Ty nevíš, jak...“ začala, ale já jsem ji přerušila.
„Ne, to nevím. A ani nechci. Michael je hodný chlap. Dal ti všechno. A ty?“ zavrtěla jsem hlavou. Mlčela; jediné zvuky, které se nesly uličkou, byly její vzlyky.
„Nebuď směšná,“ řekla jsem jedovatě a znovu jsme se rozešly. Nebránila se. Její ruka v té mé mrtvolně ležela, čekajíc na další minuty. Došly jsme k místu, kde se cesty křížily, a teprve tam nás přivítalo nehostinné, nepříjemné světlo slabě zářící lampy. V tu chvíli zvedla oči a podívala se na mě. Měla to ve tváři – překvapení, zděšení... Strach.
„Co... co se ti stalo?“ zeptala se přiškrceně. Zasmála jsem se – znělo to zlověstně, osudově.
„Nic špatného.“ Tmavě hnědé oči si mě nevěřícně prohlížely.

Viděla jsem svůj odraz. Zaplavila mě vlna vzrušení. Viděla jsem svoje ostré rysy, bledé rty kroutící se v hněvivém úsměvu a oči plné zklamání. Ona to viděla také. Ale toho se nelekla. Věděla jsem, že si všimla neobvyklého odstínu mé kůže. Znovu jsem se zasmála. Rozklepala se.
„Když jsem dnes přišla,“ začala jsem a přitáhla si ji tak blízko, až jsem měla rty přímo u jejího ucha, „chtěla jsem se na vás jenom podívat. Na tebe a na Michaela. Nechtěla jsem vás zatahovat do téhle... No, to je jedno.“ Znovu jsem se zasmála a cítila jsem, jak Joy ztrácí půdu pod nohama.
„Al...“
„Ne, mlč, já povídám.“ napomenula jsem ji, tak, jako to dělají rodiče, když se dožadujete jejich pozornosti ve chvíli, kdy se to opravdu nehodí. Okamžitě zavřela pusu.
„Hodná holka. Jak jsem říkala, chtěla jsem se na vás podívat. Popravdě, byla jsem velice překvapená, že jsem tě viděla jít zrovna tam. Je to pěkný chlap. Jak se jmenuje?“ Odtáhla jsem se od ní. Po tvářích se jí koulely slzy.
„Není...“
„Tak jak?“ zasyčela jsem a cítila jsem, jak mě začíná ovládat hněv.
„Mark,“ šeptala. Pokývala jsem hlavou.
„Jak říkám, krásný chlap. Ale obávám se, že se s ním už neuvidíš. Chápej, nemůžu tě nechat, abys Michaelovi ublížila. To prostě nejde. Musím ho bránit.“ Povzdychla jsem si.
„Jak... jak to myslíš?“ zeptala se překvapeně a znovu se na mě podívala. Usmála jsem se široce, až se slabé světlo odrazilo od mých dokonale zářících zubů.
„Tak, jak to říkám,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. Než mohla cokoli říct, trhla jsem s ní. Znovu jsme byly blízko u sebe a já znovu měla rty u jejího ucha – téměř jsem se ho dotýkala. Cítila jsem horkost jejího těla, cítila jsem, jak se chvěje, cítila jsem, jak na můj krk dopadají studené slzy. Pozdě na lítost. Pozdě na pokání.
„Sbohem, Joy,“ zašeptala jsem, pak jsem naklonila hlavu a něžně přitiskla rty na tenkou kůži její šíje.