Andor.cz - Dračí doupě online

Mito těžce otevřel oči. Zprvu neviděl nic, světlo jej oslepilo, ale když si pomalu přivykal, rozeznal nad sebou tmavou siluetu člověka. Obraz mu zůstával rozmazaný. Celé tělo ho bolelo a nedokázal se pohnout. Chtěl promluvit, ale z úst se mu vydral pouze sípavý sten. Osoba nad ním konejšivě zasyčela a přiložila mu ruku na hruď.

„Ššš, lež klidně. Jsi v bezpečí.“
Hlas k Mitovi přicházel jakoby z dálky, i když osoba, která promluvila a podle zabarvení hlasu muž, stála přímo nad ním.
„Neztratil příliš krve, ale je velmi vyčerpán, jako kdyby několik dní nejedl a nespal. Nechám vám tu nějaké preparáty na ty rány. Používejte je dle mých instrukcí, dopřejte mu dostatek spánku a hojnost jídla a do týdne bude v pořádku.“ Promluvil opět muž nad Mitem. Hlas se pomalu přibližoval, ale tunerg stále nedokázal zaostřit a vidět detaily. Rozeznal, že ten člověk má na hlavě kápi a tudíž mu do obličeje pořádně neviděl.
Ozval se další hlas, také mužský.
„Děkuji vám, doktore.“
Muž v kápi se mírně uklonil. Opět se ozval druhý hlas.
„Ale prosím vás...“
„Já vím. Nikomu nic neřeknu. Spolehněte se.“
Odpověděl muž v kápi, než stačil ten druhý svou prosbu dopovědět.
„Děkuji.“ Zaznělo v odpověď od druhé osoby a pak muž v kápi odešel z Mitova zorného pole. Oči ho začínaly pálit a cítil, že jej opět přemáhá únava a spánek. Netrvalo dlouho a odebral se zpět do říše snů.

Později začal opět přicházet k vědomí. Opět se snažil otevřít oči. Tentokrát už viděl dobře, ale každé mrknutí mu působilo neskutečnou bolest. Znovu se nad ním někdo skláněl. Byla to mladá, pohledná dívka se středně dlouhými černými vlasy. Obličej měla bílý a tváře s růžovým nádechem. Na čele jej něco zastudilo, dívka mu jej otřela vlhkým hadříkem. Když si všimla, že otevřel oči, usmála se.
„Falo, jak je na tom?“ ozval se hlas muže, který Mito slyšel i předtím, ale neviděl jeho původce.
„Pořád má horečku a nedaří se mi ji srazit. Ze spánku něco mumlal a celý se třese.“
Odpověděla dívka a ohlédla se někam za sebe. Mito tam chtěl otočit hlavu, ale nebyl schopen se jakkoli pohnout.
„Hmmm. To je běžné. Proces sžívání jsem viděl nesčetněkrát a tohle jsou typické příznaky. Krystal se rozhodl, že ten mladík je hodný přijmout jeho moc. Zůstaň tu s ním a dohlédni na něj, musím ve městě něco vyřídit.“

Mito cítil, jak jej opět zmáhá únava. Hlava ho bolela jak střep a potil se po celém těle. Cítil každou žílu, cítil, jako když každou z nich protéká žhavé olovo. Opět chtěl něco říci, ale nemohl ani otevřít ústa. Tak byl zesláblý. Snažil se vzdorovat, nepoddat se dalšímu spánku a únavě, ale podlehl.

„Dobré ráno, chlapče.“
Mito ani pořádně neotevřel oči, ale už slyšel opět ten stejný hlas jako několikrát předtím.
Cítil se znatelně lépe, i když byl stále celkem slabý. Otevřel pomalu oči a posadil se na posteli. Naproti němu seděl v křesle postarší muž, tak mezi padesáti a šedesáti lety života. Hlava se mu leskla šedí stáří, z šedých očí na Mita hleděla celoživotní moudrost a zkušenosti. Upravená bradka, čisté vyžehlené šaty. To vše vypovídalo o vzdělanosti a vysokém společenském postavení muže, který s ním právě mluvil.
„Netrpělivě jsem čekal, kdy už se konečně vzbudíš. Musíme co nejdříve začít s výcvikem.“

Mito vytřeštil oči. Nechápal co se děje. Probudil se v luxusně vybaveném domě, což usuzoval alespoň podle výzdoby a vybavení této místnosti, které bylo skutečně velmi honosné. Polstrovaná křesla, obrazy a zrcadla se zlatými rámy, zlaté svícny, drahé tapety, dřevěná podlaha pokrytá koberci a dokonce i postel byla velice pohodlná.
„Co-cože? Jaký výcvik? Kde to vůbec jsem?!“ Zeptal se nechápavě Mito sípavým hlasem. Hlava jej bolela, cítil každý kloub a sval v těle.
„Jsi v bezpečí, ale nedělej, že o ničem nevíš. Jsi mág, odteď. A navíc mág odpadlík, to je ještě horší.“
„Já a mág? To je nějaký omyl!“ Mito netušil, kde se nachází, nedokázal si vzpomenout, jak se sem dostal. Prudce vstal z postele, ale ozvala se, ještě ne zcela zhojená, rána na jeho noze a on se musel znovu posadit.
„Jak si myslíš, že jsi porazil čtyři čaromeče, nejlepší bojovníky krále. Silou vůle? Kdes přišel k tomu krystalu?“
„Našel jsem ho v Severních lesích. Tady jsem ho chtěl prodat.“ Odpověděl lehce zmatený Mito.
„Hmmm. Ty nejsi odtud, že? Máš divný přízvuk.“
Mito zavrtěl hlavou.
„Tunerg?“ Zeptal se znovu muž v křesle.
Tentokrát Mito přikývnul.
„Jsem to ale nezdvořák. Jmenuji se Yerol de Uskum a tvoje jméno je?“ Na chvíli odmlčel, aby dal prostor svému hostu.
„Mito… prostě Mito.“ Odpověděl stroze. Uvědomil si, že jako uprchlík už nemůže dále používat přízvisko svého kmene.
„Falo, přines nám, prosím, trochu čaje!“ Zavolal Yerol směrem k pootevřeným dveřím za sebou.

Mito sebou trhnul, když do místnosti vstoupila dívka, která o něj pečovala během jeho horečnatých stavů. Pamatoval si její tvář. Věnovala mu letmý úsměv a na stůl vedle Yerolova křesla položila podnos s konvicí a dvěma hrnky. Pak s drobnou úklonou opět odběhla pryč. Yerol pokýval hlavou v děkovném gestu.
„Vaše dcera?“ Zeptal se Mito.
„Neteř,“ Odpověděl Yerol a pokračoval. „Její otec, můj bratr, byl taky mág, ale zašel moc daleko a nechal se chytit. Jí se snažím od magie držet co nejdál. Naštěstí si oblíbila boj. Ostatně byla to ona, kdo zabil posledního prchajícího čaromeče a stejně tak to byla ona, kdo tě odnášel pryč.“
Mito se mimoděk začervenal. Představa, že jej raněného odnášela do bezpečí dívka, pro něj byla poněkud zahanbující.
„Ty ale vůbec nevíš, co se tady děje, že? Dovol mi tedy, abych ti to vysvětlil.“
Nato se dal Yerol do vyprávění, které jej zaměstnalo na několik dalších hodin.

*

Tři staletí zpátky, daleko na západě za těmi vysokými horami, které se nazývají Hradba světa, za nimi hořel boj o zemi zvanou Catharie. Čtyři mocné frakce spolu neustále válčily o nadvládou. Hrdí domorodí Tunergové, kteří odmítli svou domovinu vydat do rukou tří usurpujících stran. Divocí a průbojní Swásové hledající útočiště mimo mrazivé pustiny, z kterých vzešli. Zbožní Ethrodové, kteří zahájili ve jménu svého Boha svatou válku a nakonec mocichtiví zbohatlíci, Ulaamarové.

Tyhle čtyři strany mezi sebou téměř neustále válčily a příměří bylo vždy dlouhé tak akorát, aby se stihly opravit škody a doplnit armádní ztráty. Země byla ničena, vysávána a lidé trpěli. A Ulaamaři ze všech nejvíce. Byli nejednotní, prospěchářští oligarchové, kteří považovali jeden druhého za protivníka. Jejich společnost se rozpadla zevnitř a zahořela mezi nimi občanská válka. Stali se snadnou kořistí pro své úhlavní nepřátele, Ethrody. Jedno za druhým padaly brány Ulaamarských měst pod údery Ethrodských beranidel. Celá frakce byla odsouzena k zániku.

Naštěstí si Draiq Torský, kníže Ansbard, uvědomil, že je říše ztracena. Byl ochotný udělat vše pro záchranu svobody svého obyvatelstva a utéci Ethrodskému područí. Na jih se rozkládaly nehostinné pouště a tak jedinou možností bylo dostat se za Hradbu světa. Horské průsmyky jsou zrádné ve všechny roční období. Jsou úzké, plné nástrah a neustále bičovány prudkým větrem. Stejně tak v horách hrozí nebezpečí lavin. Ansbard se rozhodl obejít pohoří pouští na jihu.

A tak to tedy začalo, třináctého dne Sněhotaje našeho letopočtu se z města Draiq Tor vypravilo šest tisíc uprchlíků s pěti tisíci vozy a dvanácti tisíci kusy zvířectva. Karavana, kterou utvořili, byla dlouhá dvě míle. Pod vedením Ansbarda se vydali vstříc nejasné budoucnosti za horami, skrze Poušť žhnoucích písků. Tento okamžik vstoupil do dějin jako Ulaamarský exodus. Cesta přes poušť byla dlouhá a vyčerpávající. S každým dnem umírali na vysílení další a další uprchlíci a spolu s nimi i naděje ostatních.

Sám Ansbard začínal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí, ale věděl, že mu lidé věří a nesmí je zklamat. Konečně, po třech týdnech cesty, se jim naskytl pohled na seschlé keříky a stepní trávu, písek ustupoval, objevily se první stromy a divoká zvěř. Skomírající plamínek naděje se mocně rozhořel. Po dalších několika dnech jejich unavené nohy stanuly na zelené trávě nově objevené země, člověkem nedotčené.

Pokud si mysleli, že Catharie byla nádherná, tak tohle byl ráj. Ansbard byl jednomyslně zvolen vládcem nově vznikajícího království, které pojmenoval po sobě, Ansbardské království. Někdy zkráceně Ansbardie, jak se také nazývá oblast hlavního města, Ansbardu. Za jeho vlády začali Ulaamaři, nyní již noví a svobodní lidé, ansbarďané, zakládat města, vesnice, tvrze. Začali nový život a události v Catharii se jich již netýkaly. Utvořili dokonale fungující a harmonickou společnost. Po dalších několik desítek let spokojeně žili na nové půdě, až do zlomového okamžiku.

Skupina prospektorů se při hledání nerostů v jednom dole prokutala do nějakého podzemního komplexu. Těžko určit, jaký měl význam, ale ví se, že jeho stavební sloh neodpovídal žádnému známému Catharijskému slohu. Prospektorů byl tucet. Jeden po druhém padali do pastí staré civilizace a umírali kvůli tretkám, které nacházeli všude okolo. Touha po bohatství jim zastřela zdravý rozum. Do středu stavby je však ještě přitahovalo ještě něco. Zbylo jich nakonec jen pět. Pět jich dorazilo do rozlehlého sálu prozářeného světlem šesti barev. Zelenou, modrou, rudou, bílou, purpurovou a zlatavou. Vycházely ze šesti velkých krystalů, které staly na podstavcích uprostřed sálu. Pět jich bylo uspořádáno v kruhu okolo zlatého.
Každý z prospektorů hamižně a bezmyšlenkovitě sáhl po jednom z těch velkých krystalů okolo. Začala se jich zmocňovat nepoznaná síla a nenávist k ostatním. Každý chtěl pro sebe ještě onen záhadný zlatavý krystal, ale nikdo se nechtěl dělit. Zpočátku se prali, i pomocí svých nástrojů, ale pak jednomu z nich vyšlehly z očí plameny. I ostatní pociťovali, že s nimi samotnými není něco v pořádku. Žíly jim hořely, hlava bolela a nedokázali si pořádně vybavit svou vlastní podstatu. Stali se z nich první mágové Ansbardie. Pomocí nově nabyté síly si každý z nich zařídil vlastní dominii, ve které vládl. Budoval armádu služebníků a kouzly hatil plány ostatních. Krajem začaly bloudit podivná monstra, mrtví vstávali z hrobů a z nebes pršel oheň. Tato událost vešla do ansbardských dějin jako bitva pěti Pánů.
Každý z nich ovládal určitý okruh magie, který mu dovoloval vlastněný krystal. Bylo jich pět. Oheň, země, voda, vzduch a astrální sféra. Krystal, o který vedli tak urputné boje, se nazýval eternální. Jeho držitel mohl ovládat samotný čas i prostor, ale funkční byl pouze, pokud byl ve spojení s ostatními krystaly. Žádný z Pánů nedokázal získat převahu a boje vedly k patové situaci. Krystaly mohou sice tělo udržet při životě po dlouhou dobu, propůjčují mu sílu, ale smrt neobelstí. Ač byli mocní, cítili Pánové, že jejich tělo slábne. V zoufalství, aby právě jejich krystal nedostal do ruky některý z ostatních pánů, pokusili se své krystaly zničit. A to se jim povedlo. Jeden po druhém se hroutily krystaly moci vlivem své vlastní energie tak, jak Páni umírali. Jenže jakmile se rozpadl poslední s krystalů, eternální krystal se zhroutil spolu s ním. Za následek to mělo ohromné uvolnění surové magické energie – známou v dějinách též jako kataklyzma.

Po kataklyzmě bylo vše jiné. Prvně se uprostřed Ansbardie vytvořil po eternálním krystalu obrovský kráter. Některé vesnice byly úplně vymazány z mapy. Málo lidí přežilo tuto událost a co hůře, Páni sice zemřeli, ale jejich nohsledi stále kráčejí po zemi a to v nemalých počtech. Lidé se však dokázali znovu vzchopit a ve zpustošené zemi opět zapustit kořeny.
Nad Ansbardem se jako lesklý déšť snesly úlomky krystalů. Jejich drobné kousky začali nacházet obyčejní lidé, brzy se objevili léčitelé, šarlatáni, podvodníci a zábavní kouzelníci. Mnozí používali krystaly spíše k pomoci nebo pobavení své a svého okolí, ale našli se i tací, kteří jejich moc zneužívali ke svému prospěchu a právě těch se král nejvíce obával. Byl to král Tuef II., který nařídil odevzdání všech magických krystalů pod ochrannou ruku království, jak to nazval. Většina lidí si uvědomovala oprávněnost tohoto kroku a krystaly odevzdala, ale ti, kteří již odhalili pravou moc krystalů, se jich vzdát odmítli. Byli prohlášeni za psance a stíháni královskou armádou, ale na to, aby je porazili tradiční vojenské síly, byli příliš silní. Král tedy sáhl k zoufalému kroku a založil řád Čaromečů, elitní vojenskou jednotku, která nesla stejné břímě jako pronásledovaní mágové. Krystal magické energie, který měl naklonit misky vah ve vzájemném souboji na stranu krále.

Celý tenhle hon za mágy však brzy přerostl ve fanatismus. Nebylo výjimkou, že kvůli jednomu ukrytému mágovi nechali vypálit vesnici a obyvatele pomřít hlady. Daně se neúnosně zvyšovaly, byly potřeba peníze na zbrojení armády. Muži byli odváděni, mnohdy násilím, aby doplnili ztráty. Lidé už tohle nehodlali dlouho snášet. Bylo otázkou času, kdy někdo pozvedne zbraň. A tak se teď propadá Ansbardie do chaosu.
Čaromeči slepě pronásledují mágy, armáda potlačuje stále častější rebelie po celém království a v tom všem se plahočí prostý lid, kterému nedají spát divoká monstra na zápraží, o kterých se jim nezdá ani v nejdivočejších snech. A z Catharie sem proudí stále více uprchlíků, válka tam prý dosáhla kolosálních rozměrů a mnozí raději riskují cestu přes hory či poušť, aby se dostali z bláta do louže.

*

Yerol si oddychl a unaveně dopil poslední doušek čaje.
„Dobře, učte mě.“ Řekl Mito.
Yerol nechápavě zvedl obočí. Čekal by, že se ten mladík bude cukat ještě tak dobrou půlhodinu.
„Chci být mágem.“
Zopakoval Mito. Zdálo se mu, že ho prve Yerol buď neslyšel nebo mu dost dobře nerozuměl. Odpovědí mu bylo jen Yerolovo lehké pokývání hlavou se zamyšleným pohledem.