Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Země havranů - část třetí a posledníOblíbit

8876_6de93756.jpeg

Autor: Balduran

Sekce: Povídka

Publikováno: 22. února 2011 20:53

Průměrné hodnocení: 9, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Závěrečná část zdrojové povídky o Mitovi :)
 
„Hmmm. Zajímavé. Vlastníš eternální krystal, který však zjevně funguje i bez přítomnosti ostatních. To je opravdu velmi pozoruhodné, až z toho jde strach. Bylo by lepší to blíže prozkoumat.“
Pronesl zamyšleně Yerol, mnul si přitom bradu a pozoroval krystal v Mitově dlani.
„Víš, už rok se tu u mě skrýváš, jsi mág, no a jistě tvé pozornosti neunikla moje laboratoř ve sklepě. Myslím, že ti to mohu říct.“
Na se chvíli odmlčel, jako by si chtěl urovnat si myšlenky. Přemýšlel, jak nejlépe začít, aby to tunerg snadno pochopil.
„Jak už jsi se naučil, mág je bez krystalu bezmocný. Aby mohl kouzlit, potřebuje vlastnit krystal. Já se však snažím přijít na způsob, jak energii z krystalů izolovat. Pokouším se zjistit, zda je možné kouzlit i za předpokladu, že mág u sebe nemá krystal fyzicky přítomný. Pokud by se mi to podařilo, získali bychom nad čaromeči obrovskou výhodu. Beru to jako moje poslání. Pracuji na tomhle projektu už deset let a myslím… myslím, že jsem blízko k řešení tohoto problému. Myslím, že už vím, co je potřeba udělat a už to jenom musím vyzkoušet. Dokázal jsem izolovat esenci ostatních krystalů, neptej se, jak jsem je získal, ale nemělo to valného účinku. Myslím si, že je potřeba k nim přimíchat esenci eternálního krystalu. Budeš mi tedy muset pomoci.”

Několik dalších měsíců tedy Mito společně s Yerolem pracovali na poslední fázi jeho dlouholetého výzkumu. Konečně, po půl roce práce, byl výsledek připraven k vyzkoušení.
“Tak, zkus to, napij se.” Řekl Yerol a podal Mitovi lahvičku s bezbarvou tekutinou. Ten ji vzal do rukou a pro jistotu k ní přičichl. Kapalina nebyla ničím cítit. Již tolikrát to zkoušeli a nic se mu nestalo, proč by mělo nyní? Zavřel oči a vypil obsah lahvičky.
Položil jí na stůl a nic zvláštního se nedělo. Připadal si stejně, jako když to zkoušeli dříve. Sotva se však otočil na svého mentora, aby mu oznámil, že se nic neděje, dostavil se ten samý pocit, který kdysi cítil na lůžku poté, co mu Yerol s Falou zachránili život. Zvedl ruku před obličej a viděl každou svoji žílu. Slabě zářily skrze kůži jasným žlutým světlem, které v nich kolovalo stejně jako krev.
Zděšeně se podíval na Yerola, který nebyl o nic víc překvapený než on sám. Jen něco nezřetelně zahuhlal, Mito hádal, že podle pohybu rtů se jednalo o slovo “neuvěřitelné”, a dále na něj fascinovaně hleděl.

Náhle se všechny předměty v místnosti začaly otřásat. Mito cítil, jako by se zvedal ze země. Pocit to nebyl, on se skutečně vznášel několik palců nad zemí. Zatmělo se mu před očima a vzápětí ho do nich udeřilo prudké světlo. Viděl výjevy, obrazy, rychle se pohybující, které jen nechávaly šmouhu informace. Ničení, násilí, válku a smrt. To jediné dokázal pochopit. Měl tolik otázek a žádnou odpověď. Odněkud z dálky k němu mluvil hlas, kterému nerozuměl. Mluvil cizím jazykem, který v životě neslyšel. Jistý si mohl být pouze dvěma slovy: achtrhak a karhtum.
Yerol mezi tím s hrůzou sledoval Mitovo tělo vznášející se bezvládně ve vzduchu se zlatou aureolou okolo sebe. Z očí a úst mu vycházela jasná záře. Světlo pohaslo a tělo ve vzduchu slabě zakolísalo. Snad jako kdyby ta tajemná síla váhala, zda nemá do bezvládného lidského těla nalít další informace a vize. Nakonec však přeci jen pustila nebohého Mita ze svých spárů a ten dopadl na kamennou podlahu sklepa. Nevládl končetinám a tak se zkroutil stranou jako hadrová panenka a shodil z jednoho ze stolů všechnu alchymistickou aparaturu. Poté se ze stolu pomalu svezl k zemi. Těsně před dopadem jej však stihl Yerol zachytit.
Nebyl při smyslech, oči měl sice pootevřené, ale nevnímal, co se okolo něj děje, a stále dokola opakoval pouze dvě slova. Achtrhak a karhtum.

V tomto stavu se nacházel ještě několik dní, než konečně procitl. Vše prodiskutoval s Yerolem, ale nedostali se k žádnému kloudnému vysvětlení nehledě na to, že ani jedno z těch slov, která Mito neustále opakoval, Yerol neznal.
„Nevím, co to má znamenat. V tom krystalu byly zřejmě ukryty nějaké informace a možná je náš proces nějak uvolnil. Tvoje mysl nejspíš nebyla připravené je všechny naráz přijmout a proto jsi skončil v bezvědomí a halucinacích.“
„Ne, já… něco z toho jsem dokázal vyčíst. Viděl jsem válku, smrt a utrpení. Viděl jsem jak tuhle zemi zaplavují plameny a proti nim stálo pět postav. Možná znamení posledního odporu.“
Odvětil Mito. Jasně věděl, že některé z těch vizí chápe. Možná se jedná o poselství ukryté v krystalu, ale od koho? Pro koho bylo původně určené?
„Hmmm. No, máš jenom úlomek. Vize mohly být neúplné také díky tomu, že nevlastníš celý krystal.“
Mito pokrčil rameny.
„Takové věci se nesmí brát na lehkou váhu. Raději se tím stejně budu zabývat.“ Odpověděl Yerol a otevřel jednu z knih ve studovně, kde celou dobu byli.
Další dva měsíce uběhly jako voda.

„Mito! Mito, dělej! Vstávej!“
Mito jen stěží otevřel oči. Yerol jím třásl jako s pytlem brambor, div jej nevytáhl z postele.
„Co-co se to ...“ Nestihl se zeptat, protože jej Yerol okamžitě přerušil.
„Na vysvětlování není čas. Někdo nás udal. Byl jsem opatrný co to šlo, ale nejspíš nás někdo špehoval a nahlásil čaromečům. Už jich sem tucet pochoduje! Dělej, musíme pryč!“
Jen co to dořekl, vyběhl z Mitova pokoje. Ten se sotva stihl obléct do běžných šatů a vzít si svůj amulet s krystalem. Když se ho dotknul, krystal slabě zazářil. Seběhl po schodech dolů do přízemí za Yerolem. V oknech se mihla světla pochodní.
„Tudy!“ Zavolal Yerol na Mita a ukázal směrem ke kuchyni. Mezitím ze svého pokoje vyběhla Fala. Tunerg ji poprvé viděl tak jako nikdy. Ve zbroji, s dlouhým ocelovým mečem v pravé ruce a malým kulatým štítem v ruce levé. Byl to pro něj zajímavý pohled. Celou dobu, co se u Yerola ukrýval, se s Falou setkával jako s upravenou mladou šlechtičnou, vždy okouzlující a pečlivě a úzkostlivě dbající o svůj vzhled. To vše jí teď chybělo. Vlasy měla stažené do culíku, neupravené. Na rukou hrubé kožené rukavice, na nohou těžké jezdecké boty, rovněž z kůže. Šaty vyměnila za železný kyrys, tmavě zelenou košili a lněnou sukni.
Jen co se společně s Yerolem rozeběhla ke kuchyni, ozvalo se hlasité bušení na dveře.
„Jménem krále, otevřete!“ Zakřičel hluboký a drsný mužský hlas. Mito na nic nečekal a rozeběhl se za Yerolem a Falou. Překvapilo ho, že na svůj věk byl jeho učitel poměrně rychlý. Když z domu nepřicházela žádná odpověď, začaly se ozývat další údery do dveří nabírající na intenzitě, doprovázené zoufalým sténáním pantů, které marně odolávaly nárazům provizorního beranidla, které si čaromeči vyrobili z nedaleké lavičky.

Jakmile Mito vběhl do kuchyně, Yerol za ním zavřel a zamkl dveře a hned na to před ně Fala přistrčila stůl s dalším kuchyňským nábytkem včetně jedné menší skříňky, dvou stolků a tří židlí. O tom, že má výdrž a páru tří dívek jejího věku, se Mito stihl přesvědčit už několikrát během jejich společných bezesných nocí, ale nepřestávala ho překvapovat. Sám by měl s takovým nákladem práce dost. Ze vstupní haly se ozvalo zapraskání a dunění společně s chřestotem zbraní, jak se čaromeči valili dovnitř a začali obracet dům vzhůru nohama. Trojice uprchlíků utekla zadními dveřmi do zahrady a pokračovala k přístavišti. Yerol, jako aristokrat, bydlel na šlechtickém ostrově, známém také jako Stříbrný ostrov. Hlavní město Ansbard se vlastně skládá z pevninské části, kde se nachází Měšťanská čtvrť, Tržiště, ubikace městské hlídky, strážnice, Chudinská čtvrť a v neposlední řadě kasárna královské armády. Ta však byla nyní zaplněná sotva z poloviny, protože většina vojáků teď operovala mimo město, vzhledem k četným vzpourám. Další částí Ansbardu byl vězeňský ostrov. Nepříliš velký, ale zato plnil jen jednu funkci, která vyplývá už z jeho názvu. Na něm se nacházela Ansbardská věznice, přísně střežená dnem i nocí. Pak tu byl už zmíněný Stříbrný ostrov, čtvrť vyšší třídy, kde žili aristokraté, bohatí kupci, řemeslníci a byly zde ubytovávány i důležité návštěvy. Poslední částí Ansbardu je Korunní ostrov, kde se nachází královský palác a citadela čaromečů, která jej prstencovitě obepíná.

Yerol zastavil, byli v přístavišti, ale široko daleko nebyla žádná loď.
„Kruci! Mito, pamatuješ si na naše pokusy s teleportací?“
Mito přikývl. S Yerolem se pokoušeli experimentovat s přemisťovacími kouzly, která eternální krystal umožňoval.
„Dobrá. Pamatuješ si také na Norsii, na Vranov? Byli jsme tam, kdysi.“
Mito opět přikývl.
„Dobrá tamní pán, kníže Roald, je můj známý a poskytne tobě i Fale azyl. Na,“
Yerol podal Mitovi velkou koženou brašnu, kterou celou dobu nesl přes rameno,
„Jsou tam veškeré moje záznamy ohledně esencí a jejich extrakce z krystalů, jsou tam vzorky a všechno potřebné náčiní. Laboratoř v domě jsem zničil. Čaromečům nic z toho nesmí padnout do ruky, ochraňujte to vlastními životy. Já vám koupím trochu času na útěk.“
Fala zalapala po dechu, Mito jen nechápavě hleděl na brašnu. Yerol jim věnoval letmý úsměv a vydal se zpátky vstříc blížícím se pochodním. Tunergský mág věděl že nemá cenu ztrácet čas dalším zbytečným tlacháním a začal se soustředit. Matně si vybavil náměstí Vranova a začal utvářet portál. Vzduch před ním se začal vlnit, kroutit a vytvářet oválný průchod, ve kterém se zrcadlila velká socha na vranovském náměstí.

Ozvalo se několik výstřelů. Jedna z kulek mu proletěla jen pár palců od pravého ucha. Zdá se, že čaromeči přišli i s městskou stráží. Portál náhle zakolísal, jak Mito ztratil koncentraci. Rychle se však opět ustálil a pomalu dotvářel. Bylo slyšet zvuky boje, Yerol se zjevně již střetl s nepřítelem. Souboj však netrval dlouho, protože sténání několika umírajících bylo přehlušeno další salvou. Mito zasténal. Přesně v poslední okamžik kouzla jej kulka zasáhla do předloktí levé ruky. Portál opět zakolísal, změnil několik pozicí až se nakonec ustálil na konci jednoho mola.
„Běž!“ Zakřičel na Falu a sám se dal do běhu.
„Toho kluka chci živého!“ Ozvalo se za prchající dvojicí, jak důstojník křičel rozkazy.
Mito pozoroval ránu na předloktí. Nekrvácela příliš silně, ale bolest prostupovala celou rukou. Fala už byla v půlce mola, na cestě k portálu, Mito na něj teprve vstupoval. Jejich pronásledovatelé byli ještě dost daleko za nimi. Další salva. Kulky se zahryzávaly do dřevěného mola a s břinknutím odrážely od kamenných břehů a dlažby. Jedna taková odražená kulka Mita trefila do pravé nohy. Zakřičel bolestí, kolena se mu podlomila a on padl na prkna mola. Fala se zděšeně otočila rozeběhla zpátky k ležícímu Mitovi. Ten se držel za pravé stehno a sundaval si brašnu s Yerolovými výzkumy.
„Mito!“ Vykřikla, když k němu doběhla. Celou dobu si myslela, že jen zakopl, až teď, když viděla Mitův oděv od krve, jí došlo, co se stalo. Zahodila štít a chystala se chytit ho pod rameny, aby jej k portálu dotáhla.
„Ne! Na, vezmi to a běž!“ Zařval Mito a vrazil jí do rukou brašnu.
V levé ruce svíral amulet, v pravé otevřenou lahvičku s průhlednou tekutinu.
„Mito, ne!“ Vykřikla zoufale Fala se slzami v očích. Mito se zhluboka nadechl a obsah lahvičky vypil. Jeho žíly zazářily, tak jako předtím, ale pohasly mnohem dříve.
„A tohle vezmi s sebou!“ Přitom podal Fale jeho přívěšek s krystalem. Roztřesenou rukou jej opatrně vzala a dala do brašny.
„Dokonči, co Yerol začal. Dokonči jeho dílo.“
Usmál o což se pokusila i Fala.
„Běž, portál se zavírá!“
Fala se rozeběhla k portálu a proběhla jím ve chvíli, kdy se uzavřel. Nyní už byla v bezpečí. Mito pomalu otočil hlavu k moři na obzoru. Příchod rána naznačovaly první sluneční paprsky, které se za všech sil draly přes hladinu. Blížil se dusot několika nohou. Pohlédl před sebe a poslední, co spatřil byla podrážka boty čaromečského důstojníka.

Pomalu zvedl rozbolavělou hlavu. Otevřel oči a začal si uvědomovat okolní svět. Slyšel křik lidí, jako by něco rytmicky vykřikovali. Cítil, že ho vlečou. Oni ho vlečou! Dva vojáci jej drželi v podpaží a vlekli skrze dav lidí k velkému dřevěnému pódiu uprostřed náměstí. Na něm již čekal kat a brousil si čepel velké dvoubřité sekery. Čekalo se jen na Mita. První schod, druhý schod, třetí schod. Druhý aktér vchází na jeviště. Byl již den a dle vysoké pozice slunce se dalo odhadovat poledne. Ruce měl spoutané za zády, hlavu mu položili na popravčí špalek, na kterém byly fleky zaschlé krve.

- Radniční zvon odbil poprvé. -

Mito se rozhlédl. Na jeho popravu se přišlo podívat opravdu hodně lidí, většinou spíše bohatší obyvatelé, soudě dle jejich ošacení.

- Radniční zvon odbil podruhé. -

„Podle zákonů, platných v celém Ansbardském království bez výjimky, byl tento muž...“

- Radniční zvon odbil potřetí. -

„...obviněn z nezákonného praktikování magie, prohlášen odrodilcem...“

- Radniční zvon odbil počtvrté. -

„…a odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy. Spravedlnosti bude učiněno zadost dnes...“

- Radniční zvon odbil popáté. -

„…v pravé poledne.“ Královský herold dokončil předčítání rozsudku a sestoupil z pódia.

- Radniční zvon odbil pošesté. -

„Smrt! Smrt“! Skandoval dav přihlížející popravě.

- Radniční zvon odbil posedmé. -

Mito zvedl hlavu a povšiml si těla visícího nad bránou na náměstí. Dle šatů poznal Yerola, ale tvář už byla tak znetvořená mrchožrouty, že to nemohl s jistotou tvrdit. Jeden z havranů, sedících na jeho hlavě, právě kloval do prázdného očního důlku. Na to se nehodlal dál koukat.

- Radniční zvon odbil poosmé. -

Kat se chopil sekery a přistoupil zprava k Mitovi. Otočil mu hlavu naplocho obličejem k sobě a poodstoupil, aby měl prostor pro nápřah.

- Radniční zvon odbil podeváté. -

Sekyra se začala pomalu zvedat a její stín pomohl Mitovi aspoň na chvíli od poledního slunce.

- Radniční zvon odbil podesáté. -

Poslední myšlenka náležela Fale. Rád věděl jak jí asi je a co dělá. Do zaschlé krve na špalku dopadlo několik slz.

- Radniční zvon odbil pojedenácté. -

Naposledy se nadechl a zavřel oči.

- Radniční zvon odbil podvanácté. -

Dav utichl a vzduchovou masu protnulo těžké ostří sekery, které se na konci své cesty zatnulo do špalku i Mitova těla přesně tam, kde mělo. Hejno havranů vzlétlo z Yerolova těla do vzduchu v očekávání čerstvé, ještě teplé krmě.

Daleko však od tohoto místa, v menším městě zvaném Vranov, se amulet, uložený na podstavci v dílně, probudil k životu. Fala zde skutečně našla azyl, jak Yerol tvrdil, a kníže jí dal k dispozici nejen jeden z hradních pokojů, ale také malou dílnu, kde mohla podle Yerolových poznámek a zápisků pokračovat v jeho práci.
Krystal se odmítl smířit se ztrátou nositele plného potenciálu a duševní síly. Navíc již účinek tlumícího elixíru pominul a krystal chtěl zpět svého pána, a eternální krystal víc než kterýkoli jiný. Rozzářil se tak silně, až to Falu oslepilo, když na něj pohlédla. Dala si ruku před obličej jakoby stínila před svitem slunce a snažila se zrakem proniknout skrze tu bílou tmu. Mezitím v Ansbardu neměli čí hlavu nabodnout na kůl, čí tělo vystavit pro výstrahu. Mitovy ostatky zmizely.

Světlo u Faly v pracovně začalo pohasínat. Objevila se v něm postava v dlouhém plášti s kápí na hlavě. Nakonec se světlo úplně vytratilo. Před Falou stála postava zahalená v hnědém cestovním plášti, přes ústa měla látkovou šálu a hlavu skrytou pod kápí. Zbylé oblečení tvořil prostý oděv. Kožená kazajka, vysoké kožené boty a lněné kalhoty. V rukou třímala hůl na jejíž špičce se nacházel velký úlomek eternálního krystalu. Amulet z podstavce zmizel. Postava pomalu sejmula šálu z úst a kápi z hlavy. Žíly na rukou jí jasně zářily. Byl to Mito.
„Mito!“
Vykřikla, vrhla se mu s neskrývaným nadšením kolem krku a políbila jej. Nereagoval.
„Ale, co je to s tebou? Kde ses tady vzal a proč tak vypadáš?“
Chytil hůl pevně oběma rukama. Bylo vidět jak energie prostupuje holí skrze jeho ruce.
„Už chápu ty vize, co jsem měl tehdy, po požití první eternální esence. Budu to já, kdo utopí Ansbardii v plamenech a krvi. Oni! Oni mi tohle provedli a oni budou platit!“
Jeho pohled směřoval z okna směrem, kterým ležel Ansbard.
Než se Fala stihla na cokoli zeptat, byl pryč.

Studený horský vítr rozrazil okenice a prohnal se místností. Pohrával si s Falinými vlasy, která stále stála jako přikovaná s nechápavým výrazem na tváři, přetáčel strany Yerolova deníku, který ležel na stole, až na samotný konec. Strana byla prázdná, kromě čtyř slov na jejím konci napsaných drobným písmem, jako by si jejich původce chtěl spíše poznamenat okamžitý nápad než aby je tam řádně zapsal.
„Achtrhak – karhtum, smrt – zrození.“
 

Komentáře, názory, hodnocení

Lýkožrout - 06. dubna 2011 14:09
325_andor248.jpg
Všechny tří díly byly krásně čtivý a zakončení je celkem zajímavý :) ... jsem zvědav jestli na to někdy navážeš ;)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.070058107376099 sekund

na začátek stránky