Andor.cz - Dračí doupě online

Naposledy si pamatuji…

Naposledy si pamatuji, jak jsem byl na matrice, byl jsem tam podepsat novou závět. Potom jsem se vrátil domů a… ach ano, zavolal jsem záchranku a když zabouchali na dveře, několikrát jsem se střelil do nohy. Byla to levá… myslím. Potom si pamatuji už jen to temno. Tak nevýslovně temně spalující temno, až to drásalo nervy. Ach ano, nervy… to poslední, co mi zbylo. Nervy. Za všechno může doufání, touha, naděje…

V té závěti nebylo nic o mé smrti, nýbrž o mém životě. Bylo tam, že po smrti mají prodat můj majetek a zajistit mému mozku výživu a péči. Kdokoliv. Oni to udělali. Vím to. Jinak bych tu nebyl. Myslel jsem… teď už to vím, že mozek jsem já. Jistě že jsem to já. Já jsem mozek. Mozek je mnou. Co jiného, srdce? Sotva…

Když člověk přijde o nějaký důležitý, tudíž kterýkoliv, smysl, ty ostatní prý umocní svou výkonnost. Já ztratil všechny až na jeden. Jeden, ten nejméně vnímaný. Myšlení. Přemýšlení. Bytí. Jsem… Existuji… protože myslím. Vím, že po smrti není něco, po smrti není nic… Doslova. Představte si nic, a teď si představte, že ani to nic není. Ach ano, čeština je zrádná, hodně to zkresluje, ale lépe už to neřeknu. Nemůžu. Vlastně to ani neříkám…

Zavřete oči, zacpěte si uši, zavřete ústa, přestaňte dýchat, nebo to alespoň nevnímejte, a to nejtěžší, přestaňte vnímat, ovládat, VLASTNIT všechny části těla. A zbudete jen vy. To jediné, co nebylo zmíněno. Vy. Mozek. Nemohu se podívat, co je kolem, neslyším to, ba ani necítím, natož vnímám, a nedýchám…

Nemám nic na práci, proto musím přemýšlet. Nemohu spát, proto musím přemýšlet. Chci být, proto musím přemýšlet. Musím. Doslova. Nemohu přestat. Dokud jsem vzhůru… A já jsem vzhůru pořád… Nemohu spát. Doslova. Nemám co na práci. Nemohu dělat nic jiného… než myslet. To je to jediné, co mi zbylo. Myšlení. To mě udržuje „naživu“…

Myšlení mě očividně… mozkuvědně!... nevysiluje natolik, abych umřel. To jsem přece chtěl. Žít věčně. Ale… Že já jsem mozek, to mi ještě došlo. Ale to, že být není to samé co žít, už mi nedošlo. Ano, jsem, protože myslím. Ale nežiji, jen přežívám, protože okolní svět mě nepotřebuje a já jej také ne. Ale celý můj život to bylo vlastně stejné. Většina lidí jen přežívá… Ani si to neuvědomují…

Nemám co poznávat, znám jen to co znám, nic jiného už nepřijde… Nic nového, ani starého. Nic. Můj jediný smysl, myšlení, tedy nabral nevídané otáčky. Od doby mého „zakonzervování“ se moje schopnost myšlení umocnila nejméně čtyřikrát… Jak jsem řekl, nemám co na práci. A tak si přehrávám každý den z doby, kdy jsem ještě… kdy jsem přežíval. Pokaždé je to jiné. Detailnější. Ostřejší. Ale pořád to není, jako kdybych tam byl…

Myslel jsem si, že smrt bude trest, propad, konec… Nikdy mě nenapadlo, že může být vykoupením. Ano, pro tohle jsem se rozhodl, když jsem zažíval agónii tak strašnou, že mě napadlo i to, že umřu. Tak jsem se vzepřel. Vyškubl se ze spárů zubaté a vrátil se mezi ži… přežívající. Tehdy jsem ale nevěděl, co to je být a nebýt zároveň. Jsem zde, ale venku ne. Jen těžko mi teď dochází, že být nemůže člověk věčně. Ale v mém stavu, který jsem, jakožto první svého druhu, pojmenoval Polo-Bytí. Chci pryč. Chci pauzu. Chci umřít…