Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce pomalu zapadalo za obzor neznámých hor někde uprostřed severní Ameriky. Z dálky se ozval dunivý zvuk motoru, který v těchto končinách nebyl slyšet už pěkně dlouho. Najednou se ze zatáčky vyloupl starý, předválečný Dodge Interceptor - zpoza kol se valil oblak zvířeného prachu. Vypadalo to, že má svá léta už dávno odsloužená, ale přesto brázdil silnice a cesty napříč kontinentem. Potlučené a rezavé plechy, oprýskaný lak, kryty světlometů rozbité, takže zbyly pouze ručně dělané mřížky na ochranu žárovek. Na rozbitém asfaltu měl Řidič co dělat, aby kola udržel na silnici, i když jel zvolna a opatrně.
Řidičův věk byl okolo sedmatřiceti, ale stejně tak mu mohlo být i padesát. Tmavé brýle a za uchem cigaretu – nezbytná výbava dnešních dní. Špinavý od prachu, krůpěje potu mu pomalu stékaly po neoholené tváři a vpíjely se do bundy. Přes den bylo až nesnesitelné horko a mraky slunce moc nezakryly, takže byl opravdu rád, že při poslední zastávce narazil na té bývalé pumpě sluneční brýle.
I když dnes už rádia zarytě mlčela, přesto zmáčkl knoflík. Čas od času se mu povedlo zachytit vysílání místních městeček, které se spolu domlouvaly na vzájemných obchodech a podobně. Tentokrát se však z reproduktoru ozývalo pouze praskání statické elektřiny. Kaktusy okolo cesty se míhaly jako zrychlený obrázek z počátků filmu. Díra v silnici.
Prudce strhl volant stranou, ale přesto málem urval kolo. Tímhle tempem jel stejně ještě další čtvrt hodiny, než se mu povedlo překonat obtížný úsek cesty a od se dostal na trochu slušněji vypadající asfalt. Sešlápl plyn víc k podlaze a začal přemýšlet. „Když pojedu takhle pořád dál, tak mě to auto sežere a nejspíš zůstanu trčet někde uprostřed pouště. Stejně se v noci nedá jet, budu muset někde zastavit a schovat se.“ Po pár minutách jízdy mu přálo štěstí. Sjel ze silnice a auto zaparkoval mezi balvany tak, aby případné cestovatele ani nenapadlo, že by tu mohl někdo stavět. Rychlá kontrola ze silnice: Dobrý, vidět není vůbec nic. Rychle zalezl zpět do vozu a pozoroval, jak poslední paprsky dne barví skály okolo něj do nejrůznějších odstínů od špinavě žluté, přes oranžovou až k tmavě rudé. Z rádia stále jen praskání, tak otočil knoflíkem. Rádio zmlklo, tak začal kontrolovat zbraně a vzpomínal na minulost.

Zpoza opasku vytáhl .357 Magnum, vysypal náboje na sedadlo spolujezdce a začal mechanicky čistit komoru a zásobník. Kromě plného zásobníku mu zbývaly tři náboje. „Náboje nějak začínají ubývat a nálezy už nejsou tak častý, jak to bývalo…“

Dvacet let po Poslední válce, z lidských měst zbylo jen pár posledních a i ty padaly jedno po druhé pod nájezdy banditů. Sem tam se dalo narazit na různé osady, daleko od hlavních cest, aby na ně bandité nenarazili. Zajímavý je, jak si všichni myslí, že ta válka, kterou zažili, je opravdu TA Poslední. Tehdy před spoustou let se vytvořily dva super-bloky. Prý kvůli ekonomické podpoře po tom celosvětovém krachu. A aby se zabránilo válkám o poslední zdroje, tak se bloky začaly navzájem víc a víc zastrašovat, což je svým způsobem vlastně taky jistý druh válčení. Zastrašení mělo přimět druhou stranu, že nemá cenu si nic začínat. Jenže ten plán měl drobnou chybu: Byl úplně na hovno. Nakonec to někdo nevydržel a poslal přes půlku zeměkoule všechny jaderný rakety, co měl po ruce.

Po Magnumu následovala dvojka, upilovaná brokovnice - dva plus šest patron. „Lepší, než rezavým drátem do oka,“ pomyslel si.

Ti na druhé straně zeměkoule samozřejmě nemohli zůstat pozadu a tak se svět obrátil v jednu velkou pustinu. Samozřejmě to odnesli lidi, kteří za to vůbec nemohli a kterým bylo nějaký zbrojení totálně ukradený. Od tý doby se rodí jen zdegenerovaný děti, znetvořený chudáci, co buď umřou jen pár minut poté, co se poprvé nadechnou tohohle zkaženýho vzduchu, nebo pak léta živoří v bídě, bez vody, bez jídla, ve spalujícím žáru slunce, ve strachu ze zítřka.
Poslední válka. Fakt že jo, čím by se taky mělo bojovat v nadcházející válce? Klackama typu země-země nebo země-vzduch a šutrama s plochou drahou letu? Ale stejně každá válka svým způsobem pohání pokrok kupředu, v každé válce člověka zabijí novým způsobem.
Pokud se odmyslí násilné smrti při přepadech osad, tak se dnes nejvíc umírá na žaludeční infekce a nemoci kůže. Před válkou bylo doporučené denní množství vypité vody okolo tří litrů, dnes je to desetina…

Z kastlíku vyndal Uzi, zbývalo jen posledních třináct nábojů. Vytáhl zásobník plus náboj v komoře, odjistil a cvičně zmáčkl spoušť. Cvak. „Stejně ta bestie stojí za starou bačkoru, už jednou mě nechala ve štychu, tak proč by to podruhé mělo být jinak?“

Sám Řidič měl štěstí, že v tu dobu byl v podzemce, kde přežil první útok a pak dalších několik let. Ve stanicích metra se zachránilo snad nejvíce lidí. Do stavby atomových krytů se sice taky investovalo, ale když vám nad hlavou bouchne puma s atomovou hlavicí, tak moc času na spořádaný přesun do krytu prostě nemáte. Po určité době začali lidé vylézat na povrch, aby začali zjišťovat škody a pokusili se směnit přebytek vlastní produkce za náhradní díly. Jenže s lidmi přišli i banditi, a města, osady, pevnosti, prostě všechno začalo padat hezky jedno po druhém. Nejlepší bylo stěhovat se z místa na místo a vytěžit všechny dostupný zdroje energie. Být v pohybu, stejně jako Řidič. Města se snažily jakž-takž si pomáhat a trochu spolu obchodovat, ale samy měly tak málo volných zdrojů na výměnu, že stejně nebylo moc za co měnit.

Z vysokých bot vytáhl dva házecí nože a mačetu kukri. „Sakra, kde se v Americe mohla vzít zbraň z Nepálu? Asi byla nějakýho zazobanýho sběratele.“ Osm palců té nejlesklejší oceli, kterou kdy viděl.

Vzpomenul si na příhodu z dřívějška – jednou se musel bránit útoku s touhle mačetou v ruce. Útočníkovi s ní uťal hlavu jedním máchnutím. Na ostří to nenechalo nejmenší stopu. „To je moje holka, ta mě ve štychu nenechá.“ Všechno pečlivě přeleštil rukávem. Pak sáhl pro placatku do zadní kapsy a pořádně si přihnul. Samohonka, co ji vyráběli v městě, kde se zastavil před pár dny, měla dvojí použitelnost – zabíjela mozkové buňky a stejně tak dobře se s ní daly čistit motory.
Nakonec z kapsy vytáhl zapalovač, sundal z ucha cigaretu a připálil si. Jeho malý obřad. Koukal se na to malé světýlko, které se rozsvítilo o trochu víc s každým potáhnutím, vdechoval labužnicky kouř a stejně blaženě i vyfukoval. „Zvláštní – tolik let je po válce, lidi chcípají hlady a žízní, ale stejně se pořád dá najít krabička, nebo dvě. Někdy dokonce celej kartáč.“

…

Vzbudil se až ráno, slunce už stálo vysoko nad obzorem. „Tak chlape, měl bys vyrazit dál.“ Pro jistotu vylezl z vozu, šel pěšky až k nejbližší zatáčce a koukal, jestli neuvidí nějaké nebezpečí. Vše vypadalo klidně. Vrátil se zpět do auta, usedl a otočil klíčkem. Motor naskočil a Řidič mohl jet dál. Kromě pár děr a spousty vraků aut na silnici, které musel opatrně objíždět, se celé dopoledne nic mimořádného nestalo. Až do chvíle, kdy stálo slunce vysoko na obloze.
Z dálky uviděl odraz slunce od něčeho kovově lesklého. Zastavil, vyhrabal z kastlíku dalekohled a vystoupil z auta. Prasátko házela střecha auta, co bylo tak dvě, tři míle před ním. Pět minut postával, pozoroval dalekohledem blízké okolí a zvažoval všechna pro a proti. Může to být past a taky nejspíš je, ale i tak se občas dalo narazit na auto s benzínem v nádrži. V jeho autě se začal palivoměr nebezpečně naklánět k písmenu E, což nikdy neznačilo nic dobrého.
Nakonec se rozhodl opatrně přiblížit, i když to znamenalo sjet ze silnice a cestovat kus cesty pouští. Naštěstí bylo podloží docela pevné a auto se nehrabalo. Dojel tak blízko, jak jen uznal za vhodné a čekal. Stále to mohla být past a on chtěl při sebemenší známce čehokoliv znepokojujícího rychle zařadit zpátečku a zmizet tak rychle, jak to jen půjde. Kromě větrem ohýbaných větviček malých živořících keříků se však nic nepohnulo. Nasadil si zpět zaprášené a poškrábané sluneční brýle.
Vystoupil z auta, došel pomalu k vraku a sehnul se pod auto, aby mohl poklepat na palivovou nádrž. Trošku v ní zašplouchalo. „Dneska máš svůj šťastnej den ty bastarde jeden, pár kapek tu pro tebe nechali.“ Došel rychle do svého auta pro vaničku a kanystr. Vaničku umístil pod nádrž a do nádrže udělal nožem díru, aby mohl benzín odtékat. Vyteklo ho asi litr a půl. Přemýšlel, kde se vzalo auto tak daleko od cesty a ještě bez majitele. Chvíli postával a čekal, až vyteče každá kapka té drahocenné tekutiny. Pak vaničku přelil do kanystru, čichl ke svému úlovku a zavřel víko. „No, nic moc, nejspíš tu stojí pěkně dlouho.“ Při této činnosti si ani nevšiml, že se k němu zezadu téměř neslyšně přikradl chlap oděný v kůži. Přiložil mu ústí zbraně k zátylku tak, aby Řidič ucítil ledový kov. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. „Právě jsi udělal poslední chybu ve svým zkurveným životě!“ V ten moment ho praštil rukojetí do zátylku. Dopad na zem už Řidič ani necítil, v tu ránu ztratil vědomí.