Andor.cz - Dračí doupě online

Ponuré ticho vesnické hospody přeťalo zavrzání vchodových dveří. Do lokálu vstoupili dva muži zabalení v cestovních pláštích. Osazenstvo se na ně podezřívavě zahledělo. Místní se už doslechli, že do jejich vesnice dorazili dobrodruhové, zatím ale nevěděli nic o jejich úmyslech. Proto už nějakou dobu mlčenlivě pozorovali dveře.

Příchozí setřepali z plášťů sníh, kterého venku bylo požehnaně, a usadili se u prázdného stolu. Ten větší z dvojice se smíchem promluvil k osazenstvu hospody: „Nebojte se. Nejsme výběrčí daní ani zloději obilí. Jen tu popijeme, pojíme, přespíme a zas vyrazíme.“ Vesničané se pomalu vrátili pohledem ke svým korbelům a postupně se rozproudil i běžný hospodský ruch.

Hromotluk se naklonil blíž k menší postavě a s úsměvem řekl: „Stejně se divím, že naděláme více rozruchu než třeba takovej obchodník s kožešinami. To by je mělo zajímat víc než jen nějací dva obyčejní pocestní, ne?“ Se smíchem šťouchl do druhého muže.

„Už jsi si mohl zvyknout.“ odpověděl ten menší. U jejich stolu se v ten moment objevil obtloustlý hostinský s ušmudlanou zástěrou kolem pasu a blyštivou pleškou na hlavě. „Co to bude?“ zeptal se hlubokým hlasem.

Hrun radostně zaburácel: „Přines sem dva džbány vína a něco teplého k jídlu!“

Hospodský lhostejně kývl hlavou a odešel zpátky k výčepu. Mezitím velikánův společník vytáhl zpod pláště mapu a rozvinul ji na stole. „Ale Luciane,“ ohradil se obr, který doufal, že jeho společník bude plánovat cestu až po večeři.
„Chci si jen ověřit, kde jsme...“ zadumaně řekl Lucian přičemž přejížděl prstem po rudých tečkách na mapě označujících známé vesnice. „Ha! Tady to je. Stinný Vrch. Slyšel jsi někdy o tom?“
Hrun si povzdechl, protože tušil, k čemu tahle otázka povede. Ani neodpověděl, když se jeho druh rozvykládal nadšeným hlasem: „Malá vesnice, kam se prý hrnulo už několik dobrodruhů. Kousek odtud má být skrýš dávného skřetího krále a jeho pokladu. Žádný z těch dobrodruhů jej ale zatím nikdy nenašel. Vlastně se o nich pak nikdy ani neslyšelo. Co na to říkáš?“

„Nechal bych to ležet, jak to je, a šel bych dál pryč z těchto hor. Chceme stihnout vdavky tvojí sestry a ne se zdržovat s každou báchorkou o pokladu,“ znuděně odpověděl Hrun. Lucian velice pomalu a neochotně přikývl. V ten moment stejně už před nimi stála večeře. S obrem nemělo cenu nic řešit, pokud bylo v blízkosti něco k jídlu a pití.

Od vedlejšího stolu je nenápadně sledovala shrbená postava starého muže. Stařík si pozorně vyslechl, o čem se bavili, a teď dumal, přičemž prsty poťukával po svém hliněném džbánku vína.

Cestovatelé povečeřeli a vyměnili s hospodským pár stříbrných mincí za velký kovový klíč. Společně se vydali po schodech do svého podkrovního pokoje. Přivítala je nikterak prostorná místnost se třemi postelemi, na kterých byly ledabyle poházené kožešiny. Jedna skříň a malé okno, kterým profukoval chladný vítr.

„Aspoň dveře do pokoje jsou zevnitř na petlici.“ Hrun hned petlici využil a zabezpečil pokoj proti případným zlodějům, co by se v noci mohli pokusit je okrást. Lucian zatím uložil torny, které s sebou nesli, pod postel. Jednu, ve které bylo jídlo a základní potřeby pro delší cestování. Druhou, podstatně hodnotnější, ve které se nacházelo to nejdůležitější pro jejich výpravu. Svatební dar pro sestru. Přestože byla torna plná ani ne z poloviny, tak její obsah musel vystačit na koupi velkého statku a rok spokojeného života. Krásný to dar, říkal si Lucian často v duchu, a to mě měla za naivního hlupáka, když jsem se rozhodl vyrazit do světa.

Po několika společných pokusech utěsnit okno to oba dobrodruzi vzdali a raději se pořádně zachumlali do kožešin a cestovních plášťů. Netrvalo dlouho a oba usnuli.

Nepatrný šelest u dveří. Tiché cvaknutí zámku. Neopatrný rachot otevíraných dveří, které se zarazily o petlici. Hrun v ten moment vyskočil z postele. Bleskově odsunul petlici a otevřel dveře. Malá shrbená postava neměla žádnou naději proti jeho síle, a tak byla okamžitě vtažena do pokoje. Lucian, který byl neméně ostražitý, zavřel dveře a zapálil svíčku.

Dvojici se tak naskytl pohled do tváře zmateného zloděje. A byli překvapeni. Místo úlisné tváře běžného lapky na ně hleděla vrásčitá tvář starého muže.

„Prosím, neubližujte mi. Já jsem vás nechtěl okrást,“ začal blekotat stařík.

Hrun si hrozivě promnul pěsti a ještě hrozivěji prohlásil: „Nesnaž se nám namluvit, že jsi nám přišel jen popřát dobrou noc!“ Lucian zatím jen zadumaně pozoroval starce. Na zloděje opravdu nevypadal. Navíc každý chytrý zloděj přece ví o petlici a nenechal by se takto snadno nachytat. Stařík tedy něco po nich musel chtít.

„Já jsem vás přišel jen o něco požádat. Prosím neubližujte mi.“ Stařík mezitím strachy vybledl, když viděl děsivý výraz v obličeji obrovitého válečníka.

Velikán už se nadechoval k nějaké výhružce, když se do rozhovoru zapojil jeho společník klidným hlasem: „Tak se zvedni ze země, posaď se na postel a mluv.“ Hrun pochopil, že jeho chvíle právě skončila, a tak si sednul na druhou postel. Stále se ale na starce mračil.

„Víte, mám vnuka. Je to poslední, co mi zbylo,“ začal starý muž vysvětlovat, „jeho rodiče mu zemřeli už dávno. Otec ve válce s Jižním Královstvím a matku roztrhal medvěd, když sbírala byliny v horách.“ Hrun obrátil oči v sloup. Tohle už zažil tolikrát. Někdo něco chce, a tak je začne obměkčovat tragickým příběhem.

Stařec pokračoval: „Jmenuje se Petr a moc poslouchal příběhy dobrodruhů o pokladech a bitvách s netvory. A rozhodl se, že najde místní poklad. Vyprávěl mi, že našel jeskyni, kde by to mohlo být. Nenechal se ale přemluvit, aby tam nechodil. Říkal jsem mu, že je to nebezpečné, ale on ne. Byl posedlý tím pokladem a vydal se tam.“

„A ty po nás chceš, abychom ti ho přivedli zpátky. Správně?“ vstoupil mu do vyprávění Lucian. Už se pokoušel nějak přehodnotit možnou pravdivost jeho vyprávění. Vše dávalo smysl, kromě toho, proč je stařík nepožádal už dole v krčmě. Snad pochyby a nebo hanba? Ne, tohle je zbytečné řešit. Pokud ten kluk opravdu objevil skrýš s pokladem, tak právě může učinit dobrý skutek a přitom si i přivydělat navíc. Ano, sestra bude ještě zírat.

Starcovy oči se rozšířily nadějí a přikývl.

O nějakou chvíli později se dvě postavy prodírali závějemi sněhu. Ta vyšší držela lucernu a hlasitě mumlala něco o zatracené zimě. Druhá držela mapu a čas od času zavelela změnu směru, až se konečně obě zastavily u ústí jeskyně.

„Ty si myslíš, že se něčím takovým protáhnu?“ zamumlal obr s lucernou, když posvítil na díru o průměru zhruba víka většího pivního sudu. „Tak prostě budeš muset zatáhnout pupek,“ odvětil mu se smíchem jeho společník. Když se Hrun sklonil, aby se podíval kam díra vede, tak se ozval znovu: „Hele, to ani nevypadá jako jeskyně. Je to hladký.“ Lucian nahlédl do otvoru a přitakal: „Asi tudy odtéká voda při jarních táních. Skřeti to mohli používat zároveň jako kanalizaci.“ „Úžasné, takže se budem plazit skřetím kanálem,“ prohlásil Hrun.

Asi po padesáti sázích úzkého mírně stoupajícího tunelu se společníci doplazili do jeskynní místnosti. Sotva se do ní Hrun vyvalil, tak tasil meč. Lucian, který důvěřoval pohotovosti svého druha, neváhal a už měl také v rukou meč. Zatímco Hrun obhlížel stíny na okolních vodou vyhlazených stěnách, Lucian měl možnost podívat se na to, co jeho společníka přinutilo tasit zbraň. Spousta kostí po zemi.

Ostatky různých lidí. Žádný z nich zřejmě ale nezemřel v boji. Alespoň ne v této místnosti. U koster nebylo totiž nic z jejich majetku. Žádné zplesnivělé hadry ani žádné prorezlé zbraně. Že by sem skřeti házeli mrtvoly? Vtom si ale Lucian všiml, že z místnosti nevede žádná další chodba. Proč ale? Tady je něco divného!

Za dvojicí se ozval zvuk dopadu něčeho opravdu těžkého. Oba se otočili. Tunel, kterým se připlazili, byl najednou zabarikádován masivním prorezlým kovovým deklem. Lucian, který už vše pochopil, promluvil: „Žádný vnuk nikdy nebyl.“ Hrun se zděšeným výrazem podíval na Luciana. „Jak to sakra myslíš?!“ vyjekl. Lucian nemusel odpovídat. V moment, co se z jednoho stropního otvoru začala do místnosti valit voda, to i Hrun pochopil

Starý shrbený muž pohladil kocoura po hřbetě. Krb krásně vyhříval kruhovitou místnost a kocour spokojeně předl. I stařec se tvářil radostně. Zrovna se probíral promočenou tornou, ve které byla spousta šperků a zlata, a spokojeně si u toho pomlaskával.