Andor.cz - Dračí doupě online

Jednou jsem na cestě z práce dočista náhodou natrefil na malou kouli chlupů. Tehdy jsem ani netušil, že by to mohl být živý tvor. Jakmile to ale zakňučelo, poznal jsem, že jde o malé, nejspíše zatoulané štěně. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho vzít na noc k sobě domů. Jenže mi nedošlo, že bydlím v paneláku. No nic, řekl jsem si, když ho propašuju kolem „Správcové“, nikdo se nic nedozví. To jsem se ale mýlil.

První signál, že se mnou nemůže bydlet byl, že jsem ho neměl kam dát. Druhý, že hned v pět hodin ráno mi začal bušit na dveře jeden starý děd, kterému tu nikdo neřekne jinak než Kmet, a stěžoval si, že ho ten můj pes budí, že to řekne „Správcové“ a všelijaké další stížnosti. Zabouchl jsem před ním dveře a přemýšlel, co se psem, když se dostavil i třetí signál: samé loužičky – všude.

Můj první nápad byl, že ho daruji své postarší sousedce, která má v bytě tlupu koček a jelikož je zadobře se „Správcovou“, tak jí to prochází. Tenhle plán se ale zhroutil, jakmile jsem jí o něm řekl. Začala mi nadávat, vykřikovala, že psi jsou pekelné bestie a všelijaké další nesmysly. Asi mi nedošlo, že jejího Mourka před rokem rozcupoval, dnes již mrtvý, Kmetův buldok Trhač, a že je věřící.

Má druhá zastávka byla u mé sestry, která má vlastní dům s parcelou za sídlištěm. Ta se mi zprvu omlouvala, že nemůže, ale když jsem se jí zeptal jestli ani na chvíli, začala argumentovat: „Podívej se na to takhle, já mám tři děti a kdyby je ten tvůj vlčák náhodou neumordoval, umordují ony jeho. Ale ty, ty máš byt jen pro sebe, nemáš ani přítelkyni a navíc seš ajťák, takže ti nějaká ta společnost neuškodí. A kdyžtak se přimluvím u Správcové. Promiň, už musím…“

Po tomhle neúspěchu mě napadala už jen jedna zastávka. Zašel jsem za vietnamcem Phongem z vedlejší ulice, který vede restauraci a často jsem u něj viděl psy. Jakmile ale po téměř uzavřeném kontraktu o převzetí dodal: „Bude dobrý večeže,“ vytrhl jsem mu pejska z rukou a upaloval s ním domů.

Když jsem se vrátil, už byl skoro večer. U dveří na mě čekala „Správcová“ se slovy, která jsem od ní vůbec nečekal. Řekla: „Nechtěli by páni zahrádku? Božka už není mezi námi, a bez poplatků za zahrádku nebudu schopná sehnat peníze na opravu schodů. A bůhví, jak to bude se všemi těmi kočkami…“ „Boženka umřela?“ „Jo, jak jste odešel, trefil ji šlak a doktor pak ještě říkal, že někde chytla vzteklinu.“

Můj problém byl tedy vyřešen, rychle jsem koupil od „Správcové“ malou zahrádku za deset tisíc a udělal v ní místo pro Ferdu. Chodím ho každý den navštěvovat a máme se oba dobře.