Andor.cz - Dračí doupě online

30.8. 2010

Jako pokaždé, když jsem šel z práce, jsem se s jistou klukovskou zasněností zahleděl za výlohu obchodu s auty. Sice mi ta moc oblá porsche nebo naopak moc hranatá lamborghini neseděla, ale přesto jsem se tam každý den zastavil. Zkrátka jsem příznivcem zlaté střední cesty. Najednou jako by mi v hlavě vytanul zvuk nadupaného osmiválce… počkat, to nebylo v mé mysli. A skutečně – chvíli po tom, co jsem se otočil, se přihnal nový sporťák. Nevšiml jsem si, co to je za značku, protože před ním zastavila ruská Lada. Z té vylezl řidič a zbavil sporťák jeho pilota. Oba se pak odporoučeli, mlátíc se vzájemně, za roh nějakého baráku. Připlížil jsem se k tomu rohu a prohlédl si to auto. Byl to Ford Mustang z roku 2005. A dokonce GTéčko!

Pomalu jsem nahlédl za roh a viděl, jak řidič Lady v černém vpálil kulku do hlavy řidiči Forda.
Tohle by mohl být problém, musím se vypařit!
Ta myšlenka mi proleťela hlavou, jakmile se vítěz souboje začal vracet.
Počkat, ten Ford je otevřený…
A skutečně, dveře Mustangu zůstávaly celou dobu otevřené, jako by mne chtěly vlákat dovnitř. Neváhal jsem ani vteřinu… Skočil jsem do Forda, zabouchl dveře a zařadil jedničku.
Prima, manuální převodovka.
„Pustit spojku, dupnout na plyn,“ to byla jistě rutina každého závodníka, pro mě to však byl úplně nový a zároveň hodně vzrušující pocit. Obratně jsem se vyhnul ruskému veteránu a vzápětí mě překvapilo, jak brzo po mně ta osmiválcová bestie chce dvojku. Milerád jsem jí vyhověl. A pak znovu a znovu a znovu. Ani jsem se nenadál a byl jsem asi 6 kilometrů za městem a na pětku se mi z toho podařilo vytáhnout kolem 170 kilometrů v hodině. Taková rychlost mě donutila zamyslet se nad tím, za jak dlouho by si takové auto mohl pořídit člověk, který pracuje v jedné ze sta kójí, ve které celý den znuděně ťuká do klávesnice.

Ostrý zvuk telefonu z přihrádky mě přinutil vrátit se do skutečnosti, že sedím v cizím autě. Zpomalil jsem a zařadil trojku. Opatrně jsem otevřel přihrádku a vylovil vřískající mobil. Byla to nokie 5110. Palcem roztřesené pravačky jsem přijal hovor a nesměle řekl:
„Haló…“
„…“
A sakra.
„Kdo je tam?“ vyřkl jsem ještě nesměleji a doufal, že to zabere.
„Nostrome, kolikrát vám mám říkat, že se po přijetí hovoru musíte nahlásit!“
A kruci.
„Sorry, já zapomněl“ vyznělo to, jako bych nabyl sebevědomí, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„Jako vždy…“ Ta pomlka mě docela znervóznila, respektive jsem měl v gatích.
„Co mi chcete?“
„Jak jste si poradil s tím týpkem od rusů?“ Neměl jsem nejmenší tušení o kom mluví…
„Jste tam?“
Aha, už to mám – sehraju to jako, že jsem ten mrtvej chlápek a pak zdrhnu!
„Ujel jsem mu…“
„COŽE? Měl jste přece jasné instrukce!“ ozvalo se z druhé strany.
Tak tohle smrdí. Hodně smrdí!
„Já… zapomněl,“ teď už jsem vážně nevěděl, jak dál.
„Jestli budete takle zapomínat i při práci, asi si pro vás někoho pošlu.“
Tenhle směr rozhovoru se mi vůbec nelíbil.
„Prostě buďte za deset minut na nádraží, ve skřínce číslo 237 najdete další instrukce,“
Tak dost, padám odsud!
„A pokud by jste na to zase chtěl zapomenout, do třiceti minut si vás… vaši kolegové najdou!“ před slovem vaši se nepříjemným tónem uchechtl.
A do prdele!
„Potom vám zavolám…“ ozval se hlas naposled a zavěsil.
Ještě celý zděšený tím, co se právě stalo, jsem upřeně civěl na volant. Naštěstí už jsem neměl tolik v gatích. Na volantu jsem uviděl nápis Fostang.
To je hodně blbý spojení slov Ford a Mustang…
„Budu ti říkat Fosty,“ řekl jsem překvapivě klidným hlasem nahlas, jako by mě mohl můj nový nejlepší přítel slyšet. Mobil jsem hodil za sebe, dal tam neutrál a v rychlosti 70 kilometrů za hodinu jsem Forda na té obecní cestě otočil.
Za deset minut na nádraží, to je výzva…