Andor.cz - Dračí doupě online

Stáří je kruté… Je kruté belhat se o holi, shrbený a pokořený nemocí, s vědomím, že mé srdce se brzy zastaví navždy. Kdysi jsem býval mocným králem, mladým, silným a mocným, ale ty časy jsou nyní pouhou vzpomínkou, nyní už zbyl jen pokroucený stín někdejší slávy.
Cítil jsem, jak se tlukot mého srdce zpomaluje a je stále tišší a tišší a bál jsem se. Ano, bál, toho, že po své smrti budu nadobro zapomenut. Tyto obavy sžírají všechny vládce a nedopřejí jim klidu v duši… Nechtěl jsem, aby si mě lidé pamatovali jako seschlého starce s ohnutým hřbetem, ale jako mocného, mladého krále. Mládí… Jak bych si přál být opět mladý, ale čas je neúprosný, nenahraditelný. Nemůžeme jej zastavit, ani vrátit zpět, ale můžeme minulost zachytit pomocí písní, básní či obrazů, tak, jako to udělal mistr Holbein, díky Bohu za to. Upřel jsem zrak na svůj portrét a zaplavily mne bolestné vzpomínky. Přesto jsem se pousmál, nezapomenou, jistě ne.
"Mistře Holbeine, to je dobře provedené." S těmi slovy jsem malíře mávnutím ruky propustil a osaměl. Stál jsem tam a čekal, čekal na tu jedinou jistotu v mém životě. Čekal na to setkání s ní. Věděl jsem, že ten den jednou přijde a nyní byl tu a já se bál. Je to snad hřích? Byl jsem na to setkání však připraven, jen mi bylo líto, že mu musím čelit sám, ztracen a opuštěn, shrben a nemocen.
"Takže jsi tady," řekl jsem, aniž bych se otočil. Cítil jsem, že tam je. Stojí u dveří, bledá a zlověstná a čeká na mne tak, jako vlk čeká na svou kořist.
"Co chceš?" Znal jsem však odpověď.
"Je čas." Měla tichý, konejšivý hlas.
"Vím, vím." Chvíli bylo ticho. "Co myslíš? Bude si mě lid pamatovat?" Otázal jsem se s pohledem stále upřeným na svou podobiznu zachycenou na plátně rukou šikovného malíře. Z toho obrazu na mne shlížel hrdý král. Byl jsem vůbec někdy takový? Nelže ten obraz? Napadlo mne.
"Ano. Ano, lidé si na tebe budou pamatovat, budou na tvou vládu vzpomínat, ať už v dobrém či ne. Ale příběhy o králi Jindřichu VIII. se budou vyprávět ještě stovky let."
Usmál jsem se, vždyť to bylo mé přání… Opíraje se o svou hůl jsem se dobelhal k oknu, abych naposled pohlédl na nebe. Poslední pohled na slunce v jehož záři se sníh třpytil jako tisíce drahokamů až oči přecházely. Krásný den k odchodu….
"Byl jsem dobrý král, anebo špatný?"
Vzduch se zachvěl, když přistoupila blíže. "To nedokážu říct, ale myslím si, že jsi nebyl ani dobrý, ani špatný. Byl jsi člověk a podle toho ses také choval."
"Udělal jsem spoustu chyb…"
"To ano, ale byl jsi člověk a vy, lidé často chybujete."
"Ale já NEBYL obyčejný člověk! Nebyl, rozumíš?! Byl jsem KRÁL!" Udeřil jsem pěstí do stolu, ale ne tak silně, jak bych si přál. Síly mne opouštěly.
"Král je však také jen člověkem. Král nebo pasák, na tom nesejde… Nakonec se se mnou stejně všichni jednou setkají a předem mnou jsou si všichni rovni, král, stejně jako chuďas. Ale polož si otázku, byl jsi vůbec někdy šťastný?"
Povzdechl jsem si.
"Nevím, možná občas. Některé chvíle byly jako prozářené sluncem, ale nakonec je vždycky opět zakryl černý mrak. Myslím si, že králům není souzeno žít šťastný život." Mé tělo se roztřáslo v záchvatu kašle a nohou projela ostrá bolest. "Stáří je tak kruté… Přál bych si být zase mlád."
"A prožít celý svůj nešťastný život od začátku?"
"Nešťastný…? Ne, vždy nebyl nešťastný, s ní ne… Jano… Ale tu sis také vzala, příliš brzy…" rozplakal jsem se, "příliš brzy. Miloval jsem ji, tolik jsem ji miloval."
"Byla to láska?"
"Ano!"
"A nemiloval jsi spíš jen to, že ti dala dítě? A co tvé děti?"
"Ty jsem také velmi miloval, dal jsem jim vše, co jsem mohl…"
"Vskutku? Vzpomeň na Marii, na Alžbětu a na svého syna. Byla to skutečně láska, to, co jsi k nim choval?"
"Co ode mě chceš? Tak co?!"
"A co tvé manželky?"
"Ne, netrap mě, prosím, přestaň…"
Nepřestala. "Co Kateřina? A co ubohá Anna, vzpomínáš si přece na sladkou Annu? A mladá Kateřina Howardová? Co provedly? Proč zemřely?"
Zaúpěl jsem.
"Vzpomínáš? A co tvůj přítel, Thomas More? A Cromwell? A všichni ti, co kvůli tobě dali hlavu na špalek? Kvůli čemu zemřeli? Ach, Jindřichu… Tolik promarněných životů, tolik smutku pro nic za nic…"
"Tak CO? Co ode mě chceš?" Byl jsem zoufalý a nešťastný.
"Lituješ svých činů? Lituješ těch ztracených životů?"
"K čemu lítost? Ta už nic nespraví… Ale lituji… lituji…" Slzy mi smáčely tvář.
Dlouho mlčela. "Opravdu bys chtěl svůj život žít ještě jednou?" Otázala se pak. Teď jsem mlčel já. Nakonec jsem se k ní však otočil s odhodláním v očích. Stáli jsme nyní tváří v tvář - já, král, a ona, Smrt. Zase jsem byl chvíli oním hrdým králem se vztyčenou hlavou.
"Jen, kdybych mohl napravit své chyby. Ale nyní jsem už příliš unaven životem. Pojď, příteli, rád s tebou půjdu."
Přikývla, ale stále vyčkávala. "Takže jsi připraven odejít s klidnou duší?"
Zkřivil jsem tvář a ušklíbl se. "Klid v duši jsem za živa nenašel, snad tedy po smrti…"
Přistoupila až ke mně a já ucítil ten chlad. "Odejdi v pokoji, králi Jindřichu." A pak jsem se už ponořil do vše pohlcující tmy. A to ticho a klid, jaký jsem ještě nikdy nezažil… Jano! Má milovaná Jano!

***

"Šťastný život je ten, v duši klid, druh rovný Ti. Ni zášť, ni svár. Moudrost spojená s prostotou. Noc zproštěná všech starostí… V duši klid…"

-Lord Surrey

***

A tak, 28. ledna 1547 navždy odešel král Jindřich VIII. Nejspíš opravdu není panovníkům souzeno žít šťastný život. Ani Jindřich za svého života neměl v duši klid, ale snad jej nalezl alespoň po smrti. Zemřel, ale nikdy nebyl zapomenut. Král Jindřich VIII. se spolu se svou dcerou Alžbětou I. stal jedním z největších panovníků Anglie a jeho činy žijí dál…