Andor.cz - Dračí doupě online

Seděl tam, v tom doutnajícím hořícím pekle, které sám vytvořil. Vytvořil ho proto, aby tu nemohl nikdy nikoho zranit, a aby už nikdy nikdo nemohl zranit jej. Nechtěl už nikdy nikomu ublížit. Zvláštní způsob na ochranu druhých a zkázu sebe sama si vybral. Zapálil sál, ve kterém stále sedí. Zapálil ho, protože je to jediná možnost, jak si ublížit, nebo se rovnou zabít. Ano, jediná možnost pro tohle byl u něj plamen Hada. Ten, kdo tam seděl, byl jeden ze strážců smrti, Tsuzuki Asato.
Strážci smrti jsou ti, co jsou už sami mrtví. Ale ne tak docela. Byli násilně vytržení ze chřtánu smrti a hniloby, odkud se normálně nikdo nedostane. On byl sice jedním z nich, ze strážců, a měl mezi nimi své důvěrné přátele, ale nebyl šťastný, jak se mohlo na první pohled zdát. Na první pohled to byl veselý, bezstarostný a věčně nenažraný jedinec. Ale uvnitř něj se odehrávalo drama.
Už jako dítě byl odsuzován za svou barvu očí. Už jako dítě nelidsky trpěl. Byl, aspoň podle ostatních, zrůdou s krví démona. Podle této domněnky s ním také jednali. Jednou to zašlo až tak daleko, že prchal před ostatními dětmi z vesnice, co po něm házely vše, co sebraly ze země, vše, co jim přišlo pod ruku. O chvíli později ležel na zemi pomlácený, zraněný a jenom se nešťastně díval na svou ruku. Kolem něj poletovaly světlušky a když mu jedna z nich přistála na ruku, smutně se na ni usmál:
"Vše, co jsem chtěl, je být jako oni. Být jedním z nich," řekl a obklopila ho tma...
I při té vzpomínce mu pomalu skelnatěly oči. Ale z části za to mohl i čpavý dým, co byl všude okolo. Byl jako v tranzu. Ostatně, jako v tranzu byl od té doby, co se to tu chystal zapálit. Mlčel, a jenom malá část jeho mysli si uvědomovala, že na něj z dálky volají ostatní strážci. Byli tam Tatsumi, Hisoka, Watari a Gushoshin.
Jen periferním viděním si povšiml, že se k němu snažil Hisoka marně dostat, ale že ho Watari a Tatsumi drží. Slyšel to, i přes všechno to praskání dřeva a jiné zvuky vyvolané ohněm. Slyšel to, jak na něj Hisoka volá. Slyšel to...
"Tsuzuki! Tsuzuki! Vrať se sem! Hned!" nemohl se těm dvěma vytrhnout, tak na něj alespoň volal, jak se dalo.
"Tsuzuki vrať se! Uhas to a zůstaň s námi!" křičel na něj z dálky zoufale a po tváři mu stekla slza. Jen on... Jen on mu věřil. Jen on mu pomáhal a jen on ho z toho věčného zachmuření a smutku dostal. Jen on byl teď v jeho srdci na prvním místě. Jen on ho vždycky zachránil, když měl na kahánku. Byl to vždycky jen on. Jen on, a nikdo jiný. Teď měl konečně šanci, aby zachránil on něj, a on... to nedokáže. Nedokáže zachránit jeho jediného pravého přítele, i když by tak chtěl. Ale nedokáže se k němu dostat. Ne, když ho ti dva drží a nedovolí mu se hnout z místa.
Tsuzuki k němu trošku pootočil hlavu a smutně se na něj podíval. Že by...? Hisoka byl šťastný, že vidí aspoň nějakou, i když chabou, reakci a pokračoval:
"Tsuzuki! Nesmíš věřit tomu, co ti Muraki napovídal! Všem nám na tobě záleží! Všichni ti odpustili! Už jsi všechno odčinil! Všichni víme, že jsi úplně normální člověk! Nejsi žádná stvůra! Zůstaň s námi!" řekl a tentokrát mu po tváři nestekla jenom jedna slza. Teď už jich bylo nespočetně. Nechtěl, aby Tsuzuki zemřel. Nechtěl, aby mu zmizel že života. I když ho tam ze začátku nechtěl. Znovu se marně pokusil vytrhnout ze sevření těch dvou, ale marně.
Tsuzuki se zarazil a postavil se. Potichu zašeptal otázku směřovanou pouze jednomu člověku. Hisoka teď cítil jeho myšlenky víc než kdy jindy. Cítil tu bezmocnost, beznaděj, zoufalost a nekonečný zármutek. V mysli mu vytanula ta tři slova:
"Myslíš to vážně?" rychle přikývnul. Tsuzuki školou žláz a z oka mu stekla osamělá slza. I když Hisoka z dálky tu slzu neviděl, skrz jeho pocity ji cítil. Když Tsuzuki znovu pozvedl zrak, měl úplně jiný výraz v obličeji než před chvíli. Jako by se v něm nashromáždily poslední zbytky touhy žít a lásky k životu. Pomalým a trochu malátným krokem se vydal k ostatním. Jen jedna myšlenka byla teď v jeho mysli zřetelná.
"Jestli je to pravda, zkusím to ještě jednou..."
Hisoka ji cítil a jen se na Tsuzukiho povzbudivě usmál. Byl rád, že znovu nalezl touhu, nebo aspoň chuť žít.
Ale najednou se ozvalo zapraskání a než si kdo uvědomil, co se vlastně děje, na Tsuzukiho spadl těžký trám. Tsuzuki to nečekal, neuhnul, a spadl pod tíhou trámu k zemi. Upadl do bezvědomí. Hisoka a ostatní se na to s hrůzou v obličeji dívali.
"Tsuzuki!" táhlý výkřik Hisoky so odrážel od stěn hořící místnosti. Teď by se sice sevření těch dvou možná vymanil, ale on tam stál jako zkoprnělý a šokovaně na dění před sebou hleděl. Hleděl na to, jak ten, kterého přišel zachránit, začíná být sžírán plameny.
"To není fér..." vzlyknul Hisoka a z očí se mu znova začaly valit slzy. On ho sem přišel zachránit, a místo toho ho vidí umírat. Zavrtěl hlavou a zakřičel:
"Tohle od tebe prostě není fér Tsuzuki!"

O pár dní později seděl Hisoka ve svém pokoji a tupě zíral na stěnu před sebou. Pohupoval se na posteli, pevně objímal rukama fotku Tsuzukiho a jenom neustále potichu mumlal:
"To není pravda... Vždycky bude mít ten praštěný přihlouplý úsměv na tváři..." dál mumlal tato slova dokola, až se náhle zarazil a jako by se probral, řekl do prázdé místnosti:
"Vlastně... Bude ho mít do té doby, než na něj všichni zapomenou... A to já nikdy neudělám..."