Andor.cz - Dračí doupě online

Při dalším postupu jsme během chvíle odhalili několik dalších beden, kterých již bylo tolik, že byly stavěny na sebe a zaplňovaly tak stěny chodeb, kterými jsme kráčeli. Jímala nás z toho hrůza, neboť něco takového jsme dosud neviděli. Chodba se před námi začala stáčet a poté se od ní oddělila další odbočka. Posvítili jsme do ní, ale nezahlédli jsme nic než tmu. Zato z chodby, která pokračovala rovně v směru naší dosavadní chůze, jsme zaslechli vzdálený, leč pronikavý skřek a zvuk podobný skřípání kovu. S mými smysly si zřejmě opět pohrávalo toto temné místo, neboť jsem do oněch pazvuků slyšel i nezřetelný chrčivý hlas. Slovům jsem nerozuměl, ale jakoby se mísila s oněmi nelidskými zvuky do podoby, která mi naháněla husí kůži a plnila mou už tak nalomenou mysl nevýslovnou hrůzou. Co ještě strašnějšího můžeme zde, v podzemí Klamathu, ještě nalézt a jaké hrůzy zažít? Obrátil jsem se se svou obavou na přítele a nemusel jsem jej nikterak dlouze přemlouvat, abychom zvolili pro náš další postup onu novou odbočku. Ani ne po dvaceti krocích jsme učinili další hrůzný objev, to když jsem zakopnul o nějakou věc ležící přes cestu. Posvítil jsem tím místem a ke svému úleku tam odhalil lidskou kostru, oděnou v rozervaných kusech oděvu a s prosvítajícími žebry, zahnědlých od zaschlé krve. Gus si povšimnul, že mrtvý stále svírá svou pistoli, tu sebral a uschoval. Krom toho si všimnul, že mrtvý má u sebe velikou brašnu přes rameno, i jal se ji sebrat a probrat inventář. Našel uvnitř několik dalších lámacích světel, které byly nejdůležitější. Voda byla špinavá a zle zapáchala, nechali jsme ji tedy mrtvému. Našlo se také mnoho dalších maličkostí a nepřeberného haraburdí, které bylo ve zdejším prostředí již natolik zašlé, že pro nás nemělo žádnou valnou hodnotu. Ne tolik malá knížka, svědomitě uzavřená v nepropustné textilii a převázaná motouzem a nadepsána slovy „Cestovní záznamy“. Gus se ji jal otevírat, když vtom se mé halucinace opět připomněly a já z chodby slyšel tato slova: „Kreee… chytit… je… ghráá… ysssaaa!“ a potom i další zvuky, podobné chroptění a také pištění. Pověděl jsem Gusovi o svém problému s hlavou a svém přání opustit toto místo co nejdříve to půjde. Náhle se v chodbě, kterou jsme přišli, počal zhmotňovat obrys jakéhosi tvora. Klátil se ze strany na stranu a pracky toho zvířete dlouze škrábaly o kámen při každém kroku, jež ta věc učinila směrem k nám. Hlavou mi prolétla myšlenka, že mé šílenství již dosáhlo konečného stupně, kdy začínám skutečně vidět a zhmotňovat své přeludy, ale to už mě Gus táhnul za oděv stranou, pryč od té nevýslovné hrůzy, jež vstoupila do světel našich chemických loučí. Až teprve nyní, s odstupem několika dnů, vám mohu věrohodně popsat to, co jsem s Gusem vylíčil lovcům zpět na povrchu. Ta gargantuovská bestie, kterou jsme uzřeli v hlubině, se kolébala ze strany na stranu a děsivě slinila tam, kde vpředu, pod rudýma očima, vyčníval mohutný rypec. Bestie bručela a kvílela, jakoby se nemohla rozhodnout, ke které živočišné větvi se má přiklonit. Svými proporcemi se podobala vypasené kryse, avšak velikost byla vpravdě nestvůrná, objemem svého těla vyplňovala takřka celou chodbu. Srst byla poměrně světlá, pokrytá prachem a šlemy, místy olysalá. Linul se z ní zápach shnilého masa, mokré hlíny a výkalů. Její zjev však nebyl to nejděsivější, vskutku hrůzné bylo, že ten tvor se i přes zjevný nedostatek ve své fyziologii pokoušel o artikulaci při vyslovování stále stejných slov. Nyní už oba víme, že ta slova zní „Král Krysa.“

Stále rozechvělý otevírám notes, který jsme vynesli na povrch. Je to cestovní záznamník jakéhosi Marvela Kampuse, obchodníka. Ze záznamů, které jsou i po vystavení neblahému prostředí jeskyně stále dobře čitelné, jsem se dověděl, že byl na výpravě za uzavřením obchodu s jakousi hornickou kolonií jménem Redding a zastavil se na nějaký čas zde v Klamathu. Z deníku jsem vyčetl, že tento obchodník sobě našel ubytování v lovecké čtvrti, kde jsou na kraji města staré hornické domky, upravené pro poutníky jako noclehárny. Tam spával v malé místnosti, dle jeho popisu „jen s postelí, žárovkou u stropu a otrhaným závěsem na špinavém okně.“ Hned v prvním záznamu si také stěžoval na „zatuchlý vzduch, linoucí se ze zamřížované roury pod mým oknem. V noci jsou z ní slyšet podivné zvuky, škrábání a velmi vzdálené kvílení. Přisuzuji to krysám v bývalé kanalizaci.“ Další záznamy vypráví toto:

„Vyptal jsem se majitele ubytovny na to, odkud vede ta roura. Pověděl, že neví, ať se zeptám lovců. (…) Joachim, jednooký černoch, mi pověděl, že je mnoho takových rour, které vedou ze zrušeného dolu. Prý sloužili k přivádění vzduchu do šachet.“

Následující listy deníku mne počaly do jisté míry znepokojovat. Přepisuji doslova, jak jdou po sobě:

„Z té ventilace se ozývají podivné zvuky. V noci kvůli nim těžko usínám, když je poslouchám, říkám si, jestli za ně opravdu můžou krysy. Jako bych v tom šramocení slyšel i něco jiného, nějaké hlasy, ale třeba jsem už jen moc unavený, dám si trochu Jetu na uklidnění a dobrý spánek.“

„Ty hlasy mě přivedou k šílenství. Už ani nepomáhá, když zavřu okno. Pořád to slyším, stále dokola a dokola slyším svoje jméno. Jedno a to samé a pak šoupání a pleskání. Slyším to dobře, ale nechápu, jak se může moje jméno ozývat z té roury. Carli měla s tím přepínámím se v práci pravdu, ještě že si můžu dát na zklidnění nervů trochu Růžového zlata.“

„Poslouchal jsem celou noc s uchem na mřížích. Slyším svoje jméno pronášeno šeptem, ale ne s úctou. Chci, aby mi ta věc tam dole projevila úctu, nebo zmlkla napořád. Řekl jsem jí to, ale jen se odmlčela.“

„Myslím, že jsem na to přišel. Nevím, jak je to možné, ale když si dám do ranního čaje trochu Jetu, jako bych slyšel i věci, kterým jsem předtím nerozuměl a teď je slyším zcela zřetelně. Povídám si s tou věcí tam dole, ale vždycky mě HROZNĚ ROZČÍLÍ! Dneska jsem s ní už nemluvil a nechal jsem jí, aby přemýšlela, jak se ke mně má správně chovat.“

„Tak dneska jsem jí to řekl že je krysa a já jsem král ať mě tak oslovuje a nic víc o tom nechci slyšet. Pořád mi opakuje ať si dám toho víc že mi poví i další věci, který nevím a to mě žere, že mi taková obluda bude říkat mě, králi, co mám dělat a že neslyším. Dal jsem si Jetu o něco víc ať ví kdo je tady král. To jsem já a nikdo se do mě SRÁT NEBUDE ANI TAKOVÁ PRAŠIVÁ KRYSA!“

„Dneska jsem ji učil, jak mi má říkat. Myslím, že se smála, ale to si ke mně nesmí dovolit, prašivá svině z hlubiny. Jdu si sednout ke kafi a řekl jsem jí, že se to má naučit a že ji večer přijdu vyzkoušet. Mlčela a do toho se mi smála.“

„Včera večer jsem zapomněl přijít, dal jsem si moc Jetu a usnul jsem, ale to mi jen pomohlo, protože ji aspoň dneska dobře slyším. Spí a oddechuje, to slyším. Řekl jsem jí, že přijdu v noci a jestli se to už naučila. Ze spaní se mi smála, ať si nemyslí, že o tom nevím!“

TA HNUSNÁ ZRŮDA! SLYŠEL SEM JI CO ŘIKALA A ONA ŘÍKALA KRÁL KRYSA A DO TOHO SE MI SMÁLA A CELÁ TA JEJÍ SMRADLAVÁ KRYSÍ KUMPANIJE S NÍ JAKO VELKEJ KABARET! VŠECKY VÁS VYTŘÍSKÁM ZA TY VAŠE SMRADLAVÝ ŘEČI CO MI SEM POUSTÍTE ROUROU! DOŠLÁPNU SI NA VÁS NEMYSLETE SI NA KRALE MĚ SI NEPŘIJDETE!!! (takto to bylo skutečně zapsáno v deníku)

„Já vím, že ona ví všecko, na co pomyslím a řeknu. Neví ale to, na co pomyslím a napíšu a neřeknu, takže to neřeknu, ani kdybych na to pomyslel. A já myslím na veliký BUM! Vyhodím je do luftu, myšky jedny neposlušný, za to ROUHÁNÍ a za to, že já jsem král a ne ta myška malá, ta smradlavka blbá. Hlavně v klidu, ani myšlenčičičku nepustit trubkou dolů, to by věděli a VŠECKO BY BYLO V HAJZLU! Mám pro vás překvápko a začnu hned v noci, teď za chviličku. Pěkně tam natahám věci z vozejku a dám vám zakouřit vy malý chlupatý svině, ták.“


Na tomto místě zápisy končí a mě nezbývá, než si jen domyslet, co se dělo dál. Ten ubožák, jehož mysl byla z velké části zmatněna tou hroznou drogou, musel v pomatení celou svou zásilku třaskavin přemístit do opuštěného dolu a naskládat tam, kam ho vedly hlasy. A tam dole potkal svou smrt. Čelo se mi rosí při představě, co za nestvůru přebývá tam dole, jen pár desítek metrů pod mou židlí. Rudé oči a dlouhý rypák, který slídí podminovanými chodbami a čeká. Události tam dole mě navozují noční můry, avšak ani zde na povrchu se necítím bezpečně. Musíme odtud pryč, pryč od té strašné krysy, pryč od těch třaskavinami nabitých chodeb. Svědectví tohoto nebožáka je jasným důkazem, že Klamath je město šílenství s nestvůrným tajemstvím skrytým lidskému zraku ve vlhké temnotě. Na tomto místě končí mé svědectví o hrůzách v Klamathu, jak jsem je já, Bernard Mallory, vlastnoručně zaznamenal v létě roku dvoutisícího dvoustého prvého.

Bůh nám buď milostiv.