Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

SW: The Ways of the Force (2)Oblíbit

fairys_fairy4125.jpg

Autor: Elleannor

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 26. října 2011 18:36

Průměrné hodnocení: 6.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Před dávnými časy, v daleké galaxii…

Co vše se muselo stát, než byla odhalena vize o "Vyvoleném" a kdo všechno byl do jejího hledání zapleten? Oběvte nový příběh Star Wars universe:
The Ways of the Force: Chapter 2
 
Opilý mistr
- o několik let později:

„Mistře…mistře!... Mistře!!!“
slyšel Quan pronikavě pisklavý hlas, který byl doprovázen soustavným boucháním do tenkých dveří. „Pokud tohle bude dělat každé ráno, tak se z toho zcvoknu!“ pomyslel si a vyšel z koupelny ke dveřím. U pasu se mu pohupovala keramická nádoba pití a vzadu za ním vlál dlouhý tenký cop. Prudce otevřel dveře a ihned zaznamenal, že s nimi odsunul i něco jiného.
„Mistřé…“ zanikla slova za dveřmi. Když je za sebou zavřel, vynořil se zpoza nich jeho “prcek“. Tenhle padawan ho pronásledoval už necelých 11 let. Vzít si učedníka vlastně byla jeho povinnost a rada na něj tlačila už od chvíle, kdy se stal mistrem. Každopádně už dva roky musel přemáhat nutkání svého padawana prohodit nejbližším oknem akademie a vesele se koukat, jak padá. Vlastně původně plánoval vzít si úplně někoho jiného, ale když slyšel, že se o tohle dítě zajímá i Ore, ihned si ho přivlastnil a udělal z něj svého padawana dřív, než to vůbec stihl někdo zaznamenat. „Promiň,“ řekl znuděně a vyšel směrem k jídelně. „Máte se stavit u rady!“ ozvalo se za jeho zády.
Pravděpodobně téhle malé holce působilo nesmírnou radost mu sdělovat podobné zprávy… „Hmmm…“ odbyl ji, ale zároveň se otočil na druhou stranu.
Před ním stála s pobaveným úsměvem jeho učednice. Jmenovala se Akino a byla jedno z těch dětí, které se v období války dostaly na akademii jako sirotci. Měli tu celé takové rodiny. Děti, které byli force sensitive byly přijaty na akademii a zbytek se pak dal k adopci pro normální lidi. Cvičit sirotky bylo pro řád výhodnější, než odtrhávat normální děti od jejich rodin a navíc měly tyto děti taky silnou motivaci bojovat proti válce a vraždění. Některé ovšem zůstaly i tak na akademii, pokud je adoptoval některý ze zaměstnanců. Akino byla jedno z dětí, o které se v útlém věku starala kuchařka - když jí bylo osm let, skončila ale s vychováváním dětí a vzala si poslední. Takovou malou, otravnou holku, se kterou si ale Akino vytvořila pouto podobné tomu sesterskému. Možná, že to platilo jen ze strany té malé holky, ale pořád za ní běhala, vkrádala se do akademie, rušila mistry při meditaci a otravovala Quana, což on bral jako osobní urážku. Kdyby tehdy věděl, že s Akino přijdou takové potíže, nikdy by si ji jako padawana nevzal… byly tu ovšem i určité výhody.
Akino nikdy neprozradila Quanovu lásku k alkoholu ani nijak nekomentovala jeho pochybné styky s pašeráckými společnostmi. Měla sice pár připomínek k cestování v nákladovém prostoru a v kovových bednách, ale jinak byla velice tolerantní. „Hned tam skočím,“ řekl a sáhl po láhvi u pasu. Po pořádném doušku vyrazil směrem k výtahu.
Rada se během několika let změnila, navíc zahrnovala teď jen asi pět privilegovaných mistrů a ostatní měli svůj titul bez křesla v radě. „Nevíš, o co se jedná?“ nadhodil cestou k Ak. „Ne, ale pokud nás znovu vyšlou na Tatooine, tak vám vyliju tan blibajz z okna!“ zavrčela. Ach ano… Tatooine se stal skoro jejich domovskou planetou, jelikož Quan byl jediný, kdo se vyznal v jejich politice a taky ho rada neměla v lásce, takže ho na takovou úpadkovou planetu posílala vcelku často. „Neboj, zažádal jsem o několik zelenějších planet,“ pokusil se ji uklidnit. „Jak zelených?!“ zasyčela. „Minule, když jste řekl zelené, tak jsme skončili v bažinách kdesi u Onderonu a hledali jsme tam cosi ve zbytcích těch malých žlutých prasat!“ Na tohle Quan nehodlal reagovat, jelikož se pořád ještě snažil smýt ten puch ze svých oblíbených bot.
Oba tedy tiše nastoupili do výtahu a nechali se jím odvést až do jednoho z nejvyšších pater budovy. Chvíli se motali jen tak po chodbách, jelikož ani jeden nijak nevynikal v orientaci a tato patra navštěvovali opravdu velmi zřídka. Konečně se jim podařilo dorazit ke dveřím, které byly s největší pravděpodobností ty rady. Quan při jejich otevírání ještě stihl věnovat Akino jakýsi zkřivený úšklebek a hned nato oba stáli uvnitř.
Akino se jemně uklonila a Quan lehce máchl rukou nahoru: „Tak copak?“ zeptal se. „Ještěže Vaše neomalené chování nemá žádné následky na vaši učednici…“ ozval se jeden z mistrů. Quan už před léty zapomněl všechna jejich jména, rada se obměňovala příliš rychle, aby si je zapamatoval, a tak jen někam do větru vypustil lehký povzdech, jelikož nevěděl, čí jméno pošpinit. „Zažádal jste si o velení ve válečném sektoru, je to pravda?“ začal konečně někdo mluvit k věci. „Ano,“ odpověděl Quan. „Rada si není úplně jistá, zda jste připraven jít zpět do akce, veškeré vaše aktivity se týkají jen vyjednávání…“ „No to byste to vyjednávání musel prve vidět, mistře!“ skočil mu do řeči Quan. „…ano, to asi ano.“ Souhlasil jeden z rady a pokračoval dál „Ovšem rozhodli jsme se, že vaší žádosti vyhovíme a pošleme vás na Ord Mantell. Budete velet jedné vojenské akci s výpomocí zásahového týmu republiky.“ „Díky, to mi vyhovuje.“ Pokýval Quan hlavou, jako by se zrovna nacházel někde v kantýně a vybral drink. „Váš odlet na planetu je nachystán na pozítří, takže předpokládáme, že se ihned začnete připravovat na akci a spojíte se s velitelstvím republice armády.“ „Rozumím!“ přisvědčil Quan. „O detailech mise Vás informuje republika. Můžete odejít.“ Řekl a dveře se otevřely.
Quan se otočil na podpatku a ihned vyrazil rychlým krokem ven. Akino se jen spěšně uklonila a vyrazila za svým mistrem. „Co je Ord Mantell za planetu, mistře?“ zeptala se když už znovu stáli ve výtahu. „Je to jen nehorázně velké smetiště s několika kantýnami, aby se piloti nenudili, než skočí zpátky do hyperprostoru.“ „To nezní zrovna růžově…“ Quan si posměšně ufrkl: „Myslím, že jsem někde slyšel, že z povrchu planety jeho nebe opravdu vypadá růžově!“ „Skvělá ironie, mistře.“ Upadl její zvědavý tón zpět do propasti znechucení a nespokojenosti. Quan spojil svoje ruce v rukávech a hned v dalším patře vystoupil.
Akino nehodlala jít za ním, stejně by o to nestál a navíc by nerozuměla ani slovu. Quan často mlžil a nebo mluvil v hádankách. Ani nechápala, jak mu můžou ostatní rozumět, když mluví o nějakých situacích a armádních postupech a kdo ví o čem ještě! Ona v taktice nebyla tak dobrá. Na simulátorech vždycky udělala nějakou chybu a navíc nikdy nikoho neobětovávala, což bylo ve válce, jako je tahle, životně důležité. „Bez obětí není vítězství!“ říkal jí pořád Quan, ale copak mohla brát vážně někoho, kdo bez svého chlastu nevydrží ani pět hodin?! Výtah se zastavil na jednom ze středních levlů stavby. Vystoupila. Potřebovala si sbalit a rozloučit se s dětmi. Prcci byli další věc, která ji pronásledovala a ona nevěděla proč. Prostě ji měli nehorázně rádi a většina noviců chodila pro radu jen k ní, i když byla jen pouhý padawan a často odpověď vůbec neznala. Ovšem oni nepřestali, pořád ji hledali a bylo jim úplně jedno, že nic z toho, na co se jí ptají, neví. Ovšem teď už budou mít smůlu, protože ona jde do akce. Do opravdové, nefalšované armádní akce, kde by ji dokonce mohli i zabít! Konečně bude mít nějaké praktické zkušenosti… konečně dokáže svému mistrovi, co v ní vlastně je!
***
Ore zrovna vyšel z jedné učebny. Upřímně řečeno neměl novice vůbec rád. Malé děti se na jeho vkus až moc vyptávaly a až moc věci chápaly úplně jinak. Sice byly tyhle děti force sensitive, ale chytré tedy opravdu nebyly. Dokonce si myslel, že ostaní děti jsou teď v období války o hodně vyspělejší. Přece jen se už od sedmnáctého roku života mohli všichni hlásit do Republické armády. Navíc tam byla taky spousta mladých se zfalšovanými papíry no a on se musel starat o malé, hloupé novice. Věděl sice, že za tohle může právě skutečnost, že jsou to novicové, ale nehodlal ji za žádnou cenu přijmout.
Z jeho přemítání o inteligenci prťat ovšem přerušil náhlý nátlak čehosi, co ho drželo zezadu za kabát a nepustilo dál. Otočil se a překvapen skutečností, že nejde o novice, se usmál. „Neviděl jste někde Akino prosím?“ ptala se ho pomocnice z kuchyně. Vždy ho překvapilo, jaký má tahle holčina hlas. Byl o něco hlubší, než dívčí, ale dost jemný na to, aby nebyl klučicí. „Nevím.“ odvětil a pokrčil rameny. Děvčině spadl milý úsměv, zamumlala něco v jistých jazycích – podle toho, s kým se její rodina stýkala, by tipl, že to bylo určitě něco nehorázně sprostého a že ho zrovna odkázala do kdovíjakých míst, rychlým krokem ho obešla a zmizela v chodbě. Chvíli postál, aby si zajistil, že ji znovu nepotká a poté se v klidu vydal dál.
Ani už nevěděl, kam mířil a tak se rozhodl zajít zkontrolovat průběh plánovaných událostí. Podle toho, co věděl, by se brzo měla republika pokusit obsadit Ord Mantell a přes něj dát průběh větší kontrole pašeráků, ovšem byl si skoro úplně jistý, že toto se republice armádě nepodaří. Sithové na Ord Mantell vyslali už alespoň dvě po zuby ozbrojené jednotky Mandíků a určitě i nemalý počet vojáků, jelikož k němu měli lepší přístup. Oproti tomu tam měla republika jen jakousi zvláštní jednotku a hrstku vojáků. Prý dokonce požádali řád o podporu nějakých rytířů, ale dokud tam nevyšlou vojenské posily, tak by na ty z řádu mohli čekat i celá staletí. Zabočil do další chodby a dostal se do malého pokoje s holozprávami.
Chvíli přejížděl prstem po bezpečnostních schránkách a poté z nich vyjmul tři z různých, ovšem ne moc vzdálených, dnů. Položil je všechny na stůl a přešel ke dveřím, aby se ujistil, že za nimi ani na chodbě nikdo není, a zevnitř je automaticky uzamkl. Přešel zpět ke stolu a zapnul první. Na malé ploše se objevil obrys důstojníka v černé uniformě. Na zahájení zprávy zasalutoval a začal mluvit: „Velení vyslalo zvláštní jednotku. Jsou zaujaty obrané pozice. Čekáme na rádiové vysílání nepřítele. Potvrzení jejich požadavku o podporu rytířů z řádu Jedi. Přijat rozkaz ke každodenním pochůzkám. Rozkaz potvrzen a proveden. Planeta je z 80 procent pod naší plnou kontrolou. Končím zprávu.“
Důstojník znovu zasalutoval a jeho obrys se rozplynul. Ore se krátce ohlédl po dveřích a poté po kameře, jestli je stále nefunkční. Zasunul si zprávu do rukávu pláště a přisunul si blíže další. Tentokrát se hologram zformoval do podoby mohutného muže. Zebrak si opřel ruce o boky a spustil hlubokým hlasem: „Tak za tuhle cenu je ten transport úplně Váš a je mi úplně jedno, co povezu a kde to mám vyhodit do povětří. Za týden k Vám teda přijedu na nákladní plošinu, ovšem sehnat všechna povolení taky nebude zadarmo, ale to Vy určitě víte. Doufám, že víte, co děláte, člověče, protože s takovým množstvím můžete do vzduchu vyhodit celých několik transportérů, ale Vy se v tom asi vyznáte. Mě máte teda určitě zajištěného. Tak zatím.“ Mávl rukou a zmizel. Ore zatnul pěsti a vyvalil oči. Jak si jen mohl ten idiot dovolit říkat něco takového přes veřejné zprávy?! Prý prosík… idiot je to!
Spěšně se koukl po dveřích a shrnul zprávu za druhou do rukávu. Tohle ho opravdu naštvalo. Co to toho debila jen napadlo, a navíc tak otevřeně, jako by si jen objednal zeleninu nebo co. Nejradši by mu teď poslal zprávu s důraznou odpovědí. Naštvaně vydechl a rychle si k sobě přisunul ten poslední záznam. Byl si ovšem úplně jistý, že tenhle mu náladu moc nezlepší. Zapnul ho a sledoval blikající záznam, jeho kvalita byla tak mizerná, že Oremu chvíli trvalo, než vůbec očima zachytil komíhající se část obličeje mladého Zebraka, která se jen jemně rýsovala pod kapucí dlouhého pláště. „Vše je připraveno, mistře. Sdělil jsem vaši záhadnou domněnku vyšším kruhům. Jsou, jak jste předpokládal, nadchnuti vaší rychlou přípravou plánu. Pokud ovšem byla rychlá. Budu očekávat vaše další pokyny. Povolení, jak je zřejmé, máte.“ Ore se zhluboka nadechl a usmál. Vše probíhalo podle plánů a řád tušil ještě méně, než sithové, co se v brzkých dnech stane. „…Pokud ovšem byla rychlá…“ No ano, jediný snad jeho padawan něco tušil, ale ten nebyl důležitý.
Jak jen se lidé uprostřed války dají ukonejšit falešnou rouškou míru. Tahle válka byla teprve na začátku. Tipoval, že se vše rozběhne tak až za nějakých deset let, možná patnáct. A ti ubozí lidé někde u základů všech staveb na Coruscantu čekali, že ta hrůza skončí do pár měsíců. Jak naivní! Zasmál se, zastrčil si do pláště i poslední zprávu, ujišťující ho o jeho organizátorských schopnostech a pomalu přešel ke dveřím, které odemkl, vyšel z místnosti a klidně pokračoval dál. Co se taky mohlo stát? Tady ho přece nemohl nikdo ohrozit. A jediný výbojný element držel v šachu jistou velice cennou informací, a i kdyby někdo zachytil ten pitomý hovor o transportu, tak by určitě nepátrali po jednom mírumilovném mistrovi, který dohlíží na úhlednost archívů a v mezičase cvičí novice. Jak byl ten svět hloupý, jak jen byl ten svět hloupý…

***
Bylo docela ucházející ráno. Terminál ukazoval jemný ranní chládek a Quan už byl skoro sbalený. Narovnal se a prohlédl si svůj ranec. Dlouhý plášť měl smotaný a připevněný nahoře dvěma páskami. Obě síťky po stranách byly prázdně, ale jinak se zdál být docela nacpaný. Lehce se pousmál a zkontroloval čas. Ohnul se pro ranec, a když si ho házel na ramena, uvědomil si, že až nápadně moc šplouchá. Bude si muset dávat velký pozor, aby to nikomu nepřišlo podezřelé.
Kolem pasu si uvázal svůj starý pás. Byl mu sice o dost těsnější, ale pořád mu ještě byl dobrý. Otevřel dveře a překvapeně zjistil, že na něj Akino už čeká, ale neklepala, jak to bylo jejím zvykem. „Copak ty tu tak brzo?“ spustil s úsměvem a přešel k ní. „Byla jsem se rozloučit.“ Odvětila. „Vždycky se chováš, jako by každá mise měla být naše poslední.“ Zamračil se. „Však by taky mohla být! Náhodou by vám to taky neuškodilo se tu s někým rozloučit!“ „… A s kým, prosím tě?! Navíc jsem se nikdy s nikým neloučil, když se někdo rozloučí, tak to znamená, že odchází, a to já ještě určitě neplánuju.“ Při těch slovech několikrát vesele zakýval hlavou, aby ukázal, že má ještě dostatek energie a vyzval máchnutím ruky Akino, aby s ním vyšla k hangáru.
„A s kým ses to vůbec loučila? – pro zajímavost!“ dodal, když se na něj zakaboněně otočila. „S mistrem Tuanem.“ Odpověděla. Věděla, že ho Quan nemá moc rád, ale ona ho znala podstatně déle a vždy se k ní a i ke všem ostatním choval velice mile. „Já myslel, že zajdeš za naší Nanny a její malou…“ vytrousil trochu naštvaně. Nerad slyšel, že se Akino schází s takovým intrikářem, jako je Ore. Ten padouch pořád něco kul, byl až moc nenápadný na to, aby nic nechystal.
„Kdyby za ní měl chodit každý, koho kdy vychovala, tak by neměla do smrti pokoj!“ odsekla. Quan se zasmál, až jeho batoh několikrát zažbluňkal a on ho musel na chvíli přidržet. Akino nad ním jen zakroutila hlavou. Oba došli k hangárové plošině na nižším patře, kde pro ně byl už nachystaný transportér. Před ním stál vysoký svalnatý důstojník tmavé pleti a zasalutoval ihned, co se k němu dostali blíže.
„Čekáme na vás.“ Oznámil stroze. „Omlouváme se, ale snad se toho až tak moc nestalo, ne?!“ nastoupil Quan s úsměvem do transportéru. Akino nastoupila hned po něm a důstojník za nimi zavřel dveře. Transportér byl malý. Na každé straně bylo jen pět míst a poté dvě za přepážkou pro pilota a navigátora. Důstojník se posadil vedle pilota a poplácal ho po rameni, Quan a Akino byli hned za přepážkou. Zbytek prostoru byl zaplněn vojáky a jejich vybavením.
Transport se odlepil od země a důstojník se k nim otočil: „Teď jen poletíme na hlavní stanoviště a tam přesedneme do hlavní lodi. Já jsem major Cenvax, jestli budete cokoli potřebovat, tak se můžete obrátit na mě. Jsem schopný vám sehnat i nějaké jedlé jídlo.“ „Wow, tak to jsme narazili asi na toho pravého. Já jsem Quan-Tai a tohle je Akino.“ Pokynul ke své učednici a ta na majora kývla. „Je to vaše první akce?“ zvážněl Cenvax a bylo jasné, že nechce slyšet zápornou odpověď. „Ani zdaleka ne!“ ujistil ho Quan. „No, tak tohle jsou zase moji hoši. Ta vaše padawanka by si měla dát docela bacha, protože moc ženských v armádě není a mohla by špatně skončit.“ „Pokud se o to někdo pokusí, tak ho lituju.“ Zasmál se Quan. „Tak fajn, když tak dejte vědět!“ „Jo, jasně.“ přikývl Quan a major se otočil zpátky.
Akino byla celou dobu otočená do kokpitu. Věděla, že na ni ti chlapi koukají, ale neměla ani trochu chuť s nimi navázat jakoukoli konverzaci. Quan se samozřejmě usmíval na celé kolo, takže jim musel připadat jako úplně mimo realitu - což on vlastně po tom svinstvu, co pil, opravdu byl! Bylo sice brzo ráno, ale provoz byl opravdu šílený a tak znovu přistáli s menším zpožděním. Cenvax naštěstí proletěl bludiště chodeb v budově s maximální přesností, takže když hlásili svá jména u terminálu do záznamů, ještě měli plno času. Cenvax se s nimi rozloučil ještě těsně před nástupem a poslal je na můstek do vyšších kruhů za velitelem celé akce.
Ta hlavní loď byla o dost větší, než si Quan představoval. Pravděpodobně vyslali nemálo posil, a nebo loď pokračovala s ostatními dál. Na to se hodlal zeptat generála. Akino byla sice docela otrávená a vypadala, jako by na takových lodích byla den co den, ale byl si úplně jistý, že je z ní nadšená. Zbýval ještě nějaký čas do startu, když procházeli celou lodí až na můstek a cestou snad ani chvíli nebyli sami. Okolo byla spousta vojáků, kteří si je se zájmem prohlíželi. Někteří nenávistně, někteří mile a někteří velice překvapeně. Quan už zapomněl, jak netradiční to vlastně v těchhle časech bylo vidět mezi jednotkami armády také rytíře řádu.
V posledních letech rada rytíře stáhla a uvolňovala je jen na jejich vlastní přání, a nebo po důkladné dohodě se senátory a kancléřem. Politická situace byla ještě napnutější než atmosféra přímo na bojišti, a tak se řád na její scéně objevoval velice málo, pokud vůbec. S malou oklikou se ocitli v blízkosti můstku právě v době startu a tak museli po dobu jeho trvání ještě vyčkat na spojovací chodbě. Dovnitř je vpustili teprve ve chvíli, kdy se začal připravovat skok do hyperprostoru. Generál stál uprostřed toho chaosu a ospale dával rozkazy. Když je uviděl, ihned pokynul rukou na jednoho z blízkých vojáků, že to má vzít za něj a přešel rovnou k nim.
Byl starý, pod generálskou čepicí měl tak tři čtyři šedivé vlasy a jeho obličej byl plný vrásek. Quan mu zasalutoval a Akino se důstojně uklonila, on se jen usmál. „Je milé, že nám konečně řád poslal alespoň někoho.“ Řekl skřiplavým hlasem. Až se oba podivili, jak může vůbec mluvit, natož dávat rozkazy. „No jo, ti nahoře nás moc nikam nepouštěj.“ Zasmál se Quan. „Očividně, ovšem o nich mluvit nebudeme. Podle mých informací letíte s částí posádky na Ord Mantell, je to tak?“ „Ano, vy nám budete velet?“ zeptal se ho Quan. „Nikoli, váš velící důstojník už je na místě. Každopádně jsem vám chtěl sdělit, že vás vyhodíme na oběžné dráze a budeme pokračovat dál. Navíc vám s sebou budeme muset dát jedno začínající komando, které tu musíme kvůli obtížnosti naší mise nechat.“ „Nám budou jen na obtíž, celá mise už naplánovaná do detailu!“ dodal, když se generál nadechoval. „I tak se na věci nic nemění, přistanou s vámi a budete za ně mít odpovědnost!“ zklidnil ho generál. Quan znechuceně přikývl. „To je vše, jen jsem chtěl přivítat tak vzácnou návštěvu!“ dodal, znovu pokynul rukou a otočil se k nim zády.
Jen co vyšli na chodbu, si Quan otevřel láhev a napil se. Byl celý rozmrzelý a celkově vyprchala všechna jeho dnešní dobrá nálada. „Máme tu vůbec nějaký pokoj?“ zeptala se ho Akino, když konečně láhev připnul zpátky na svůj opasek. „S posádkou, poletíme pět hodin.“ Informoval ji. „Možná ti nováčci nejsou tak špatní…“ „Ti jsou vždycky špatní!!!“ skočil jí do toho Quan. „Nechápu, jak nám je tam mohli naházet. I bez nich by to bylo dost těžké a teď nám to ještě budou kazit oni!“ Na to nic neřekla, protože on musel vědět, o čem mluví. On ve válce už byl, zatímco ona ještě ne. Podle ostatních mistrů byla na pořádnou akci připravena již před lety, ale Quan na všechno šel šíleně pomalu a když mu před rokem rada sdělila, že by klidně už mohla dělat rytířské zkoušky. Úplně to odmítl s tím, že on je její mistr a ona je bude dělat, až on se rozhodně. Stovky rytířů opustilo akademii, i když nebyli nikdy mimo ni a zkoušky také udělali. Ona byla už stokrát mezi bounty huntery a jinou spodinou a ještě na to neměla? Snad i při téhle věci ale věděl, co dělá, protože jestli ne, tak mu jednou pořádně nakope zadek a zlikviduje mu veškerý chlast!
***
Ore si se zájmem prohlédl jednoho z mistrů: „Takže mistr Quan-Tai Kei a jeho učednice odcestovali na Ord Mantell?“ Ihned, jak mu mistr přikývl, otočil se a vyrazil do svého pokoje. Pokud odjeli předevčírem, tak ideální čas na to bude asi pozítří. Musí ihned dát zprávu dál, aby se všechno připravilo. Konečně se vyskytla ideální situace, která rozeběhla celý jeho plán. Jak jen dlouho na tuhle chvíli čekal… a oni také, musí jim poslat zprávu, budou velice potěšeni.
Usmíval se, když vcházel do svého pokoje a připojoval se na síť. Jeho holoprojektor se po několika okamžicích rozsvítil. Tentokrát svého učedníka viděl zcela úplně čistě. „Co se děje?“ ozvalo se do ticha jeho pokoje. „Nastal snad nejideálnější okamžik. Dejte vědět majiteli transportéru - akce proběhne ode dneška za týden hned po setmění. Současně ať se flotila připraví na vniknutí do atmosféry. Tebe budu očekávat dříve, alespoň o den, dáš znamení k zahájení.“ Jeho učedník se uklonil „Mám o této situaci informovat i ostatní?“ „Jen pokud ti zbude čas, není to prioritní.“ „Rozumím, konec!“ ukončil spojení Zebrak a Ore pohodil holoprojektor na svou postel. Promnul si krk a v hlavě si prohlížel celý svůj plán.
Za vším, co se v blízké době stane, jsou roky plánování, přesvědčování… roky víry, že tohle všechno nedělá nadarmo. Zhluboka se nadechl, aby se trochu zklidnil. Teď už ho Ord Mantell zajímat nemusel, protože při mánevru, který byl naplánovaný, bude o hodně lehčí dostat se kolem barikády až za Dorin. A odtamtud už to bude jen otázka času, než se dostanou za Outer Rim do neznámých oblastí… a než svrhnou republiku.
***
Mladý zebrak zastrčil holoprojektor do jedné z kapes, které lemovaly jeho opasek na černé róbě. Stál uprostřed pustiny pokryté neprostupnou mlhou. Všude kolem něj byla prašná pláň, zbarvená až do bíla, jejíž dokonalost narušoval co několik metrů vždy asi metr vysoký kopec navršené zeminy. Domorodci se tohoto místa báli. Ovšem to, co je odrazovalo, přitahovalo rytíře ze Sithu, kteří na této studené plání cítili soustředění síly. Učedník si přes hlavu přetáhl kapuci a vyšel směrem ke svému cíli. Cesta společně s nekonečným letem až na tuto planetu mu trvala dva dny a během posledních deseti hodin jedl jen cosi, co na něj mluvilo podivným hvízdáním a i když to bylo už upečené, měl pocit, že ho to při konzumaci kouslo do jazyka.
Mezi dunami zpozoroval jemné záchvěvy a hned nato před ním vyjela malá, rotační kamera. Zůstal stát. Hned poté, co kamera zajela zpět do země, kousek od něj se z písku vynořilo malé schodiště a než se nadál, mířili na něj tři strážní blástry. „Identifikujte se!“ sdělil mu jeden z vojáků svůj požadavek. „Vynn Etis.“ Sdělil vojákovi své jméno a ten spěšně aktivoval holografický seznam na panelu předloktí. Chvíli si ho projížděl a poté ze sebe vydal rozmrzelé: „Souhlasí,“ a pokynul mu směrem ke schodům.
Schody vedly velice prudce dolů až k nízkým kovovým dveřím do bunkru. Když k nim došel, automaticky se otevřely a on se tak dostal do jedné z největších základen poblíž Coruscantu, které kdy existovaly. Celý podzemní bunkr měl devět pater, deset monitorovaných vchodů a byl neviditelný pro všechny rentgeny a jistý i před náhledy družic. Umgul byl navíc podle republických vojsk strategicky nehodnotný a o to více se hodil jako základna a výchozí bod pro blížící se invazi a přesun. Jeden voják se kolem něj protáhl a vyrazil dále do chodby. Vynn si sundal kapuci a rychlým krokem ho následoval.
V chodbách bylo mírné přítmí, lampy na stropech byly rozmístěny co tři metry a jakékoli dveře byly označeny malou červenou kontrolkou. V chůzi minuli nespočet malých i velkých chodeb a několikrát dokonce zahnuli, než ho voják zavedl před jeden z výtahů. Vynn zpočátku nechápal, cestou jich totiž několik minuli a on ho tahal tak dlouhou cestu jen k dalšímu? Pochopil ihned, když do něj nastoupil. Na zdi byly jen tři tlačítka. Jedno s číslem a ostatní dvě pojistná v případě nebezpečí. Voják zůstal stát před výtahem u zdi a tak Vynn zmáčkl očíslované tlačítko a dveře se zavřely. Výtah se dal do pohybu, nebyl to ovšem ani pohyb vzhůru, ani dolů, nýbrž svisle. Za jeho záda.
Až teď si Vynn uvědomil, že obě protilehlé stěny vypadají až příliš stejně. Otočil se tedy na druhou stranu a čekal, až se výtah zastaví. Nejprve ovšem jízda zpomalila, architekt chtěl pravděpodobně zabránit náklonu cestujících při setrvání v pohybu, a až poté zastavila. Dveře se otevřely a Vynn vešel do velkého tmavého sálu, ze kterého vedly schody nahoru k plošině s jakýmsi obrovským ovládacím panelem.
Kromě světel tu luxusu vůbec nic nechybělo. Strop byl pokryt závěsy, nalevo vedle schodiště se rozprostíralo malé jezírko a nízkým průhledným plotem a napravo byl pod výčnělkem s několika dveřmi mohutný stůl. Místnost se za stolem otáčela a mířila dál. Vynn udělal několik kroků vpřed a rozhlédl se po místnosti. „Je tu snad někdo?“ zeptal se až tak znuděným tónem, že otázku změnil v konstatování s žádnou nadějí na odpověď. Navíc bylo v místnosti velice ticho. Sem tam zaslechl jakési nezřetelné klapnutí, ale jinak tu bylo pusto. Po chvíli prohlížení postoupil dál až na výčnělek. Zrovna se chystal otevřít jedny ze dveří, když se shora ozvalo: „Samozřejmě, že tu někdo je!“
Když zvedl hlavu, uviděl na plošině s panelem malou osobu v uniformě. Prve se za ní chtěl vydat, ale ona ho předběhla a začala pomalu scházet schody. Čím blíže byla, tím lépe poznával, o koho jde. Zmíněná osoba byl jeden z generálů flotily. Malý a neobyčejně tlustý muž se skřípavým hlasem. Dokonce se o jeho tloušťce vyprávěly stovky vtipů… a čím blíže byl, tím mu také bylo jasnější proč. Generál byl asi o hlavu menší než on, přesto byl asi čtyřikrát širší. Kdyby mu zatajili, jaké je rasy, domníval by se, že se jedná o Hutta. Bylo navíc slušností se osobě vyšší šarže alspoň uklonit, ale nevěděl, jak to udělat, aby neurazil jeho výšku. „Mladíku, na přivítání není čas.“ Prohlásil ale naštěstí generál a vyšel směrem k jezírku. „Posílá mne...“ „Já vím, kdo vás posílá, vím proč, znám odpověď rady, není nutno mi cokoli sdělovat.“
Vynna tato odpověď zaskočila, ale jen v klidu přikývl a následoval ho. „Víte, chovám tady už několik týdnů tyhle malé potvůrky.“ Začal znovu generál a ukázal na malé akvárko vedle jezírka. „Jsou jako zoufalí lidé, pořád se mi snaží vyklouznout z téhle nádoby.“ Vynn se zadíval na několik modrých živočichů, připomínajících o něco menší gizky, které narážely a vyskakovaly na stěny akvária, ale znovu a znovu padaly zpátky na dno. „Žádné se to ještě nepovedlo, ale stále to zkouší…a víte, jak skončí?“ Otočil se na něj. „Jako potrava?“ zkusil Vynn odpovědět alespoň trochu logicky. „Správně!“ zajásal chraplavě generál. „Jako malá, bezbranná potrava!“ Přišel až k akvárku a jednu modrou gizku z něj vytáhl a hodil ke kraji jezírka. Chvíli se nic nedělo, ale poté se hladina trochu zvlnila a na gizku se vrhlo asi půl tuctu ozubených obojživelníků, kteří ji roztrhali během jediné sekundy. Vynnovi úspěšně unikal jakýkoli důvod tohoto představení, zatímco se generál vedle něj šťastně šklebil.
Když konečně obojživelníci zalezli zpátky do jezírka a ukončili tak poněkud nechutné představení, začínal být Vynn v tichu místnosti trochu nervózní. „Omluvte, prosím, mou zvědavost, ale na co čekáme, pane?“ zkusil se ho nevinně zeptat a několik sekund slyšel jen ozvěnu svého hlasu.
„Na ostatní!“ vyhrkl najednou generál, jakoby si na uspořádání rady vzpomněl až teď. „Je snad mou povinností zde zůstat i po dobu rady?“ nadhodil Vynn s očekáváním, že hned zase vyrazí pryč. „Samozřejmě!“ ujistil ho ale generál. „Vaše přítomnost je nezbytná, dostal jsem instrukce od vašeho mistra, že se budete účastnit akce s mým týmem.“ Vyvedl ho z omylu a také mile překvapil generál, který teď houpavou chůzí přecházel k zasedacímu stolu. „Můj mistr si výslovně vyžádal mou přítomnost i na planetě?“ snažil se Vynn vyzvědět víc, ale generál ho zastavil zdviženou rukou.
„Všechno se dozvíte včas, není důvod, proč bych vám to měl říkat zvlášť.“ Řekl a opřel se okraj stolu, který se nebezpečně nahnul. Přesně v tu chvíli, co se nahnul stůl pod váhou generála, se nad dveřmi rozsvítila rudá kontrolka, signalizující zažádání o vpuštění do zasedací místnosti, protože ovládání dveří se z důvodů bezpečnosti nalézalo v místnostech s vyšší ostrahou uvnitř. „Mohl byste?“ nadhodil generál a posadil se do čela stolu.
Vynn vyhověl jeho požadavku a přešel k ovládacímu panelu dveří, aby neznámým příchozím otevřel. Každý důstojník měl po svém boku jednoho ze svých mužů. Byla to sice jen strategická porada, ale atmosféra mezi jednotlivci spíše nasvědčovala zápasům v aréně. Bezpochyby by se navzájem povraždili, jen co by k tomu dostali jakýkoli obhajitelný důvod pro nižší šarže. Vynn počkal u dveří, až všichni vstoupí, a až poté zabezpečil vstup a stoupl si po levici generála.
Teď u stolu sedělo pět důstojníků v uniformách, vedle kterých stáli v pozoru jejich ochránci. Nejblíže obtloustlému generálovi byl jakýsi vysoký muž sarže plukovníka. Uniforma na jeho vyzáblém těle visela jako na ramínku v šatníku a jeho pohled působil stejně prázdně. Za ním se tyčil asi stejně veliký elitní trooper v kompletním lesklém brnění i s helmou. Zpoza plukovníka si generála prohlížel muž ve velice drahé košili a plášti. Na každém prstě měl alespoň dva prsteny, a co chvíli si důkladně upravoval svou vizáž, takže působil spíše jako nějaký překupník nebo gambler než jako zaměstnanec armády impéria. Za ním stál nějaký voják jenom s jedním blástrem a oči upíral jen na svého důstojníka.
Na druhé straně stolu seděli další dva. První byla žena. Měla obličej pokrytý vráskami a pohrávala si s kostnatými prsty na stole. Vedle ní seděl Twi´lek. Ruce měl zkřížené na hrudi a jeho pohled byl stejně příjemný jako výbuch termálního detonátoru. Oba měli za strážce vojáky nízkých sarží. Generál se chvíli usazoval v židli, než si uvědomil, že všichni čekají na zahájení a konečně promluvil: „Dnes bylo velením ustanoveno datum transportu a návazného manévru, jakož to přímého útoku na Coruscant. Jako velící důstojníci obdrží každý z Vás desky s informacemi a plány bitvy. Je prioritou, aby byly všechny jednotky připraveny do určeného data…“ „ Ale o jakém datu se tu bavíme?“ přerušil generála vychrtlý dlouhán.
„Za týden!“ Všichni důstojníci se na něj naráz otočili. „To je nemožné, připravit mužstvo do dvou dnů!“ odporovala žena. „Pokud se nepletu, měli by být na takovou situaci 100procentně připraveni!“ odsekl generál. Poté natočil hlavu k Vynnovi: „U akvária jsou mé desky, přinesl bys mi je?“ otázal se ho a otočil se zpět k důstojníkům „Jsem si vědom, že přípravy budou náročné, ale pokud se akce povede, bude to ten největší úspěch od dob Star Forge!“ Ostatní důstojníci, seč neradi, mu museli dát za pravdu.
Vynn se na chvíli přestal věnovat schůzi a rozhodl se, že pro desky raději zajde. Mohl by použít sílu, ale nechtěl zbytečně strhávat pozornost strážců a velice rád se na chvíli vzdálil od stolu. Když s nimi přišel zpět, házeli důstojníci jeden po druhém zlostné pohledy a jen co každý dostal svou složku, odsunuli se od stolu a tím ukončili nepříjemný rozhovor.
„Plukovníku Nardre, prosím počkejte!“ zadržel generál důstojníka-překupníka, zatímco se ostatní už přemístili ke dveřím a odjistili zámky. „Tento mladý bojovník bude po dobu útoku na Vaší lodi.“ sdělil mu a rukou poslal Vynna za ním. Plukovník jen kývl a jen co se Vynn octl po jeho boku, následoval ostatní do chodby. „Takže Vy jste ten blázen, který s námi chce jít na povrch Coruscantu!“ vypustil úsměvně plukovník. Bylo to spíše nemilé konstatování, než otázka. „To mi bylo nařízeno.“ Odvětil Vynn. „No… moje stráž Vás zavede k mužstvu, můžete je nahnat do hangáru… řekněme do východního… a já už jim sdělím všechny informace. Vynn se podíval na jeho stráž a voják se na něj spěšně ušklíbl: „Ano pane!“ řekl a s vojákem zpomalili krok.

***
Ore seděl v jednom z křesel rady, která zrovna diskutovala o situaci na Ord Mantellu. Už před třemi dny se měla jednotka v čele s mistrem Keiem ohlásit velení, ale jakákoli komunikace s planetou byla kvůli narušení rádiových vln nemožná. „Možná by se dala uvolnit jedna jednotka z obrany Coruscantu…“ zaznamenal návrh nějakého mistra a trochu zpozorněl. „To z důvodů obrany parlamentu není možné.“ Odvětil jiný. „Není také možné se spojit s celou jednotkou!“ „To ještě není tak jasné. Vzhledem k tomu, že dorazili hned den po výjezdu a na planetě se nacházejí jen asi čtyři dny, musíme do toho navíc zahrnout netaktní chování mistra Quan-Taie a nebezpečnost planety jako takové a vše bude nasvědčovat normální vojenské komunikační prodlevě. Podle mě není nutno s touto situací cokoli dělat.“ „Nesouhlasím, mohli by být v nebezpečí!“ „My také můžeme být v nebezpečí, každou chvíli na nás můžou zaútočit nepřátelské jednotky!“
Ore se narovnal a lehce si odkašlal, čímž přitáhl pozornost všech v kruhové místnosti. „Myslím, že znám mistra Quan-Taie dost dobře, abych mohl celou radu ubezpečit, že se s naprostou jistotou nic neděje. Mistr Kei má ve zvyku se dorozumívat s velením jen tehdy, když je v nebezpečí, pokud je vše v pořádku, nepovažuje to za důležité.“ Řekl.
„Rada vůbec neměla dovolit Mistru Keiovi chopit se velení…“ povzdechl si jeden z mistrů. Tato schůze se tímto uzavřela. Trvala celé dopoledne a vedly se dlouhé spory o zajištění dostačujícího počtu vojáků na všech republikou chráněných planetách, což působilo nemalé problémy. Naštěstí pro Quana byly zrušeny Galaktické kontroly nad každou důležitější planetou, což jen napomáhalo blížící se invazi. Zvedl se z křesla a vyrazil se trochu najíst.
Samozřejmě věděl, že Quan se v tuto chvíli musí pokoušet kontaktovat republiku, protože na něj ze všech stran útočí imperiální vojáci… a nebo už byl dávno mrtvý. Se vší náklonností, kterou k němu kdy cítil, by mu raději přál to druhé, ovšem byla tu i jeho nadaná učednice, které by byla náramná škoda. Na to sice už myslel a vojáci měli své pokyny, ale stát se mohlo leccos. A to by mu zkazilo všechno, na čem do teď pracoval. V chůzi si promnul krk a několikrát zatřásl hlavou, jako by se snažil takových myšlenek zbavit. Cítil, že všechno je v pořádku a nemusí si dělat starosti.
Ostatně síla by ho nikdy nezradila… síla, ta stála vždy při něm. Jedno na které straně stál. Vešel do kantýny. Velká klenutá místnost byla zaplněna vysokými sloupy a dlouhými stoly. V tuhle odpolední hodinu tu nebylo moc učedníků a ze sedmi oken, kde se vydávalo jídlo, bylo otevřeno jen jedno. Silou přesunul tác ze stojanu na plochu a vzhlédl o okýnku spojující jídelnu s kuchyní, ve které bylo dost páry na zahalení celého jejího prostoru až na asi osm metrů kolem otvoru.
„Mistře Ore!“ uslyšel ten známý ani mužský ani ženský hlas a ihned mu pohled sjel o něco níž, aby se na tu malou osůbku mohl lépe podívat. „Vy jste mi neřekl, že Akino je pryč!“ vyjela na něj tak neuctivě, že ho to překvapilo. „Některé děti nejsou dost slušné, aby se s nimi konverzovalo.“ „Já tu žádné konzervy nemám!“ ujistila ho zamračeně, „jen jídlo!“ Ore se podíval do několika naplněných kádí a na několik z nich ukázal: „Kde máš mámu?“ zeptal se, protože by mu bylo příjemnější, kdyby jídlo nabírala sama kuchařka. „Je vzadu!“ dostalo se mu úsečné odpovědi a dívenka sáhla po jedné z narezlých naběraček.
Chvíli pozoroval, jak se mu jídlo nápadně podezřelé barvy rozlévalo po talíři a poté zase pohlédl na dívčinu, která mu k tekuté kaši přidávala gumový kus masa. „Proč si raději nejdeš hrát s ostatními a nezavoláš sem svou matku?“ nadhodil. Zamračila se na něj a šplíchla mu na talíř pořádnou dávku smrtící omáčky. Když uviděl, jak se všechny ty věci promíchaly, zamrazilo ho a vzpomněl si na tekutinu, kterou kdysi přivezl z Tatooinu. Děvče se na talíř ale zadívalo velice zkoumavým pohledem, jako by ji zaujal způsob, kterým se tahle osudová kombinace promíchala.
„S kým si to tam povídáš, zlato?“ ozvalo se z mraku páry a za chvíli se vynořila její pěstounka v kuchyňské zástěře. Molly byla hlavní vedoucí kuchyně a podle toho i vypadala. Měla krátké rudé vlasy, zastrčené pod bílým čepcem a v obličeji i v pase byla stejně široká jako spojovací okno.
Ore ji pozdravil kývnutím hlavy a ona mu to opětovala. Kdyby to nevěděl, myslel by si, že to jsou příbuzné. Děvče mělo sice šedé oči, ale její barva vlasů byla něco mezi zrzavou a hnědou (nedalo se určit, ke které ze dvou barev má blíž) a byla dokonce i stejně malého vzrůstu. Molly Oremu na tác položila sklenici s vodou a druhou rukou chytila dceru za loket a jediným pohybem ji odtáhla o pět metrů dál od okna.
„Roztomilá dívenka…“ usmál se a doufal, že mu Molly nic dalšího na tác už nepřidá. „Zrovna od Vás bych čekala něco trefnějšího, než běžné úšklebky!“ řekla tvrdě a zadívala se mu hluboko do očí. Molly nepatřila k lidem, kteří se rytířů Jedi báli, byla dokonce jednou z těch, kteří je mnohokrát kritizovali, a bylo velkou ironií, že zrovna ona vychovala pro řád nejvíce dětí. „Myslím, že je trefné,“ odvětil. Molly se zamračila a naklonila se k němu přes desku v okénku. Při jejím vzhledu to trochu vypadalo jako predátor, který se snaží zhltnout svou nevědomou oběť. „Nechte tu malou holku, ať si roste, v normálním světě to totiž není jen samá meditace a mír, víte?!“ sdělila mu kousavě a její mohutné tělo se otočilo a zmizelo zpátky v mlze. Ore se na oblak páry nemile zamračil. Docela ho v tuhle chvíli hřála představa, že tuhle ženskou brzo odveze transportér…
***
Jedno z vrakovišť u města na Ord Mantellu se otřáslo mohutným výbuchem, který zahalil blízké okolí do oblaku písku a prachu. Několik vojáků republické jednotky se schovávalo v trupu rozebrané lodě a čelilo nájezdu lehkého obrněného vozidla svých nepřátel. V oblaku se něco zvířilo a zazářil zelený záblesk, který vyšvihl část hromady s nepoužitelnými součástkami proti pancíři vozidla. Malé kusy kovu se ale jen odrazily a transportér zamířil znovu na plášť trupu.
Oblak se naráz rozlétl na dvě strany a z jeho útrob vyskočil rytíř řádu Jedi. Když narazil na zem, kotoulem zbrzdil dopad a švihnutím meče usekl nejbližšímu imperiálnímu vojákovi ruku. Transportér otočil hlaveň proti rytíři a vystřelil. Ten ale vyrazil a oběhl ho velkým obloukem, který zakončil znovu skokem do stínu další hromady. Vozidlo vypálilo a kolem se rozletěla sprška kovových částic, která zasáhla další vojáky.
Tato skládka byla po několik posledních dnů místem, kde se uchýlily poslední jednotky republiky a kde se denně ztratily desítky týmů jejich nepřátel. Místní se naneštěstí přidali na stranu Impéria a tak i civilisti hlídali po nocích okraje pásma, aby nikdo nemohl uniknout. Všechna vysílání byla rušena a jediná zbraň, která jednotce zbyla, byl jejich velitel, který neúnavně likvidoval další a další nájezdy.
Nad zemí projel silný poryv větru a odsunul sebou většinu jemného povrchu na smetišti. Když vlna dorazila k transportéru, trochu se zakymácel a vojáci kolem od něj odskočili. Jedna strana vozidla se zvedla do výše a dělo se zarylo do země. Pole, které jím pohybovalo, se přerušilo a vozidlo skončilo na zemi poklopem dolů. Někteří vojáci se dali na útěk a ostatní začali vyděšeně střílet všude okolo.
Quan vyběhl z úkrytu a zaútočil na zbytek jednotky. Jediní dva vojáci byli natolik v pořádku, že po něm dokázali nadále střílet, ale i jejich snaha utichla stejně jako dunivé kroky těch, kteří byli na útěku. Někteří místní začali přes plot házet kusy plechu a kamení v naději, že mistra trefí, ale ani jeden z nich ho neviděl. Všichni věděli, že jeho smrt je nevyhnutelná a oficiální verze rozkazu zněla, že se má oblast uzavřít a nepřítel nechat vyhladovět, ale snad každý voják snil o tom, že by zabil rytíře jedi a tak opravdu nebyla nouze o útoky.
Quan se vyhnul jednomu z padajících kamenů a rychle se schoval pod jeden ze železných trámů okolo. Několikrát se rozhlédl a poté vyrazil pod jeden s kusů látky přetažených přes několik starých kluzáků. Nahoře na látkách byly naházené součástky a tak to shora vypadalo jen jako další část smetiště, ale ve skutečnosti se na ploše asi patnáct krát deset metrů a v trupu jednoho letadla schovávalo zbylých dvanáct vojáků z řad republiky.
Akino seděla opřená o jeden z motorů kluzáku a otírala si zašpiněný obličej. Zvedla hlavu a pohlédla na něj tak zoufale, že by se byl vsadil o cokoli, že si klidně prohryže cestu ven betonovou zdí a plotem. „Je jich čím dál víc.“ Řekl a sesunul se vedle ní. Několikrát zavrtěla hlavou, jako by odháněla dotěrný hmyz a potom před něj postavila malou čutoru s vodou. „Mám vlastní…“ řekl jí a lehce rozhoupal láhev na svém opasku, až v ní začvachtalo. „To není opravdové pití,“ odporovala mu, ale čutoru si dala zpět vedle sebe. „Jak to šlo tady?“ zeptal se a podíval se na několik vojáků, kteří seděli unaveně opodál.
„Jim se daří dobře.“ Odvětila a otočila se na bok, zády ke svému mistrovi. Quan se nenamáhal jí cokoli říct a poposunul se k desátníkovi skoro u vraku trupu. „Bavil jste se dobře?!“ vyštěkl na něj, jen co byl Quan v doslechu. „Ano, vlastně ano.“ zamračil se on a klekl si vedle něj, raději na druhou stranu, než kam voják mířil hlavní své pušky. „Je jich čím dál tím víc a vy jen dáváte mužstvu falešnou naději.“ „Nemyslím, že je na tom něco špatného, až se naskytne ta správná situace…“ „…až se naskytne ta správná situace, tak nás tu vyvraždí jako lesní kannoky!“ zavrčel tak naštvaně, až se Quan trochu odtáhl.
„Jsem si úplně jistý, že tady nechtějí ztrácet moc času a za pár dní odtáhnou pryč.“ „To bude ještě lepší, to nás budou moct místní umlátit klackama, nebo železnýma tyčkama!“ Tentokrát se už i na Quana otočil a obočí měl k sobě semknuté tak silně, že se mu uprostřed spojilo. Kei se na něj také zamračil, ale pochyboval, že by to mohlo udělat takový dojem, jako desátníkovo svraštělé obočí a zatnuté zuby. „Nemáme jinou šanci, než nějak motivovat mužstvo a v tu pravou chvíli se dostat z téhle díry!“ „My, drahý mistře, nemáme už žádné šance…“ řekl voják tak potichu, že ho mistr slyšel jen matně.
Quan se znovu zvedl a usadil se mezi desátníkem a Akino. Trochu se rozhlédl kolem, aby zjistil, jestli někdo stojí na stráži a pak si hlavu opřel a kov za sebou a zavřel oči. Snad tahle noční můra skončí dřív, než tady všechny zabijí.
***
V ranní tmě se probouzel Coruscant k dalšímu dni. Mezi domy létaly první lodě a transportéry a obchodníci otevírali své stánky. Jedno z nejnižších pater Jedi akademie také hýřilo životem. Bylo třeba dokončit včerejší úklid některých místností, vystřídat stráže ale také zajistit odvoz odpadků a špinavého prádla a zajistit dovoz nového. Mezi dovoz se také počítal transportér s denními zásobami pro budovu, který jako vždy přebírala vedoucí kuchyně.
Molly stála u otevřeného nákladního prostoru lodi a na datovém zápisníku odškrtávala vyložený náklad. Dvě převozné plošiny se míhaly tam a zpět mezi spodní výjezdovou plošinou a zadním skladem kuchyně, kde jejich dojezd kontroloval řidič transportéru. Vysoký Cathar s širokými rameny a svalnatýma rukama. Vedle něj stála a o jeho lýtko se vsedě opírala Mollyina dcera a při každém příjezdu vozíku oba několikrát pokývali hlavou a sledovali droida při jeho vykládání. Sem tam Cathar vešel do skladu a krabice několikrát přeházel, nebo je posunul víc dozadu, podle toho, co bylo zapotřebí a vrátil se zpátky na své místo.
Kromě služebnictva však byl vzhůru i někdo jiný. Jedna osoba, která zneškodnila jednoho z ochranných droidů dříve, než dokázal spustit alarm, a která jeho plechové pozůstatky uklidila do jednoho z přístěnků nedalekých učeben. Vážený mistr řádu stál u jednoho z obrovských chodebních oken s comlinkem zastrčeným v rukávu a díval zpříma na temnou oblohu osvícenou jen světlem majáků nejvyšších budov.
Na východu už bylo nebe jemně fialové a on byl čím dál tím nervóznější. Podle jeho informací měla akce začít hned během prvního náznaku rozbřesku nad hlavním městem. Nepodařilo se jim snad dostat se až sem? Silně stiskl comlink a než se podíval na jeho obrazovku, rozhlédl se zkoumavě po chodbě, jestli je pořád ještě prázdná. Malé světlo osvítilo jeho obličej a on zpozoroval navýšený signál spojení na stupnici jedna.
Ihned vzhlédl znovu k obloze. Světlo comlinku začalo trochu blikat a sem tam se ozval do ranního ticha rušivý šelest. Fialovošedá barva se od východu pohybovala dále doprostřed města a comlink slabě pípl, když se jeho signál navýšil na dvě… tři… čtyři… pět… šest - Ore zaznamenal malý mračný vír nad jednou z budov - sedm… osm… - vír se zvětšoval a z jeho středu pomalu prosvítalo signalizovací světlo - devět… - světlo prolomilo vrstvu spodních mračen - ...deset!
Těsně vedle zaoblené budovy se z hustých mraků vynořila obrovská vesmírná loď republiky a svou spodní částí urazila bok jiné budovy, která se v tom místě ihned přelomila a vrch i s pozorovatelnou spadly přímo na loď, kterou to ale nijak nevychýlilo z kurzu a která se drala sítí budov stále níže nejvyšší částí města. V comlinku trochu zaškrtalo a pak ore uslyšel chraplavý hlas plukovníka Nardra.
„Mandalorian je na Bassilisku - opakuji - Mandalorian je na Bassilisku - zahájení akce: Rudá přilbice… všem jednotkám - Mand…“ Ore sundal prst z přijímacího snímače a comlink nechal sjet níže do rukávu. Úplně živě si představoval Nardra v jednom z jeho krystalových trůnů, jak hlásí do zlaté vysílačky tyhle kraviny a tváří se při tom jako král světa.
Znovu spěšně zkontroloval chodbu a pak, v okamžiku, kdy byla loď nad městem z poloviny ven z mračného oparu, a když ji začaly doprovázet desítky menších lodí, se rozběhl k nouzovému východu vedle výtahů, na kterých byl přilepený velký papír s klikatým nápisem “mimo provoz“. Všechno doposud bylo naplánováno do jedinečných detailů - porucha výtahu - dřívější dodávka jídla - dvakrát méně civilistů v budově a… zastavil se uprostřed schodiště na jedné z rohových plošin a vyklopil malý kovový nástěnek, jenž se po překlopení přeměnil v malý poplašný terminál. Z levého rukávu vytřepal ve spěchu datapad (comlink měl v pravém) a zasunul ho do terminálu.
Ten se ihned rozsvítil nápisem “Evakuace“ a jedno z poplašných světel nad ním začalo blikat. Na terminálu se objevilo hned několik nových oken s nápisy “Odpojení okruhu“ a “Bezpečnostní jednotky aktivovány“. Ore se ušklíbl a pohlédl schodištěm nahoru, kde mimo světla nad ním žádné nesvítilo, a alarm nerušil nikoho z řádu, poté zkontroloval šachtu pod sebou, která sice stejně zela prázdnotou, ale zaplnil ji tlumený hukot sirén a poplašná rudá světla. Dal se znovu do pohybu směrem dolů a slyšel, jak se dveře ke schodišti v horních patrech zacelují železnými pláty, štíty a magnetickou ochranou vlnou. Vše běželo podle plánu!
***
V dolní části akademie se rozezvučel alarm doprovázený světlem poplašných lamp, které průběžně problikávaly temné chodby, kde bylo jinak vypnuté všechno světlo. Chodbou, která vedla k jednomu z hangárů, se rozhučely různé hlasy zaměstnanců akademie, kteří se zoufale snažili zachránit a dostat se co nejrychleji od možného nebezpečí.
V hangáru ale stál jen jeden převozný transport, sice vyložený, ale se zavřeným nákladním prostorem a dav se ho snažil marně otevřít. „Počkat!!! Počkat!!!“ rozezněl se halou hluboký hlas a k transportéru se prodral mohutný zebrak. „Hele ta loď je moje, tak bacha!“ křikl a rukou odstrčil několik chlapů, co se ho snažili otevřít. „To teda není, patří našemu dodavateli!“ křikla někde z davu Molly. „No tak to si nemyslím, paninko, tak koukejte!“ křikl a namačkal na panelu vedle dveří kód. Chvíli bylo úplné ticho a do haly doléhal jen zvuk alarmu a vše, co bylo vidět, byl střídavě rudě osvětlený zebrak, který se poté narovnal a lehounce otevřel dveře nákladního prostoru, které ale rychle zastoupil.
„Jste tu všichni?!“ křikl. Místo odpovědi se ale všichni začali soukat dovnitř. Zebrak těch několik prvních smetl na zem vedle transportéru a znovu vykřikl: „Jste tu všichni?!“ „To je jedno, pusťte nás dovnitř!“ odpověděl mu kdosi z davu a všichni na něj začali tlačit. Zebrak se posunul jednou nohou do transportéru a málem mu nárazy vyrazily dech. A najednou se dav povolil, dokonce se začal vzdalovat. Mezi ním a davem lidí se vytvořila průhledná jakoby zeď, která je posunula zpět dozadu. Všechny to vyděsilo a rozutekli se raději dál od transportu. „Jsou všichni!“ řekl někdo a Zebrak i několik lidí z davu se podíval směrem k chodbě. „Skener na dveřích je všechny spočítal, jsou tu všichni do jednoho…“ Vedle dveří chodby stál u terminálu mistr Tuan kterému se v červených záblescích třpytil pot na čele a ramena mu rytmicky klesala dolů-nahoru-dolů-nahoru. „To je mistr Tuan!“ „Mistr nás přišel zachránit!“ „Nechtějí nás pustit dovnitř!“ „Zemřeme tu!!!“ křikla do davu nějaká mladá žena a všichni v hrůze znovu utichli.
„Pusť je dovnitř!“ řekl Ore s pohledem jako přišitým k Zebrakovi. „Ano pane!“ odvětil mohutný muž a posunul se bokem k terminálu, čímž se uvolnila cesta do lodě, kam ihned začali chaoticky nastupovat všichni zaměstnanci. Ore mezitím přišel blíž a podával ruku těm, kteří při nástupu potřebovali pomoc. „Mistře, proč nás nechtěli pustit dovnitř?“ zeptal se někdo a Ore se na něj chladně usmál: „Protože jsme chtěli, abyste tady byli všichni, přece bychom nemohli dopustit, aby tady někdo z vás zůstal a možná umřel!“ řekl až ironicky medovým hlasem a silou zastrčil jedince dovnitř.
Transportér se díky tlačenici plnil vysokou rychlostí a brzo byli všichni kromě mistra Jedi a Zebraka na palubě. „To by mělo být všechno… zavřete to!“ křikl chladně Ore na Zebraka, který se ihned sklonil zpět k ovládání. „Mistře moment, jsou tu nějací droidi!“ křikl někdo z davu „Jsou tu dva droidi, chybí nám lidi, někdo tu není!“ „To je jedno zavřete to!“ křikl jeden Twi´lek nepravidelným basicem a postavil se před dav, který se roztahoval zpět k východu. „Moje dcera, mistře, moje dcera!“ zahulákala Molly a natáhla ruku směrem k Oremu, který očekával rychlé zavření dveří! „Moje dcera tu není, počkejte, moje dcera, mistře!“ křičela zoufale vysokým hlasem a jediné, co jí bránilo se rozběhnout, byl Twi´lek, který z posledních sil držel ji a i několik lidí, které sebou táhla. Dveře lodě se začaly zavírat všemi čtyřmi vrstvami a někteří ze zaměstnanců pochopili, že se jedná o vrstvu za žádných okolností vhodnou pro převoz osob. Křik davu o pomoc zesílil a mohutný zebrak se pokusil zrychlit zavírání dveří vlastníma rukama.
„Ale no tak, musíme vás přece zachránit!“ usmál se Ore, když ve dveřích zbýval otvor průměru asi tak jen metr. Twi´lek propustil dav, ale než se dokázali přes něj převalit, dveře se zavřely úplně, a v blikavém světle temné haly stáli už jen Ore a zebrak, kteří poslouchali tlumené rány z nákladního prostoru transportéru.
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056988000869751 sekund

na začátek stránky