Andor.cz - Dračí doupě online

24. 9. 1270 jak zapsal Mysterion

„U opilého jednorožce,“ tak se ta slavná hospoda jmenovala. Nikdo si již nevzpomíná, kdy byl tento název vymyšlen a co znamenal, jaký byl jeho účel, avšak to na tom bylo to pěkné. Staré dřevo, pořád však pevné jako samotná vůle, skřípělo do rytmu větru, snažilo se sdělit své dlouhodobě skrývané starosti, avšak nikdo je nedokázal pochopit, nikdo nerozuměl… Až na mě. Za ta léta se stala příbytkem všech, jež potřebovali přístřeší, ať už to byl prostý sedlák, urozený kníže či statečný dobrodruh. Všichni přišli vzdát čest této honosné budově. Já nyní nemám co na práci, mé ruce jsou již příliš ochablé, než abych v nich držel meč, proto bude mou zbraní toto pero a prostředníkem kus pergamenu. Ať všichni slyší příběh o smutku dřevěného obra.

Tak jako každá hospoda, i tahle měla své stálé hosty, občasné návštěvníky i potulné dobrodruhy, kteří přinášeli nádherné příběhy, někdy pravdivé, jindy až příliš neuvěřitelné, avšak jedna věc na nich byla přeci jen výjimečná. Všichni je milovali.

Jednoho večera, kdy bylo počasí tak nepříjemné, že se ani harpyje neopovažovaly vylézt ze svých úkrytů, byla hospoda téměř plná. Spousty mužů opustilo své manželky, aby si mohli vypít pár piv, popovídat si o starých dobrých časech a utratit pár drobných. U stolů se dělo hodně věcí, jen málo přítomných jedlo, oblíbené bylo spíše pití, hlasitá mluva a adrenalinový hazard všeho druhu. Ať už karty, kostky či sázky, lid se u toho náramně bavil.

Zrovna ve chvíli, kdy se zdálo, jako by nálada nemohla být lepší, vstoupila do místnosti postava zahalená v plášti lemovaném kožešinou. Přisedla k volnému stolu, sundala kápi a položila ji vedle sebe na volné místo. Postarší muž z ramene strhl kožené pouzdro a vytáhl loutnu. Vybrnkal pár akordů pochmurné melodie, čímž přitáhl pozornost většiny lidí. Během chvilky byli všichni tiší a čekali, zda bude cizinec hrát. „Pobav nás, barde, a o hladu nebudeš,“ vykřikl jeden z hostů. „Hej hostinský, dones mu nějakou medovinu.“ Po chvilce už na stole stál pohár. Muž se zhluboka napil, zabrnkal pár dalších tónů a začal zpívat. Jeho hlas byl velice příjemný. Zazpíval několik veselých písní, několik smutných, hodně válečných a potom se znenadání zastavil. Nasadil melodii tajemnější a hrůznější než předtím a začal s jeho mistrovským dílem dnešního večera.

„Nyní si vyslechněte příběh, který nikoho nenechá chladným. Jen málo lidí tento příběh zná a ještě méně mu věří. No, posuďte sami…“

Muž, tak mladý, že ani dvacet zim nezažil, se proplétal špinavými uličkami již tak temného místa. Nepovím vám jeho název, protože to je město, jehož jméno se nedá vyslovit. Neboť ten, který ho uslyší, prý nikdy nespočine v pokoji. Spěchal, jako by ho smrt honila, toto tvrzení nebylo daleko od pravdy. Za své jednání ve jménu lidskosti, kdy se rozhodl pomoci utiskovanému obchodníkovi, měl zaplatit životem.

Není divu, že je tohle místo zatracené i samotnou nadějí. Vládne zde jen temnota, zlo a korupce. Nikdo nezasáhl, nikdo nepomohl bezmocnému obchodníkovi. Městské stráže se bojí o svůj život a místo zkorumpovaného starosty zde vládne vůdce cechu zlodějů a vrahů. Sami si říkali kupci, ale nejeden muž či žena jejich rukou zemřeli. Spekulace míří k jinému názvu – Kupci se smrtí. Nikdo neví, kdy tato organizace vznikla, avšak jejímu zrodu předcházela podivná úmrtí.

Aletova únava byla již téměř neúnosná, dokázal běžet už jen díky své ocelové vůli. Konečně se dostal do přístavní čtvrti. Jedině toto místo neměla smrt a zkáza ve svých rukou. Žili tu totiž vysloužilí vojáci, ti nejlepší mořští vlci a kdokoliv měl alespoň nějakou čest. Lidé tu však museli přežívat jen ze svých vlastních zdrojů a to je spojovalo… táhli za jeden provaz. Na jejich jednotu se neopovažovali zaútočit ani ti nejlepší vrazi a zabijáci.

Cizinec vyběhl zpoza rohu a téměř narazil do postarší paní. Ta vařila jakousi polévku. Hned jí bylo jasné, o co jde. „Hochu, běž na molo, je tam můj muž. Pomůže ti…“ Řekla ustaraně a mladík jen pokýval hlavou. Měl vyschlá ústa, byl vysílen, nemohl promluvit, avšak běžel na místo, kam ho žena poslala. Jeho boty byly z velice jemné, avšak pevné kůže, která dokonale napomáhala v pohybu a dávala mu nad útočníky náskok. Za ním se ozvalo několik tónů zvuku vyslaných z nějakého rohu nebo podobného nástroje.

Z posledních sil se Alet dostal ke kotvišti člunů a lodí. „Musím skočit dolů do vody a počkat nějaký čas mimo město.“ Myšlenky přerušila ruka, jež vystřelila z temnot, popadla hocha a stáhla ho pryč. „Hej, pst, kdo jsi? To po tobě jdou?“ Otázka vyvedla chlapce z míry. „A… Ano, jak to víte?“ Vysoukal ze sebe a starý muž dal prst přes pusu. „Potichu, čekej, nemusíš se bát, tady sem si netroufnou.“ Starcova slova zněla velice přesvědčivě, takže se Alet opravdu přestal bát.

Netrvalo ani pět vteřin a bylo slyšet hlasité nadávky. Po dvakrát delší době už bylo vidět prvního pronásledovatele. Ale nebyl poslední… Vyběhli další. „Raz, dva, tři, čtyři, pět… Jsou v nevýhodě,“ řekl jakoby mimochodem stařec. Jeden z chumlu nepřátel vystoupil a začal hlasitě vyřvávat. „Hej, rybáři, vydej nám toho hocha, máme s ním nevyřízené účty.“ Šedivý obránce Aletův se nyní přestal smát a jeho výraz vyjadřoval smrtelnou vážnost. „Nepatří vám, nedostanete ho, obraťte se a vraťte se zpět, dokud je čas.“ Z bandy se začaly ozývat posměšky a urážky, až se takzvaný vůdce rozhodl konat.

Napřáhl se mečem a vyběhl směrem ke dvěma postavám. Starcova ústa se začala nepatrně pohybovat, potom rychleji a začal vydávat nesrozumitelné zvuky – jakási zaklínadla. Během vteřiny byl útočník odražen, když ho odmrštila síla větru, který vyšel z vetchých rukou. Útočník se zvedl, podíval se za sebe na své společníky, když v tom jakoby zkameněl. Skupinku pěti lidí obklopovalo asi dvacet mužů všeho věku, samozřejmě ozbrojených. V tu chvíli Alet padl vyčerpáním.

Když se jeho oči otevřely, udivil se. „Kde to jsem?“ Nemohl si vzpomenout, co se poslední dobou stalo. Až po pár minutách, když uviděl postarší paní, si vzpomněl. Hned však znovu upadl do sladkého nevědomého snění, daleko od všeho reálného. A znovu otevřel oči. Nad ním stál starý muž, který mu předešlou noc zachránil život. Tedy, vlastně nevěděl kdy, netušil, jak dlouho byl mimo.

„Konečně jsi vstoupil do světla, můj statečný přítelíčku,“ řekl s úsměvem v hlase onen muž. „Říkaj mi Jack a estli si dobře pamatuju, jsem zdejší rybář a támhleto je moje žena Cass,“ ukázal na paní, jež mu pomohla od téměř jisté smrti. Alet se zvednul, aby se uklonil. Jeho tělo však bylo zesláblé a proto hned zase kleslo na postel. Jack se jen zasmál. „Ale přítelíčku, jseš vyhládlej, nemůžeš si jen tak vstávat a dělat ze sebe hrdinu.“ S tím musel mladík souhlasit a vzpomněl si, jak mu kručí v břiše. Cass mu donesla rybí polévku a Alet se s chutí pustil do jídla.

Jakmile mu bylo dobře, našel si Jacka, aby si s ním popovídal. „Hele Jacku, jsem rád, že jste mi pomohli a starali se o mě, rád bych vám to nějak splatil… Nepotřebujete s něčím pomoct?“ Starý rybář sedící na břehu vytáhl z úst fajfku a vyfoukl krásný kroužek dýmu. „No estli mi chceš vopravdu nějak pomoct, jednu práci bych pro tebe měl. Mohl bys se mnou jít chytat ryby… Tedy, vyplout se mnou chytat ryby.“ Alet bez přemýšlení pokýval hlavou. „Jistě, rád pomůžu…“

Asi o dva dny později opravdu vypluli na moře v menší loďce. Měli připraveny sítě, vlasce, návnady, a také jedno silné lano. Jeli chvíli po podbřeží, až se začaly objevovat strmé útesy. V tu chvíli vyrazili na širé moře. Udržovali kurs, až Jack promluvil: „Slyšel jsi někdy vo mořský příšeře, co požírá lidi a ničí lodě? Příšeře, pro kterou nedokázali vymyslet ani název tak, aby vystihoval její hrůzu?“ Aletovy koutky úst se zaškubaly a měl problém, aby se nezačal hlasitě smát. „Vždyť to jsou jen povídačky pro matky, aby zastrašily své děti.“ Jack se podíval do mladíkových očí a byla vidět bolest, jíž stařec někdy dříve prošel. „Tak málo toho o světě víš, ta bestie existuje, zabila mi otce, bratry i děti. Zůstala mi jen má žena. Dnes se hodlám pomstít.“

Další cesta byla tichá, nikdo z nich nepromluvil, až Jack zastavil loď. Bez hlesnutí vytáhl hák o velikosti lidské dlaně, připevnil ho k lanu a na jeho konec napíchl rybu. Se žblunknutím zmizel hák ve vodě. Nyní se stařec opřel hlavou o sítě tak, že téměř ležel. „Já si na chvíli zdřímnu, zatím hlídej, pokud se stane cokoli podezřelého, vzbuď mě.“ V tu chvíli zavřel oči a po chvíli již spal. Během hlídky si Alet něčeho všiml, vlasec se ani nepohnul, v tom mu něco došlo… Mrtvé moře, moře bez živočichů, bez života, ale proč? Kvůli nějaké hrůze. Podíval se do vody, byla průzračná, jen matný obrys něčeho velkého stoupal vzhůru. „Jacku, musíme hned vypadnout!!!“ Zařval, ale už bylo příliš pozdě. Zrovna ve chvíli, kdy Jack otevřel oči, nad hladinou se objevila příšera. Její zuby měly velikost jednoručních mečů a z jedné dásně koukal starcův hák.

Jack se začal chovat jak pomatený. Chytl lano a začal tahat, aby mu kořist neupláchla. Ustrašený Alet začal řvát. „Jacku, pusť ten vlasec, musíme odtud vypadnout, nebo nás ta bestie zabije.“ Starci však v očích plála nenávist. „Nikdy, nepustím, je můj, to je pomsta za to, co udělal. Zaplatí za to.“ Mladík věděl, že nemůže dělat nic jiného, než že pomůže Jackovi tahat. Najednou lano povolilo a Aleta něco udeřilo do hlavy. V tu chvíli ztratil vědomí.

Jakmile se probral, sám ležel v rybářově loďce. „Kde je Jack? A kde je příšera?“ Pomyslel si, ale v tu chvíli do člunu něco narazilo a do dřeva se zakousla potvora. Loď se začala potápět a příšera napůl vynořená z vody se blížila. Alet začal couvat, co nejvíce to šlo, až jeho prst přejel po něčem ostrém. Podíval se, co to je a byl tam zářivě bílý zub velikosti tesáku. Byla tu poslední šance, aby přežil, musel to udělat… Postavil se na potápějící loďce a se zubem skočil po bestii. Ten se zabodl hluboko do potvory, která začala běsnit. Řev, který se jí dral z pusy, byl ohromující. V poslední chvíli, než se ponořila do hlubin, stihl Alet vytrhnout zub z těla bestie. Ta zmizela pod hladinou a už se více neukázala. Mladík připlaval ke břehu, a když vylezl na písčitou pláž, zůstal tam ležet snad hodinu. V ruce stále pevně svíral zub, který byl jeho trofejí.

Jacka už nikdo nikdy neviděl, skončil tak, jak začal… Při lovu ryb. Z Aleta se stal dobrodruh a jeho zbraní byl věčně ostrý zub. Mladík se stal jedním z nejlepších bojovníků, jací chodili po této zemi. Ale tohle je už jiný příběh.


„To byla blbost, taková příšera nikdá neexistovala. Je to celý vymyšlený a ty jsi lhář, barde…“ Ozvalo se z jedné části hospody. Odjinud se ozvaly jiné připomínky, až se strhla hádka, jestli je příběh skutečný nebo není. Bard schoval svoji loutnu do pouzdra, zvedl se a vydal se pryč z hospody. Těsně před východem se zastavil a naposledy promluvil: „Možná to je pravda a možná není, já zpívám jen to, co slyším.“ Poté tichým krokem vystoupil z hospody, vak s loutnou přehodil přes ramena a povytáhl mečík. „Ty jediný jsi svědkem toho, co se stalo.“ Krásně bílý zub znovu sklouzl do pouzdra a bard pokračoval ve své cestě.