Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Estrellita - prologOblíbit

jaja1162.jpg

Autor: Endru

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 27. listopadu 2011 15:20

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Námětem mi byla válka mezi stvořeními temnoty a světla. Je to má první povídka rozdělená na několik kapitol. Dopsaných mám zatím tři. Chci jen slyšet názor ostatních. Předem děkuji za přečtení.
 
1.

Je temný a chladný zimní večer. Všude kolem se povalují kupy zářivě bílého sněhu, jejž válka ještě nestihla poskvrnit. Po cestě lemující nepřátelsky vyhlížejícími stromy prochází mladá dívka drobnější postavy oděna v kabátu z hnědé kůže a kápi přetáhnutou přes hlavu. Tmavé vlasy jí stékají po prsa a světle modré oči se rozhlížejí. Vše kolem je nepřirozeně klidné. Nikde se nepohne ani větvička. V celém lese panuje hrobové ticho.

Její kroky směřují domů. Skrytý vchod do lesní jeskyně je ale ještě daleko a ona začíná mít ten nepříjemný pocit, že není sama. Zlehka našlapuje po čerstvém sněhu, který plní její vroucné přání a neboří se. Co chvíli se zastaví, otočí a zaposlouchá do ticha, ale okolí nejeví slyšitelné známky nebezpečí.
Stáhne si kápi ještě víc přes obličej, aby se ubránila mrazu. Kdybych jen zůstala a nikam se nevydávala. Ta válka... trvá už od mého narození, skončí snad někdy? Všude kolem jen smrt a utrpení, každý se bojí o někoho. Aspoň, že já se bát nemusím .
Dorazí na rozcestí. Už jen chvíli chůze a jsem tam. Zůstane stát. Uprostřed stojí starý pomník, už léta se o něj však nikdo nestará. Odlupující se nápis, který se možná v minulosti skvěl zlatem, hlásá: "Světlo skoná v Temnotě." Nesnáším to místo, ten náhrobek ze mě vysává sílu i vůli k životu, kéž by jen existovala jiná cesta domů.
Odvrátí od pomníku pohled, aby se na ten zašlý kamenný kříž nemusela dívat. Zkusí projít kolem popaměti, aniž by se ohlédla jeho směrem, ale nejde to. Těch několik starých balvanů jí magicky přitahuje. Ve vzduchu, který byl do tohoto okamžiku prosycen svěží vůní noci, ucítí něco zvláštního. Pomalu se nakloní směrem k pomníku a poté zůstane jen nehybně stát.
Před křížem spatří sníh ušlapaný koňskými kopyty a zabarvený krví. Krví, která stéká po balvanech, co představují schody nahoru k náhrobku. Vytéká z těla muže oděného ve skvostné plátové zbroji, jenž leží na nejvyšším kameni těsně pod křížem. Dívka pomalu nakračuje po balvanech, aby zjistila, zda nešťastníka pozná. Když v tom uslyší hlasité zafrkání koně. Rychle se otočí a vytasí zpoza kabátce svou malou ničím výraznou dýku. To, co vidí, ji však nenechává v klidu.
Před ní stojí velký černý kůň s dlouhou hřívou, ohnivýma očima a zakrvácenými kopyty. Na něm sedí muž v černém plášti, s kápí přes obličej. U levého boku má připnutý stříbrný meč se satanskými ornamenty na jílci. Moc zkušená nejsem, ale tohle musí být bojovník temnoty. Skončí snad můj život tady jako před chvíli toho za mnou?
„Zdravím Tě, Hvězdo,“ promluví zastřeným hlasem a pokyne dívce lehkým zdvihnutím ruky.
„Mé jméno nezní Hvězda,“ ohradí se, ačkoli má pocit, že jí svoboda už utekla.
„Poznáváš ho?“ pokývne směrem k nešťastníkovi pod křížem. Jeho kůň znova zafrká a přešlápne.
„Ne. A i kdyby, už mu nepomůžu,“ dodá smutně a vzdorně zároveň
„Jmenuje se Jockar de Lune. Byl Rytířem Slunce.“
„Hodně bojovníků prolilo krev kvůli chamtivosti Temnoty, truchlit pro jednoho není čas.“ Jsou to snad má poslední slova? Jsem další na řadě? Ne… ne tak brzy.
Jezdec se záhadně usměje.
„Tenhle ale nebyl jen bojovník Světla. I díky němu válka začala, Hvězdo. On to ovšem nevěděl.“
„Ale... proč mi to povídáte? Nemůžu ho zachránit!“ Diví se a záměrně ignoruje špatné oslovení.
„On se vrátí. Byl nejlepším Rytířem Slunce, jakého jste kdy měli. Nikdo ho nemohl zabít, tak jsem to udělal já. Ten nebude mrtvý dlouho.“
„Co dělal tady? Když byl tak dobrý, proč nebojoval?“ Zvědavě se vyptává.
„Jel sem pro tebe, Hvězdo. Byl to Tvůj otec.“
Dívka projede pohledem od mrtvého na pomníku k jezdci. Pak se vzchopí a zcela jiným, mnohem odvážnějším tónem vyhrkne. „Můj otec se o mne nikdy nezajímal. Proč by najednou jen tak jel několik tisíc mil? Aby se zeptal, jak se mi vede?“
„Dozvěděl se, proč válčíme. Bál se o Tvou bezpečnost, Hvězdo.“
„Co pořád máte s tou Hvězdou? Jmenuji se Estrellita!“ Nahromaděný vztek, smutek a touha po pomstě se chystají vyplout na povrch.
„Znáš jen část svého jména. Celé Tvé jméno je Diabolico Estrellita. Ďáblova Hvězdička. Moje Hvězdička,“ dodal jakoby mimochodem.
Poklesne v kolenou. To, co slyší, se jí vůbec nelíbí. „Už nechci ani chvilku poslouchat další takové nesmysly.“ Dýku prohodí vzduchem a stiskne ji konci prstů za ostrý hrot. Vší silou jí mrští proti jezdci se snahou trefit srdce.
Rána zasáhla svůj cíl, avšak On se jen rozesmál: „Mne nemůžeš zabít, Hvězdičko. Nemám srdce, nejsem člověk. Jak jsi nezkušená.“ Vytáhl si dýku z těla a hodil ji dívce k nohám. Zapíchla se do sněhu. „Nech si svou pomstu na později, až Tvůj otec přijde zpět z onoho světa. Každý, kdo je zabit Ďáblem, má možnost se vrátit.“
„Co ode mě chceš?!“ Drze na něj vypálí otázku. Kdyby mne chtěl zabít nebo zajmout, už by to přece udělal.
„Nejsi šťastná, Hvězdo. Pozoruji Tě už delší dobu. Tvá matka, Fremonica, je na mé straně už od Tvého narození. Chtěla Tě vzít s sebou do řad Temnoty už tenkrát, ale Jockar de Lune si prosadil svou. Vyhnal ji daleko od Tebe a Tvých starostí. Tebe pak nechal osudu a odjel chránit Světlo. Nevěděl, že Ty, Hvězdičko, jsi důvod naší války. Celé věky jsem čekal, až budeš dost silná, aby ses přidala na stranu Temnoty. Teď nastal ten čas!“
Poslední slova téměř vykřikl. Jeho kůň hlasitě zaržál, vzepjal se a zakopal předníma nohama do vzduchu. Rázem se zvedl silný vítr. Ďábel přejel rukou v kožené černé rukavici hřebci po krku a zašeptal: „Klid, Tormentoso!“ a kůň i vítr se uklidnili.
„Jsi zplozencem nejlepšího bojovníka Světla, Jockar de Lune je silnější a chytřejší než sám král Elmonth, a královny podsvětí, upírky Fremonicy. Ty, Hvězdičko, podle dávného proroctví kentaurů, rozhodneš o osudu tohoto světa. Já Ti můžu pomoci rozvinout tvé schopnosti. Máš jich víc, než tušíš. Přidej se ke mně a budeš… volná…“
„Zůstane mi má svoboda a možnost se vrátit?“ Ptá se nechápavě.
„Možnost budeš mít vždy, ale myslím, že už nebudeš toužit po Světle,“ ujišťuje ji s úsměvem. „Nezklamala jsi mne ani svou matku, vkládala do tebe velké naděje. Myslím, že udělám dobře, když…“ nedopoví, jen mocně hvízdne na dva prsty a zavolá: „Tartareo!“ Poté zamumlá něco v řeči, kterou nikdy před tím neslyšela. Zní to jako nějaké zaklínadlo.
Za jeho zády se vynoří další kůň, černý jako uhel, s planoucím pohledem. Ten však vypadá mladší, lehčí a hbitější. Doběhne k dívce, na místě zastaví a ohlédne se na svého pána.
„Jmenuje se Tartareo. Nikdy Tě neopustí, Hvězdo,“ sdělí jí Ďábel. „Nasedni a následuj mne.“
Už jsem rozhodnutá. Ano, pojedu. On má pravdu, šťastná jsem v úkrytu nebyla. Něco mi chybí. Vlastně jsem to věděla už dřív, ale bála jsem se přiznat si to.
Estrellita vyskočí na hřbet neosedlaného hřebce a pobídne ho, aby následoval svého staršího druha. S tebou, Tartareo, jedu vstříc osudu...
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066977977752686 sekund

na začátek stránky