Andor.cz - Dračí doupě online

Ze spánku, ovšem pokud to byl spánek a ne bezvědomí, mě probudila tupá bolest v levé ruce. Ohmatala jsem si ji a zjistila jsem, že na ní mám hlubokou tržnou ránu, jako by mi z ní někdo vyškubl maso. Radši jsem se ani nepokoušela vzpomínat, co mi ji způsobilo. Posadila jsem se a překvapeně jsem se kolem sebe rozhlédla, což mi vlastně bylo k ničemu, protože všude kolem byla neproniknutelná tma. Tohle asi nebude můj pokoj, tak kde to jsem? Blesklo mi hlavou. Vstala jsem a šla jsem pár kroků dopředu. Rukama jsem nahmatala stěnu a šla jsem podél ní. Byla to nějaká hodně dlouhá chodba, ale po pár desítkách metrů se větvila. Tak jsem zahnula vlevo, instinktivně jsem si myslela, že to je ta správná cesta. A moje instinkty mě nezklamaly. Ale to, co jsem uviděla, bylo horší, než jsem čekala.

Zhodnotila jsem situaci. Stáli jsme v lese, na mýtině. Kruh kolem nás se pomalu uzavíral. Pomalu, ale jistě. Kdyby to aspoň byli lidé. Ale tohle, tohle je horší než noční můra. Stáli kolem nás, přibližně ve vzdálenosti deseti metrů, takže už jsme si je mohli pořádně prohlédnout. Solventi, tak se těmto příšerkám říkalo, nebyli o moc větší než lidé. Ovšem tady všechna podobnost končila. Měli hlavy podobné hlavám divokých šelem, z úst jim trčely dlouhé, očividně hodně ostré zuby. Místo nehtů měli drápy a jejich pokožka připomínala dočerna spálené maso. Solventi začali vrčet a prskat, jejich kruh se zúžil na pět metrů. Marthas, můj nejlepší kamarád, jediný, kdo sdílel tuhle hrůznou situaci se mnou, už byl k smrti vyděšený. ‚Já ti říkal, že to nemáme dělat, já věděl, že je to blbej nápad, já ti říkal, ať se vrátíme, ale ty že ne, a teď tu umřeme, já věděl, že sem nemáme lézt...‘ ‚Přestaň‘ Okřikla jsem ho. Už tak jsem byla ve stresu, tohle jeho žvanění mě ještě víc znervózňovalo. Kruh se zúžil na tři metry. Marthas se začal třást a vypadal jako člověk, který se dívá smrti do tváře. I když to vlastně byla pravda, tihle solventi by se dali docela slušně popsat jako ztělesnění smrti. Bylo mi jasné, že bránit se je zbytečné. Obzvlášť, když u sebe nemáme žádnou zbraň...

Bylo slunné letní odpoledne a já jsem seděla doma v knihovně. Máme doma obrovskou knihovnu, ani netuším proč. Naproti mě seděl můj nejlepší kamarád Marthas. Zrovna jsme hráli Monopoly, a já jsem hodila kostkou příliš prudce, a tak se skutálela ze stolu. Začli jsme ji hledat a po pár minutách jsem ji uviděla pod skříní. Podala jsem ji a šla jsem zpět ke stolu, ale bohužel jsem zakopla o knihu, která ležela na zemi. Spadla jsem přímo na obrovský stojan s knihami. Strhla jsem ho k zemi a očekávala jsem tvrdý dopad, ale letěla jsem nepřirozeně dlouho, několik sekud. Až poté jsem dopadla, ale dopad byl o to tvrdší. Vstala jsem a rozhlédla jsem se. Vedle mě se právě zvedal ze země Marthas. A vtom mi došlo, co se stalo, těžký stojan s knihami protrhl podlahu a my jsme se propadli do nižšího patra. Velmi nepříjemně mě zamrazilo v zádech, když jsem si uvědomila, že knihovna je v přízemí... Strop nad námi, tedy vlastně podlaha knihovny, byl asi čtyři metry vysoko, takže sami jsme vylézt nemohli. Marthas hned začal vytahovat mobil, že někomu zavolá, ale zděšeně ho zase schoval. ‚Není tu signál!‘ Řekl rozrušeně. ‚Koukni. Dveře!‘ Ukázala jsem na malá dvířka na zdi. Marthas začal protestovat. ‚Já tam nejdu, K tomu mě nepřinutíš. Nikdy! Vede to někam do podzemí. Nebo na horší místa. Zapomeň na to!‘ Jen jsem se usmála. Věděla jsem, jak ho přesvědčit. ‚Ty nikam nejdeš? Tak to je špatné. To budu muset jít sama. A ty tady zůstaneš úplně sám, nikdo tě tu nenajde...‘ ‚Přestaň! Jasně, že jdu.‘ Řekl rezignovaně. On se totiž hrozně bojí , když musí zůstat na neznámém místě sám. Dvířka byla (Překvapivě?) zamčená, ale já jsem je s upřímným potěšením vyrazila. Vešli jsme dovnitř...

Jeden ze solventů se odtrhl od svých druhů a vešel k nám do kruhu. Stál asi metr od nás a vypadalo, že nás vyzývá k zápasu. ‚No to nám ješte scházelo.‘ Zašeptala jsem na Marthase. Stoupla jsem si před něj. ‚Neboj, budu tě bránit.‘ Dodala jsem ještě. Nevypadalo totiž, že bude schopen bojovat, ale já jsem naše životy nechtěla prodat levně. Solvent zaútočil. Uvědomila jsem si, že bylo hloupé se domnívat, že bude dobré se pokoušet bojovat. Aspoň hrají férově, poslali na nás jen jednoho a neútočí všichni naráz. I když stejně se neubráníme, takže na tom nezáleží... Solvent se odrazil, v letu otevřel tlamu a jeho let mířil očividně na moji krční tepnu. Událo se to neuvěřitelně rychle, tak jsem stihla jen nastavit před svůj krk ruku. Během zlomku vteřiny se mi do ruky zaryly ostré tesáky a vyrvaly velký kus masa. Příšerně to bolelo, ale pravou rukou, kterou jsem měla volnou, jsem solventovi prudce udeřila do hlavy. Bohužel bez účinku. Ztráta krve z ruky mě vyčerpala natolik, že jsem se v bezvědomí sesunula k zemi.

Místnost, do které jsem vešla, byla děsivá už jen tím, že v ní bylo světlo. Ovšem, nebylo obyčejné. Ven z místnosti nevycházelo, ani nebylo vidět, přestože tam nebyly žádné dveře, tak jsem byla naprosto ohromená, když jsem z černočerně tmavé chodby vešla do prozářené místnosti. Ovšem pohled, který se mi naskytl, byl ještě děsivější. Když si moje oči zvykly na světlo, zjistila jsem, že to není místnost, ale aréna. Po obvodech stály stovky solventů a uvnitř právě Marthas bojoval na život a na smrt. Totiž, spíš právě dobojoval. Na těle měl spousu tržných i sečných ran, ležel možná v bezvědomí (a možná i mrtvý) na zemi a jeho zbraň ležela asi pět metrů od něj. Nad ním se vítězně tyčil solvent s pozvedlou tlapou a očividně se ho chystal dorazit. Neváhala jsem asi vteřinu a rozeběhla jsem se k jeho zbrani. Vypadalo, že jeho zranění jsou smrtelná, tak jsem hnána touhou po pomstě popadla válečnou sekeru a vší silou jsem máchla po solventově hlavě. Sekyra se zabořila hluboko a do tváře mi vytryskla temně rudá krev. Marthas vypadal živěji než předtím, tak jsem ho podepřela a vyběhli jsme ven z arény. Ale solventi začali seskakovat do arény a hnali se za námi. Utíkali jsme temnou uličkou, která byla hned za arénou, ale brzy jsme doběhli na konec. Byla to totiž slepá ulička. Stovky solventů se nahrnuly za námi. Marthas to nevydržel a upadl do bezvědomí, ale mohlo to být způsobeno i velkou ztrátou krve. Pár vteřin, než k nám doběhli, jsem uviděla celý svůj život před sebou, jednotlivé okamžiky, vzpomínky... Ale pak se na mě začaly sápat spousty ostrých pařátů. Necítila jsem bolest, jen ledový klid. A pak všechno pohltila temnota...

Když jsem se probudila, vznášela jsem se nad naší knihovnou. Pode mnou chodili lidé, policisti. Taky tam stáli moji rodiče. Volala jsem na ně, ale nikdo si mě nevšiml. Nikdo mě neviděl... Marthas se vznášel kousek ode mě. ‚Co se to stalo?‘ zeptala jsem se. Smutně mi odpověděl. ‚Oni nás neslyší. Ti solventi a tak... Víš to byl jiný svět. Byli jsme v něm, zemřeli jsme v něm, ale k tomuto světu nás poutají vzpomínky. Takže.. Smrt nepřijde. Nejsme živí, ale ani mrtví. Jsme připoutaní mezi dvěma světy. Navždy.... Navždy.