Andor.cz - Dračí doupě online

Jméno: Xeldarin Termix
Rasa: Člověk => Vampýr
Povolání: Zaklínač
____________________________________________________________________________

13.února 487 př.n.l. - Baudrley
[čti s přízvukem francouštiny "bódlé"]

V čerstvě založené rodině bohatého kupce a dcery prosperujícího farmáře se zrodil chlapec. Již od počátku svého bytí na tomto světě mu byla věnována nadměrná péče a mateřská láska. Malý Xeldarin rostl a z roztomilého maličkého chlapce se stal během času urostlý a statný muž, jemuž málokterá dívka odolala. Nepomáhal jen s výcvikem koní na farmě a s prodejem na tržnici, však jeho zálibou se stal především šerm a sem tam, když se naskytla, i nějaká ta kniha o lékařství nebo magii - rozhodně jí nepohrdnul. S jeho věkem sílilo i nadání a stal se zkušeným bojovníkem. V kraji, odkud pocházel, se sice sem tam objevila zmínka o duších nebo obludách v močálech, však jak se poté většinou přesvědčil na vlastní kůži, jednalo se jen o babské povídačky nebo zaběhlého vlka od smečky.
Za dlouhého loučení se svými rodiči a s jejich vroucným požehnáním se vydal do světa na strastiplnou cestu, hledat jeho klady i zápory. Za jasných dnů i neústupných bouří, putoval světem na svém bělavém hřebci a hledal příhodná útočiště. Jedno takové se mu naskytlo při cestě za rozlehlým jezerem ve městě, které si s dlouhou tradicí na svá bedra přimklo název Galant.
Nejednalo se o ledajaké město, nýbrž o menší království, skrze něhož i cesta koňmo trvala od úsvitu prvního po soumrak druhého dne. Znaven týdenním putováním v sedle koně bez přestávky, se zatavil načerpat síly a obstarat zásoby v jedné z místních hospůdek. Vskutku příjemné prostředí, však od domova se velmi lišilo. Bylo až překvapivé, když si jej vyhlédl jeden rádoby bohatýr, jež o něm věděl až podezřele mnoho věcí. Údajně starým přítelem jeho otce byl, však na něj se vyptával až přespříliš okrajově, spíše přemnoho otázek mířil přímo na Xeldarina. Chvílemi připomínal i špióna, který se za každou cenu snaží získat co nejpříhodnější informace, však nakonec se vytasil s nabídkou k přijetí do kasáran mezi členy gardy města. Xeldarin po krátkém váhání přijal a s mužem si v přátelském gestu pravicí potřesl.
Netušil však, že se hrne dravé šelmě přímo do chřtánu. Druhý den na to nastoupil až do příliš snadné služby. Byla mu poskytnuta střecha nad hlavou, vcelku obstojná strava a čehož si nejvíce cenil, byla právě šupinová zbroj s koženou suknicí pro ochranu slabin, kvalitnější meč a tepanými vzory zdobená přilbice. Každodenně se zbytkem gardy vyrážel na tři obchůzky a během týdne bravurně ovládal rozložení celého království.
Přibližně po dvou týdnech byl předvolán před velícího náčelníka a nečekaně převelen do nejvyšší obranné funkce. Tato funkce sebou přinesla preciznější výzbroj, mimo jiné včetně erbového štítu, však především nové povinnosti. Nechápal proč, z jakého důvodu se tak přihodilo, však brzy se mu dostalo odpovědi. Město bylo v ohrožení z východu a ke strategickému účelu také sjednocována početnější eskorta pro věru účinný útok v záď.
Vyrazili tedy obloukem v týl nepříteli a usadili se na vrcholku horského hřebene v hustých lesích, v úctyhodné vzdálenosti a současně ve výhledu na ležení protivníků. Obrovská černá skvrna se pohnula směrem ke Galantu, načež se tento pohyb stal i pohnutkem k útoku pro ozbrojený průvod číhající za humny. Atak byl drtivý a neúprosně krvelačný, jak se mnohým nezdálo ani ve snu. Houstnoucí atmosféra nabírala stále na obrátkách, dokud nepadl poslední nepřítel. I když s lehkými zraněními, Xeldarin s několika muži bitvu přestál. Však zahynuli jeho přátelé, jeho milovaný oř, jeho nynější rodina. Netruchlil, nýbrž vzal nastalou situaci tvrdě do rukou a po krvavých stopách přes hory vedl přeživší zpět ke Galantu. S brzkým ránem, kdy jasné hvězdy vystřídal úsvit s vatovými červánky a hlasy prvních kohoutů vítaly nový den, přivedl Xeldarin zdecimovanou skupinku zpět za hradby Galantské. Jaká nenadálá radost to byla, když opět zpozorovali světlo civilizace, naopak smutek hrubě postihl příbuzné těch, kteří se již nevrátili. "Život jde dál a netřeba kvůli němu zůstávat pozadu!" konejšil se sám Xeldarin.
Jistě, život šel opravdu dál, však útoky na Galant přetrvávaly. Již však nebyly tak kruté, jako ten první a zdálo se, že vše konečně utichá.
Nečekaný drtivý útok z čistého nebe zajistil prosperujícímu království totální úpadek a během dne bylo srovnáno se zemí. Předešlé útoky byly zjevně pouze předvoj a nepřítel své dílo nyní dokončil na výbornou.
Poněvadž pro přílišnou nepřipravenost vojenské jednoty veškeré osazenstvo pohořelo, začlo Xeldarinovi docházet, že nějaká vyšší síla jej za každou cenu hodlá udržet při životě. Nebylo mu zcela jasné kdo a proč, však již delší dobu měl pocit, jako by jej někdo s nadměrnou pečlivostí sledoval. Jako by byl pronásledován na každém kroku, kamkoli se hne a zároveň byl výzkumná laboratorní krysa. Měl se na pozoru, i když nevěděl před čím a v pustině trosek Galantu mohl snad pouze před vlky dychtícími po kořisti ze zubožených mrtvol.
Vyrazil tedy směrem k nedalekému městu Sabanu, jež se nacházelo sotva tři dny pěšky od Galantu, který tímto zcela vymizel z mapy světa. Kompletně vysílen nepřetržitým putováním bez zásob a jakékoli opory po pár dnech stanul... respektive polostanul... před mohutnými hradbami bývalému království zpřáteleného města. Jakmile strážní spatřili znaveného muže v královské výzbroji, okamžitě jej vpustili dovnitř, poskytli vydatnou stravu a odpočinek. S ránem druhého dne v jeho pokoj vešel samotný biskup a nastal menší výslech, přiněmž bylo vše vysvětleno, ke troskám koňmo vyslána početnější hlídka a Xeldarin stanul opět v čele městské gardy, tentokráte však již Sabanské. Poklidná služba se začátkem vyvíjela poměrně stereotypně, případné zpestření poskytlo snad pár loupeží a vražd po městě, které v té době nebývaly přílišnou výjimkou. Však dávný nepřítel se ozval znovu, však tentokráte zasáhl i menší městečka a vsi kol Sabanu. Město bylo nyní ohrožováno stejně jako Království Galantu před tím, však zde se již nejednalo o předvoj.
Početná armáda i se závojem noci se táhla snad ze všech stran a atmosféra houstla tak, že se dala krájet kuchyňským nožem. Celkem pět mágů temnot vzkřísilo své bojovníky, oživilo dávné armády, které kdysi sužovaly tento svět svou neomezenou silou a nedávaly mu naději na přežití. Legie temnot stanula ve vyměřeném kruhu kol hory, na níž se město hrdě tyčilo, načež obloha náhle potemněla, jakoby snad slunce zakrývaly tisíce krkavců. Neprostupitelný kruh krvelačných oblud se začal zužovat. Hnaly se vzhůru za očekávaným vítězstvím, však Saban nebyl tak nepřipravený, jako jeho poražený předchůdce. Dokořán, rozevřelo se pět městských bran a obranná jednota vyrazila naproti svým protivníkům. Muži v leštěných zbrojích, zářících i beze svitu slunce. S ostrými meči a kopími za valem mohutných štítů a mnozí i v sedlech bílých hřebců, hnali se vstříc zkáze, mezi nimi i sám Xeldarin.
Za svistotu šípů z hradeb, vyrazil v bitevní vřavu a utkal se s mnohými z oněch údajně neporazitelných. Zde řádně užil umu, němuž se již od pěti let učil. Přemnoho jich odeslal na zasloužený odpočinek, však nemálo zranění sám utržil.
Do hodiny od začátku bitvy bylo po všem a Xeldarin ztěžka oddechoval, ležíc na zemině nasáklé čerstvou krví padlých. Bezvládně sledoval černé peroutky třech šípů, které mu trčely z hrudi a čekal, kdy to přijde. Kdy nadejde ten příjemný pocit osvobození, kdy nadejde jeho smrt a on spatří svět z ptačí perpektivy. Jeho vědomí již nerozlišovalo, čehož je skutečné a naopak. Bolest s každým okamžikem odeznívala, to jak chlad prostupoval jeho tělem až do morku kostí. Jeho organismus ochaboval, až se mu zcela rozmazal pohled na tento svět a zatmělo před očima.
Probudilo jej až mírné popleskání po tváři, načež pomalu otevřel oči a spatřil něco, z čeho se mu doslova zatajil dech. Ženu natolik překrásnou, jakou snad doposud nespatřil. Křivkami více než dokonalá a ve tváři vskutku aristokratických rysů.
"Kdo... kdo jsi?"
vypravil ze sebe mírně nechápavě, však již nepoci»oval sebemenší bolest, místo ní se pro změnu dostavila znatelná únava.
"Pij..."
odpověděla žena jednoslovně s mírným úsměvem, nerespektujíc jeho dotazu, podávaje v jeho roztřesenou pravici zlatavý kalich s rudou průzračnou tekutinou, více než podobnou vínu. Při své znavenosti nezaváhal a pohár opatrně převzal, načež se zhluboka napil. Toliko deliciósní nápoj jakživ nepožil, ta chu» byla lehce nasládlá a příjemně perlící na jazyku, nemohl odolat jejímu opojnému účinku již od prvního hltu, také že v okamžení požádal o další číši.
"Ještě..."
zachroptěl v polonádechu, s dychtivým výrazem ve tváři. Krátký okamžik na to pocítil, jak se rázem po jeho těle rozlévá příjemně hřejivý pocit. Pocit nenadálé síly a odhodlání k dalšímu bytí. Kráska se jen pousmála a odpověděla v jeho požadavek.
"Ne, tohle stačí..."
Na to si vzala pohár zpět a uložila jej v hedvábný šátek do malé torny na pasku.
"Kdo jsi?"
zopakoval svou otázku, stále nezodpovězenou. Věnovala mu letmý pohled s opětovným úsměvem a odpověděla opět zcestně.
"Tohle není vhodná chvíle pro vysvětlování. Pojď, již tě hledají."
Naléhavě, jako by jim oběma hrozilo smrtelné nebezpečí.
"Pročpak, to jim tedy půjdeme naproti ne?"
promluvil v odpověď otázkou Xeldarin krapítko přihlouple.
"Nyní jsi jiný, než oni. Již nejsi člověkem. Zabijí nás oba, pokud nás najdou. Pojď se mnou, vše ti bude vysvětleno..."
Svým toliko překrásným pohledem se stále hlouběji vpíjela do jeho. Na to, jakoby rázem pochopil, poněvadž oba vstali a spěšně se rozběhli k rozlehlejšímu lesíku nedaleko bojiště. Doslova jej překvapilo, kolik síly se mu nápojem dostalo, poněvadž se mu ani dlouhým během ve zbroji nedostalo únavy. Konečně zastavili na nevelké mýtině, kde oba přisedli k postaršímu dubu.
"Nyní ti mohu povědět vše, co se ti žene hlavou."
začla rozhovor.
"Jsem Belatris z Azornu a již přibližně milénium nejsem naživu."
Vysvětlovala mu drásavou minulost své osoby, čím se před dvanácti sty lety stala a proč se tak nyní přihodilo právě jemu. Jeho osud, jako nás všech, byl údajně určen již dávno před jeho početím a nyní se stal teoreticky nesmrtelným. Obrana světa před zhoubou ze strany temnoty byla jeho předním údělem. Přežití na hranici, mezi životem a smrtí, za občasného přísunu lidské či zvířecí plazmy, jako protislužbou za výkon svých spravedlivých soudů. Však varování znělo jasně. "Lidé a jejich primitivní myšlení nikdy nepochopí skutečný úděl upírů a jejich komunity." Faktem ovšem je, že občas se najde jedinec, jež je svou touhou po moci sveden na rozcestí a poté páchá nejrůznější zvěrstva.
Za nočního života jej učila ovládání svých nových schopností, které se u něj znenadání objevovaly. Zjistil, že podstatně zesílil od dob, kdy byl pouhým smrtelníkem. Jeho svalstvo se stalo podstatně houževnatějším a šlachovitějším, tělo kompletně imunitnějším, však v několika ohledech svou odolnost i ztratil. Zjistil, že se v zrcadlové místnosti stává teoreticky neviditelným, naopak stříbrem i pouhou vodou zranitelným. Však po delším čase téměř zocelil svou tělesnou schránku i proti těmto živlům. Od dob svého nového zrození prošel mnoha bitvami a začalo se o něm mezi lidmi mluvit jako o tajemném stínu, jež vždy zmizí neznámo kam.
Se svou společnicí Belatris, prožil mnoho krásných chvil do doby, než jej opustila navždy. I při svých mistrných schopnostech ji nedokázal ochránit a tak krutě zaplatila svou daň z nesmrtelnosti. Stejně jako tenkrát nesmutněl, poněvadž život plyne dál, čímž již jednou konejšil své vědomí.
Přibližně po dvoustech letech necrobijectví se Xeldarin už i se šlechtickým titulem navrátil do svého rodného městečka. Přes Galant, jež byl již znova vystaven, zpět do rodného Baudrley. Z malého městečka se za ta léta stalo rozlehlé prosperující velkoměsto, na které si málokterý z případných oponentů troufnul.
Jedné mrazivé noci, uprostřed zimy zaslechl v jedné z postranních uliček pláč. Nenáležel dívce, nýbrž malému dítěti odloženému u cesty pouze v zavinovačce, dle inteligentního odhadu, zjevně nechtěné. Dobromyslně se jej ujal a vychovával jej jako syna, kterého nikdy sám neměl a jemuž dal jméno DAED. Již od poměrně nízkého věku pěti let jej učil schopnostem, kterým se sám věnoval jako malý chlapec. DAED rostl a sílil a podobně jako z jeho nevlastního otce, i z něj se stal statný muž. Hrozné pro něj bylo zjištění, že jeho milovaný příbuzný není již staletí mezi námi živými. Při jeho dospělosti, ve věku patnácti let, se jejich cesty opět rozdělily a každý šel svou cestou.
Od jejich rozloučení uplynulo mnoho let a teprve před nedávnem se jejich cesty opět zkřížily, však ne tak, jak by si oba danou situaci představovali. V oblasti lesů nedaleko města zvaného Afres, DAED zahynul.