Autor: Elisabethe L. DawisSekce: BáseňPublikováno: 28. dubna 2012 21:43Průměrné hodnocení: 8.8, hodnotilo 5 uživatelů [detaily] |
Julii
Rád bych ti zašeptal do vlasů,
jak krásná jsi
a jak krásná jsi byla,
existuje tisíce slov pro krásu,
ale málo pro cit,
který cítím, má milá.
Nejsem schopen ti ho ukázat,
sic bych byl bit
a zatracován,
nikdo však nemůže mi brát,
to, co cítím
a co k tobě chovám.
Tvá krása v tobě,
my dva, skryti v zahradě,
proč stojíme proti sobě,
a ne v jedné řadě?
Chtěli nás rozdělit,
od sebe odtrženi,
trpím, však víš,
srdce mé trápí cit,
noc se v den mění,
a ty navždy spíš.
Tvá ruka v té mé,
odhodláni k tomu kroku,
již nestojíš proti mně,
ale po mém boku.
Mrtvolně bledá,
neschopna žít,
ležíš na tomto stolu,
jinak osud nedá,
jen tak můžeme být
navždy spolu,
má Julie.“
Šeptne Romeo a jedu se napije.
| ||||
Pěkné, pěkné, pěkné... Sice nemám zrovna dvakrát v oblibě takováto témata, protože na mě moc dobrým dojmem nepůsobí, ale to ti na téhle básni nemůžu nijak vytknout. Vlastně, jak říká Enderson, nic ti nemůžu vytknout. Ale desítku ti nedám, tu si nechávám na opravdu výjimečné případy. Neříkám, že ty tam máš něco špatně, ale trošku mi tam vadilo, že se měnily styly rýmů moc často. Ale to je jen můj názor, nic víc. Dávám ti tedy 9, tak jen tak dál. :) |
| ||||
Ten konec je fakt suprovej :D "jedu se napije." Takej peknej rým ^^ Hmmm z mé strany není co vytknout... když už je to krásné období (teda už je skoro po něm) tak ti dám desítku :) |
doba vygenerování stránky: 0.071502923965454 sekund