Andor.cz - Dračí doupě online

.: Kapitola druhá - Překvapení smrti :.

Uběhl už týden... Maminka měla véélikou radost z toho šperku. Napřed se jí to nezdálo, ale nakonec to pustila z hlavy. Moc jsem se bála, že by na to přišla, naštěstí je to pryč.

Rychle si uváži vlasy do copu a seběhnu schody, které už tak trochu vrzají. "Mamíí," řeknu hlasitě, až se po celém domě rozlévá ozvěna. Chodba působí strašidelně, všude tma... Nic tu není... Nic tu není, říkám si pořád dokola v duchu. "Mamíí," křiknu znova. Nikde nic. Všude jenom to nepříjemné ticho. V kuchyni spadne něco na zem. Nic tam není... pořád si říkám a vydám se pomalými krůčky do kuchyně. Na zdi...je...stín. Mamí, kde jsi, probíhají mi prosebné věty hlavou. Pozorně si prohlédnu stín. Je to mladý muž...žena? Mamí...co to je? pomyslím si znovu.

Rychle se otočím a běžím ke schodům. Dřevěná podlaha pokrytá kobercem trochu vrže, já se začínám potit. Celý dům hned vypadá jinak...to ticho, strach... Co to je? Vždy tady bylo tak živo, a teď? Nebojácně, skoro netrpělivě vyběhnu schůdky, ale o poslední zakopnu a spadnu, což udělá tu největší ránu. Skoro jako když prší a z nebe spadne blesk. Hrdě se zvednu, ale koleno mám moc odřené. V očích se začnou objevovat malé slzy, ale vím, že tohle jsem už jednou viděla... Teď ne, už jednou jsem to přežila, teď už ne.

Udělám pár krůčků a jsem u dveří do pokoje. Zmáčknu pomalu kliku, a sotva chci otevřít, dveře začnou skřípat a mírně vrzat. Nic tu není... Jsi tu sama... Klid, říkám si pořád a rychle proklouznu do svého pokojíčku. Z nohou shodím bačkory a vlezu do postele. Přikryji se přikrývkou tak, že mi jsou vidět jenom očka... To ticho... V celém domě je ticho... nepříjemné a hrůzostrašné ticho. Vykouknu z okna a vidím pouze stříbrný měsíc, jehož paprsky dopadají na dřevěné dveře mého pokoje. Pomalu zavírám oči únavou. Natáhnu ruku na stoleček a šáhnu po hadrové panence, kterou dotáhnu do své postýlky. Mamí, nejradši bych zakřičela...

Probudí mě kroky na chodbě před pokojíčkem... Vykouknu z okna a vidím pouze měsíc a jeho paprsky. Zachumlám se opět do přikrývky a nejistýma očima se dívám na dveře. Cítím strach, jaký jsem cítila jenom jednou, jednou, když hořel dům.

Klika se začne pohupovat... Závěsy před oknem se moc rozevlají. Do pokoje vtrhl studený vítr, který ve mě probouzí strach. Mamí... Kde jsi, když tě potřebuji? Žádný bubák, strašidlo, duch, drak, nic tam není, říkám si pořád dokola. Klika klesá dolů.

Postava zahalená v kápi. Schovám se pod přikrývku a cítím se, jako kdyby se na mě někdo díval. Ten bodavý pohled... Co to je?

Kroky se pomalu odplazují pryč. Dveře se se skřípaním pomalu zavřou. Já si vydechnu, přikrývku posunu níže a vykouknu. Opět ticho. Neodolám a vyskočím z postýlky. Podlaha je tak studená, jako to bílé, co padá z nebe. Stisknu kliku, avšak co to na ní je? Fůůj, pomyslím si. Nastavila jsem ruku jednomu měsíčnímu paprsku mířícímu na dveře. Je to modré, husté a jednoduše slizké. Utřu to do mé bílé noční košilky a opatrně otevřu dveře. Na chodbě je pořád tma i to škaredé ticho. Několika menšími skoky se dostanu ke schodům a vykouknu zpoza rohu na schody. Nikdo tam není, ani živáčka. Neboj se... Nic tam není, říkám si pořád.

Nakonec se odhodlám a dostanu se do spodního patra domu. Nakouknu do kuchyně, a tam nikdo není, poté do obývacího pokoje, a tam je ta postava v černé kápi. Právě teď otevřela naši skříň a vytáhla nádhernou truhličku, kde má maminka šperky. Jéé... Ten umí také krást? S ním si musím popovídat, pomyslím si. Pomalu vejdu do pokoje a ta postava si mě všimne.

Rychle vyběhne naproti mně, chytne mě za krk, pod krk mi dá takové to špičaté a lesklé, je to podobné tomu, co nosí ti strážní, ale je to menší. "Já...já si jenom chtěla popovídat," nakonec ze sebe dostanu. Postava je v černé kápi, vůbec ji nevidím do obličeje. Teď působí zle a nebezpečně, já si chtěla jenom popovídat. Doufám, že mě neřízne tím lesklým, asi by to hodně bolelo, protože jenom když mi maminka naplácá, tak to hodně bolí... Au... Já si myslela, že ta postava je hodná, a teď mám ještě větší strach než předtím. Z postavy jde teplo, takže to nemůže být žádný bubák, jelikož ti jsou studení, to vím, říkal mi to kdysi tatínek.

"A o čem?" ozve se hluboký mužský hlas, velice podobný hlasu mého tatínka, který uhořel v domě. "Já? Ehm .. Neubližujte mi," řeknu vystrašeným hlasem. Cítím, že na krku mám opět teplo, to znamená, že to lesklé a špičaté je pryč. Otočím se a podívám se mu do tváře. Nic nevidím, jenom tmu, ale nějaké rysy, ostré rysy. "Tak co chceš? Vra» se do postele," řekne opět rázným hlasem. Vystrašeně se na něj dívám.

"Nevíte, kde je má maminka?" řeknu smutným hláskem. Strach pomalu odchází a já se cítím jistěji, ale pořád to ticho...

"Tvá maminka...ehm... To nevím," řekne a rychle vyběhne na chodbu. Jediné, co mi je divné, je to, že si nevzal tu truhličku. Rychle vyběhnu za ním, ale už jenom vidím, jak prásknou dveře. "Smůla," řeknu tiše a vrátím se do obýváku. Rozhlédnu se a opět cítím ten pocit, strach a nejistotu. "Mámííí," zařvu teď hlasitě a schovám truhličku. Vydám se nahoru a zaklepu na dveře její ložnice. "Mamí, to jsem já, " řeknu. Teď jsem už spokojenější, určitě tam je.

Nic se neděje, ticho. Zmáčknu kliku a otevřu dveře. Oknem svítí paprsky měsíce na postel, kde leží maminka. "Mamí," řeknu uklidněně a dojdu k ní. Maminka má bílou noční košili, leží na posteli, přikrývka je na zemi a to je mi divné. "Mamí?" řeknu nejistě. Po chvíli váhání si sednu vedle ní. Proč má červenou košilku? napadne mě a prohlédnu si červený flíček na jejích prsou. "Krev!" křiknu vystrašeně a začnu s ní šíleně třást. "Mamíí," křičím na ni. V očích se mi začnou objevovat slzy a já začínám chápat, že je mrtvá. První rodiče mrtví, druhá maminka mrtvá, napadne mě. Rychle vyběhnu z pokoje a prásknu dveřmi.

"NESNÁŠÍM ZLODĚJE, TY, KTEŘÍ ZABÍJÍ!" křičím na celý dům.

Rychle vytáhnu ba»ůžek zpod postele. Do něj hodím panenku a vytáhnu jedno dřevěné prkýnko v zemi. Tam je to lesklé, co měl i ten muž. Teď mě napadne, že se to jmenuje dýka a schovám to. Převleču se do černé sukýnky, bílé halenky, přes sebe hodím kabátek černé barvy a na hlavu černý klobouk. Hodím ba»ůžek přes rameno a vydám se dolů po schodech. Obuji si kožené botky, a pak mě napadne, že nemám peníze. Dojdu do obývacího pokoje a otevřu tu truhlu. Tam je celý měšec a já ho schovám do ba»ůžku, ještě si vezmu ten šperk a vydám se ven.