Andor.cz - Články - Dračí Doupě Online, RPG hry

Na zadním sedadleOblíbit

Publikováno: 28. srpna 2012 19:28

Průměrné hodnocení: 9.7, hodnotilo 13 uživatelů [detaily]

Krátká romance

Na zadním sedadle

Město
krajina zítřka
ulice
topící se v neonu

taxíkem rozváží
ty, co odmítli zaplatit
jmenuje se John a jede
na LSD
nepřemýšlí, zatímco bez zájmu
s cigaretu u pysku
a se staženým okénkem
vozí neplatiče do jejich děr

piková dáma
se rty jako ukradené višně
s chlapeckými vlasy
vránečka

zapomněla už své jméno
teď sedí v taxíku, co rozváží mrtvé
a nikdy nestaví živým
řidič říká: jmenuji se John
a jeho oči jsou hřejivé
září jako světlomety
říkali JÍ piková dáma

ON jezdí ve svém autě:

Johnův taxík
s rezivějícími obvody
s chřestícím motorem
s rozbitým čelním sklem

neptá se, jen dělá svou práci
ukládá těla do děr za Městem
jen by si rád
koupil další dávku

piková dáma
na zadním sedadle
ve zpětném zrcátku

chtěla utéct
věděla, že kdo nastoupí
nevrátí se
v klidu - říká John
místo očí jiskry jako talíře
bude dobře - říká John
a ze rtů mu ulpívají
marihuanové obláčky

jízda
nenové Město se vzdaluje
nedozírná Pustina
na předním skle
rozšklebí svou tvář
dlouhá noc odchází

na zadním sedadle

jen hloubí díry na uložení těl
a vrší hlínu zpět
nikdy by ho nenapadlo, jak
miluje pikovou dámu
vonící parafínem
bloudící mezi Břehy
miluje pikovou dámu
chtěl by také cizopasit
v jejím těle
na jejím těle
být její malé zvířátko
miluje pikovou dámu
vonící zkaženým masem
a nikdy by ho nenapadlo, že
ve svém starém taxíku
s rozervanými potahy
hnědými skvrnami do krve
na zadním sedadle

rudý úsvit
dvě postavy
uprostřed mohylového pole
s hlínou za nehty

říkali jí piková dáma
myslí si, že nikdo nemá
tak sladké oči jako John
tak chápavé
tak klidné
tak vzdálené
pomáhá mu kopat
jámu pro pasažéry taxíku
tam za městem
už skoro nemluví
není slyšet nic, jen
ticho

Komentáře, názory, hodnocení

Qued - 19. září 2012 12:40

Ty jo, teď abych si nevykopal vlastní hrob.

Mně se to nijak extra nelíbí. Je to zajímavé, je to i čtivé, ale nijak mě to nezasáhlo, přiznávám se bez mučení, že rozdělení textu jsem nepochopil, spíš mě to rušilo, než abych to vnímal jako oddělení dějových linií, či časů.

Uměl bych si (a v matné blahé paměti mám nějaké dílo, žel nevím teď od koho) představit podobný styl psaní jako mezihru v normální próze, případně mi to velice připomíná komixový styl psaní, tedy oholený text na prosté minimum a přesto nesoucí potřebné informace. Ale jako báseň asi ne.

Nevím.

Pro mě tak nějak jen lehce nadprůměrné, ale příjemné a osvěžující je po dlouhé době číst zase trochu jinou formu psaní. Jsem rád, že je tu někdo kdo umí víc, než jen pouhé vyprávění, či abababbaacca umcaca tratará básně.

Enderson - 16. září 2012 18:57

Miluji Tě!

Tohle se naprosto vymyká bodovému hodnocení.... to má vlastní kategorii. To je mýtus, tohle je legenda, to je pravda. Tahle báseň je hodna bohů.

Miluji Tě!

Stopa jež jsi zanechala je nesmazatelná.... křičí, šeptá, směje se, brečí, matlá, drží, nesmývá se.... Je tady i tam a nikdy nezmizí! Hodnotím jedinou možnou známkou a díky tobě každý po tobě nebude hoden stejného hodnocení.

Victoria - 16. září 2012 15:00