Andor.cz - Dračí doupě online

„Přišel jsem vám pomoci, viděl jsem ten oheň. Nic vám neudělám.“
„To ani v téhle situaci nemůžeš, ale jak máme vědět, že nejsi jeden z těch vrahů. Zabít!“
„Nejsem vrah, mohl jsem se taky plížit tmou a vzít si, co bych chtěl, chci pomoct.“
„Nechte“ Promluvil stařec a bylo vidět, že on je tím, kdo tu vládne.
„Radši na chvíli svažte Ninu.“
„Zešílela?“ Zeptal se Elet.
„Já nezešílela, to on!“ Křičela Nina. „Zabil mi mé dítě, držela jsem ho v náručí, můj otec ho zabil!“ Křičela, rvala se a plakala.
Elet se tázavě podíval na starce. I on se díval chvíli na něj. Jako by přeskočila jiskra porozumění. Ten starý muž nebyl jenom obyčejný venkovan, jeho oči vyprávěly o pozoruhodně dobrodružném životě a na jeho tvářích byly stopy po žalech i radostech velkého světa.
„Ano, je to pravda, ale nesměli ho dostat oni, to dítě jsem zachránil a mnoho lidí s ním. Bylo to mláďátko a oni přijeli pro něj. Kdo ví, co by z něj udělali. Jednou by nás všechny zabilo!“
„Jak to můžete s takovou jistotou tvrdit?“
„Zažil jsem už mnoho zim a viděl mnoho věcí, zažil jsem války i jiné hrůzy, ale není nic horšího, než to, co by z mláďátka udělali oni.“
„Věřím, protože vím, co mi vyprávěla matka o podobných případech, musel jsi mít velkou sílu, zabít to dítě, tvoji lidé tě možná odsoudí a zabijí.“
„Na to teď nemyslím, co ty tu vlastně děláš? Nejsi z našeho kraje.“
„Mám tu něco vyřídit, ale nemohu o tom mluvit. Nevadilo by vám, kdybych se chtěl podívat na to dítě?“
„Zvláštní přání, ale budiž, dnes se už stalo tolik věcí, že tohle snad nikomu neublíží.“
Elet pozorně prohlédl to dítě, už na první pohled mu to vyrazilo dech. Přesně takové dítě už viděl, stejné tvary, stejné znaky, není přece možné, aby děti dnou různých matek byly úplně stejné.
„Děkuji vám, pane, teď už pojedu. Jen jednu radu, to dítě pohřběte po starém způsobu a to i přes to, že nejste stejného náboženství a neschvalujete to. Doufám, že víte, jak se to správně dělá. Nebo tu mám zůstat a poradit vám?“
„To není třeba, vím jak to má být a nebude to poprvé a ani naposledy, co se něco takového tady u nás stane.“
„Tak tedy sbohem.“
„Sbohem chlapče.“


Přijížděl k dalšímu městu. Už dva dny projížděl hustěji obydlenou oblastí, nebylo se čemu divit, to město tu být muselo. Stráž u brány se na nic neptala, na otázku jen ukázali směr.
Lidé se ohlíželi a děti civěli na hubeného jezdce, který projížděl úzkými uličkami. Konečně našel hospodu U kohouta. Vešel a tváře hostů se k němu zvědavě obrátily.
„Hledám starého Velkanta, prý budete vědět, kde ho najdu.“
V hospodě to trochu zašumělo. Lidé šeptali.
„E, pane, spletl jste si patrně lokál, stará hospoda U kohouta shořela vloni v zimě. Já koupil to místo a nechal postavit novou hospodu. Starý hostinský je kdoví kde, teď jsem tu já.“
„Tak mi řekněte, kde najdu starého Velkanta.“
„To opravdu nevím, koho tím myslíte, pane.“
„Alespoň mastičkáře nějakého tu máte, ne?“
„To ano, pane, Runtura pod severní bránou je nejvyhlášenější.“
„Taky bude asi nejdražší, jsou tu i jiní?“
„No, vlastně ani ne, ona nemá moc ráda konkurenci, povídá se,“ a hostinský ztišil hlas, „že dna otrávila a sousedku uřknula pro rozbitý květináč.“

„Takže o nikom dalším nevíš?“ Zeptal se Elet a nenápadně posunul k hospodskému o něco víc peněz, než stálo to jedno mizerné pivo, co si zatím objednal. Naštěstí byl hostinský chápavý člověk, jako ostatně většina hostinských, vzal peníze a ani nehnul brvou.
„Nedá se nic dělat, jdu si odsedlat koně, pošlete mi tam pacholka, a» mi s tím pomůže.“
Zvedl se a odešel, za chvíli přiběhl malý chlapec a opatrně mu podával světlou dřevěnou misku. Na dně bylo nějakou barvou, nejspíš omáčkou, hrubě vyznačeno místo, které od hospody nemohlo být daleko. Elet si to prohlédl, ihned smazal a pomyslel si, že Runtura nebude jen tak ledajaká mastičkářka, když se jí hospodský tolik bojí. Asi to bude čarodějka nižšího stupně, ale dost jízlivá. Proč tak potlačila veškerou konkurenci, to mu nebylo jasné, ale vlastně se ho to netýkalo, protože to co chtěl vědět, se už dověděl a to mu úplně stačilo. Vzal vak, chlapci přikázal postarat se o koně a odešel podle plánku z misky.
Dveře našel celkem snadno, jenže když zaklepal, místo člověka, který by mu otevřel a pozval ho dál, se dveře otevřely samy. Opatrně vešel a postavil se zády ke stěně.
„Dobrý večer, pane Velkante, hledám nás, kvůli jedné důležité věci a mám vyřídit pozdrav od paní Laty, která na vás stále vzpomíná s obdivem.“
„Jak jsi se seznámil s paní Latou a proč tě poslala za mnou?“ Ozval se ze tmy mužský hlas.
„Nerad bych o tom mluvil na ulici, ještě stále máte otevřené dveře. Není pro každé uši ta věc, na kterou jsem se přijel zeptat.“
„Jsi trochu drzý, chlapče, ale budiž, nechci zklamat paní Latu.“
Dveře se s bouchnutím zavřely a na stole se objevil rozsvícený kahan. U něj stál starý muž, neměl levou ruku, tou pravou si připaloval dýmku.
„Tak¨, co mi neseš, hochu?“ Zeptal se už po druhé.
„Lata neříkala nic o tom, že by Velkant měl jen jednu ruku.“
„Jenže paní Lata se se mnou nepotkala už dobrých sedmnáct let. Za tu dobu se změnilo mnoho věcí. Dostaneš se už konečně k tomu, proč jsi tady?!“
„Promiňte, prosím, jsem jen trochu zvědavý, navíc to Latu jistě bude zajímat, ale teď opravdu k věci.“
Elet sundal ze zad ranec, opatrně ho položil na stůl a rozbalil. Bylo tam dítě. Úplně malé a spící.
„Narodil se ve vesnici pod hradem Lakrů, hned tu samou noc se strhla velká bouře s množstvím červených blesků, magická bouře. Když to ustalo, mělo dítě na obou dlaních tenhle znak.“ Elet spícímu děcku opatrně rozevřel pěstičku a objevilo se načervenalé znamení, znamení mágů a kouzelníků, hvězda¨se čtyřmi ostrými hroty.
„Kromě toho, to dítě usnulo tak tvrdým spánkem, že ho nebylo možné vzbudit, ani nejí. Jeho matka dala hned poslat pro paní Latu a ta dítě odvezla k sobě na hrad. Právě včas, protože po vesnici se začínaly šuškat divné věci. Všichni přece víme, jak je doba proti všemu nadpřirozenému a magickému. Chtěli dokonce upálit rodiče toho dítěte, ale Lata tomu zabránila. Řekla jim, že dítě zemřelo. Většina lidí tomu uvěřila, ale novina se už příliš roznesla po kraji a objevili se lovci. Proto mne Lata poslala za vámi, snad budete vědět radu.“
„V dnešní době se dá věřit málokomu, jak víš, že můžeš věřit mě?“
„Poslouchám příkaz paní Laty.“
„No dobrá, ale nemám tak staré oči, jsi její syn, jsi dost podobný svému otci. A taky jsi asi hodně mladý¨. Když jsem před lety opouštěl hrad Lakrů, měla paní Lata jen dceru a její manžel byl daleko ve válce.“
„Ano, to je pravda, otec v té válce o něco později také padl, paní Lata se po jeho smrti začala starat o vše sama a zvládá to celkem dobře už spoustu let.“
„Vždycky to byla obdivuhodná žena, však by si tvůj otec nikdy nevzal obyčejnou šlechtičnu, co pofňukává do hedvábného kapesníčku. Vzal si bojovnici a nikdy toho moc nelitoval.“
Za celou tu dobu se dítě, které leželo na stole, nepohnulo. Velkant ho mezi řečí už stihl zběžně prohlédnout.
„Je to opravdu ono, to dítě musí být dopraveno do Propasti, Jak dlouho už jsi na cestě? Jak dlouho už to dítě spí?“
„Nevím to přesně, ale budou to tak tři týdny.“
„Hrůza, do hor je to tak pět dní cesty a pak ještě do průsmyku a Propasti.“
„Co to blábolíte, kam mám jet?“
„Do propasti, sídla kouzelníků!“
„To neexistuje, nedělejte si…..Ticho, co to je?“
Za dveřmi se ozval hluk a dusot nohou. Elet zakryl dítě a vytáhl meč. Rány na dveře, pak do nich někdo kopl. V tu chvíli se oslnivě zablesklo a místnost byla najednou plná kouře. Než se Elet vzpamatoval, z každé strany ho držel jeden chlápek a ne zrovna vlídným způsobem mu sděloval, že půjde s nimi. Velkanta a dítě nebylo nikde vidět.
Dovedli ho do nějakého sklepa a nechali ležet, trochu si s ním cestou pohráli, prý aby se mu lépe odpovídalo na otázky. Za chvíli znovu přišli, nevedli ho však ke správci, ale do nějakého měš»anského domu. U okna v místnosti kam ho dovedli stála stará bába, přesně tak si Elet, když byl malý, představoval čarodějnici. Když se podíval lépe, prozradily mu jeho oči, že je to jen maska pro obyčejné lidi, nejlehčí iluze, jakou svede i obyčejná vesnická vědma.
„Potřebuji od tebe jednu malou informaci,“ řekla ta žena, „ kde je starý Velkant a to mláďátko.“
„Co je ti po tom.“
„Asi víc, než si myslíš, to dítě je magický náboj, tak silný, že si to ani nedovedeš představit, a to já právě potřebuji.“
„Po tom co ty potřebuješ mi nic není, já nevím, kde jsou!“
„Však ty si brzo vzpomeneš, a když ne, tak tomu trochu pomůžeme. Jen trochu, samozřejmě.“
Elet se rozesmál, předpokládal, že ho budou mučit. Štěstí, že opravdu nevěděl ano co by se za nehet vešlo.
„Smích ti moc neprospívá, nemáš tak drsný vzhled, jsi podobný dívce, myslím, že vím, co s tebou udělám, až se dozvím, co potřebuji vědět. Bude to velmi zajímavá podívaná…“
Znělo to nechutně.

Brzo se Elet přesvědčil, že s Runturou je lepší se nesetkat a když tak, nebýt v úvodu tak drzý. Jako čarodějnice opravdu nestála za nic. Stačilo to málo, co Elet znal od rodinného alchymisty a léčitele, aby ona nemohla přečíst jeho myšlenky. Opravdu silné nedostatky na čarodějnici, které se bálo celé město. Bohužel si tyto nedostatky vynahrazovala jinak. Za chvíli ji to omrzelo, přistoupila ke stolu, který byl plný lahví, lahviček a misek. Během chvilky namíchala do sklenice načervenalý nápoj a jednoduchým způsobem ho do Eleta nalila. Cítil, jak se mu po těle rozlévá chlad a hlava mu hořela. Nevěděl, co to je, jako by mu měla prasknout. Pak Runtura promluvila a její hlas byl hrozný, mohutný, rozkazující a ohlušující.
S obrovskou námahou odpověděl na její otázku, pak na další a ještě na jednu. Bylo to strašně vyčerpávající, ale musel to udělat. Při další otázce nevydržel a zhroutil se.
„Ten toho opravdu moc nevěděl,“ řekla mrzutě Runtura.
„Odneste ho na smetiště, a» se tam o něj někdo, nebo něco postará, mě stejně už nezajímá!“


Probudila ho bolest, velká a neodbytná, jako by mu někdo rozřezával záda na kousky. Pak zase tma a nic kolem.
V místnosti, kde ležel na tvrdém stole, hořelo několik svíček a nad nahými zády se skláněl starý Velkant. Obratně rozřezával malým nožem Eletovo levé rameno a lopatku, vytahoval kousky ostrých bílých trnů.
Pak začal něco připravovat u provizorní laboratoře, dvakrát se zaklením tekutinu vlil, teprve po třetí byl spokojen a potřel tím Eletovu ránu.
„Tak už vstávej, a» neprospíš zbytek života.“
Někdo ho budil, hlas, který už znal. Ano, nad ním stál Velkant.
„Tak už jsi se konečně probudil,“ řekl potichu Velkant. „Hned jsem si říkal, že tuhej kořínek budeš mít po matce, ty jsi teda číslo, mohl jsem to tušit, no nic, svoje tajemství si můžeš dál hlídat, ale asi to bude postupem času těžší a těžší.“
„Velkante, díky, dej mi prosím napít.“ Elet měl vyprahlá ústa a hlava mu třeštila.
„Kdepak, to nepůjde, teď nesmíš dvanáct hodin nic pít.“
„Ty jsi se zbláznil.“
„Možná, ale jinak nebude lektvar účinkovat a ty už nikdy nebudeš používat levou ruku.“
„Proč, proboha, bolí to, ale asi to nebude nic vážného.“
„Já toho zas tak moc nevím, ale mám po městě několik přátel. Řekla jsem jim, že se po tobě sháním a než jsem se stihl rozkoukat, sebrali tě na smetišti rovnou u huby skyřníkovi. To je taková šupinatá potvora, hnusná a lepkavá, přesně tak na smetiště. Je to malý, ale jedovatý zvířátko. Bohužel, už tě mělo nakousnutý.“
„Kam jsem to dostal?“
„Do ramene, je vidět, že lektvar už působí, bolest necítíš?“
„Jak to, že to umíš, to patří spíš ke kouzlům a ne k alchymii.“
„Alchymista s jednou rukou toho moc nenadělá, nemůže přesně ve stanoveném okamžiku přidávat a míchat, když má jen tu jednu ruku! Tak jsem se ve volných chvílích začal trošku věnovat i magii.“
„A co dál?“
„Hned večer se musíš vydat na cestu, všechno mám pro tebe připravené, ale budeš mít stejně těžkosti, spousta lovců už dostala vzkaz, že mláďátko se objevilo tady ve městě.“
„U tebe?“
„Ano, musíte k horám, tady se podívej do mapy a pořádně si ji zapamatuj, nedostaneš ji s sebou, jen si ji zapamatuj.“
„Ale to dítě se probudí, říkal jsi, že k horám je to daleko, nemůžu se teď na podzim starat o novorozeně někde v pustině.“
„To dítě se probudí zhruba za dvacet dní, to ti musí stačit. A teď už vážně vstaň!“

Na koni bylo všechno, co potřeboval. I meč, jeho vlastní, o který přišel tam ve městě u Velkanta. Jenže teď už stál kousek za městem, na zádech vak s dítětem a před sebou dalekou cestu.
„Nezapomeň, ještě se nesmíš ničeho napít, jinak tě seřežu jako malého fracka, pokazil bys můj skvělý výkon.“
„Nebojte se Velkante, jestli můžete, dejte zprávu matce, kam až jsem se dostal.“
„Bude na tebe hrdá. A teď už jeď.“
„Vrátím se brzy, jen co odevzdám ten dárek.“ Řekl Elet a pobídl koně do klusu, tma zhoustla a za chvíli se ztratil i tlumený zvuk kopyt.
„To si myslíš ty. A myslíš tak jako tak špatně! Hodně štěstí Elet z Lakrů.“ Popřál Velkant husté tmě před sebou.

Už dlouho se motal v kopcích a snažil se najít ten správný směr. Začínal si myslet, že Velkant mu ukázal špatnou mapu. Nikde neviděl žádnou věc, která by mu ukázala cestu. Bloudil tak už třetí den.
„Potřeboval bych si pořádně odpočinout, asi někde na jeden den zastavím, Velkant to přehnal s tou hordou lovců. Nikde po cestě jsem nikoho podezřelého nepotkal. Jen vesnice a statky, ale čím blíž k horám, tím míň lidí tu žije.“
Místo k přespání našel celkem snadno, tady bylo pěkných míst spousta. Přesto nemohl usnout, honily ho tmavé vidiny a stíny, neustále se obracel do tmy, ale nikdo okolo nebyl.
„Jsem už z toho všeho blázen, potřebuju klid, chvíle bez napětí, už to snad nebude dlouho trvat.“
K ránu ho probudil nějaký šramot, vyskočil s mečem v ruce, ale pozdě, ve stejné chvíli mu někdo přehodil smyčku přes hlavu. Ve chvilce byl odzbrojen a spoután. Okolo stáli čtyři muži. Přesně takoví lupiči a vrazi, jako tenkrát u tvrze.
„Co tady hledáš?“ Obořil se na něj jeden z nich.
„Po tom vám houby je,“ řekla Elet a blahořečil svému zvyku ukrývat přes noc své břemeno do větví stromů.
„To nám tedy je hodně, protože jsi nějak moc podezřelej, tady se nepoflakuje někdo jen tak.“
„Zabloudil jsem, ale po tom vám nic není!“ Odsekl Elet, ale vysloužil si tím jen další kopanec.
„Tak hele, tohle území jsme dostali na starost my a nenecháme si odměnu vyfouknout nějakým usmrkancem.“
„Jenom projíždím, houby mi je po vaší odměně.“
„Tak to my taky asi jenom projíždíme.“
„Poslala mě Runtura,“ zkusil to Elet jinak.
„To nás nezajímá, nějaká Runtura nám může bát ukradená!“
„Hele, hledáme asi stejnou věc, dobrá, když se na mne vykašlete, poradím vám a navíc se do toho přestanu míchat.“
„Ty nám poradíš stejně a míchání si už zařídíme sami.“
Nevypadalo to zrovna nadějně. Elet horečnatě přemýšlel, co jim nabídnout, ale byl v situaci, kdy si oni mohli vzít, co chtěli a nabídnout už nebylo co. Došlo k donucovacím prostředkům, ale tihle chlapi naprosto postrádali jakoukoli fantazii a Elet měl lehkou práci, řekl přesně to, co chtěl a pak raději omdlel.

Když se probudil, zjistil, že visí za ruce na stromě, pod kterým chtěl původně jen přespat. Moc mu toho nezbylo. Kůň, šaty, meč i všechny ostatní věci byly pryč. Elet nevěděl, jak z takové situace ven, bylo potřeba něco rychle podniknout. Zkoušel se kroutit, houpat, ale nebylo to nic platné. Vyšlo slunce, krásné teplé podzimní slunce. Při jednom zhoupnutí si Elet všiml blýskání spony na botě, byla zlomená! Skýtala možnost, malou šanci. Ta jediná ostrá hrana by mohla přeřezat řemeny, které se zadíraly do rukou.
V nejobtížnější poloze, jakou si mohl dovolit, se Elet dvě hodiny snažil o nemožné. Všude po těle ho chytaly křeče a řemen ještě stále nebyl dostatečně naříznutý.
Odevzdaně zůstal viset. Už neměl ani trochu síly.
Probral ho náraz. Z rozbitých úst vytryskla krev, ale ležel na zemi. Ruce stále svázané, ztuhlé, ale byl na zemi. Nemohl se hýbat, a ani nechtěl.


Ze všech věcí mu zůstala ta zlomená přezka, ale i ta stačila. O pár metrů dál byl strom ovázaný neviditelnou stříbrnou nití a nahoře ve větvích na něho čekal jeho vak.
„Jenže co dál, bez zbraní a koně?“ Optal se sám sebe. Sedla na něho nejistota, všechno se mu zdálo špatné a neproveditelné. Nakonec udělal jedinou možnou věc. Sundal vak se stromu a vydal se na cestu pěšky. Místo zbraně si vzal pořádný klacek.
V dálce se objevila nějaká zřícenina a Elet pochopil, že Velkantova mapa byla správná. Zamířil tím směrem a doufal, že kromě lidí v tomto lese žádní jiní tvorové zabijáci nejsou. Přesto raději přečkal noc společně se svým vakem vysoko ve větvích stromů.
Měl hlad, byl rozmrzelý a unavený. Tehdy dorazil k prvnímu stupni kamenných schodů.
„Tak přeci je na pověstech trochu pravdy, jenže to vypadá, že tudy hodně dlouho nikdo nešel.“
Stupně byly zarostlé spoustou trávy, keřů a bortily se pod útokem kořenů velkých stromů.
Tady bych potřeboval partu dřevorubců na prosekávání cesty, pomyslel si Elet a vydal se vzhůru. Křoví bylo husté, ale co mohl dělat, někde tam nahoře ležel cíl jeho cesty. Snad.
Bylo to nějaké kouzlo, nebo co. Elet napočítal třístý schod a rukou sáhl do prázdna. Před ním se do výšky táhly kamenné stupně, naprosto čisté a zbavené jakéhokoliv plevele.
„Hej, chlapi!“ Elet sebou trhl.
„Pojďte sem. Něco jsem našel.“ Ozvalo se zdola, z údolí, kterým nedávno prošel.
Ticho.
„Polezeme tam nahoru jako blázni? Já tedy ne!“
„Půjdeš, já tu velím.“
„Kašlu ti na velení, já mám hlad. Nejdřív oběd.“
„Tak to ne, mohl by nám zatím utéct.“
„Nemá kam. Všude tu jsou hory a bez koně daleko nedojde. Hej, brácho, rozdělej oheň, navaříme něco.“
Elet zastavila naslouchal, z údolí sem byly hlasy slyšet naprosto jasně, i když podle něj by na takovouhle vzdálenost normálně neslyšel ani křik.
Praskání, ticho a po něm řev a zvuk bitky. Ta banda tam dole se do sebe pustila. Eleta zase popadl, mít tak svůj meč! Neměl nic a tak rychle pospíchal nahoru do schodů.
„Neblázni,“ napomenul sám sebe, „za chvíli nebudeš mít sílu jít dál.“
Zvolnil tempo a začal vytrvale stoupat vzhůru. Minuty, hodiny. Pak mu nohy vypověděly službu. Unaveně si sedl na schod a odpočíval, zavřel oči. Probudil ho nějaký zvuk. Vyskočil a zjistil, že slunce se už pomalu sklání k západu. Někde pod ním a ne zrovna daleko někdo stoupal po schodech.
Rychle vyrazil dál, ale nohy to tempo dlouho nevydržely, byl vyčerpaný. Tenhle den si vybral svůj díl.
„Za příštím ohybem uhnu do skal a někde se tam schovám.“
jenže za příštím ohybem byla plošina a na konci plošiny, v místech, kde podle mapy měl být visutý most, bylo jen pár ztrouchnivělých kůlů a lan. Dole byla propast zakrytá hustou bílou mlhou. Okolní stěny byly tak strmé, že by na ně nelezl ani bláznivý sebevrah. Elet se ocitl v pasti. Položil vak na okraj srázu, vzpomněl si na starce z tvrze a na jeho odhodlání.
„Asi také nebudu mít na vybranou, mít tak svůj meč, lehko by mne nedostali. Jen mít svůj meč.“
nechtěně sevřel ruku a s údivem zjistil, že v ní drží něco tvrdého. Podíval se a rychle ucukl, o zem zazvonil jeho meč. Nebyl čas přemýšlet, někdo se blížil. Elet se postavil k okraji schodiště a čekal.
První muž, který přišel, si ani nestihl všimnout, že zemřel. Druhý byl ale dostatečně varován. Se vzteklým zařváním se vyřítil a zaútočil velmi rychlou sérií bočních a vrchních úderů. Nebylo to zas tak hrozné, proti takovéhle mlátičce měl Elet takřka dokonalo obranu ve své vlastní rychlosti a navíc se ten muž skoro nekryl. Nebylo těžké ho bodnout, jenže za ním šli další. Ještě jednoho zabil, ale ostatním už došlo, že proti sobě mají jen jednoho protivníka. Vzali ho do kleští a Elet ustupoval stále blíže k propasti. Pak si jeden z nich všiml, co to leží u okraje.
„Mám to!“ Zařval a skočil po vaku.
„Ne!“ Elet skočil také a skopnul vak dolů. Zároveň se přestal krýt a cítil, jak mu něčí meč přesekl dlouhým švihem kazajku na zádech a asi i něco víc. Zatím necítil bolest, jen teplo prýštící krve. Ztratil rovnováhu a začal padat dolů.
„Matka bude zklamaná,“ to byla jeho poslední myšlenka. Ještě dřív než dopadl na zem ztratil vědomí a potopil se do ticha.