Andor.cz - Dračí doupě online

Pátek 23.40 – Moni

„Já...“ začnu, ale uvědomím si, že vlastně nevím, co říct. „...musím si to rozmyslet,“ dodám po chvilce. Zní to děsně lákavě, ale opravdu bych se dokázala odstěhovat od Petra? přemýšlím. Petr je pro mě něco jako otec, na první pohled mu nikdo nedokáže odhadnout věk. Vypadá na třicet a přesto mu už je přes čtyřicet. Kdysi mi zachránil život, pila jsem a to hodně. Hlavně po tom, když se stala ta věc s rodiči...

Taky bys už měla být trochu samostatná! okřikne mě můj mozek a asi má pravdu. Už mi je přes dvacet a pořád bydlím u svého „táty“. No jo, tak to zkusíme...

„Dobře, ale první to chci vidět...“ řeknu po delším přemýšlení.

Pátek 23.50 – Ivan

„Tak dobře. To by neměl být problém...“ odpovím s klidem. Něco takového jsem čekal... „Uvidíme, jestli se ještě dneska v noci někdo ozve. Myslím, že u Berlína konali boháči nějakou akci...“ jsem si téměř jistý, že dneska ještě někam pojedu... Auto mám připravené vždy a alkohol nepiji. Zamyslím se a čas plyne, nakonec prolamuji ticho já. „Myslím, že bychom se měli vrátit k ostatním. Aby si snad nemysleli, že tu děláme nějaké nekalé věci,“ řeknu s úsměvem na tváři. Pomluvy opravdu nemám rád, vlastně ty směřované na mou osobu mi nevadí. Ale aby byli pomlouvaní jiní kvůli mně, to opravdu nesnáším.

Pátek 23.58 – Moni

„Uvidíme...“ reaguji tiše na informaci o slezině pracháčů. Hele, pokud jim budeš chtít vozit věci, měla by sis trošku opravit svoje mínění o nich! okřikne mě vnitřní já a zase má jako na potvoru pravdu. Koukám na hvězdy, koukám na mléčnou dráhu. Obloha je krásně čistá. Teprve při Johnově, nebo jak se to jmenuje, slovech o pomluvách nevydržím a podívám se na něho. Pak se od srdce zasměji. „Ti by si nevšimli, že chybím, ani za dva dny...“ podívám se na hodinky „... a myslím, že už většina z nich stejně neví, kdo jsou zač oni sami.“ S úsměvem se otáčím zpět k obloze. „Vidíš medvědici?“ ptám se ho. Když zavrtí hlavou, tak dojdu k němu, o dvě řady sedaček níž. „Tamhle,“ řeknu tiše a rukou mu ji ukazuji.

Sleduje mou ruku a dle výrazu ve tváři ji opravdu soustředěně hledá. „Vidíš ji?“ zeptám se po chvilce. „Myslím, že ano,“ dostává se mi jen neurčité odpovědi. Spouštím ruku dolů. Najednou mi dochází, že u něho stojím děsně blízko. Dělám snad nenápadný krok do strany. Nemám ráda lidi a nerada se s nimi bavím. Občas své vlastnosti lituji...

Sobota 0.20 – Ivan

Nakonec si sedám a jedním okem pozoruji nebe. Věnuji se mu jen malou částí svých smyslů, většinou zkoumám krásku přede mnou. Bude se hodit na to místo? Bude vhodná náhrada? pořád si nejsem jist. Přemýšlím o ni celkem dlouho. Z mého zamyšlení mě ruší až zazvonění telefonu. A je to tady....

„Prosím,“ zdravím po zmáčknutí symbolu zvednutého sluchátka. Na druhé straně slyším hlasitou hudbu, kterou se snaží překřičet mužský hlas, Gregor. Někde je opravdu živo... Dlouho poslouchám i párkrát se opakující pokyny. „Dobrá budu tam... řekněme za dvacet minut,“ odpovídám klidně. „Moni, mám zakázku. Pojedeš tedy se mnou?“ ptám se jí a nechávám rozhodnutí na ní. Nechci ji do ničeho nutit, to by pak byla k ničemu.

Sobota 0.24 – Moni

Sleduji jeho klidný výraz ve tváři během hovoru. Mám či nemám, napadá mě jediná otázka. Po jeho otázce mě však nenapadá říci nic jiného než: „Jasně, že jedu...“ S tím se vydáváme do útrob tribuny, kde stojí medvěd mého průvodce. Jsem zvědavá, s čím se předvede. „Kam se máme dostat za dvacet minut?“ ptám se, protože jsem hodně zvědavá. K Berlínu to trvá určitě přes čtyřicet minut. Vzpomínám si na jeho slova během toho, co si sedám na místo spolujezdce.

Dosednu a ihned se poutám čtyřbodovými pásy. Jestli mám správné tušení, tak to bude šílená jízda. On si sedá k volantu a přepíná několik páček na palubce. Ty tam určitě nejsou od výroby, uvědomuji si při pohledu na jejich průhledné pojistky. Nakonec mačká červené kulaté tlačítko. Motor okamžitě s hromobitím naskočí. Byl to dobrý nápad? Otáčky ihned klesají na volnoběh a zvuk se klidní. Nejistě se na něho podívám. Snad ví, co dělá... Upocenou rukou se chytám držadla na dveřích. Auto vyráží vpřed...