Andor.cz - Dračí doupě online

Sobota 0.44 – Ivan

Snaží se na mě vymyslet podvod? přemýšlím, protože jeho výraz se mi vůbec nelíbí. Nakonec vezmu kufřík a otočím se na patě. Auto odemknu dálkou a kufr házím dozadu. Beze slova nasednu. Zapnu pás. Zařadím za jedna a dupnu na plyn. Dvě hodiny... To není moc času. Na dálnici vjíždím s oblakem kouře za zády. Motor řve ve vysokých otáčkách. Zrychluji, jak to jen jde. Směr Česká republika...

Po necelých dvaceti kilometrech se rychlost ustálila na dvěstěosmdesáti. Pod plynem míjím levým pruhem rodinné kombi i luxusní skořápky manažerů, všichni uhýbají před rozjetou bílou bestií. Cesta probíhá až překvapivě rychle. Nikde není žádná hlídka, které by se pravděpodobně rychlost nezdála. Nedali by za ní pokutu, ale stačilo by, že by zdržovali...

První čtvrthodinu jedeme zticha. Tedy zticha, motor je slyšet celkem zřetelně. Plně průchozí odvod spalin přeci jen dělá své, tlumiče nejsou v autech úplně zbytečně. Na rovinkách pozorně sleduji provoz, ale i tak mám čas se občas mrknou vedle sebe. Bere to celkem v pohodě... dělám si poznámku. Vnímám, že se občas snaží podívat na budíky. „Zapni navigaci,“ řeknu klidným hlasem. Hledá. „To s tím obrázkem šipky,“ radím. Najde ho a stiskne. Display na středovém panelu se rozjasní a zobrazí digitální hodnoty. Je tam přetížení, rychlost, otáčky, nebo i spotřeba. Ta fakt důležitá... nedá mi to se nezasmát. Vždy z toho mám srandu, protože se tam objevují samé „ekologické“ hodnoty. Občas deset, ale většinou jsou to hodnoty kolem dvaceti. Přídavná nádrž v kufru je opodstatněná.

Za půl hodiny od telefonátu jsme v Dresdenu, je něco okolo stopadesáti kilometrů. Dalších stošedesát je před námi. V České republice to bude horší. Tu pojedeme třikrát tak dlouho minimálně. Rozbité okresky, dálniční hlídky a Čeští praštění řidiči, pomyslím si a v duchu jim nadávám. Zatím při každé mé cestě přes tu malou zemičku se mě minimálně dvakrát snažili dostat z dálnice.

Zatím jsme ale v Německu a na dálnici. V zrcátku zahlédnu první auto, které se mě snaží držet. Trochu jsem musel zpomalil, kvůli provozu. Bílé Audi za mnou zrychluje a blikne na mě. Podřazuji a v „bezpečné“ vzdálenosti za předchozím autem projíždím kolem kamionu. Řidič přede mnou dá blinkr a výletním tempem zaleze do pravého pruhu. Taky by mohl trochu přidat... pomyslím si. Monika si všimla mého pohledu do zrcátka a nebo sama sleduje okolní provoz. Teď otočila hlavu dozadu a dívá se na Audi. „Čech“ praví po chvilce. Usměji se. „Kdo jiný by se na mě tak lepil...“ postěžuji si. Když se tedy uvolní pruh přede mnou, zvýším tlak na pedál. Mercedes znovu zrychluje. Ze čtyřky řadím za pět a po chvilce i na šest. Bílé kombi se mě pořád drží. Dráždí mě. Nemám rád, když někdo jede stejně rychle jako já. Čech...

Dvěstěsedmdesát a pořád ho mám za zadkem. Poslední rovinky před hranicemi prolétáme rychlostí přes třista. Nakonec to vzdává a zpomaluje. Já chvíli pokračuji v tom šíleném tempu. Teď se již nestíhám dívat kolem, ani do zrcátek, ani na ukazatele. Motor hřmí. Monika se sveřepě drží držadla na dveří a dívá se před sebe. Třistačtyřicet kilometrů za hodinu. Pak si všímám světelných ukazatelů, bude končit dálnice. Plynový pedál pouštím a vyřazuji. Barevné kužely se blíží. Už je vidím na konci rovinky. Stále se ženu příliš rychle. Řada aut vpravo je souvislá. Ne! Tamhle si někdo drží místo. Tak sedm metrů. Ve stodeseti to skrze ni střihnu do odstavného pruhu. Vzadu slyším troubení a brzdění. Smůla...

Volím za dva. Plyn. Zařadím se mezi auta v pravém pruhu. S levým blinkrem se dám do předjíždění. Ze dvojky na čtyřku. Zrychluji. Ulice se zužuje a kraje rozmazávají. Světla přede mnou značí auto. Trochu zpomaluji a zmenším odstup od řady aut vpravo na minimum. Trochu uhýbají. Protijedoucí bliká, troubí...

Uhne za čáru a já se prořítím těsnou mezerou. Vždy uhnou, pokud mají kam. Pak v dáli zahlédnu čtveřici světlometů asi tři metry vysoko, kamion. „Do háje,“ nadávám. Blinkr vpravo. Brždění na maximu. Pásy chytají váhu těla. Nedýchám, nejde to. Ohromné přetížení vykresluje graf na navigaci. Mezerou, která vznikla vedle mě se protáhnu na druhou stranu kolony. Pouštím brzdu a s podřazením šlapu na plyn. Když jsem kdysi dělal řidičák, říkala mě učitelka, že jezdím stylem brzda-plyn.

Nevím jaká to je obec, ale pamatuji si, že se tam potkávají dvě hlavní. Blíží se a to dost rychle. Světla obce vidím před sebou, vynoří se zpoza kopce. Musím zpomalit. Osmdesát, to musí stačit. Levý pruh. Před sebou vidím stěnu. Kamion odbočující vlevo. S výstřelem do výfuku podřazuji. Zpomaluji na čtyřicet. Projel. A znovu zrychluji.

V takto šíleném tempu pokračuji i na české dálnici, kde si ale hlídám všechny Volkswageny Passat. Díky tomu a díky stavu dálnice jedeme „jenom“ stoosmdesát. Naštěstí nechytneme kolonu a ani nepotkáváme hlídku. Štěstí nás provází. Zatím. „Zadej tam, prosím tě, tyhle souřadnice,“ prolamuji ticho na palubě a z kapsy vylovím tvrdou cedulku od Gregora. Přikývne a ťuká čísla na dotykové obrazovce. Takový pomocník by se hodil vždycky... pomyslím si, ale vím, že je to zbytečně riskantní. Když by člověk naboural, nesl by zodpovědnost i za spolujezdce. Já i mí lidé jezdíme dost nebezpečně a je spíš zázrak, že se nikomu zatím nic nestalo.

„Mám,“ ozve se vedle mě. Já se přistihnu, že jsem snížil pozornost a v duchu si nadávám. „Dík,“ řeknu jí a podívám se na display. „Praha...“ Mrknu znovu na další část „...Černý most.“ To je u dálnice, potichu se zaraduji. Pohled na velké stopky mě informuje, že času máme dost díky té šílenosti na konci dálnice. Výletním tempem stošedesát míjíme první výjezdy na Prahu. „Tak jsme tu...“ komentuji je. Monika kouká z okénka a hledá pražské věže. Zdá se, že tu nikdy nebyla. „V Praze jsi nebyla?“ ověřuji si svůj odhad. „Nebyla, pojedeme pak do centra?“ odpoví otázkou. „Uvidíme, uvidíme...“ odkládám odpověď, „...prvně to musíme předat.“ „Co to je?“ zeptá se zvědavě. „Kufr,“ řeknu zřejmou věc. Nestačí jí to. „Náklad neznám. Většinou se o něj nezajímám,“ informuji Moniku.

„Praha – Černý most,“ odbočuji a mířím na místo určení. Handsfree v levém uchu zabzučí, někdo mě volá. „Prosím?“ zeptám se po zmáčknutí tlačítka na volantu. Poslouchám druhou stranu, „Ano, stihneme. Za dvě minuty jsem tam,“ řeknu do mikrofonu. Ohlédnu se Monice, protože mě drkne do řízení. Stiskne otevření kufru, mého nákladu. Zámek se bez zaváhání otevře. Polknu. V kufru svítí display. „Waiting for signal.“ Polknu podruhé.