Andor.cz - Dračí doupě online

Noc se koupala v pohlcující mlze, která zalehla celé město. Vidět se dalo sotva na stovku coulů před sebe. Se slzami jsem se vydala ani nevím kam, možná do bývalého domu, snad jenom bůh by mohl vědět, kam jsem se tu noc schovala.

Vyjdu z domu, dýku už křečovitě drženou v mých ručkách. Toulám se tmavou nocí, připomínající mi křídla havrana, jenž by snad zakryl křídly toto město.
Nejdřív se vydám do našeho vyhořelého domu. Každý krok je nejistý, všude ticho, někdy jenom něco zašustí a někdy se ozývají kroky lidí procházejících kolem mě. Opět to strašidelné ticho, kterého se tolik bojím. Vykládaná dlažba na zemi je pokryta tenkou vrstvou jinovatky a celé nebe není vidět. Mlha se jistě ale pomalu ztrácí.
Nakonec dojdu k domu. Je vyhořelý, to jsem mohla čekat. Chvíli se na něj jenom zasněně dívám, představuji si ho tak, jak vypadal, než ho celý zničil ten rudý plamen. Je mi do pláče, ale něco mi dává cíl, žít dál. Vypátrat zloděje, snad poprvé jsem pocítila chu» opravdu se pomstít. Dojdu ke vchodu, který je celý černý. Dům vypadá hrozivě, vyčnívající jako opuštěný hrad za temné noci na kopci vedle lesa. Tak trošku připomíná obra. Okenice celé chybí, natož dveře.
Vejdu dovnitř do malé chodby. Odtud se ihned bezmyšlenkovitě vydám po schodech, na kterých je pouze vrstvička popela a na některých místech mé stopy, které jsou světlejší. Teď se neudržím, po tváři mi stékají kapky slz, slané a plné smutku.
Dojdu do svého pokoje. Pořád stejný, pomyslím si smutně. Lehnu si na dřevěnou postel, která je tak tvrdá, že bych si snad už radši lehla i na zem, ale ta je také pokryta černou vrstvou prachu.
Pořád myslím na celý můj život... Proč se mi všechno nedaří? Copak já za to mohu? To mě snad někdo trestá za to, že kradu? Nebo za to, že jsem nechtěla ten chléb? Proč? ptám se pořád dokola sama sebe. Se slzami nakonec usnu, plná zármutku a touhy se pomstít.
Probudím se do dne, který je pořád zakryt temnou mlhou nevědění. Lehce otevřu oči a rozhlédnu se. Ihned si vzpomenu na noc, tu nejhorší další noc v mém malinkém životě. Chvíli jenom ležím, snad ze smutku, nebo jen nevím, co dělat dál... Jak žít? mám hlavu plnou otázek.
Nevrle vstanu, upravím ba»ůžek, se kterým jsem dokonce i usnula.

Opět osvěžující chladivá voda mého potůčku. Snad ten jediný mě nikdy nezradí, jenom on je tu pořád, nenarušený, věrný, hodný a čistý. Rychle si v něm opláchnu tvářičku a ruce, které poté utřu do černého pláště.
Vydám se na náměstí, kde jsou už jako vždy stánky a obchodníci všeho druhu. Mlha už zmizela. Na nebi temné mraky, snad naznačují, že bude mokro. Na tržišti se na mě všichni dívají, jako kdybych byla nějaká...divná. Nevšímám si jich a vydám se ke stánku s jídlem. Sedí u něho starší paní, má koláčky a buchty. Už se mi sbíhají sliny, do této překrásné myšlenky však skočí zas touha po pomstě i smutku.
"Co bys ráda, děvče?" zeptá se mě vlídně paní, která je ve světlých šatech se zástěrou. Všude to překrásně voní vůní koláčů, a po ránu už dokonce i pečeným masem. Ve vzduchu se ještě dělají obláčky páry, které vydechuji.
"Jeden malinový koláček," řeknu paní a zvědavě si už prohlížím koláčky.
"A máš penízky?" zeptá se mě paní. Toto mě už opravdu naštvalo, všichni se mě na to ptají! Vsadila bych se, že mám více peněz než ona.
Naštvaně vytáhnu celý měšec plný peněz a ukážu jí ho. Ona mi bez dalších hloupých řečí podá koláček na malém plátěném ubrousku. Dám jí jeden stříbrný a bez zbytečných slov se vydám na další průzkum.

Den pomalu ubíhá a mě popadne opět smutek, vyrývá se mi do těla, nechává po mně stopy. Cožpak se mě už nenasytil dost? Snad mu nestačí tohle všechno? Mám zlost, celý svět nestojí za nic...vůbec za nic.
Začalo pršet, to jediné mi chybělo. Celé nebe pokryly černé mraky, na zem dopadají obrovské kapky vody a mě začíná být zima. Rychle dojdu k jednomu stánku, který má širší plátěnou stříšku a schovám se pod ni. Otočím se, abych se vůbec podívala, u koho to stojím. Vidím lesk, muže, stůl, šperky... Áá, to bude zlatník.
"Dobrý den," řeknu muži a podívám se na nebe, kdy se uráčí přestat.
"Dobrý, dobrý," řekne zlatník nenadšeně a dále se věnuje své nudné práci.
Z měšce, který mi zůstal v kapse, vezmu jeden zla»ák, blýskavou minci zlatavé barvy, jako sluníčko na nebesích. Hodím ji pod stůl, tak aby ji viděl zlatník. On se pro ni skloní a já rychle sáhnu po šperku. Šperk si schovám do kapsy a on se zrovna zvedl. Podá mi to a já jenom řeknu:
"Děkuji," on kývne hlavou a něco si zabručí pod vousy.
Někdo mi zaklepe na rameno a já se otočím. Koho to nevidím, stráže a vedle nich nějaký muž, je nějak slavnostně oblečený, jako kdyby měl narozeniny. Spíše vypadá jako šašek, červený pláš» s nějakými bílými pírky, kdo mu to koupil? Je to úplně hrozné, jak to může nosit? Na hlavě má něco zlatého, drahokamy... ten je opravdu směšný, pomyslím si pobaveně.
Jenom se usměji a pobaveným hlasem řeknu: "Ano?" a podívám se na ty muže. Nevypadají nejpřátelštěji a jeden se jenom pousměje pod přilbou. Ten vtipný pán se na mě podívá.
"Víš, kdo jsem, děvče?" zeptá se vlídným hlasem, ale přece trochu přísným.
"Šašek?" zeptám se s vážným výrazem ve tváři. Strážní se začnou trochu smát, ale já to nechápu. Ten šašek se na ně podívá a oni ihned zmlknou, to by se mi líbilo.
"Šašek? Děvče, budu tě muset něco přiučit..." řekne a mile se usměje.
"A co? Já všechno umím," řeknu a také se hrdě usměji. Šašek by se asi nejradši zasmál, ale nakonec se jenom pousměje.
"Krást také? A urážet krále také? To vidím," řekne a opět se usměje.
"Vy jste král? To je dobrý," řeknu a začnu se smát. Stráže zmlknou s velkou hrůzou ve tváři. Nechápu, proč se směji, smutek je pořád v mém srdci, ale tomuhle se musím smát. Nemůžu se ubránit dojmu, že tenhle pán není šašek, ale král.
"Ukaž obsah své kapsy," řekne teď šašek přísným hlasem.
"Ehm... Radši ne," řeknu a na tváři se objeví nejistota a strach. Šašek se podívá na jednoho strážného a ten dojde ke mně.