Andor.cz - Dračí doupě online

Oni byli pro mě něco jako sen, o kterém celý život doufám, že se jednou splní. Byli pro mě bohy, jejichž existenci nikdo nedokáže a vírou, která mi dodávala sílu věřit v něco neskutečného. Každý se mi kvůli tomu smál a považoval mě za blázna. Každý si na mě ukazoval a šeptal něco svému kamarádovi do ucha. Učitelé ve škole mnou pohrdali a nikdy ke mně nebyli spravedliví. Ale mně to nevadí...mou víru mi neseberou, ani kdyby se měli postavit na hlavu! Jsou v mé fantasii, v mých snech. A já v ně věřím...

Jako každé ráno začíná úsvitem slunce, i já začínám svůj den, když otevřu oči a zadívám se na strop mého pokoje. Přemýšlím o svých snech, které se mi tu noc zdály, a když se mi žádný nezdál, přemýšlím o těch předešlých, než zazvoní budík. Pak už jen snídaně, a jdu do školy. Cestou vždy potkám pár hezkých kluků. Jedním z nich je i můj spolužák Luke. Je to sice namyšlený frajírek, který se otáčí za každou sukní, ale když on se chová k holkám tak pěkně...
Vůbec nevím, kde jsem přišla na to, že se mi líbí. Nemá to cenu, vím že s ním nikdy nebudu moct být, jelikož patří k těm, co se mi vysmívají. Ale co...třeba jednou také začne věřit v to, co já.
Abych řekla pravdu, na celém světě je jen jeden člověk, který má pro mě pochopení, respektuje mě a bere mě zkrátka takovou, jaká jsem. Věří v to, co já... Jmenuje se George a je to už starý pán. Kdysi měl vážnou nehodu a od té doby nemůže chodit. Bydlí sám, pár bloků ode mě, a tak jej chodívám často navštěvovat. Vždy mu přinesu něco dobrého. Vidí mě rád stejně tak, jak já jeho. Považuji ho skoro za svého otce.
Jak si tak sedím ve škole a poslouchám nudné výklady profesorky Bronwadové, znovu přemýšlím. A zas a zas a zas. Takhle se to opakuje celý den. Sem tam se zadívám na Luka, ale jen málokdy. Na obědy radši ani nechodím. Ještě by mi ho vyklopili do klína. Jdu rovnou na zastávku a nasednu na autobus. Celou cestu autobusem zase přemýšlím. Někdy mi i připadá, že žiji dvojím životem. Jeden je tenhle, kde je škola, mí spolužáci, učitelé, kde jezdí auta, autobusy, vlaky a jiné dopravní prostředky. Kde jsou lidé tak zlí. Bez víry, beze snů...a druhý patří jen mně. Je takový, jak já chci, aby byl.
Konečně zastavil autobus na zastávce. Už zdáli vidím svůj opuštěný dům. Zapomněla jsem se zmínit, že také bydlím sama. Matka zemřela, když mi bylo sedm, a otec mě nechtěl. Do svých patnácti jsem žila s babičkou, která však také zemřela. A o dědovi ani nemluvě. Teď žiji v jejich domě na Goul Street. Je to tu velice pěkné...
Jdu po chodníku směrem k domu a před sebou spatřím svou spolužačku Darlli. Už z té vzdálenosti vidím, jak se posměšně směje a mává rukama. Jakoby se pokoušela vzletět, ale nedařilo se jí. Nevšímavě jsem prošla kolem ní a už se těšila na to, až budu doma. Tam, kde mě nikdo rušit nebude. Možná ještě dnes zajdu za Georgem.
Otevřela jsem dveře a zase je za sebou zavřela. A náhle, jako by mě blesk do tváře uhodil, jsem spatřila jednoho z nich. Vždycky se mi o nich jen zdávalo, a teď tu najednou leží. Muž, vypadající jako spící, s bílými křídly na zádech, oděn celý v černém, ležel na zemi v mém obýváku. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Je to snad další z mých snů? Ale tohle je tak skutečné...
Chtěla jsem rožnout, protože venku bylo docela zataženo, ale nefungovalo to. Ani lampa u pohovky nesvítila. Tak jsem alespoň rožnula svíčku. Opatrně jsem se k němu přiblížila a zblízka si jej prohlédla. Na to, že byl anděl, vypadal jako obyčejný kluk. Měl černé vlasy, sepnuté dozadu. Oči jsem bohužel neviděla, jelikož je měl zavřené, a byl docela pohledný. Opatrně jsem se dotkla jeho ramene. Bála jsem se ho... Nic se nestalo, a tak jsem s ním zatřepala. Nevzbudil se. Snad není mrtvý, pomyslela jsem si. Zkusila jsem s ním zatřepat ještě jednou, ale tentokrát silněji. Žádná změna. Prohlédla jsem si tudíž jeho křídla. Byla z jemného bílého peří, na dotek jak hedvábí. Až teprve teď jsem si všimla rudé skvrny na levém křídle. Opatrně jsem ho zvedla a prohlédla si ránu. Krev byla stále ještě čerstvá. S námahou jsem ho odtáhla do mé postele, a tam mu ránu ošetřila. Rána byla vskutku ošklivá. Doufám, že ještě žije...
Seběhla jsem po schodech dolů a zavolala Georgovi.
"Prosím?" ozvalo se z druhého konce telefonu.
"Ahoj. To jsem já, Sizz."
"Ahoj. Mohla jsi přijít. Copak se děje?"
"To bys mi nevěřil, co se mi stalo. Dnes jsem přišla ze školy, a pak jsem ho našla."
"Koho jsi našla?"
"Na zemi v obýváku ležel anděl. A teď leží v mé posteli a má poraněné křídlo."
"Cože?! Eh...Sizz. Tvá fantasie začíná překračovat meze."
Zaskočilo mě to. "Prosím? Ty mi nevěříš?!"
Chvíli bylo ticho. "Sizz, nedělej si ze mě prosím srandu."
"Ale já si nedělám srandu!"
"Sizz!" okřikl mě.
Chtěla jsem ještě něco říct, ale telefon byl najednou hluchý. Přestal fungovat.
Takže George mi nevěří, tím pádem mi nebude věřit nikdo. Vzdychla jsem a posadila se na pohovku. Z očí mi tekly stružky slz a já poprvé nevěděla, co si počnu. Jediný, koho teď mám, je anděl v mém pokoji. Šla jsem se za ním podívat. On tam však nebyl. Strachy jsem se rozhlédla po pokoji, ale nebyl tu. Nikde nebyl.
Zdola se ozval nějaký rachot. Rozběhla jsem se tam a našla rozbitou vázu. "Mě se nemusíš bát!" křikla jsem tak, aby to vypadalo věrohodně. Chvíli se nic nedělo, až pak se z kuchyně vynořil nejprve stín, a později i on. Teď jsem mohla vidět i jeho oči. Vůbec nevypadaly jako lidské, nýbrž kočičí. Byly jasně zelené s prodlouženými zorničkami. Nepatrně jsem se usmála a nechala ho rozhlížet se po místnosti.
"Ahoj..." vypadlo ze mě společně s milým úsměvem. Anděl spočinul očima v mých a na chvíli se do nich díval. Přejel mi mráz po zádech a naskočila husí kůže. Pocity, které mnou procházely, byly neurčitelné. Chvíli to byla radost z toho, že konečně vidím někoho, v koho jsem tak dlouho věřila, ale zároveň také strach.
"Kdo jsi? A kde ses tu vzal?" znovu jsem se usmála.
Muž se zase rozhlédl po místnosti, a pak odpověděl: "Ty víš, kdo jsem." Jeho hlas byl hluboký a probouzel ve mně divný pocit.
"Máš pravdu. Vím, kdo jsi. Ale kde ses tu vzal?"
Anděl se znovu podíval do mých očí. Neodpovídal.
"Mé jméno je Mardigo. A tvé?"
Pochopila jsem, že o tom nechce mluvit. "Říkají mi Sizz."
Přikývl a vzhlédl na lustr. Potom na televizi a hifi věž.
"Neměl bys tu být," řekla jsem potichu.
"Nebezpečí?"
"Nevíš, jací jsou lidé? Kdybych se chovala jak všichni ti šašci kolem mě, tak už bys byl někde v ústavu pro blázny nebo ležel mrtvý na zemi."
"A proč jsi to neudělala?"
"Já se nejdříve o svém nebezpečí ujiš»uji, a potom jednám. A navíc..." zasekla jsem se. Něco mě k tomu přimělo.
"Navíc ve mně věříš," dokončil za mě větu a přiblížil se. Už neměl křídla. Projela mi hlavou myšlenka, zdali to není jen obyčejný člověk, jenž si ze mě dělá legraci.
"Na světě zbylo ještě pár lidí, kteří dokážou věřit v to, co jsi. A máš vskutku velké štěstí, že já patřím mezi ně," odpověděla jsem tiše. Nastalo ticho. Anděl si pořád prohlížel obývák a já nevěděla, co dál. "E...měl jsi poraněné křídlo."
Mardigo, místo toho, aby se podíval na své křídlo, se podíval na mě. "Kde to vůbec jsme?"
"U mě doma. Tady bydlím...nechceš se posadit?" Co to plácám?!
Anděl se na mě nechápavě podíval. "Posadit?"
"E...jo. U nás je zvyklostí nenechat vzácnou návštěvu stát," zkoušela jsem to zamluvit a gestem ruky poukázala na gauč.
Muž si pohovku důkladně prohlédl, a až pak si na ni sedl. Zprvu opatrně, jako by na ní byly bodláky, ale když zjistil, že je to pohodlné, zavrtal se do ní a pohodlně se opřel. Přitom se mu nepatrně zvedly koutky úst.
"Nechceš mi o sobě něco povědět?"
Anděl chvíli přemýšlel. "Jsem tady, protože jsem porušil náš řád. Je to trest," vypadlo z něj nakonec.
"Takže ty jsi byl členem nějakého řádu?"
"Byl jsem v Řádu Černého anděla," usmál se. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla se smát.
"Vždycky jsem si myslela, že andělé jsou bílí."
"Taky že jsou. Je nás hodně. Ale každý je buď v Řádu Bílého, nebo Černého anděla."
"A jaký mezi tím rozdíl?" posadila jsem se naproti němu, abych se mu mohla dívat zpříma do očí.
"Bílí andělé dohlížejí na bezpečí Jerwallů a Černí andělé na bezpečí našeho pána. Jerwallové jsou andělé bez křídel. Je to rod, který pro nás znamená něco, co pro vás obyvatelstvo města. Jsou to prostě obyčejní andělé. Bílí andělé se jim starají o potravu, bezpečí a mnoho dalších věcí. Když poruší Bílý anděl svůj řád, nejprve musí předstoupit před Královský soud, a když se prokáže nejvyšší stupeň jeho přestupku, jsou mu useknuta křídla. Čím menší je jeho přestupek, tím menší je samozřejmě i trest. Poruší-li však řád Černý anděl, nejnižší trest, jaký jej může stihnout, je useknutí křídel. Nejvyšší trest je...je, že jej vyhodí z řádu, z města, ba z celého našeho světa a pošlou nás sem."
Když se rozpovídal, napjatě jsem jej poslouchala, při poslední větě mi však ztuhla tvář. "Co jsi provedl?"


...Konec první části...