Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Válečníkova předtuchaOblíbit

img_52615210.jpg

Autor: Djimboo

Sekce: Povídka

Publikováno: 01. září 2013 19:58

Průměrné hodnocení: 5.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
Toto je můj první den na Andoru a proto bych chtěl přispět alespoň jednou svojí povídkou. Snad se zalíbí a budu zde vítán.
 
Další den, další boj. Boj o život v písku arény. V noci v mrazivé kobce a ve dne na žhavém slunci před davy krve chtivých návštěvníků arény. Už mnoho dní zde bojuji. Až příliš mnoho dní. Již nevím ani své jméno. Vím jen že musím bojovat. Můj život je boj. Krev teče proudem. Písek už dlouho není schopen ji pojmout. Zažil jsem už příliš mnoho smrti, ale i přesto bojuji. Bojím se smrti i přestože by byla vysvobozením. Vysvobozením od života zvířete. Svoboda? To slovo už dávno ztratilo svůj význam. Jediné co zůstalo byla smrt. Zabít, nebo být zabit. Každý den je to stejné. Probuzení do pachu krve. Rozdělení do skupin. Boj na život a na smrt. A večer sny. Vídám tváře lidí jež jsem ten den zabil. Příliš mnoho smrti. Každý den to samé. Dnes však je to jiné.
***
Probudil jsem se z noční můry jako každý den, ale už od probuzení je něco cítit ve vzduchu. Něco neznámého. V mé cele je vše stejné jako včera. Jenom snídaně už čekala u mříže. Prostý chléb a džbán s vodou. Na zdejší poměry velký luxus. S chutí se pouštím do jídla. Překvapuje mne, že chléb je čerstvý a ne ten několik dní starý, který se tu dává běžně. Po jídle čekám až pro mne dojdou.
***
Nevím jak dlouho jsem čekal, když pro mne přišli, ale přišli jako každý den. Odvedli mne do přípravny. V místnosti už několik otroků bylo. I se mnou nás tu bylo pět. Žalostný počet. Při pohledu na ně jsem si uvědomil, že jsem tu jediný, kdo už bojem prošel. Byli to skoro ještě děti. Třásly se strachem. Nevěděly co je čeká ani co mají dělat. Jestli máme dnešní zápas přežít, musím jim pomoci. Dávám jim rady a pomáhám vybrat si vybavení, které máme k dispozici. Z počátku na mne koukají nedůvěřivě, ale čím dál tím více ke mně vzhlížejí. Sám si beru krátký meč se štítem a kopí. Opětovně jim kladu na srdce ať se drží u sebe, jinak nás převálcují postupně. Netušíme kdo, nebo co se nám postaví. Zato všichni víme že sami to nezvládneme. Zmítá mnou strach. Stále se bojím smrti, ale snažím se nedat to na sobě znát. Nesmím jim sebrat ten poslední zbytek odvahy. Snažím se zavést hovor, ale nestíhám to, neboť zazněl signál a my musíme nastoupit před vchod do arény.
***
Začínám být nervózní. Pocit, který mi svírá žaludek už od rána, sílí. Něco se děje. Něco se musí stát. Brána se pomalu otevírá a nás oslepí sluneční paprsky a vítá nás bouřlivý dav. Vstoupíme do arény a strneme zděšením. Na protější straně arény čekají válečníci v těžkých zbrojích se smečkou loveckých psů. Nejmladší mladík se začal hlasitě smát. Ten zvuk nás zarazil, takhle se nesměje příčetný člověk. Naše předtucha se vyplnila. Zešílel! Zahodil meč a popadl své kopí. Sevřel ho oběma rukama a rozběhl se ke zbrojnošům. Ti jen vypustili psy a sledovali jak chlapec prvního psa nabodl a jak ho ostatní psi srazili k zemi. Psi tělo trhaly, dokud šílený smích zcela neutichl. Pohled který se nám naskytl nám zahýbal žaludkem. Tělo bylo roztrháno a rozervaná střeva visela psům z páchnoucích tlam. Obecenstvem se začínala šířit vlna vzrušení. Šelmy zřejmě neměly krve dost. Vrhly se po nás. Mí společníci byli zcela neschopni pohybu. ze strnulosti je vytrhl můj křik. Připravili jsme se a vyrazili nepříteli naproti. Bestie jsme překonaly téměř bez zábran. Jenom pár škrábanců značilo střet. Pomalu jsme se blížili k postavám, stále ledabyle postávajícím beze známky strachu. Bylo to celkem komické. Tři otrhanci proti dvanácti hromadám svalů a kovu. Teprve když jsme po nich vrhli svá kopí, tak se dali do pohybu a srazili je svými štíty. Vrhli se na nás. Naše meče se směšně odrážely od jejich štítů a zbrojích. Společník po mé levici padl s mečem vraženým v břiše. Jeho vlastní meč trčel z mezery pod helmou jednoho z ozbrojenců, jenž klečel na zemi a dávil vlastní krev, jež se mu proudem drala z hrdla. Zbývajícímu druhovi se podařilo překonat tři soupeře, než bylo jeho tělo rozsekáno meči soupeřů. Zbýval jsem sám proti osmi plně vyzbrojeným soupeřům. Zmocnil se mne strach. Bál jsem se smrti. Využil jsem ten strach. Jakoby se pohyby soupeřů zpomalily. Prvnímu jsem setnul hlavu a druhému jsem vrazil meč přímo skrz zbroj, přímo do srdce. Dav začínal šílet. Třetímu jsem usekl nohu a zabořil mu meč pod přilbu. Čepel však ten zákrok nevydržela a u jílce se zlomila. Zůstal mi pouze štít a já neozbrojen stanul proti pětinásobné přesile. Už jsem nedokázal ani myslet, krev mi bušila v hlavě, křik diváků přehlušoval veškeré myšlenky. Oddal jsem se bojovému duchu celou svou myslí. Popadl jsem meč válečníka, jenž mi zlomil ten můj, a vrhl se po zbývajících nepřátelích. Srážka byla krvavá. Po první výměně ran se můj štít rozletěl v dešti třísek a já sevřel zbraň oběma rukama. Rozmáchl jsem se a zasekl meč do boku nejbližšího soupeře. Meč jím téměř projel a jeho střeva vyhřezla na zem. Z nastálého pachu se mi zamotala hlava. V boku jsem pocítil ostrou bolest. Kopí mne propíchlo skrz. Odhodlal jsem se k zoufalému útoku a vrhl jsem meč přímo před sebe. Rána usmrtila dalšího. Zlomil jsem ratiště kopí. Mou myslí projela další vlna bolesti. Zlomené kopí mi vypadlo z ruky a já klekl do rozpáleného písku. Nepřátelé mne obestoupili. Pokusil jsem se sebrat zlomenou špičku kopí a vrhnul jsem se po přede mnou stojícímu válečníkovi. Zarazil jsem mu špičku přímo do obličeje. Nemohl jsem od něj ale ustoupit. Podíval jsem se dolů, na meč, jenž mi vězel v hrudi zaražený až po jílec. Necítil jsem nohy, jenom pouhý chlad. Padl jsem do písku. Vše mne bolelo a má krev zkrápěla zem. Můj dech slábl a já už věděl, že jsem prohrál. Dva zbývající soupeři stáli nade mnou. Jeden zvedl meč a vše utichlo. Bolest ustala a já vnímal jen svit slunce a proudění větru. Můj život válečníka skončil. Najednou jsem se smrti nebál, vítal jsem ji. Meč začal padat na mé hrdlo. A já po dlouhé době bojů v zajetí pocítil radost, byl jsem šťastný. Skončilo to. A když meč dopadl, byl jsem opět svobodný...
 

Komentáře, názory, hodnocení

Azirafal222 - 22. září 2013 17:16
cf640480dd6fd94575c04499b9b1d6663174.jpg

Samotný námět povídky mě i přes jeho obehranost zaujal. Slovosled je místy krkolomný, něky by se věty daly poskládal "líbivěji". Někdy mi připadalo, že počet vojáků/ spojenců hapruje.
Co vadí mě obecně u povídek na Andoru je jejich délka. Mohl jsi to pěkně rozepsat, přiblížit hlavního hrdinu, dodat trochu víc než jenom vnitřní monolog.
Jen tak pro dokreslení, odehrává se to v Římě? Koloseum? Protože jestli ano, gladiátoři a bojovníci v arénách nedostávali jen suchý chléb a vodu ale jedli si mnohdy stejně dobře jako jejich páni. Právě proto aby boje byly zajímavější a trvaly déle. Ale to je jen hloupé rýpání. Povídka má dozajista potenciál.
 
Clayman - 20. září 2013 11:15
opeth-the_roundhouse_tapes-frontal2231.jpg
Hodně se ti tam opakují některá slova, byť v různých tvarech (boj, krev, smrt). Nejvíc je toho ze začátku, pak je to lepší.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060671091079712 sekund

na začátek stránky