Andor.cz - Dračí doupě online

Pomalu otevřu oči. Všechno mě bolí, od nohou až po vlasy. Opravdu i ty mohou bolet. Jako první si uvědomuji, že ležím. Ovšem ještě by se hodilo vědět, kde vlastně ležím. Otevřu zalepené oči. Okamžitě mě oslní bodové světlo. Zářivě bílé. Teď už ho vidím i skrze zavřená víčka. Bolí to. Jak se pomalu probouzím čím dál víc, začínám si uvědomovat i detaily. Dochází mi, že má poloha je krajině nemorální a hlavně nedůstojná. Jako by ani to nebylo dost, cítím i to, jak na mě sahají cizí ruce. Chladivé, nepříjemné a hlavně hladké. Tak hladké, že mi bez pohledu na ně je jasné, že jsou to rukavice. Dostala jsem se do rukou bandě šílených doktorů? zděsím se, ale vůbec mě nenapadá, co bych s tím mohla udělat. Zkusím pohnout rukou. Nic. Bez odezvy. V duchu sebou škubnu při každém doteku. Nikdy jsem neměla ráda, když na mě někdo sahal.

Nakonec se znovu odvážím a opatrně otevírám oči. Jen n štěrbinu tak, abych viděla jen část bez zdroje světla. I přes přemíru světla rozpoznávám něco, co mě vyděsí snad víc než poloha a ruce. Z mých intimních partií vedou hadičky. Ať je tohle jen sen… zaprosím v duchu a silou tisknu víčka. Jako vysvobození pak vnímám drobné bodnutí na krku, po kterém mě přepadá dřímota následovaná hlubokým spánkem.

Hlasitě hrající rádio. To je první, co vnímám. Prudce otevírám oči. Postel, pokoj… Jsem v nemocnici… uvědomím si podle vybavení místnosti. Dokonce i matrace potažená igelitem, na kterém je pak tenké prostěradlo. Bílé stěny s jedním malým oknem u stropu. Zápach dezinfekce a hukot klimatizace. To jsou věci typické pro nemocnice. A to ať se jedná o nemocnici v Evropě, tak v Americe. Sednu si. Byl to jen sen. ubezpečím se. Asi jsem měla nehodu. napadne mě vysvětlení. Pak se snažím vzpomenout, co jsem dělala. Nepamatuji si to. Vzpomínám s kým, jsem byla, ale ani to si nepamatuji. Byla jsem s rodiči? Já si ale nepamatuji ani jejich jména. Dochází mě souvislosti rychlostí kulového blesku. Výpadek paměti, to se stává, ne? uklidňuji se, jako by to byl denní chleba.

Napadne mi, že bych se měla podívat na kartu pacienta, co je přidělaná na lůžku. Zase si tedy sednu poposunu se k spodní hraně. Na noze mi zalechtá náramek. Fakt nosím náramek na noze? zděsím se, protože se mi to zdá jako podivný vkus. Zatáhnu za papír, který je pod kleštěmi na desce lehátka. Přejedu to pohledem. Jméno – Jane S. Mary. Symptomy – T01, U09 a X11. Fajn, aspoň vím, jak se jmenuji. napadne mi. Tyhle nemoci mě nic neříkají, taky by tam mohli psát srozumitelně, co pacientům je.

Vrznutí dveří mě upozorní na návštěvu. Lehnu si a dělám, že spím. Do místnosti vejde pán, celkem vysoký, s krátkým ježkem na hlavě. Celkem pohledný a sympatický, rozhodně bych do něho neřekla, že je to doktor, ale plášť mluví jasnou řečí. Dojde až k mému lehátku, však je taky jediné v místnosti, a prohlédne si přístroje kolem. Chvíli přemýšlím, co mám dělat. Nakonec se protáhnu a hraji probuzenou. Pohlédne na mě. Je to pohled, jakým se dívá člověk na psa zavřeného v malém kotci, litující pohled. „Co se stalo? Co dělám v nemocnici?“ zeptám se. Zavrtí hlavou a otočí se k odchodu. Sednu si. Chci vstát, jenže to nejde. Ten náramek na noze není jen náramek. Tenkého náramku totiž vede kovové lanko k noze postele. Tohle v nemocnicích nebývá. Pán se ještě s nešťastným pohledem v očích otočí u dveří a pak mi zmizí. Lehnu a přemýšlím.

Venku se podle světla na stropě setmí, až nastane noc. V pokoji stále svítí světla stejně, nebýt toho okna, netušila bych, kdy je den a kdy noc. Po nekonečné době, při které jsem namáhala svůj mozek, jak se jen dalo, se zase ozve vrznutí dveří. Tentokrát následované hned druhým, jak se dveře zase zavřeli. Z doktora se vyklubal frajer v tmavém tričku s krátkým rukávem a volnými kalhoty. Ještě víc mě ale překvapila taška v jeho ruce. Došel k mé posteli a tašku mi hodil na nohy. Chtěla jsem protestovat, křičet, ale prst před ústy mě jasně varuje. Nechápu. Z tašky vytáhl dlouhé nůžky, které mi dovedu přirovnat jedině k těm zahradním na větve. Stáhnu nohy a chytnu se kolen. Děsím se, že mě chce ublížit. Místo mě však střihne lanko poutající mě k lehátku. Z tašky pak vyklopí hromádku oblečení, dámského oblečení. Nechápavě na něho pohlédnu. Co se to děje? Přelétnu pohledem oblečení. Co se může stát horšího? zeptám se sama sebe a sáhnu po podprsence. Doktor se odvrátí a přejde ke dveřím, na které přiloží ucho. Svléknu nemocniční košili s mašličkami na bocích a obleču si přinesené. Zbytek drátu nakonec stočím a schovám do ponožky. Nazuji tenisky a opatrně vstanu z postele. Lehce zavrávorám, ale vzpamatuji se během pár kroků. Položím mu ruku na rameno.

S vrznutím otevře dveře a mi vyjdeme na chodbu. Rozhlížím se. Kdyby tohle byla nemocnice, určitě by tu měli nějaké kamery, tady ale není ani jedna. Procházíme spletí chodeb, jednou jedeme výtahem a teprve pak vycházíme ven. Teprve tady vidím první kamery. Jsme na parkovišti před čtyřpatrovou budovou, která je tou mojí „nemocnicí“. „Nasedni…“ zazní první nahlas řečený pokyn, když mě přistrčí ke dveřím spolujezdce u obřího pickupu. Nasednu. Tady zůstat nechci. Z popelníku vytáhne kartičky a jednu z nich mi opatrně přišpendlí na tričko, druhou pak sobě. Zavře oči a nehýbe se. Jsem z toho nesvá. Netuším, proč to dělá, a doufám, že rychle přestane. Jak dlouho potrvá, než někdo zjistí, že chybím? napadne mi při pohledu na poloprázdné parkoviště. Pohne se pár vteřin po mé myšlence. Nastartuje a se sebejistým výrazem vyrazí k bráně. „Když tak tě beru někam na večeři, jasný?“ upozorní mě tiše pár metrů před závorou. Trochu podsaditý hlídač vyleze z domečku s baterkou v ruce. Polknutí doktora vedle mě není zrovna povzbudivé.

Rychle přemýšlím, jak odlákat pozornost hlídače od kartiček. Nakonec mě napadne dost riskantní metoda. Natáhnu se a začnu líbat doktora. Ten nakonec zastavuje trochu dřív, než vjede do plného světla lucerny u závory. Pochopil. Jemně mi položí ruku kolem krku a napodobí můj pokus. Hlídač si posvítí skrze čelní okno do auta. Dojde k nám a zaklepe na okno. Trochu neochotně se od sebe odtrhneme a doktor spustí okénko. Tupě se usmívám a trochu se červenám. Plán se povedl. Hlídač není dost všímavý a tak mu unikne i podstatná věc, že slečna na mé kartě, je tmavovláska, zatímco já mám vlasy čistě bílé. Když nás pouští, zamávám.

„To bylo příjemné…“ řekne po dlouhém tichu doktor. „Nápodobně.“ odpovím a nakonec se rozhodnu ho trochu vyzpovídat. „To nebyla nemocnice? Nejsi doktor? Kdo jsi? Co se mi stalo?“ vychrlím hned několik otázek najednou. Jeho tvář zvážní. Najednou je i ten nepatrný úsměv, který mu vyčarovalo to divadlo u brány, pryč. „To nebyla nemocnice. Je to vědecký institut. Jsem doktor a jsem člověk.“ odpoví mi váhavě a nakonec zastavuje na opuštěné polní cestě. Netuším proč, ale napadne mě, že by to bylo ideální místo pro znásilnění. Polknu. „Vědecký institut?“ zopakuji trochu nechápavě a odvážím se na něho podívat. Přikývne. Zjevně se mu moc nechce do vysvětlování. „Co jsem tam dělala já?“ zeptám se tedy. „Jsi jedním z jejich pokusných králíků…“ řekne tiše a zamáčkne tlačítko zámku. „Prosím, nedělej ukvapené rozhodnutí.“ řekne tiše, jakoby tušil mou reakci. Jenže já místo abych od něho utekla, jsem byla rozhodnuta z něho vymlátit pravdu. Doslova během pár vteřin jsem mu seděla na klíně a prsty mu svírala krk. „Co se mnou dělali?“ zeptám se přímo a jen stěží maskuji svůj roztřesený hlas. Tamto nebyl sen. Ucítím dotyk rukou na svých zádech. „Nesahej na mě!“ ozvu se dřív, než mi dojde absurdita mých slov. To já na něm sedím. Ruce se však zarazí. „Nevím, u tebe chyběl papír…“ řekne a kouká z okénka ven. Papír. Vzpomenu si na ty čísla. „T01, U9, X11“ řeknu mu tiše do ucha a zkroutím se tak, abych se mu podívala do tváře. Ruce na mých zádech mě pohladí. Být to někde jinde, bylo by to příjemné.

„To jsou kódy laboratoří. Nevím, čím se zabývá ta poslední, ale ty první dvé znám. V T01čce i v U09tce si hráli s DNA. Tím myslím, že upravovali tvou tělesnou stavbu. 01čka je jedna z laborek, která funguje nejdelší dobu. Původně vznikla kvůli vojenskému projektu, měli za úkol nějak urychlovat hojení vojáků pro tajné mise.“ odmlčí se a přejede mi rukami na zadek. Nechávám to být, protože mi nepřijde, že by to nějak moc vnímal. Spíš jednoduše potřebuje s rukami něco dělat, aby se uklidnil. „U09tka se zase specializuje na plodnost a na rozmnožování. Tím chci říct, že tam řeší DNA orgánů, které se toho procesu podílejí. Nevím přesně, o co se tihle snažili. Kombinace těch dvou segmentů mě přijde ale dost neobvyklá.“ vysvětluje činnost laboratoří zamyšleně. Snažím se to nějak pochopit. Někdo se mi vrtal v genech a nikdo neví, co přesně vzniklo. To nezní zrovna pozitivně. Vznik nových životů a obnova starých? přemýšlím nad tím, co mi řekl. Pak mi to dojde. Opřu se zády o volant. „Když se rodí dítě, vzniká celá řada nových buněk, co když ty buňky chtěli nějak přesvědčit, že mají místo tvorby dítěte zachraňovat matku?“ navrhnu svou myšlenku a v duchu ho prosím, aby ty ruce posunul výš, neboť už mi to začínalo být krajně nepříjemné.

Zdá se, že o tom přemýšlí. Nakonec přikývne. „To by teoreticky mohlo fungovat, jen by ta žena potom byla neplodná…“ začne nad tím uvažovat. Zavřu oči. Děti… Malý ufňukaný bastardy… To by nebyla až tak velká ztráta. pomyslím si. Nakonec se z něho zase přesunu zpět na místo spolujezdce. „A ta poslední laborka?“ zeptám se. „Nevím, nikdy jsem neslyšel, že by existovalo nějaké patro X.“ řekne trochu zklamaně. Chvíli váhá a pak nastartuje. Otočí se na bahnité cestě a vyjede z lesa na ulici. V ten moment se však ozve mohutná rána. Je to rána větší než když uhodí blesk. Něco bouchlo, to je jasné. Odemkne auto a vystoupí. Odsud není nic vidět. Vyleze na korbu a pak i na střechu auta, kde je kovová zahrádka. Následuji ho a doufám, že nás střecha udrží.

Ranní červánky jsou jediné, co prosvítá mezi špičkami stromů. Chci slézt, když zahlédnu obří černý dým. „Támhle…“ ukáži mu směr. Mezi stromy tam prosvítá obloha na které je černo černá tma. Tma, která se pomalu zvedá nahoru. „Institut…“ zaslechnu tichá slova, která řekne. Slezeme dolů a zalezeme do auta. „Musíme se ta dojet podívat…“ řekne tiše a zase zamkne, jakby se bál, že uteču. Jenže, co bych dělala sama někde v lesích? Sedím a rozhlížím se. Málem se praštím o strop. Druhá rána. Tentokrát ještě mohutnější. To už jsme jen pár kilometrů od budovy. Je jasné, kde to bouchlo. Černý dým stoupá od čtyřpatrové stavby k nebi. Vlastně od bývalé stavby. Teď z ní není vidět ani patro. Jakoby celá zmizela do země. „Myslím, že těm už nikdo nepomůže.“ řeknu tiše, ale vlastně to myslím přesně jak jsem to řekla. Nejraději bych to udělala sama. Pokusný králík…