Andor.cz - Dračí doupě online

Byl velice dusný den, ani ta dobytčata už neměla sílu odhánět mouchy. Tráva žloutla, na slunci byla opravdová výheň. Žádný ze starších nepamatoval taková vedra. V hlubokém stínu vrb u řeky však profukoval jemný větřík. U velkého kamene v proudu se cákala drobotina, paničky ve vykasaných šatech na břehu usrkávaly chlazenou limonádu. Muži s nimi nebyli, nejspíše popíjeli lehké víno doma v norách, přitom kouřili a bavili se o letošní sklizni, jak schnou bandory nebo prospívá obilí. Nikomu se nechtělo vůbec pracovat, tak se v Kraji ani nepracovalo. Všichni jen poklimbávali ve stínu a čekali, až s večerem přijde chládek, aby mohli vyrazit do krčmy svlažit s přáteli vyprahlá hrdla.
U vody však bývalo nejpříjemněji. Alespoň Borůvka si to myslila. Brzy ráno vycházela ven a bosýma nohama brouzdala travou, aby tak poznala, jak silná byla rosa. V těch teplech se lidem ani nechtělo chodit půjčovat knihy, natožpak číst, proto nemusela s ničím tetě Cherubínce v knihovně pomáhat. Teprve v podvečer na chvíli otevřeli, kdyby snad náhodou někomu přišla dlouhá chvíle. Často v ten čas přicházeli sousedé, sesedli se na zápraží a povídali si s Cherubínkou o všem možném. Byla totiž velmi sečtělá a o historii Kraje znala snad všechno. Borůvka přitom nosila sladký mošt ze sklepa, poslouchala, nebo někdy vypravovala strašidelné příběhy hobi»atům.
Více než Kraj ji však zajímaly krajiny vzdálené, ty, o nichž čítávala ve starých knihách. Proto, když jednou nalezla v zaprášených truhlách mezi bezcennými papíry několik svitků se zapomenutým písmem, začala hledat vše o dávných jazycích, a to především elfských. Dnes nežil již nikdo, kdo by pamatoval tuto rasu, proto patřili elfští hrdinové již jen do pohádek pro děti. Ale přece jenom zde bylo podivné písmo a Borůvka hledala ke každému symbolu trpělivě výrazy v Obecné mluvě. Práce jí šla velice pomalu, avšak jednoho dne objevila útlý svazeček "Počítání let" a podle něj pak pojednání "O starých slovech a jménech v Kraji", které po sobě zanechal velký pán Smělmír. Díky těmto sice nevelkým, avšak chytře vysvětlujícím knížkám sestavila Borůvka konečně jednoduchý slovník, s nímž začala odhalovat významy elfských slov v tajemných svitcích.
Právě když jí začínaly jednotlivé věty dávat smysl, ucítila na horkých zádech proud ledové síly, která pronikla jemnou látkou košile. Vypískla až z největší hloubi svého dechu, a protože ležela právě při psaní na břiše, vyskočila jako polekaný psík.
"Ede Hrdonožko, Tobe Zahradníčku a Tolmane Brale," vykřikla na trojici známých uličníků, kteří ryčeli zajíkavým smíchem, "a» vám naroste sto bradavic a opadají vlasy a vůbec všechny chlupy na těle. A» si ukopnete všechny prsty na nohou," pokračovala Borůvka ve strašlivých kletbách a vymyslila by v rozlícení ještě mnoho jiných, když vtom široce rozesmáté obličeje kluků ztuhly. S vyjevenými pohledy ustrnuli zírajíce na rozkuráženou dívku.
Borůvka umlkla. Cítila chladivou vodu, která jí promáčela dlouhé hnědé vlasy i s krátkou klukovskou košilí, již s oblibou nosila zavázanou kolem pasu tenkou šňůrkou. Teta jí často vytýkala, že chodí oblečená všem na posměch, ale stromům, pod nimiž ve chvílích volna nejraději pobývala, její úbor nevadil.
S nepřekvapující hobití hbitostí hmátla Borůvka po čerstvě vykopnutém drnu a s bezchybnou obratností zasadila vznosnou travinu Tomovi na pravé oko. Ten pouze upustil vědro, načež padnul svým druhům do náručí. Teď se po březích říčky rozlehl zvonivý dívčí hlas. Třem uličníkům trvalo však pouhý okamžik otřepat se z překvapení jako Provazníkovic ratlík Nob po srážce s dobytčetem. Nechali vědro, bezpochyby vypůjčené za pět prstů, vědrem a pelášili pryč.
Borůvka s dohořívajícím úsměvem pohlédla na své zmáčené zápisky. Opatrně je posbírala. Vzduch najednou nešel skoro vdechnout. Pohlédla k nebi a spatřila je. Obrovské olovnaté mraky, které se přikradly naprosto nezpozorovány.

Za oknem bubnoval dlouho očekávaný déš». Ve všech místnostech bylo neobvyklé šero, po podlaze se plížil chlad. Borůvka seděla na patách u krbu a nechávala zlaté plameny březových polen hřejivými doteky jemně sušit pomačkané listy. Vyčítala si, že lehkovážně nechala kožené desky doma.
"Milostslečno Tuláčková," ozval se vyčítavý hlas tety Cherubínky. "Těch pár papírků musí být opravdu písemnickými klenoty, jestliže kvůli nim sedíte na studené podlaze promočená na kost." Milostslečno jí Cherubínka říkala jenom tehdy, když dávala najevo svou starostlivost. Borůvka poskládala své malé bohatství a poslušně následovala starou chůvu do kuchyně.
I v kuchyni hořel oheň. Ve velkém kotli to vřelo. Cherubínka odebírala horkou vodu tou největší naběračkou a přilévala ji do kádě v rohu.
"No tak šup, probodla veskrze dobráckým pohledem teta postávající dívku. Ta si rychle svlékla obnošenou košili, její jediné oblečení, a opatrně vyzkoušela teplotu lázně.
"Kdo to kdy viděl, takovou tyčku."
Borůvka rychle vklouzla do škopku. Prochladlým tělem proběhlo tisíc horkých jehel. Cherubínka měla pravdu. Oproti většině kula»oučkých hobitů byla ona až nápadně "vyhublá". Teta jednou měla dokonce podezření na vážnou nemoc, ale dnes už zesnulý mastičkář Erling tehdy tento názor vyvrátil a spíše naznačil spřízněnost s jinou rasou. Vždy» Magdaléna Tuláčková žila drahná léta v Hůrce a kdovíkde ještě. Ve svých právě blížících se osmnácti letech přesahovala Borůvka většinu hobitů o hlavu, což již nešlo přehlédnout.
Borůvka chvíli pozorovala mihotavé odlesky ohně na protější stěně, kde stál starobylý příborník. Pak ale zavřela oči a vnímala jen, jak se všechny bolesti rozpouštějí v horké vodě.
Když opět otevřela oči, chůva byla pryč. Voda v kádi již hodně vychladla. Musela usnout. Jakmile vystoupila z lázně, přehodila přes sebe bílé prostěradlo, které teta ve své pečlivosti neopomněla přichystat. Kulaté zrcadlo stojící poblíž stejně kulatého okna ji ale přilákalo k sobě. Dívka opatrně uvolnila jeden cíp bílé látky a zkoumavě pohlédla do odrazu. Stále nemohla pochopit, co hobitínské uličníky tolik překvapilo. Viděla svou jemnou osmahlou kůži po celém těle, protože její košile byla řídce sí»ovaná a propouštěla slunce téměř volně. Tenkými prsty si spojila rozpuštěné vlasy za zátylkem do ohonu, který jí zakryl téměř celá záda. Přitom upustila osušku a uvědomila si příjemnou úlevu malých ňader, jež každá dobře vychovaná žena musí skrývat těsným úborem. Ale ze všeho nejraději měla své dlouhé nohy a nerada je zakrývala oblečením. Byly pružné, samý sval. Nesly ji svobodně, kamkoliv chtěla. A uměly utíkat s větrem o závod, to milovala ze všeho nejvíc.

Po vydatné snídani vyklouzla Borůvka z kuchyně, ale k řece dnes nezamířila. Venku bylo po včerejším dešti nádherně, ona však usedla se svými poznámkami ve starém altánu na zahradě. Věděla, že již má poslední nejasná slova rozluštěna.
Začala překládat věty a zapisovat je. Tajemné svitky byly básně. Každý nový verš ji naplňoval pocity, které dosud nezažila. Nějaký velice mocný a vznešený muž minulosti vyznával vznešenou mluvou svou lásku k elfské princezně. Po první stránce Borůvce zvlhly oči, u poslední musela pro slzy často přerušovat práci. Velikou moc měly pojmenované city v tom prastarém jazyce.
Jakmile dopsala poslední řádku, ještě hodnou chvíli strnule svírala pero v ruce. Myslila na dávno minulé časy, v jejichž těžkostech vznikla tak upřímná láska. Když znovu a znovu pročítala vyznání, bušilo jí srdce, jako by dopis patřil jí. Ovšem tento dopis nebyl nikdy odeslán. Pouze na okraji stála poznámka drobným písmem:
Zpívám svou píseň pod hvězdným nebem
které tu bylo stále se mnou
neplatí pro něj však Sudba lidí
vždy» hvězdy tu planou navždy a všem.

Borůvka odvrátila soustředění od svitků a pohlédla čtením unavenýma očima na zahradu. Blížil se čas sklizně. Uprostřed venkovského života plného plodů k ní promlouvalo něco nepředstavitelně vznešeného. Na okamžik zatoužila darovat tento okamžik oběma milencům, aby si mohli pouhým pohledem říct všechna ta nikdy neodeslaná slova.
Z tíživých myšlenek probral dívku až nápad. Vyběhla před altán, tiše jej obešla, vrátila se dovnitř a chvíli naslouchala. Pak hbitě vyskočila na stolek s papíry a zpoza trámu pod střechou vyňala kožený váček. Na roky vyhlazenou desku stolu vypadla s tlumeným klepnutím malá dřevěná dýmka. Borůvka ji poctivě napěchovala, jak to okoukala od krajníka Mochničky při jeho pravidelných návštěvách zápraží před knihovnou. Potom se znovu nakrátko zaposlouchala do okolí, pak konečně křísla proud jisker do troudu a zapálila dýmkové listí.
Při prvním soustu silného, leč jemného kouře se musela usmát. Vzpomněla si na odpověď chůvy Cherubínky před několika lety, když se jí s dětskou zvídavostí zeptala, jak chutná ten "voňavý kouř". Teta tehdy nejprve zbělela, a teprve po chvíli začala lamentovat, že jde o nechutný zlozvyk mužských, jenž je ženám a dívkám, slovo dívkám ještě několikrát zopakovala, důrazně zapovězen. Ženy totiž musejí být vždy čisté, upravené a vůbec příjemného vzezření. Je nepřijatelné, slovo nepřijatelné znamenalo nemožné, aby ze slušné dívky táhlo to "odporné koření". Odporné koření ovšem chutná sladce, což se bohužel od Borůvky nesmí teta nikdy dozvědět.
Jak tak seděla dívka v opuštěném altánku pokuřujíc lahodný ročník světoznámého Starého Boba, rovnala si rozházené myšlenky a snovala plán. Celý život tušila, že to musí jednou přijít, teprve až dnes však poznala, že vyhlížené rozcestí je již za příští zatáčkou.

Byla připravena, jak nejlépe mohla být. Několikrát vysypala obsah plátěného pytlíku na podlahu ve své ložnici, chvíli přemýšlela, co ještě vzít, nakonec všechno zabalila do ranečku zpět. Nešlo o žádné bohatství, pár krajíců chleba, několik bandor, zaječí pečínka schovaná od večeře, malá dýka sloužící v knihovně k otvírání dopisů, dýmka s trochou listí, navoskované pouzdro se svitky a hrubý pláš» do nepohody.
Soustředila se na ticho a tmu. Potřebovala, aby teta hluboce usnula, protože ptát se jí na dovolení by bývalo zbytečné. Podle jejího vychování slušné dívky v tomto věku dávaly své slovo příjemným mladíkům a hleděly se naučit obhospodařovat domácnost. Borůvka jen povzdychla, jak starou chůvu zklame.
Nevydržela již déle vyčkávat. V létě stále otevřeným oknem vyklouzla na zahradu. Čerstvě nakypřená půda záhonu ji pošimrala do bosých chodidel. Chůze bosky v ní probouzela nepřekonatelné potěšení. Hobití ženy ovšem za všech okolností nosily střevíce. Okopané palce a umouněné chlupaté nohy se hodily jen k neotesaným mužům.
Náhle dívkou projel mráz leknutí. Pod velkou jabloní někdo stál.
"Milostslečno Tuláčková, není již na procházku poněkud pozdě?" promluvila na Borůvku stará Cherubínka. Listí stromů v zahradě zašustilo. "Pojď se mnou, děvče," řekla chůva a vyšla volným krokem k brance ze zahrady. Zaskočená Borůvka nedokázala nic namítat a Cherubínku následovala. Vyšly na potemnělou cestu ozářenou pouze hvězdami.
"Nevím, kam tě tvůj osud zavede, ale co budu živa, každý den si vyjdu k této brance a budu chvíli vyhlížet, jestli se mi nevracíš domů."
Borůvka se ani nesnažila potlačit slzy.
"A ještě abych nezapomněla," zašátrala Cherubínka v kapsáři, "nechala jsem ti k narozeninám vyrobit novou dýmku," podávala jí kousek vyřezávaného dřeva. "Ten otřískaný krám z altánku utop raději v řece. Když už musí pěkná dívka kouřit, měla by mít alespoň hezkou dýmku."
S těmi slovy Borůvka Cherubínku objala, ona však loučení vzala zkrátka: "No, tak už jdi. Tolik jsi spěchala, a teď se necháš zdržovat stařeninými řečmi. Jdi, jdi, nebo si to rozmyslím a zamknu tě v komoře a na zítra pozvu na oběd toho pihovatého Buliočka, který ti od jara nadbíhá."
Místo slov Borůvka dobrotivou chůvu třikrát políbila a rozběhla se po noční cestě k Povodí.