Andor.cz - Dračí doupě online

Tak jako ten, kdo hroby dávných králů střeží,
seděl jsem v stínu pobořených věží.
Horký dech z lůna ruin nesl příslib vlahé letní noci,
mě se však zmocnil chlad a zvláštně teskný pocit
tam v mrtvém městě na útesu.

Zdánlivě sám v staletí opuštěném místě
loutnu jsem vzal však dnes ne sebejistě,
začal jsem hrát. To spíš než já, jen vítr bloudil po strunách.
Po nebi v širé dáli nad mořem se rozlil nach.
Sílu těch chvil si dodnes v sobě nesu.

„Hrej, jen hrej dál,“ ozval se tiše zastřený hlas ženy,
já však hrát přestal a v duši jsem byl obnažený.
V tom zadumání zasáhl mě její hlas, jak zbraň by ťala sečná,
ta barva, hloubka, tón, ten dotyk neskutečna.
A stíny věží jako kdyby žily.

Nechal jsem ztichnout struny loutny své i doznít ona slova,
až pak jsem vzhlédl. Tam na pozadí nebe do nachova
spatřil jsem v okně zříceného chrámu skvostnou siluetu.
Po jejím boku mladík stál, byl také celkem k světu.
Pak rety její opět promluvily:

„Buď vítán, cizinče. Je to už dávno, co zde hudba zněla.
Bylo to nádherné, snad přespříliš jsem smělá,
když požádám tě, abys hrál nám písně stejně krásné,
dokud nám k ránu oheň v krbu nevyhasne?“
Muž pohladil ji něžně po rameni.

Vstal jsem a s loutnou přes rameno šel s nimi kamením a sutí,
na prosbu její tiše vyslovenou nemožné bylo odmítnutí.
V sále, jenž dávno pozbyl strop, a ze zdí jediná mu zbyla,
hrál jsem a zpíval před krbem, než noc se nachýlila.
Dnes už to pravda není.

Do číše s vínem prastarým, svou chutí hodným krále,
vpíjel se tiše noci chlad. Já pil a hrál bych stále,
ten muž však vstal a ona podala mu loutnu moji,
pak struny pohladil a začal mluvit o příboji
a o městě a… o ní?

V bělostném městě ve skalách žil mladý dědic trůnu,
urostlý, štíhlý, svalnatý, zrozený pro korunu.
Po bezstarostném čase her, po letech dospívání,
přinesl vítr nad mořem však křik a břinkot zbraní.
I chlad co smrtí voní.

V tom čase těsně před válkou, kdy leštily se zbraně,
kdy kovář tepal rudý tav, princ zcela nečekaně
v uličkách dole v podhradí, co schází do přístavu,
uviděl dívku spanilou, hned měl jí plnou hlavu.
Věděl, že právě pro ni žije.

Ta dívka z lidu prostého, jen buď všem bohům chvála,
hned od prvního setkání vroucně ho milovala.
Osud však jen pár krátkých chvil té mladé lásce přál,
čas střetnutí se nachýlil a syna volal král.
Jeho slib rozdělí je.

Vyjednal křehké příměří, už zprávy o něm letí,
než mu však lidé uvěří, stvrdí jej sňatek dětí.
Císař, jenž válku vyvolal, prý překrásnou má dceru,
ta stát se měla pojistkou i cenou za důvěru
a princ pak protivahou.

Než by se bodem smlouvy stal bez něho dojednané
on s odmítnutím neváhal: „Ať radši válka vzplane!“
Mohlo se zdát, že pýcha z něho mluví a hrdost poraněná,
málokdo pravdu znal – že za tím stojí žena.
„Splatíme cenu drahou.“

Vyplula stovka štíhlých lodí, princ na první z nich stál,
smutně se za ním dívala ta, kterou miloval.
Po slzách krůpěj krvavá prokouslý zdobí ret.
Cítí, že smrti vítr mu teď vane do plachet,
a tiše hlavu sklání.

Nadešla nelítostná řež, smrt rudé zuby cení,
ať padneš, nebo přežiješ, čeká tě zatracení.
Už syté stvůry z hlubiny na mrtvých nehodují
a na krvavé hladině hořící lodě plují.
Tam utichá zpěv zbraní.

Ze sta tři lodě zčernalé zpět vracejí se do přístavu,
Ač vezou vítězství a slávu, dnes nevítá je jásot davu.
Ženy na muže čekají, na hrudích strach je tíží,
tuší, že s loďmi vítězů se špatné zprávy blíží.
Princ k věžím města hledí.

Všechno to mělo jinak být, je to i jeho vinou,
tisíce mužů nevrátí se domů za rodinou.
Kolik jen dětí bez otce, kolik žen bez manžela
zůstane večer ve městě, jež ve skalách se bělá?
Nechce znát odpovědi.

Poslední ze všech přeživších vkročil na pevnou zem,
pak jako duše bez těla se ploužil přístavem.
Hledal tu, kterou miloval, a hledal úsměv její,
všichni z jejího okolí však zraky odvracejí.
Krev ve spáncích mu buší.

V předtuše hrůzně mrazivé on rozběhl se k hradu,
den nachýlil se ke konci a soumrak převzal vládu.
Městem zněl sípot jeho dechu a v hlavě ticho hřmící,
když na prostranství před hradem uviděl šibenici.
Proč? Ten výdech drásal duši.

Ať králův rozkaz roli hrál, nebo snad lidu přání,
princ na odpověď nečekal. Vstal a bez zaváhání
přesekl lano konopné a tělo chladné do náruče vzal,
políbil rety bezkrevné té, kterou miloval.
K útesům tiše vykročil.

V ten moment vítr od moře do města vmetl sůl,
ke skalám temný koráb hnal a na něm osud plul.
Princ vykročil mu v ústrety a vichr mohutněl a sílil.
kdo věřil, že hřích odvane, ten překrutě se zmýlil,
pozná, že ve lži žil.

Vichřice řvala, stromy se lámaly a psi se chvěli.
On řekl: „Ne! Ne, smrt nás nerozdělí.“
Pak vkročil do temnoty, v níž dole na útesech tříštily se vlny.
Svět strnul v prázdném bezčasí, z nějž však povstal plný –
po samý okraj přeplněný běsy.

Po samý okraj přeplněný šílenstvím, s nímž bouře hradby drtí,
do moře sráží zdi a trhá věže. Šílenstvím, jež se sytí smrtí.
Bouřlivou noc vystřídal stejně bouřný den, mnoho dní do úsvitu.
Kdo trestat chtěl by, byl by spokojen, trest nastal bez soucitu.
Pak ztichl vítr nad útesy.

Nadešlo jitro třináctého dne - tiché, zlověstně prázdné ráno,
dotlouklo srdce města, odešel život, vše bylo dokonáno.
Odplula mračna nad mořem, kde vybledla a ztratila se v dáli.
Dva páry očí navždy vyhaslých pád města sledovaly.
Od moře přicházeli muž a žena.

Poslední slova písně té mi snad už do snu zněla,
v krbu když všechna polena nehlučně dohořela.
Když jsem se nazítří pak vzbudil, čas dospěl k odpoledni,
ve městě sám jsem byl a den byl snad až příliš všední.
To včerejšek nic neznamená?

Vprostřed těch ruin zůstal jsem v podivném osamění
tiše jen čekajíc, že snad se něco změní,
že někdo promluví, že uslyším tu zas nezvykle měkké hlasy.
Jen vítr zpíval píseň neměnnou o moři, skalách, o počasí.
Píseň, co smutkem zní, ten pocit nesetřesu.

Tak jako ten, kdo hroby dávných králů střeží,
seděl jsem v stínu pobořených věží.
Snad sen to byl, všechno jen prapodivný klam a lživé zdání,
Však láhev vína ještě zpola plná je a v uvěření brání.
V tom mrtvém městě na útesu.