Andor.cz - Dračí doupě online

Den druhý...Pokoušení štěstí


Ještě než jsem vyrazil na cestu, doplnil jsem své vyhládlé a vyprahlé tělo ze zásob ve vaku a nechal svého koně napást se svěží ranní trávy. Dlouho jsem však neotálel. Les jako by na mne volal a lákal mě svou vůní a stínem. Jemný šum stromů šeptal mým smyslům jedinou myšlenku - jít dál...
Jakmile jsem tedy spořádal snídani, přivolal jsem koně a s novým nadechnutím jej vedl směrem ke stínu lesa.

Jediný krok stačilo udělat, a já byl tímto kolosem pohlcen. Sám jsem jeho velikost neznal, ale podle řečí místních je neskutečně rozlehlý a zabírá velkou část celého království. Avšak já se tímto rozhodně nedal odradit a má noha poprvé dopadla na jemnou podlahu tohoto překrásného chrámu. Všude vládlo božské ticho, narušené pouze jemným ševelem stromů a šramocením místních obyvatel. Krása tohoto místa mne pohltila a já ji celou ani nestačil vnímat. Má hlava létala ze strany na stranu a pozorovala toto vyobrazení snad samotného nebe.
Zelené kapradiny mi smáčely chodidla, drobné keříky mne hladily po tvářích a tichý vítr v korunách stromů zcela pročistil mou mysl. Vše bylo tak přirozené, a přeci tak kouzelné. Sluneční paprsky letmo probleskovaly hustou střechou, tvořenou korunami stromů, a celý les byl na mnoha místech protkán malými potůčky, tekoucími z neznáma do neznáma.
Cítil jsem na sobě mnoho očí. Mnoho obyvatel lesa na mne hledělo a pozorovalo každý můj pohyb, každičký záchvěv snad i toho nejmenšího svalu na mém těle. Tak rád bych je také spatřil a poklonil se jejich kráse a vzdal hold jejich království, bohužel sám jsem pro ně byl vetřelcem - neznámou armádou, která putuje cizí zemí.

A tak pomalu plynul den. Můj pochod byl velmi pomalý, ale mně samotnému to vlastně ani nevadilo. Byl jsem rád a skoro jsem přijal tento les jako místo, kde bych chtěl strávit zbytek svého života. Můj kůň byl také spokojený, pln energie a přesto klidný. Spokojeně pohazoval svou hlavou a oháňkou zaháněl drobný hmyz, který snad jako jediný kazil krásu těchto míst.
Náhle však moje snění skončilo. Kdesi po mé pravici jsem zaslechl cosi podobného zvukům, jež vydává goblin.
Tohoto tvora jsem viděl a slyšel jen jednou, a to pouze v putovním cirkuse, který projížděl kolem našeho statku. Byl ošklivý. Velikostí se neodlišoval příliš od šestiletého dítěte. Celé tělo měl pokryté zelenohnědou, špinavou a zvrásněnou kůží. Znetvořenému obličeji dominovala velká ústa se špičatými zuby. Nad ústy na mě pak pomrkávala malá černá očka. Od lidí jsem se však dozvěděl, že jsou nebezpečnější, než se zdají být, a také velmi zákeřní. Dostal jsem mnoho informací o jejich zvycích a místech, kde žijí. Dozvěděl jsem se o špatnostech, kterými trápí své okolí, škodách, které páchají na domácím zvířectvu, a o honech, které jsou na ně pořádány.
I přes to vše má mysl chtěla tyto tvory spatřit. Vidět je také z pohledu nezávislého a neznalého pozorovatele, zahlédnout je jako volně žijící tvory. Přivázal jsem koně k nejbližšímu stromu a co nejtišším krokem se vydal k místu, odkud zvuky vycházely.
Našlapoval jsem co nejopatrněji a dával pozor na drobné větvičky, které by mohly mou přítomnost prozradit. Zvuk se pomalu přibližoval a ve mně začal vzrůstat dojem, že se jedná o hádku. Vím, šílenost, ale když jsem se přiblížil na dohled, tento dojem se potvrdil.
Přes výšku porostu jsem nemohl nic zahlédnout a celou dobu jsem se řídil jen podle sluchu. Postupoval jsem co nejvíce shrbený a pro každý posun vyhledával místo, za které bych se mohl schovat. Díky vysokému kapradí v tomto lese to nebyl problém, a já brzy dospěl k poslednímu bodu, za nějž jsem se mohl schovat. Byl jím velký keř, nacházející se na okraji palouku před malou jeskyní, porostlou jemným, zelenohnědým mechem.
Potichu a s největší opatrností jsem rozhrnul pár větví a můj zrak pohlédl na pětičlennou skupinu goblinů, jak se dva z nich tahají o mrtvého králíka a ostatní jen jejich sporu přihlížejí. Náhoda nakonec však vyřešila jejich spor a králík se roztrhl v půli. Oba goblini padli na zem a jejich kousky kořisti odletěly dál od nich. K mé smůle jeden zrovna poblíž mé skrýše. Na útěk jsem již neměl čas, a tak jsem se co nejvíce ponořil do keře, čekaje, co bude následovat.
Goblin se vztekle vydal za svým kouskem králíka, prskaje na ostatní, aby je nenapadlo se k jeho kořisti přiblížit. Rychle přiběhl k ležící zdechlině, nedaleko ode mne. Můj dech zpomalil a já se celou svou duší chtěl stát neviditelným.Přál jsem si, aby uchopil králíka a vrátil se hned zpět, aby mne nezahlédl, aby se na mě neotočil. Ani jedno z přání se mi však nevyplnilo. Jakmile goblin došel k mrtvému králíku, ihned se na něj hladově vrhl a začal jeho syrovou svalovinu trhat svými ostrými zuby. Udělalo se mi špatně.
Dlouho jsem to přemáhal, ale odpor, který jsem pocítil, mne přemohl a já se nakonec pozvracel. Tento čin však na mě upozornil. Goblin se zarazil a svýma prasečíma očkama zamrkal v mém směru. Když mě zahlédnul, spustil poplach - řval na celé kolo a králíkem bouchal o zem.
Zbylí čtyři ihned všeho nechali a seběhli se k němu. V rukou třímali dlouhé klacky a zběsile se rozhlíželi kolem, hledajíce příčinu povyku, který ztropil jejich společník. Mráz mne objal, když takřka sborově pohlédli na mě. Z jejich hrdel se ozvalo ohyzdné zakloktání a s napřaženými klacky se vrhli v mém směru.
Okamžitě jsem se postavil na nohy. Byl jsem dvakrát větší než oni, ale ani to nepomohlo překonat strach, který ve mně vzbudily pověsti a příběhy. Slyšel jsem o nich dost na to, abych se mohl obávat.
Rychle se ke mě blížili a já se zběsile ohlížel po něčem, co by mi mohlo pomoci v obraně a útěku. Nakonec můj pohled spatřil dlouhou větev, ležící kousek od jejich doupěte. Rozběhl jsem se k ní a pevně ji uchopil v rukou. Než jsem však stačil něco vymyslet, byli u mě a já se musel bránit jejich ranám. Nikdy jsem v něčem tak malém nepocítil tolik bojovnosti a síly. Dlouho jsem jim nedokázal vzdorovat, a navíc větev samotná ránu po ráně podléhala jejich síle a krátila se. Zbyla mi jediná naděje - útěk.
Větev jsem hodil po jednom z nich a okamžitě jsem se rozběhl směrem k mému koni. Štěstí mi přálo, jelikož jsem goblina strefil přímo do spánku a jeho společníci byli tímto skutkem na několik málo chvil doslova paralyzováni. To však netrvalo dlouho a já po chvíli za sebou slyšel jejich skřeky a dupot, který se čím dál tím více přibližoval.
Brzy jsem však zahlédl svého vraníka. Ten již větřil nebezpečí, které se za mnou blížilo, a neklidně přešlapoval na místě, kde jsem jej zanechal. Jedním tahem jsem odvázal uzdu od stromu. Kůň hodil splašeně hřívou a zůstal stát jen tak dlouho, abych mohl na něj nasednout. V ten okamžik byli již goblini u nás. Jeden z nich již chtěl udeřit mého oře do nohou. Kůň zaržál a jeho zadní noha odmrštila útočníka několik metrů daleko, kde zůstal ležet s rozdrcenou lebkou.
Poté jsem už ucítil vítr ve vlasech.
Vraník jako by lesem letěl. Vyhnul se každičkému hrbolu či pařezu a umně vybíral tu nejschůdnější cestu. Gobliní vrčení zůstalo daleko za námi a já si konečně oddechnul.
Jehličnany se začaly pomalu vytrácet a vystřídaly je listnaté stromy. Kůň konečně zpomalil a zhluboka nasával do svých nozder nový vzduch. Já s patřičnou dávkou úlevy a konečným pocitem bezpečí z něj sesednul a znaveně se položil do peřiny z napadaného listí.

Slunce se již pomalu ztrácelo někde v dáli a vše se pomalu chýlilo do stínu noci. Rozdělal jsem malý oheň, který bude pro mne držet stráž před nočními tvory a nedovolí jim přiblížit se blíže. Snědl jsem kousek z mých pomalu ubývajících zásob a uvázal koně.
Má únava byla veliká a v tuto chvíli mi bylo už vše jedno. I kdyby se zde naráz objevila desítka goblinů, já bych na to nedbal. Mé tělo chtělo jediné – spát, a já se pomalu ubral do světa ničím nerušených snů...