Dveře výtahové kabiny se s cinknutím otevřely. Vystoupil mladík, vysoký brunet ve vlněném svetru a béžových riflích. Vyrazil do spleti liduprázdných koridorů, tlumeně osvětlených bioluminiscenčními panely ve zdi, a vlastní kroky mu hluše zněly v uších. Dýchal zhluboka a snažil se přitom ignorovat mrazení v zádech. Vzrušení, očekávání a nervozita ho ovládaly víc, než by si byl přál.
Po cestě míjel desítky dveří. Všechny vypadaly naprosto stejně, odlišovala je jen čísla na cedulkách nastřelených do pravého horního rohu. Očima hledal pět set padesát devítku; v duchu si přitom opakoval, co má vyřídit.
Konečně našel, co hledal...číslo 559. Zastavil se, prohrábl rukou krátké, husté vlasy a odkašlal si. Pokusil se zkrotit svoji nervozitu jedním mimořádně hlubokým nádechem a hlasitým vydechnutím. Bez dalších okolků pak přistoupil ke dveřím a energicky zaklepal.
***
Otevřela mu malá černovlasá holčička s nepřirozeně klidným výrazem ve tváři. Na pohled jí mohlo být tak deset let. Měla na sobě modře kostkovanou flanelovou košili a červené šortky. Zaskočilo ho to. Nepředstavoval si, že Sentra Sarré by mohla vypadat takhle.
"Vy jste tu nový?" přeměřila si ho dívka pohledem.
"Uch...ano. Promiňte," vzpamatoval se konečně. "Brian Mothley, madam," zesílil hlas, vypjal hruď a ruce připlácnul k tělu. "Přijali mě před týdnem, k bezpečnosti. K technikům," upřesnil.
"Takže jsi od nás," kývla černovláska spokojeně hlavou. "Proč jdeš za mnou?"
"Mám vám vyřídit vzkaz, madam...eh, Sentro," opravil se. "Máte se okamžitě vypravit na cestu; z kanceláře už vám poslali podrobné informace..." Všiml si jejího stále zachmuřenějšího výrazu a rychle dodal: "Taky mám vyřídit, že případné námitky s vámi probere pan Giernan." Tahle věta byla zaklínadlo - kdyby nepomohla ona, tak už ho před vztekem Sentry nic nezachrání. Ačkoliv, o Sentře Sarré nikdy neslyšel, že by byla prchlivá. Možná jí zmínka o Giernanovi měla jen naznačit naléhavost situace.
"Do háje," vzdychla holčička otráveně. "Vždy» jsem se teprve před chvílí vrátila! A» pošlou někoho jiného."
"Nikdo jiný se tam nestihne dostat včas, Sentro. Je to přes půl světa, někde v Evropě - a každý, kdo by si tam mohl vytvořit Vchod, je někde venku. V terénu, madam." Snažil se, seč mohl, aby jí dokázal, že ji nepřišel obtěžovat s nějakou běžnou malicherností.
Sentra Sarré, děvče v kostkované košili, ho mlčky pozorovala. "Se špatnými zprávami vždycky posílají nováčky, pokud je někde dokážou splašit," poznamenala nakonec. Pousmála se, když provinile sklopil oči k zemi. "Na nováčka se nemůžu zlobit, nemůžu se s ním hádat, protože zcela prokazatelně za nic nemůže."
Brian Mothley zvedl hlavu a rozpačitě přešlápl. "Madam, nemyslím, že by mě sem dolů poslali právě kvůli tomu - "
"Už jdu," přerušila ho holčička. "Zařiď, a» mi připraví komoru."
Technik přikývl a ulehčeně vydechnul. "Jistě, mad... Sentro." Cítil, jak mu kvůli opětovnému přeřeknutí červenají tváře.
"Briane," oslovila ho Sentra Sarré s úsměvem. "Zapomeň na ty armádní nesmysly. Nemusíš přede mnou stát v pozoru. A říkej mi Sari. Až se tu příště ukážu, zajdeme spolu na kafe, hm?"
Mladík, naprosto vyvedený z míry, pak ještě chvíli zíral na dveře, které před ním Sentra Sarré zavřela. Pak si vzpomněl, že chtěla mít k dispozici portálovou komoru, a svižným klusem vyrazil k výtahu, aby její požadavek tlumočil na příslušných místech.
***
"Tvůj první portál," pravila žena slavnostním, rozechvělým hlasem a hrdě se podívala na dívku před sebou.
Dívka v odpověď pokrčila rameny a zimomřivě se zachvěla.
Byl zrovna listopad. Pro některé části světa to znamenalo, že podzim se přehoupl do své studenější poloviny, a louže v pražských ulicích se na noc potahovaly ledovými škraloupy. Nad jednou takovou louží, v úzké uličce chráněné před větrem, postávaly ty dvě. Starší z nich, špatně odbarvená blondýnka ve žluté větrovce a černých kalhotách, si mnula zkřehlé ruce. Mladší, odhadem tak dvacetiletá, měla tmavé vlasy spletené do složitého uzlu, a přestože byla důkladně zavinutá do sepraného červeného kabátku, chvěla se a občas zadrkotala zuby. Půlnoc minula před třemi hodinami a venku panovala třeskutá zima.
V louži se pod ledem svíjel malý modrý tvoreček. Mezi asfaltem a zmrzlým škraloupem byly jen pár centimetrů volného prostoru, ale zvířátko sebou v kalné vodě statečně mrskalo a snažilo se prorazit skrz led na hladinu za vzduchem. Ve tmě rozředěné jen jednou blikající lampou se ženy musely sklonit, aby na něj dobře viděly.
"Co je to, mami?" otočila se tmavovláska ke starší ženě.
"To je jedno, Anežko," odpověděla jí oslovená . "Něco jsi protáhla skrz. Je lepší, když to umře. Mohlo by to bejt jedovatý," popotáhla nosem. "Vidíš! Nikoho dalšího k otevírání nepotřebuješ. Žádný nebezpečí," zavrtěla hlavou.
Vtom se z ústí ulice ozval čvachtavý zvuk, jako když maso padne z řeznického špalku na vykachlíkovanou podlahu.
"Říkalas, že to nikoho nepřivolá," vydechla dívka v kabátku šeptem.
"No jo...to... Bože můj, mám úplně zmrzlý ruce," zamumlala blondýnka vyděšeně a zuřivě si začala třít dlaně o sebe.
Zíraly přes hradbu popelnic na konec ulice. Pouliční lampa kolem nich rozlévala kužel mdlého světla, ale stíny, odkud se ozýval zvuk, se nedaly zaplašit.
***
- Ale, ale, co to nevidím. Sentra! Přišlas je odvést? Nebo zabít?
- Záleží na tom? V podstatě jsem tu jen proto, abych zasáhla proti tobě.
- Vím. Nikdy nebýváte moc kreativní. Jen dusíte každého, kdo se snaží převzít iniciativu.
- Zvláštní, že to říkáš zrovna ty, zrovna teď. Nejsi tu snad taky kvůli dušení?Stály proti sobě, každá na jednom konci tmavé úzké uličky. Vzdušnou čarou to obě měly stejně daleko k jedné z mála nerozbitých lamp pouličního osvětlení. Na lampě nezáleželo - důležití byli dva lidé pod ní, kteří se k sobě navzájem tiskli a ostražitě vyhlíželi do tmy.
Z místa, kde ulice ústila na dvorek mezi pavlačovými domy, vyšla útlá, nevysoká postavička s obrovským černým kloboukem na hlavě. Ruce měla schované v kapsách tříčtvrtečního kabátu z teletiny. S tmavým svrškem ostře kontrastovala zářivě bílá zavinovací sukně a výslednou nesourodost oděvu ještě podtrhovaly těžké okované boty s masivní podrážkou.
Na protějším konci, zčásti skryté za hradbou popelnic přetékajících odpadky, bylo něco, co ze všeho nejvíc připomínalo obří chobotnici.
Baňaté tělo tvora mělo dobře dva metry v průměru. Ze spodní části rašil bezpočet chapadel, většinou dlouhých a slabých, ochable se táhnoucích po zemi. Potvora měla ale i několik krátkých svalnatých výrůstků, pomocí kterých se zvolna sunula kupředu. Jak se postupně dostávala ze stínů do světla, vyšlo najevo, že je celá pokrytá slizem. Nepochybně byla také odporně studená a nejspíš i smrdutá.
Postava v kloubouku se chobotnici rozešla vstříc.
***
Čas jako by se na okamžik zastavil a ohlédl přes rameno. Když se znovu rozešel, ženy krčící se pod lampou s úžasem zjistily, že situace se rázem změnila. Drobná postavička s dívčím obličejem se teď ocitla skoro u nich. V rukou třímala úzký, na konci zakřivený meč. Mezi ní a jimi se ovšem tyčila hradba tenkých růžovobílých chapadel, která tam slizká obluda natáhla zezadu. Dívka v koženém kabátu a sněhobílé sukni s rozmachem »ala po živé bariéře a odseknuté konce chapadel s vlhkým plesknutím dopadly na asfalt.
"Nehejbej se, Anežko!" strhla blondýnka svoji dceru, která se právě chtěla rozběhnout pryč, zpátky pod lampu. "Poslali někoho z obou stran. Asi i anděla. Musíme se držet u anděla, rozumíš? Těch vohnivců tu může bejt víc. Šli by po nás!" křičela dívce do obličeje.
Chobotnice popoháněla svoje krátké nožičky, seč jí síly stačily, až nakonec docupitala na úroveň lampy. Dívka v klobouku se znovu napřáhla k ráně. V příštím okamžiku byla omotána desítkami chapadel ze všech stran.
- A nakonec opravdu dojde i na to dušení...
- Nemyslím, že bych to nechala zajít až tak daleko.
- Zabráníš mi v tom?Ozvalo se tlumené "Pufff" a v uličce se zeleně zablesklo.
Chobotnice pustila dívku ze smrtícího sevření. Neměla ostatně příliš na vybranou. Chapadla, která držela kořist, byla výbuchem rozcupována na kousky. Navlas stejně dopadla i část jejího těla, z níž většina výběžků vyrůstala. Tisíce drobných jehliček vězely ve zkrvavených patvarech, které - ač ještě před krátkou chvílí byly součástí obludy - se teď válely po zemi i několik metrů od místa zápasu. Náhodný pozorovatel by se možná pozastavil nad tím, že žádné jehličky nebyly k nalezení na zemi. Každá, úplně každá maličká střela světelného výbuchu se zabořila do měkkých růžovobílých tkání.
"Ježišikriste," zašeptala žena ve žluté větrovce a otočila se na svou dceru. Tmavovláska byla bílá jako stěna, rty měla pevně sevřené a jednou rukou se křečovitě držela sloupu pouličního osvětlení.
Potrhaná obluda se kymácela na svalnatých nožičkách a snažila se nabrat rovnováhu. Najednou její baňaté tělo, pokryté slizem a červenou krví, puklo.
Jako by se právě vylíhla z vejce, zvedla se ze zbytků měkkých čvachtajících tkání čtyřhlavá hydra. Měla dlouhý svalnatý ocas, tlustý jako lidský trup. Přední část těla měla vztyčenou a hlavy na dlouhých pružných krcích zlobně syčely.
- Brzo se vracíš, jen co je pravda!
- Já se nevracím.
- Obávám se, že ti nerozumím.
- Nevracím se. Přeměna nešla přes Přechod. Jsem tady na jeden zátah.
- Ubohá lež. O Přechodech toho vím dost, a provést něco takového by bylo nesmírně složité. Nedokázala bys to.Hydra vyrazila vpřed. Dívka v klobouku pozvedla meč a máchla jím v prostoru před sebou.
***
Ženy, držíce se navzájem pevně za ruce, zkoprněle sledovaly scénu před sebou. Obrovský čtyřhlavý had, vztyčený do výše více než dvou metrů, svinul všechny svoje krky do tvaru připomínajícího písmeno S. Provedl čtyři bleskurychlé výpady, které lidské oko mohlo sotva sledovat.
Hadovu protivnici však problémy lidských očí vůbec netrápily. Ve sledu nepřirozeně rychlých, úsporných pohybů odrazila čepelí první tři útoky, a po čtvrté hlavě sekla. Kov zazvonil o kov, ostří zbraně neškodně sklouzlo po hadích šupinách. Dívka vztekle vykřikla.
Plaz provedl překvapivý přesun doprava a z boku jí uštědřil š»ouchanec. Zapotácela se, klobouk jí sklouzl z hlavy a odhalil plavé, nakrátko střižené vlasy.
Had se stáhl a jeho čtyři hlavy shlédly na drobnou postavičku před ním. Ta nebojácně zvedla hlavu a čelila jeho pohledu. Chvíli. Pak se zachvěla a zavřela oči.
- Znám tě.
- To je možné. Mění to něco na naší situaci?
- Necháš mě odejít?
- Ne. Ale můžu to ukončit rychle. Umím to.Plavovláska pozvedla svou zbraň a zakroužila jí nad hlavou. Had se ještě okamžik nehybně tyčil, a pak jedna z krajních hlav vyrazila vpřed. Čepel meče ji zablokovala, ale než si dívka uvědomila, že to byl jen klamný manévr, dostala další hlavou úder přímo pod hrudní kost. Náraz ji odhodil.
Se zasténáním se převalila na asfaltu a z úst vyplivla něco tmavozelené tekutiny. Velkýma žlutozelenýma očima pohlédla za čtyřhlavce na ženy, které bez hnutí stály ve světelném kruhu vyznačeném poblikávající lampou. Had se připlazil blíž a zaclonil jí tak výhled.
"Mami, anděl!" vykřikla zoufale Anežka a napřáhla před sebe ruce.
***
V uličce se opět zablesklo. Bílé, oslepující světlo doprovázené vibrujícím zvukem kovové struny, do které někdo uhodil kladivem. Anežka klečela v louži, a oběma rukama se držela za hlavu. Její matka se vestoje přidržovala sloupu a naprázdno otevírala ústa v marné snaze něco říct. O pár kroků dál se válelo bezvládné tělo hydry. Na samém konci ulice se ztěžka zvedala plavovlasá dívka.
"Holka pitomá," zachraptěla nakonec stojící žena a zatahala dceru za kabátek, "cos to provedla?"
"Anděl..." vzlykla Anežka. "Chtěla jsem jí pomoct..."
Matka pohlédla do tmy, kde si plavovláska právě sbírala ze země svoji pokrývku hlavy. Had se stále nehýbal. "Ježišmarjá," zasténala. "Anežko, ty seš taková husa!"
"Je v pořádku?" popotáhla Anežka nosem a zahleděla se na postavu v klobouku.
"Támhleten vohnivec jo!" rozkřikla se na ni matka zoufale. "Bodej» by nebyl, když jsi sestřelila toho anděla!"
Dívka na konci ulice cvičně pro»ala mečem vzduch a s tajemným úsměvem nakročila vstříc těm dvěma. Čas se zastavil.
***
Když se události opět rozběhly a nabraly obvyklé tempo, tmavovláska s vlasy spletenými do překrásného uzlu se vyděšeně krčila v kaluži špinavé ledové vody. Žena ve žluté bundě si zuřivě mnula ruce, něco mumlala a s hrůzou zírala na postavu před sebou...na její k úderu napřažený meč.
Vtom se ozvalo překvapené heknutí a útočící dívka nevěřícně shlédla dolů, kde jí nad horní linií sukně vyrazil tenký kovový hrot. Pomalu přešlápla z nohy na nohu, zvrátila hlavu a s tupým žuchnutím přepadla dozadu.
Obě ženy pod lampou až teď spatřily černovlasou holčičku, která v ruce držela předmět připomínající ze všeho nejvíc dlouhou tlustou jehlu s rukojetí.
***
"Do háje, to byla ale šlupka," promluvilo to děvče procítěným hlasem. "Přišla jsem vás chránit, vy trubky. A vy mě bacíte Přechodem do zad."
V tichu, které následovalo, bylo zřetelně slyšet bzučení poblikávající lampy.
"Ne-nezlob se..." vykoktala po chvíli starší z žen, "Anežka o vás nic neví...Když jsi byla ten had... Popletla si tebe a vohnivce...Ale jinak je strašně šikovná," dodala plaše. Bojácně pohlédla na mrtvou plavovlásku v plášti a bílé zavinovačce. Klobouk se při pádu na zem sesunul dívce do čela, takže její tvář teď nebylo vidět. "Je pryč?" vzhédla Anežčina matka k děvčátku před sebou.
"Ještě ne," potřásla malá černovláska zamyšleně hlavou. "Tohle," dloubla špičkou boty do těla před sebou, "se rozloží na protoplazmu, která se pak teprve začne vstřebávat do domovské pláně."
Klečící Anežka nechápavě zírala na dítě před sebou. Její matka si vrazila ruce do kapes žluté bundy, chvíli zmateně pozorovala mrtvolu, a pak se s odporem odvrátila.
"Ty jsi ...anděl?" konečně se Anežce podařilo promluvit. "Ty...jsi byla ta věc? Co měla všechny ty hlavy? Ten...plaz?" Nejistě mrkala. Rukama, mokrýma a špinavýma z kaluže, ve které klečela, si uhlazovala pocuchaný účes.
"Ano," přikývla krátce holčička. "Zapomeň na plaza a říkej mi Sari," dodala přátelsky.