Andor.cz - Dračí doupě online

Již třicet let sloužím bratrstvu. Již třikráte tolik let je bratrstvo známo mezi lidmi. Již od nepaměti lidstvo trpělo bez hrdiny, který by nesl břemeno. Proto jsme vznikli. Jsme Ochránci – vojáci, řeholníci. Jsme ti jenž nesou břemeno přežití. Lidstvo našeho světa je sužováno útrapami způsobenými Velkým Zlem. Zlem takovým, že málem znamenalo konec všeho lidského, možná všeho živého. Málem lidstvo zlomilo. Ale v nejtemnější hodině vysvitla naděje – Ochránci. Prastaré legendy se k nim upíraly. Mnoho národů věřilo do poslední chvíle, že přijde záchrana z jejich středu a byla to jejich víra, která je zachránila - víra ve vlastní schopnosti, víra v lidstvo.
Jsme bratrstvo Ochránců. Máme mnohá jména: Rytíři naděje, Paladinové, Templáři. Chráníme víru v lidstvo. Víru ve schopnost přežít.

Tato slova mi vířila v hlavě, zatímco jsem se připravoval na svůj úkol. Bylo třeba bránit životy lidí. Lidí žijících v bunkrech za Bariérou, posledních zbytků lidí na celém světě. Bylo třeba je chránit před Zlem, před démony, před nemrtvými, před nestvůrami, jejichž cílem není nic jiného než kruté ničení všeho lidského.
Nasadil jsem si přilbu a zkompletoval tak svou rytířskou zbroj. S cvaknutím poslední západky bylo slyšet jemné bzučení naskakujícího systému a mé oči ozářilo příjemně modravé světlo holodispleje. Zadal jsem systému myšlenkový příkaz a cítil, jak mi chloupky na rukou, nohou a zátylku vibrují pod příkrovem ochranného pole. Rytířská zbroj ochránců naskočila stejně hladce, jako když jsem si ji oblékal poprvé. Dokonalý příklad lidské vůle k životu, úžasná kombinace technologií, magie a bezbřehé víry.
Otočil jsem se od stojanu, který se za mými zády automaticky uzavřel a prošel jsem ocelovými vraty do haly. Přestože tento úžasný klenutý prostor - ozdobený tapisériemi, prapory a provoněný kadidlem, které jsem nemohl cítit - mohl pojmout až stovku rytířů, dnes jsem jím procházel sám. Od posledního nasazení nás na tomto stanovišti mnoho nepřežilo a ti, kteří zde zbyli, se právě nacházeli na obranných pozicích venku. Mé kroky se dunivě odrážely od kamenných stěn a moje mysl tiše truchlila pro mrtvé bratry - minulé i mnohé budoucí.
Masivní výtah na konci haly mě vyvezl do prvního podzemního podlaží. Odtud mne čekaly jen schody a brána. Když jsem se dotkl ovládacího mechanismu, měl jsem pocit, že můžu slyšet stvůry zvenčí škrábající na pancéřování brány. Na malou chvíli jsem zaváhal a má víra polevila. Společně s tím se okamžitě snížil ukazatel stavu síly na mém displeji a varovný alarm mě okamžitě probral. V duchu jsem si nafackoval a náhle zvláštně nedočkavý otevřel bránu.


Vnější perimetr se zdál čistý a mé pozorování o mikrovteřinu později potvrdily i systémy zbroje. Automatická obrana zřejmě zatím plnila svou funkci dobře. Po prvním kroku se za mnou padací brána zavřela a s dunivým zazvoněním mi připomněla, že nyní nemám cestu zpět a jsem uvězněn v nepřátelském prostředí, dokud nesplním své poslání. Tasil jsem obě palné zbraně a zaposlouchal se do chřestění a šustění řetězů, kabelů, navíječů a dobíječů. Ozbrojen pistolí s výbušnými gyro-tryskovými náboji, přezdívanou Vrána v pravé a rotačním kulometem Uriel na levé ruce jsem vykročil do nekonečné zimní šedi, mezi trosky výškových budov kdysi pyšného města. Moje rozbouřená mysl se uklidnila v opevnění důvěrně známých zvuků posilovačů a chřestění zbroje a výzbroje a ukazatel na displeji se posunul těsně pod vrchní limitní hranici. Pohled na kráčejícího těžkooděného rytíře-ochránce musel být úchvatný a hrůzu vzbuzující. Jen škoda, že stvůry nemohou cítit nic podobného lidské bázni.
Asi po půlhodině klidné chůze zdánlivě čistou částí města jsem se dostal do kontaktu s prvním nepřítelem. Šlo jen o řadového nemrtvého, osamocený neměl šanci a krátká dávka z Uriela jej proměnila v hromádku biomasy, než na mou přítomnost vůbec stihl zareagovat. První výstřel mi vyslal do těla příjemnou dávku potřebného adrenalinu. Nemrtvého jsem sice snadno vyřídil, ale rozhodně museli v okolí být další. Využil jsem ticha před bouří a připravil svou mysl na setkání s přívalem živoucích hrůz. Do minuty se zpoza rohu vpředu vynořili další tři. Pomalu klusali směrem ke mně. Další dávka z Uriela a zbyl z nich jen kouřící škvarek. Jednalo se ale jen o předvoj toho co jsem důvěrně znal a očekával, že musí přijít. Zbroj mě zbytečně upozornila varovným signálem, že se blíží další a to z obou směrů, jak z ulice vpředu, tak odzadu. Stejně jsem o nich věděl, i když jsem je ještě neviděl. Obyčejní nemrtví se chovají vždycky prakticky stejně. Se strojovou systematičností se vás pokusí jednoduše zavalit početní převahou. Z šera okolo se začali postupně objevovat. Nejdřív deset, pak patnáct, třicet, padesát. Přestal jsem počítat a začal střílet. Stojící bokem a používaje rozšířené vidění umožněné zbrojí a výcvikem, jsem přední linii držel v uctivé vzdálenosti přehradní palbou z Urielu a ty za sebou odpravoval přesnými ranami z Vrány. Výbušná munice v pistoli plnila svou funkci skvěle a každý výstřel vymazal dvě nebo tři potvory najednou. Boj se změnil v nevyhnutelnou rutinu. Přejet přední řadu Urielem. Nechat kulomet vychladnout a mezitím nasázet třináct výstřelů Vránou. Vyhodit zásobník a švihem za záda nasadit další. Opakovat až do zblbnutí. Uriel zpíval svou píseň ničení a Vrána ho doprovázela dunivým krákáním a hvízdáním střel.
Než příval polevil, přišel jsem o polovinu munice a kousky těl vydláždil několik desítek metrů čtverečních ulice. Poslední nemrtvý shořel asi čtyři metry ode mě. Měl jsem pocit, že žár z výbuchu projektilu můžu cítit až uvnitř zbroje a plesknutí kusu nekrotkáně o helmici donutilo můj žaludek udělat salto mortale. Uklidnil jsem svůj dech i tep, dobil Vránu a zkontroloval údaje z telemetrie zbroje. Uriel se nezasekl ani jednou a střídavé salvy nevedly k vážnějšímu zahřátí. S povzdechem nad tím co mě ještě asi všechno čeká jsem se otočil a vrátil se kus po vlastních stopách. Přece jen byla kaše vytvořená výbušninami příjemnější, než hromady, které po sobě zanechal kulomet.
Bez incidentu jsem ušel další dva bloky k vytyčenému cíli, než se znovu ozval poplašný signál. Dost mě zaskočil, protože jsem tu žádného dalšího protivníka nečekal. Nechápal jsem totiž, proč by se nepřidal k hlavnímu náporu. Navíc podle ukazatelů se nebezpečí blížilo zprava, kde jsem viděl jen zpustošené ruiny dalšího věžáku. Zavřel jsem oči a pomocí vnitřního zraku se soustředil na agresivní přítomnost v mém okolí. Pocit nenávisti přicházející ze směru nepřítele byl téměř hmatatelný. Tohle nebyl jen nějaký řadový nemrtvý, tohle muselo být něco horšího.
Otevřel jsem oči a podíval se správným směrem, právě když se z ruiny výškové budovy po mé pravici vyvalila sprška suti a oblak prachu. Pochopil jsem o co jde. Měl jsem co do činění s Behemotem. Po čtyřech se na mě vyřítila téměř čtyř tunová hora nekrotkáně. Parchant prostě prošel tím domem, jako by byl z papíru. Úskokem vlevo a kotoulem jsem se mu jen tak tak vyhnul a z kleku ho pokropil salvou z Urielu. Kus z jeho boku odpadl a začal se kroutit na zemi. Další podivný kus mu vyrostl na zádech. Oddělilo se to, jak kolem mne Behemot proběhl a skočilo to přímo na mě. Instinktivně jsem stočil levou, obrněnější ruku, před sebe jako štít a do hlavní Urielu se zasekla řada zčernalých, křivých ostrých zubů. Takže nejenom Behemot, ale ještě se na něm vezli ghůlové. No výborně. Moje štěstí bylo v tom, že velká stvůra dík svojí rychlosti a hybnosti zmizela v sutinách na druhé straně ulice a chvíli jí bude trvat, než mě znovu najde. Mezitím moje ochranné pole zapraskalo, jak jím projely onyxově černé pařáty ghůla a zaškrábaly o ocel levého nárameníku a přilby a projely plátováním na nohách. Ghůl se do mě zaryl jako vzteklý jezevec. Z hrdla mu vycházelo bublavé chrčení a obličej bez očí se na mě šklebil ze vzdálenosti několika centimetrů. Jeho kmitající pařáty mi vyrývaly hluboké rýhy v plátování i přes to, že ghůla smažilo ochranné pole na uhel pokaždé, když se mě dotkl. Všude kolem mě vybuchovaly oslepující roje jisker a výbojů pole. Roztočil jsem hlavně Urielu, abych mu kanón vykroutil z tlamy a udeřil jsem ho několikrát pažbou Vrány takovou silou, že posilovače zbroje jen zahvízdaly. Jeho pařáty na malý okamžik trochu polevily, takže jsem ho nabral Urielem a zahodil kus od sebe. Stačil jsem udělat dva rychlé kroky nazad a z bezprostřední blízkosti vystřelit z Vrány. Výbuch mnou otřásl, ale ghůl byl rychlejší, než jsem čekal. Žhavé peklo výstřelu mu sice urvalo jednu nohu, ale nějak se mu podařilo skočit po mně znovu. Tentokráte měl smůlu, protože jsem na něj už byl připravený. Nastavil jsem před sebe kulomet jako kopí a už při dopadu ho provrtal dávkou. Jakmile se kulometu dotknul, švihnul jsem ramenem a s půlotočkou ho znovu zahodil, tentokráte za sebe. To už jsem nechal promluvit obě zbraně současně a to ještě před tím, než se stihl znovu odrazit. Kusy nekrotkáně se rozprskly všude okolo. Mou zbroj zasáhl cákanec kyselého zeleného mazu, pancíř zasyčel.
Ghůl byl mimo provoz a po Behemotovi se mezitím slehla zem. Na nic jsem nečekal a rozběhl se ulicí vpřed. Věděl jsem, že mě teď Behemot bude lovit, dokud nepojde on nebo já. Potřeboval jsem lepší pozici, nějakou taktickou výhodu. Třeba se mi ho podaří udržet od těla, než se dostanu k cíli...


Ve všem tom zmatku jsem zapomněl na prvního ghůla, kterého se mi předtím podařilo z Behemota sestřelit. Ten se mezitím zmátořil a vydal se za mnou jako lovecký pes. Asi až o dva bloky později konečně zaútočil. Naštěstí jsem se o něm včas dozvěděl a tak ho rychle potkal stejný osud, jako jeho kolegu. K mému cíli nyní zbývalo ne více, než dva kilometry. Ušel jsem další blok, potkal další skupinky řadových nemrtvých, vyplýtval další drahocennou munici. Behemot mě konečně našel asi až o půl hodiny později. Zastoupil mi cestu a trpělivě čekal, než se přiblížím. Asi chtěl, abych si ho pořádně prohlédl zblízka, než mě zadupe do asfaltu. Byl pořádně velký a neskutečně obludný. Jeho masivní tělo podpíraly čtyři končetiny. Ty přední byly delší, značně zesílené a zakončené něčím, co by se s nadsázkou dalo označit za prsty, což celému držení těla dodávalo jakýsi gorilí vzhled. Hlavu měl dopředu vystrčenou na krátkém, masivním krku a obličej podivně bezvýrazný, kulatý, plochý s úzkými štěrbinami pro malá, zamračená očka a čtyřmi svislými otvory nejspíš určenými k dýchání, nezahlédl jsem žádná ústa, nebo ušní boltce. Tělo měl pokryté rohovinovou kůží bez srsti.
Na myšlenkový příkaz mi systémy zbroje vyvolaly před očima veškeré dostupné informace o tom monstru:
-Název: Behemot
-Zařazení: Vyšší nemrtvý (předpoklad); podskupina: biotitán
-Výška v kohoutku: až 4m 23cm
-Váha: 4 tuny (přibližně)
-Maximální Rychlost: 60km/h (předpoklad)
-Tělesná stavba:
Kvadrupedální, schopná bipedálního postoje. Zesílená vrstva rohovinové tkáně na povrchu těla obepíná jednolitou masu nekrotkáně. Předpokládaná silná vnitřní kostra především z dlouhých a plochých kostí jako u obratlovců. Slabá místa nebyla dosud zaznamenána, ale předpokládají se okolo dýchacích štěrbin a očí. Předpokládaná vysoká síla, nižší obratnost a značná regenerativní schopnost. - poznámka: Veškeré údaje dostupné pouze z bitevní telemetrie. Podrobné zkoumání dosud nebylo možné.
-Stupeň nebezpečnosti: Vysoký
-Doporučený způsob likvidace: Ostřelování z velké vzdálenosti za použití zápalné, nebo výbušné munice minimální ráže 48mm.
-Poznámka: Zbraně nižší ničivosti neprokázaly schopnost způsobit cíli významnější poškození i při soustředěné palbě, proto je při nevhodné výzbroji doporučován ústup.

„No paráda“, problesklo mi hlavou. Žádnou zbraň s tak velkou ničivou silou jsem u sebe čirou náhodou neměl a o ústupu se taky nedalo mluvit. S šedesáti kilometry v hodině jsem zkrátka neměl šanci mu utéct, i kdybych z posilovačů zbroje vytáhl maximum a podle toho jak mě vystopoval, tak jsem se nemohl ani schovat. Moje jediná naděje byla zkusit mu ublížit skrz štěrbiny pro dýchání a oči. Stál jsem, pozoroval ho a hodnotil. To samé nejspíše dělal on. I přes svojí brutální fyzickou sílu byl zařazen mezi vyšší nemrtvé, takže krom jiného u něj byla předpokládána inteligence. Přestal jsem si představovat, jaké mám proti tomu gigantovi šance. Soustředil jsem se jen na nalezení způsobu, jak tu potvoru zneškodnit.
Nejspíš si otázku zneškodnění položil i on o mně a našel na ni odpověď mnohem dříve, než já, protože se vydal mým směrem. Nepohyboval se nijak ostražitě, prostě nabral pohodlnou rychlost, aby se ke mně rychle přiblížil a přitom zvládl manévrovat. S přemýšlením byl pro tuhle chvíli konec. Sebral jsem veškerou odvahu a rozkročil se do stabilnější pozice. Na Behemotově těle se roztančil déšť kulek z Urielu a vykvetly žlutorudé květy explozí z Vrány. Nebyl jsem si jistý, jestli mu moje střelba nějak ubližuje, ale alespoň jsem ho viditelně zpomalil. Pálil jsem do poslední možné chvíle a jakmile byl Behemot u mě, dokonce zastavil. Postavil se na zadní jako medvěd a z jeho nitra se ozvalo dunivé mručení. Ten zvuk rozvibroval vše v blízkém okolí a rozdrnčel mi všechny kosti v těle. Na chvíli jsem přestal střílet a jenom v šoku fascinovaně hleděl, jak Behemot zvedl jednu obrovskou přední tlapu, posetou fialovorudými krátery, které na ní vyrvala Vrána a švihl s ní proti mně. Nedostal jsem vůbec šanci včas zareagovat. Úder na mě dopadl z boku, zvedl do vzduchu a v roji jisker sršících z energopole roztočil a odhodil několik metrů stranou jako nějakou hadrovou panu. Vrána mi přitom vypadla z ruky a opsala kolem mě oblouk, než jí přitáhly automatické navíjecí řetězy končící v zásobníku na mých zádech. Nějak se mi podařilo se správně přetočit a i přes otřes dopadnout na pokrčené nohy a volnou ruku. Instinktivně jsem se kryl těžkými hlavněmi Urielu a inkasoval další ránu z druhé strany. Udělal jsem ve vzduchu přemet nazad a dokončil ho polokotoulem pozadu na zemi, což mě ušetřilo další rány. Země okolo mě se třásla od Behemotova dupání a všechno kolem vibrovalo tím mručivě troubivým zvukem, který z něj vycházel. Moje cvičená mysl překvapivě pořád ještě fungovala a zbroj a ochranné pole zatím také vydrželo. Znovu se mi nějak podařilo odtančit z dosahu Behemotových paží a z bezprostřední blízkosti mu poslat další dávku z Uriela na hlavu. Zařval snad ještě hlasitěji než předtím a dopadl zpět na všechny čtyři. Otřes, který tím vyvolal mi sebral pevnou půdu pod nohama, takže další ledabylé máchnutí jedné z obrovitých paží mě už neminulo. Proletěl jsem vzduchem a zády prorazil starou cihlovou zeď. Stačil jsem se ještě podivit nad tím, kde se zrovna tady vzala budova postavená z cihel, než mi došlo, že jsem tím posledním úderem možná dostal šanci. Behemot se určitě okamžitě vydal směrem, kterým jsem mu zmizel v troskách budovy, takže proběhne zbytkem stěny a vytvoří tak další oblak suti a prachu, který by ho mohl na chvíli oslepit. Najednou jsem měl pocit, že velikostní nepoměr mezi námi je moje výhoda. Podařilo se mi se odvalit stranou právě když se těsně kolem mě prohnala masa Behemotova těla. Ležícího na zemi si mě nevšiml a pokračoval dál do budovy, rozhazujíc všude kolem sebe kusy cihel a omítky. Moje štěstí ale nevydrželo věčně, protože Behemotovo řádění vzápětí podtrhlo už tak dost narušenou statiku domu a strhlo na nás oba asi tak čtyři patra solidního městského činžáku. Padající strop a stěny mi vzaly vědomí dřív, než jsem stihl udělat cokoliv dalšího.